JKI:Původní předmluva

Předmluva editorů k původnímu (druhému) knižnímu vydání slovníku Judaismus – Křesťanství – Islám

Slovník Judaismus křesťanství islám je koncipován jako průvodce po nauce, dějinách a nejvýznamnějších představitelích tří velkých monoteistických náboženství, která mají mnoho styčných bodů, společných tradic a hodnot, ale právě tak obsahují nemálo rozdílných či protikladných rysů. Za dobu jejich existence a vzájemných kontaktů se mezi nimi vytvořila spleť nesmírně složitých vztahů, z nichž vyplývají určité způsoby mezináboženského a mezikulturního chování a jednání, jimž nebývá snadné porozumět. Z nabízejících se otázek a problémů jsme vybírali to, co považujeme za nejdůležitější. Kritériem nám byl nejenom význam daného jevu, události i postavy pro konkrétní náboženství, ale rovněž možnost (nebo dokonce nutnost) jejich komparace s analogickým prvkem dalších dvou náboženství. Těžiště slovníku tedy spočívá nejen v souhrnu abecedně uspořádaných výkladových hesel osvětlujících jednotlivá náboženství jako svébytné historické, sociální, kulturní a politické útvary, ale také ve srovnání obsahu a významu jejich klíčových prvků.

Slovník je rozčleněn do tří relativně samostatných celků, které mají vystihnout ve vyváženém poměru jádro nauky, formy zbožnosti, etické principy, právní normy a reálie judaismu, křesťanství a islámu. Formálně ho stmeluje úvodní religionistická studie o monoteismu jako ústředním znaku těchto náboženství, zatímco obsahově a metodologicky je sjednocen komparativní metodou. Dovoluje tak i laickému čtenáři, aby si porovnal shody a rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími, vyjasnil si jejich vzájemné souvislosti a získal dobrý vhled do náboženského života značných částí dnešního světa. Hesla doplňují přehledové tabulky, obrázky a výběr odborné literatury ke každému z uvedených náboženství.

Považujeme za nezbytné upozornit čtenáře na to, jak jsme řešili některé otázky jazykové povahy, zejména přepis mnoha termínů, toponym a jmen vycházejících z jazyků, jež se (s výjimkou moderní turečtiny) nikdy nepsaly latinkou. V zásadě jsme mohli zvolit dvě podoby: První je transliterace, což je vědecký (lingvistický) přepis, který má jednotnou mezinárodně uznávanou podobu a používá se téměř výhradně v odborných textech západní lingvistiky a filologie, popřípadě dějin literatury. Transliterace formou zvolených grafémů (např. g s háčkem či h s tečkou pod ním) zachycuje všechny specifické grafémy, jimiž se píší takové hlásky, které v indoevropských jazycích neexistují. Druhým typem je transkripce, tj. převod konkrétního slova do latinky na základě pravopisných zvyklostí a výslovnosti daného jazyka. Transkripce tedy nepodléhá žádné mezinárodně závazné konvenci. Jednotlivé „národní“ transkripce se vzájemně liší. Často se zápis odlišuje i v jednom jazyce, jak dokládá například angličtina. Někdy je přepis značně vzdálený původní fonetické podobě slova, což se týká zpravidla ruské nebo francouzské transkripce. Čeština pomocí svého rejstříku písmen dovede cizí termíny transkribovat poměrně věrně. Na rozdíl od angličtiny má pestřejší škálu grafémů (ž, č, š, ň) a nadto má vzácnou možnost vyznačit prodloužené samohlásky (á, é, í, ó, ú).

Při přepisu hebrejských konsonant do české abecedy jsme se řídili následujícími pravidly: Alef a ajin přepisujeme apostrofem a nerozlišujeme mezi nimi; bet čtené jako v a vav čteme a přepisujeme bez rozdílu jako v; he čteme a přepisujeme na konci slova jako h pouze tehdy, pokud je součástí základu slova (kořene); chet a kaf čtené jako ch nerozlišujeme a přepisujeme a čteme jako ch; kaf čtené jako k a kuf čteme a přepisujeme jako k; samach a sin přepisujeme a čteme jako s; cade čteme a přepisujeme jako c. V přepise a ve výslovnosti nerozlišujeme plné vokály a polovokály. Vzhledem k tomu, že moderní hebrejština nemá délky, ale pouze přízvuky, píšeme všechny vokály krátce. Při přepisu a výslovnosti tzv. hlasného šva (původně vyslovovaného důsledně jako polovokál e) se řídíme výslovností moderní hebrejštiny, v níž ve většině případů mizí.

Při přepisu řečtiny respektujeme konvenční výslovnost, která překlenuje změny, jimiž tento jazyk během staletí svého vývoje procházel, a užívá se ve většině českých, filologicky podložených prací (srov. Encyklopedie antiky, Praha 1973). Transkripce důsledně vyznačuje kvantitu (rozdíl mezi dlouhými a krátkými vokály), tj. nikoliv pouze v případech, kdy je zřejmá z původního zápisu dvojího o (omíkron – ómega) a e (epsílon – éta) nebo z původní zapisované dvojhlásky ou (omíkron, ýpsílon) přepisované a vyslovované jako ú, ale i v případě vokálů a (alfa), i (ióta) a y (ýpsílon), kde rekonstrukci jejich kvantity do značné míry umožňuje rozbor metrické poezie. Držíme se ustálené zásady ponechávat podle původního zápisu všude i (iota), i když bylo podle polohy vyslovováno buď jako i-í, j, nebo ij-íj (např. euangelion vyslov euangelijon).

Pro termíny spjaté s islámem byl zvolen následující klíč: U jazyků, které se nepíší latinkou (arabština, perština, příp. urdština a hindština), byl použit fonetický přepis co nejvěrněji odrážející skutečnou výslovnost (džihád, Kajruwán, murdžíja). Někdy tím dochází ke graficky neobvyklým kombinacím (hadždž, tasawwuf), kdy u arabského písmena dž a w dochází ve výslovnosti k reduplikaci. W oproti v bylo pak zvoleno proto, aby se graficky zdůraznila jeho obouretnost (asi jako u anglického well). Všechny specifické fonémy v arabštině (hlásky emfatické, interdentální, hrtanové či laryngální), které se ve vědecké transliteraci nahrazují závazně dohodnutým grafémem latinky (např. emfatické k se píše jako q), zde přepisujeme grafémem, který je dané hlásce nejbližší a pro čtenáře snadno vyslovitelný (kibla – nikoli qibla, zikr – nikoli dhikr). Laryngální hlásky ajn a tzv. hamza (čes. ráz) se graficky vyznačují pouze uprostřed slova, kdy je čtenář může alespoň trochu funkčně vyslovit (bid‘a, šarí‘a, Ka‘ba – vysloví se asi jako lidové záporné ne’e). U termínů a toponym v češtině zdomácnělých jsme zvolili českou formu (muezin, Damašek), nikoli mu‘adhdhin, Dimašq aš-Ša‘m). V případě indoevropské perštiny a hindštiny, jejichž fonetická výbava je pro nás příznivější než je tomu u semitské arabštiny, se při čtení přepisu do češtiny dosahuje téměř úplné věrnosti (Dára Šírkóh, Tádž Mahal, Šáhe zende). U turečtiny, která se v osmanské době psala arabským písmem, byla vzata v úvahu její současná podoba v latince i odlišná výslovnost islámských pojmů (yeni çeri, Süleyman – nikoli Sulajmán, şeyhülislam – nikoli šajch al-islám).

Ve srovnání se slovníkem Judaismus křesťanství islám, který vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 1994, došlo k mnoha změnám. Obměnil se autorský kolektiv, některé části slovníku byly zpracovány nově s přihlédnutím k vyšší míře religionistické koncepčnosti, celkově se text podstatně rozšířil a výrazně přepracoval. V zásadě lze slovník považovat za nové vydání, které z původního ponechává a dále rozvíjí především nosnou ideu vědecké komparace.

Helena Pavlincová & Břetislav Horyna