Verze z 5. 10. 2020, 20:07

Církev římskokatolická

Římskokatolická církev je od poloviny 17. století největší a dlouho rovněž jedinou povolenou nebo privilegovanou českou církví. Považuje se za nástupkyni staré, respektive středověké křesťanské církve a za církev „katolickou“, tedy obecnou, tyto nároky však s různou mírou oprávněnosti vznášejí i další náboženská společenství. Po husitské revoluci, která vedla k drtivé převaze protestantismu v Čechách, na Moravě a v českém Slezsku (viz hesla Evangelická církev a. v., Slezská církev evangelická a. v.), avšak byla definitivně poražena během třicetileté války, nastala v 17. století shora řízená římskokatolická náboženská obnova – rekatolizace či protireformace, vedoucí rovněž k etablování raněnovověkých a moderních římskokatolických náboženských forem. Od roku 1627 (na Moravě 1628) byl římský katolicismus jediným povoleným křesťanským vyznáním, a i když toleranční patent na konci 18. století povolil protestantismus (viz heslo Českobratrská církev evangelická), římský katolicismu zůstal až do roku 1861 jediným státním a i později privilegovaným vyznáním. Teprve samostatná Československá republika učinila kroky k úplnému zrovnoprávnění dalších konfesí a náboženství, římskokatolická církev však samozřejmě zůstala církví státem uznanou a v současnosti požívající všech tzv. zvláštních práv.

Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církve i tzv. řeckokatolická církev, církev uniatská či katolická církev byzantského obřadu. Jde o původně pravoslavné, kteří nad sebou v raném novověku uznali jurisdikci římského papeže, přičemž si mohli ponechat východní liturgii a další náboženské zvyklosti. V Uhrách k tomu došlo prostřednictvím Užhorodské unie (1649) a v roce 1818 bylo toto společenství organizačně autonomizováno jako Prešovská eparchie. Její součástí je od roku 1993 pražský vikariát, 1996 povýšený na exarchát a přímo podřízený Svatému stolci. Organizační důvody vedly k tomu, že v Rakousku-Uhersku i Československu má řeckokatolická církev vlastní právní subjektivitu a status registrované církve; v této encyklopedii je nicméně pojednána v rámci tohoto hesla.

I pokud se v tomto hesle z velké míry omezíme především na moderní a nejnovější dějiny a další charakteristiky římskokatolické církve, je třeba upozornit, že je obsahem i rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly této encyklopedie. Platí-li, že hesla jednotlivých církví a náboženských společností alespoň rámcově odpovídají jejich významu v českých náboženských dějinách a počtu jejich věřících, v případě římskokatolické církve by takové heslo muselo dosahovat rozsahu knižního rozsahu, ne-li několika svazků. Takto disproporční zpracování samozřejmě nebylo možné, proto je třeba chápat heslo (resp. jeho stávající podobu) jenom jako nejzákladnější shrnutí vybraných nejdůležitějších informací, svým rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly.

Stručná historie římskokatolického křesťanství

Xxxx, starou a středověkou církev pojednat jenom zcela heslovitě, podrobněji až od Tridentina

Religionistická charakteristika římskokatolické církve

Xxxx explicitně hovořit až o potridentské církvi, krátce zmínit i řecké katolíky

Římský katolicismus v českých zemích

K christianizaci českých zemí začalo docházet koncem 8. nebo nejpozději začátkem 9. století, významný podíl na ní měla východokřesťanská misie Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velkou Moravu (od 863/864–885). I když se na konci 9. století Velká Morava i přemyslovské knížectví v Čechách přiklonily k latinské liturgii, východní i západní podoba křesťanství ještě nějaký čas koexistovaly vedle sebe (v ojedinělém případě Sázavského kláštera trvala byzantská liturgie až do roku 1096), důležitější bylo nicméně prolínání křesťanství s různými prvky a formami předkřesťanské religiozity. Křesťanská církev měla vliv na knížecí, resp. později královský dvůr, šlechtu, vzdělané vrstvy (ty byly dlouho s církví totožné) a později i měšťanstvo, zatímco v lidovém prostředí bylo po celý středověk obvyklé (vědomě i nevědomě) kombinovat „oficiální“ křesťanství s pohanskými zvyklostmi a představami. Od 10. století byla systematicky budována církevní správa, v roce 973 bylo zřízeno pražské biskupství, v roce 1063 olomoucké biskupství, významný podíl na náboženském a kulturním životě i správě českých zemí měly rovněž kláštery (sv. Jiří na pražském Hradě, Břevnov, Ostrov, Sázava, na Moravě Rajhrad a Hradisko u Olomouce ad.). Církevní instituce a jejich představitelé byli přitom v mnoha obdobích nejisté světské vlády v raném středověku jedinými pevnými organizačními strukturami, církev měla rovněž faktický monopol na písmem předávanou vzdělanost.

Za vrchol středověkého křesťanství v českých zemích lze považovat období 13. a 14. století, kdy už došlo k podstatnému prohloubení náboženského života širších vrstev (včetně vzrůstajícího měšťanstva) a současně k posílení církevních pozic vůči světské moci. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (1344) a vedle olomouckého biskupství mu byla podřízena i nově zřízená diecéze litomyšlská (fakticky trvala jen do roku 1425), vedle „starých“ řeholních společenství benediktinů, premonstrátů a cisterciáků se v Čechách a na Moravě výrazně uplatnily žebravé řády – hlavně františkáni a dominikáni. Biskupové a řehole ovšem ne vždy postupovali ve shodě, známý je kupříkladu spor pražského biskupa Jana IV. z Dražic (v úřadě 1301–43) s žebravými řády. Rozvoj církevní organizace i středověké zbožnosti dosáhl vrcholu za vlády Karla IV. (český král 1346–78), zároveň se však již začínaly objevovat první známky rozkladu a kritické či opravné tendence (papežské schisma, kritika církevního bohatství a moci, extrémních finančních požadavků ad.). Tyto problémy spoluzapříčinily propuknutí husitské revoluce po upálení M. Jana Husa (?1370–1415) na koncilu v Kostnici.

Třebaže vnitřně hlavně zpočátku nejednotné, formulovalo husitské hnutí program zásadní církevní reformace (Čtyři artikuly pražské, 1419), k němuž se přiklonila velká část české a moravské šlechty, pražská univerzita i arcibiskup Konrád z Vechty (1421, v úřadě od 1413). Období 1425–1561 považuje římskokatolická církev za dobu sedisvakance, tedy neobsazenosti pražského arcibiskupského úřadu; olomoucké biskupství nicméně obsazeno bylo a i v Čechách se udržela menší část církve a šlechty věrná papeži. Většina se nicméně transformovala do husitské, později spíše utrakvistické (podobojí) církve, v jejímž čele stanul zvolený, avšak církví nikdy oficiálně neuznaný arcibiskup Jan z Rokycan (1435–71). Přesto se po jednání s vyslanci basilejského koncilu (tzv. kompaktáta, potvrzená 1436) utrakvistická církev považovala za součást křesťanské církve v čele s papežem; tento svazek, nikoli však apoštolskou posloupnost popřela menší Jednota bratrská. Po rychlém triumfu luterské a později i švýcarské reformace v západní Evropě v 16. století byly i české země vystaveny jejich vlivu. Fakticky docházelo k luteranizaci utrakvistické církve, které se již přestala ohlížet na Řím, a ke kalvinizaci Jednoty bratrské, zároveň se od poloviny 16. století objevovaly pokusy o římskokatolickou protiofenzívu (1556 uvedení jezuitů do Čech, 1561 znovuobsazení arcibiskupského stolce).

Přes velký vliv obou hlavních proudů evropské reformace si čeští (méně již moravští) protestanti udrželi vlastní specifika, jejichž výsledkem byla i kompromisní, k věroučným odchylkám snášenlivá Česká konfese (1575). Boj o její uznání za oficiální vyznání Českého království vyplnil konec 16. a počátek 17. století, došlo k němu v podobě Majestátu Rudolfa II. (1609), na jehož základě se začala formovat jednotná česká evangelická církev, tvořená jak utrakvisty, tak bratřími. Během stavovského povstání (1618–20) tato církev nabyla podoby státní církve a došlo k rozšíření platnosti majestátu na Moravu (a Lužice, ve Slezsku platil již od roku 1609 obdobný majestát pro augsburskou konfesi). Po porážce vzbouřených stavů na Bílé hoře (1620) byl Majestát zrušen, došlo k omezování protestantů a Obnovené zřízení zemské (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu) ustanovovalo římský katolicismus za jediné povolené křesťanské vyznání. I když válečná situace třicetileté války (1618–48) přinesla několik zvratů a naděje na posílení či obnovu protestantismu v českých zemích, v průběhu války a po jejím skončení byly ukotveny struktury moderního římského katolicismu v Čechách a na Moravě.

Je třeba poznamenat, že k stručně naznačenému vývoji české křesťanské církve do husitské revoluce se mohou stejným právem hlásit jak římští katolíci, tak protestanti. I pozdější více či méně rozdělená církev chtěla být katolickou, ať už si pod tím představovala podřízenost papeži nebo „jen“ sounáležitost k (neviditelnou) církví Kristovou. Postupné zanikání požadavku na církevní jednotu i na tomto světě a diferenciace moderních křesťanských konfesí je až dílem 16. století, kdy v celoevropském měřítku dochází k vytvoření vzájemně disparátních církevních organizací – (zemských) luterských, reformovaných či anglikánských církví a církve římskokatolické v moderním slova smyslu. Nárok této (potridentské) římskokatolické církve na starší církevní dědictví je přitom teologické povahy, z historického hlediska není o nic větší, ani menší než v případě stejného („katolického“) nároku církví protestantských. Pro účely nástinu českých náboženských dějin je ovšem významné, že pobělohorská rekatolizace/protireformace byla z velké většiny úspěšná, pronásledovaný lidový protestantismus (tajné nekatolictví) se stal okrajovou záležitostí a postupně degeneroval. K jeho legální obnově došlo teprve po sto padesáti letech prostřednictvím tolerančního patentu Josefa II. (1781) (viz heslo Českobratrská církev evangelická).

Římskokatolická obnova, sledovatelná od poloviny 16. století (na Moravě byly její obdobou episkopáty Viléma Prusinovského, Stanislava Pavlovského a Františka kardinála Ditrichštejna), nebyla vedena jen snahou o likvidaci „hereze“ – protestantismu, ale rovněž reformami církevní správy a zbožnosti ustanovenými tridentským koncilem (1545–63). Nejistotám třicetileté války čelila přitažlivá barokní zbožnost, která stejně jako protestantismus osobně angažovala široké vrstvy věřících a svou okázalostí, dramatičností a naléhavostí byla pro mnoho z nich dokonce bližší a „jistější“. Nelze podceňovat rovněž skutečnost, že „náhrada“ evangelického kléru římskokatolickým proběhla poměrně rychle a „viditelně“ jenom ve městech. Množství venkovských farností bylo dlouhodobě opuštěných nebo jenom neřádně spravovaných, k tomu je třeba připočíst celkově stále nevalné náboženské znalosti lidových vrstev – je vlastně otázkou, nakolik si všichni „násilně“ rekatolizovaní nějaké konfesní změny vlastně povšimli a jak moc významná pro ně byla. Tím nemá být zpochybněna tragičnost vynucené konfesní proměny, jíž museli vzdělanější a nábožensky hlouběji žijící obyvatelé Čech a Moravy projít (nebo kvůli ní odejít do exilu), do vyhrocených západů o svědomí se však zjevně dostávala jenom část postižených.

Byl-li již v 16. a na počátku 17. století vytvořen pevný „odrazový můstek“ rekatolizace Čech a Moravy, k jejímu prosazování začalo docházet již ve dvacátých letech 17. století, nejprve prostřednictvím vyhnání evangelických duchovních a v případě (královských) měst, následně u šlechty a nejpozději, často teprve po skončení třicetileté války, u venkovského obyvatelstva. Rekatolizaci, jejíhož provedení se ujal pražský arcibiskup Arnošt hrabě Harrach (v úřadě 1623–67), ovšem provázely těžkosti spojené jednak s probíhající válkou, jednak s nedostatkem finančních prostředků a v neposlední řadě s mocenským bojem s jezuitským řádem (spor o Karlovu univerzitu). Úplná restituce církevních majetků vyvrácených v období husitské revoluce nebyla možná, dohodou se státem byla nahrazena církevním podílem na výnosu státního solního monopolu (1630). Pro lepší správu „kacířských“ krajů byla v roce 1655 zřízena litoměřická a 1664 královéhradecká diecéze, hlubší restrukturalizace farní sítě však stále narážela na ekonomické problémy. První vlna rekatolizace byla proto víc než diecézním klérem, k jehož obnově docházelo jenom postupně, nesena misionáři z řad řeholníků – jezuitů, dominikánů a dalších (Albert Chanovský). Teprve později se výrazněji uplatnila obnovená farní správa, v posledních desetiletích 17. století už došlo ke zřetelnému posílení pravověrného římského katolicismu.

Rané 18. století je obdobím stabilizace barokního katolicismu na českém území, jejím výrazem je rychlý rozmach nově zavedeného kultu sv. Jana Nepomuckého (beatifikován 1721, kanonizován 1729). V období vlády Marie Terezie (1740–80) začaly být uplatňovány některé osvícensky motivované církevní reformy, směřující především do oblasti vzdělávání, omezení řeholního života a veřejného vlivu církve. Z rozhodnutí papeže došlo ke zrušení jezuitského řádu (1773), naopak bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a byla mu podřízena nově ustavená brněnská diecéze (1777). Tyto reformy byly „přípravou“ pro mnohem zásadnější úpravy náboženského života, provedené Josefem II. (samostatně vládl 1780–90). Vedle legalizace protestantismu se jednalo především o podřízení církve státu a další omezení jejího veřejného vlivu, rušení klášterů pokládaných za neužitečné a náboženských bratrstev, likvidaci vnějších forem barokní zbožnosti. Ruku v ruce s tím šla dlouho odkládaná nebo jen nedostatečně prováděná restrukturalizace farní sítě, vytvoření nového biskupství v Českých Budějovicích (1785), racionalizace církevní správy a reforma kněžského vzdělávání. Překotné a mnohdy chaotické zavádění josefinských reforem vedlo ovšem k destabilizaci náboženských záležitostí prakticky v celé zemi, již dále podpořily zprávy o excesech francouzské revoluce a následné napoleonské války.

Josefovi nástupci na trůně sice jeho náboženské reformy zmírnili, základní intenci církevní podřízenosti státu však zachovali; v tehdejší Evropě však nešlo o nic výjimečného. Římskokatolická církev, nadále privilegovaná jako státní církev, současně příslušnému státu sloužila a fungovala v jeho intencích. V daných poměrech to znamenalo příklon k protiosvícenské restauraci, prováděné i prostřednictvím obnovy barokních náboženských praktik (pouti, modlitební knihy, obnovení jezuitského řádu). Mezi částí duchovních naopak tajně pokračovalo (umírněné) osvícenství, někteří se zapojili do českého (ale i německého) nacionálního hnutí. Pozdním případem osvícenství byly reformní požadavky části kněží, které zazněly v revoluci 1848–49, tehdy se rovněž poprvé veřejně projevily nacionální česko-německé různice zasahující i do náboženských záležitostí. Revoluce byla nicméně potlačena a nastupující neoabsolutistický režim upevnil svou moc i tím, že došlo k uzavření konkordátu mezi Rakouským císařstvím a Svatým stolcem (1855). Přes formální zrovnoprávnění protestantů (1861) si římskokatolická církev udržela výsadní postavení, vliv na školství (trval až do roku 1868) i státní zákony, a naopak se zbavila státního vměšování do vnitřních záležitostí – fakticky to platilo i po vypovězení konkordátu (1870). O spojení „trůnu a oltáře“ lze mluvit až do konce rakousko-uherské monarchie, během první světové války přitom místní představitelé římskokatolické církve explicitně podporovali habsburské válečné snažení (podobně jako představitelé státních protestantských církví podporovali své strany).

Docházelo-li ve druhé polovině 19. století v habsburském soustátí k růstu nacionalistických vášní, sociálních problémů i politického boje, římskokatolická církev si s těmito procesy nedokázala adekvátně poradit a i když se snažila vzájemné třenice spíše mírnit, byla obviňována z jednostranných postojů. Čeští nacionalisté vyčítali jejímu vedení „proněmecké tendence“, zatímco jejich němečtí protihráči tendence „české a slovanské“. Liberálové a později i socialisté se stavěli protiklerikálně kvůli církevní konzervativnosti a mocenským ambicím, církev se v celoevropském měřítku dostávala spíše do vleku nechtěných událostí a procesů. Uzavírala se do „ghetta“ vlastních institucí a společenství, v nichž však postupně ubývalo skutečných věřících a docházelo k jejich rozchodu s významnými částmi společnosti. V českém prostředí k tomu přispěla i dlouhodobá antiklerikální rétorika mladočeské strany a socialistických stran, vedle méně významných „realistů“ a dalších. Pokusem zvrátit tento stav se stal tzv. katolický modernismus, který získal určitý ohlas i mezi českým a moravským klérem (Jindřich Šimon Baar, 1869–1925, Sigismund Bouška, 1867–1942, Xaver Dvořák, 1858–1939, Karel Dostál-Lutinov, 1871–1923), byl však církví potlačen (několik nespokojenců církev opustilo) a zůstalo z něj jenom politické křesťanskosociální hnutí (Jan Šrámek, 1870–1956).

Po vzniku Československa byla římskokatolická církev ve veřejném prostoru chápána jako jedna z poražených stran, výrazem se stalo i demonstrativní stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí (1918). První československé vlády rychle omezily církevní privilegia a nastolily víceméně rovné zacházení se všemi státem uznanými církvemi, což římskokatolická církev chápala úkorně (nedošlo však například k původně plánované odluce a ani pozemková reforma nezasáhla církevní nemovitosti tak výrazně, jak by bývala mohla), ještě horší však byly veřejné útoky proti církvi a masivní výstupové hnutí. Během několika let římskokatolickou církev i formálně opustil více než milion věřících, v některých českých oblastech třeba i pětina všech věřících. Na Moravě bylo výstupové hnutí slabší a více rozložené v čase, na Slovensku se neprojevilo vůbec – naopak mnozí Slováci, ovlivňovaní i katolickým klérem, byli upřímně zděšeni z české „bezbožnosti“ a náboženské různice vyvolaly první vážnou krizi ve vztahu obou teprve nedávno sloučených národů. Na výstupovém hnutí se přitom podíleli a profitovali z něj nejen antiklerikálové a (v malé míře) evangelíci, ale rovněž nově vzniklá Církev československá (husitská) (viz toto heslo). Uvolnění po vzniku Československa znovuotevřelo prostor potlačenému katolickému modernismu a někteří římskokatoličtí kněží začali volat po zásadních církevních reformách. Odpovědí Říma bylo jmenování sice příkladně českého, avšak teologicky konzervativního a s ohledem na církevní disciplínu plně loajálního nového pražského arcibiskupa Františka Kordače (1852–1934, v úřadě 1919–31). Napětí mezi modernisty a Kordačem vygradovalo na přelomu let 1919–20 a skončilo odchodem asi dvou set rozkolníků z římskokatolické církve, spolu s nimi odešlo několik stovek tisíc věřících. Posledním výrazným projevem „národního“ konfliktu s církví se stala tzv. Marmaggiho aféra v létě 1925.

V průběhu dvacátých let docházelo, i vzhledem k situaci na Slovensku a mezinárodněpolitickým otázkám, k postupné konsolidaci vztahů mezi státem a římskokatolickou církví. Její výsledek lze označit za chladně korektní, neboť stejně jako kurie nejásala nad rozpadem spřízněného Rakouska-Uherska a novým politickým uspořádáním ve střední Evropě, tvůrcům Československa se nepodařilo prosadit odluku a veřejný vliv početně stále dominantní římskokatolické církve zůstal rovněž nezanedbatelný. Formalizací tohoto výsledku se stal tzv. modus vivendi (1928), mezivládní dohoda o navázání diplomatických styků, hranicích církevních provincií a jmenování biskupů. Uklidnění afér a veřejných kontroverzí umožnilo bezproblémové pokračování a v některých oblastech rozvoj římskokatolického náboženského života. Šrámkem vedená Československá strana lidová (vznikla sloučením několika menších stran v roce 1919) se stala pevnou součástí vládních koalic, fungovaly staré (tělocvičná jednota Orel) i nové církevní spolky (Katolická akce), objevilo se několik významných intelektuálních středisek (kromě spíše konzervativních teologických fakult zejména dominikánské řádové učiliště v Olomouci – Silvestr Braito, 1898–1962, Reginald Dacík, 1907–1988, Metoděj Habáň, 1899–1984, nebo okruh kolem laika Josefa Floriana, 1873–1941, ve Staré Říši). Proti dominantním liberálním a levicovým kulturním proudům se postavila silná a umělecky všeobecně uznávaná římskokatolická opozice – uveďme alespoň spisovatele Jaroslava Durycha (1886–1962), skupinu ruralistů (Josef Knap, 1900–1973, František Křelina, 1903–1976, Václav Renč, 1911–1973, do jisté míry i Jan Čep, 1902–1974), nebo spirituální básníky Jakuba Demla (1878–1961), Bohuslava Reynka (1892–1971), Jana Zahradníčka (1905–1960) ad. Ne všichni však byli spokojeni. Část zejména mladších římskokatolických intelektuálů byla oslovena fašismem (Jan Scheinost, 1896–1964), ideologii první republiky se nepodařilo integrovat představitele slovenských a německých římských katolíků.

Mnichovská dohoda a rezignace prezidenta Beneše (1938) vedly k novému politickému uspořádání, nazývanému druhá republika (1938–39). V tomto období došlo k faktické autonomizaci Slovenska a Podkarpatské Rusi, k prosazování nedemokratických tendencí a ke stále zřejmější politické závislosti Česko-Slovenska na nacistickém Německu. Současně byl přímo pociťován ideologický krach původní Československé republiky, což vedlo k explicitním přihlášením státních představitelů ke svatováclavské ideji a římskokatolické církvi; církev v sobě pražského arcibiskupa Karla Kašpara (1870–1941, v úřadě 1931–41) tyto projevy loajality vítala a spolupodílela se na odsudku první republiky. Na druhou stranu papež Pius XI. (v úřadě 1922–39) jako vůbec jediný představitel státu vystoupil proti Mnichovské dohodě, stejně jako předtím odsoudil anšlus Rakouska. Prosazování římskokatolických idejí, větší církevní vliv a kontrola veřejného života ve druhé republice neměly ovšem dlouhé trvání – zmenšující se česká samostatnost skončila okupací a vznikem Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Římskokatolická církev nadále s nacistickým režimem z nutnosti koexistovala, avšak nevycházela mu vstříc a totéž lze říci i o většinovém postoji české společnosti. Svědectvím o neshodě mezi představiteli Německa a Svatou stolicí je skutečnost, že po smrti svých nositelů (1940–41) nebyly znovuobsazeny biskupské stolce v Českých Budějovicích a v Brně, ani pražské arcibiskupství. Na druhou stranu Vatikán odmítl diplomaticky uznat exilovou vládu v Londýně a udržoval diplomatické styky se Slovenskou republikou, aniž by veřejně vystupoval proti problematickým činům jejího prezidenta – římskokatolického kněze Jozefa Tisa (1887–1947). Za války se našli kněží-odbojáři, z nichž mnozí za svou činnost zaplatili životem nebo vězněním, i mnozí další duchovní nebo římskokatoličtí intelektuálové prokázali osobní integritu a statečnost, v čele exilové londýnské vlády stanul římskokatolický kněz (a politik) Jan Šrámek; na druhou stranu existovali i kolaboranti s nacismem.

Po skončení války došlo k rychlé obnově církevního provozu pod vedením nového pražského arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969, v úřadě od 1946), církev se vyrovnala s vyhnáním („odsunem“) německojazyčného obyvatelstva, větší konflikty nastaly jenom v souvislosti se situací na Slovensku (jednání některých biskupů během druhé světové války, poprava J. Tisa, likvidace církevního školství) a s otázkou znovuotevření pozemkové reformy. Tyto spory se vyhrotily po komunistickém převratu, kdy arcibiskup Beran sice uvítal zvolení Klementa Gottwalda prezidentem bohoslužbou Te Deum (1948), současně však kněží vyzýval k opatrnosti při jednání s komunistickým režimem. Opatrnost byla vskutku na místě, komunisté jí však nedali velkou příležitost. Prostřednictvím nových církevních zákonů (1949) i nezákonnými represemi došlo rychle k ovládnutí církevního vedení, kdy byli prakticky všichni (arci-)biskupové internováni a fakticky zbaveni svých úřadů, byly obsazeny kláštery a zcela likvidován řeholní život (1950), ve vykonstruovaných soudních procesech byla církev a její představitelé denuncováni z protistátní činnosti, špionáže a přípravy ozbrojeného převratu, za což byly udělovány mnohaleté tresty odnětí svobody a ojediněle docházelo i k popravám (Číhošťský zázrak, Babice, Zelená internacionála). Likvidována byla i autonomní řeckokatolická církev (viz níže), prakticky všechny církevní spolky a korporace, došlo k vynucené výměně vedení a velké části členstva dominantně katolické Československé strany lidové.

Architekti státní církevní politiky dokonce nějaký čas uvažovali o odtržení československé římskokatolické církve od Svatého stolce, toho se nakonec neodvážili. Činnost církve byla nicméně od počátku padesátých let výrazně paralyzována a radikálně omezena jen na duchovenskou službu (a stále omezenější možnost vyučování náboženství v základních školách), i ta přitom byla pod přísným státním dozorem a maximálně restringována. Komunistický režim spoléhal na (malou část) otevřeně kolaborujících kněží, později představovaných především Mírovým hnutím katolického duchovenstva (organizace existovala v letech 1950–68, v období tzv. normalizace byl zřízen její ekvivalent Sdružení katolických duchovních Pacem in terris), většina ostatních duchovních byla přitom zastrašena a dohnána do defenzivy. Laická církevní služba byla prakticky vyloučena, římskokatolická kultura byla vytlačena do podzemí nebo nanejvýš na úplný okraj veřejného dění, případně do exilu. Za této situace docházelo k tajným kněžským i biskupským svěcením a rodila se malá, konspirativní tzv. podzemní církev (jejím nejvýznamnějším představitelem byl Felix Maria Davídek, 1921–1988, došlo však k dalším přinejmenším 11 řádným biskupským svěcením). Veřejně působící církev byla nutně konformní a dohnaná k ústupkům (např. vynucená emigrace arcibiskupa Berana v roce 1965), situace se přitom nelepšila ani v průběhu následující dekády, i když nejviditelnější proticírkevní represe dávno ustaly.

Krátké zlepšení přineslo tzv. Pražské jaro (1968). Někteří biskupové se mohli vrátit do svých úřadů, z vůle členstva se rozpustilo Mírové hnutí katolického duchovenstva a vznikla demokratická organizace duchovních i laiků Dílo koncilové obnovy, snažící se o uplatnění principů druhého vatikánského koncilu (k jejímu oficiálnímu povolení ovšem nestačilo dojít), objevily se pokusy o obnovení řeholního života a řeckokatolické církve. Po nástupu tzv. normalizace se však brzy vše vrátilo do původních kolejí, s tím rozdílem, že církev již mohli reprezentovat biskupové. Šlo však o ústupek obou stran, Vatikán svoloval k biskupským jmenováním vůči komunistickému režimu konformních osobností – příkladem může být pražský arcibiskup František Tomášek (1899–1992, správce diecéze od 1965, arcibiskup 1977–92), který se teprve mnohem později stal zřetelnějším odpůrcem státních zásahů do církevních záležitostí. Teprve v osmdesátých letech, zřejmě i pod vlivem papeže Jana Pavla II. (v úřadě 1978–2005), docházelo k viditelnějším konfliktům církve se státem a na Slovensku se aktivizoval římskokatolický disent. Cyrilometodějská pouť na Velehradě v roce 1985 za účasti snad až 200 tisíc věřících se stala významnou protirežimní demonstrací, petici laika Augustina Navrátila (1928–2003) za náboženskou svobodu (1988) podepsalo více než půl milionu osob, velký ohlas mělo i oficiální církevní hnutí Desetiletí duchovní obnovy (vyhlášeno 1987, iniciátory byli Tomáš Halík, * 1948, a Petr Piťha, * 1938). Oslava kanonizace sv. Anežky České (1989) pak už přímo splynula s listopadovou revolucí

Ve svobodných poměrech došlo především k rychlé institucionální obnově. Byl obnoven oficiální řeholní život (v případě ženských řeholí dokonce ještě za komunistického režimu), obsazeny a nově zřízeny biskupské stolce (v Plzni v roce 1993 a v Ostravě-Opavě v roce 1996), obnovovaly se a byly rekonstruovány další církevní organizační struktury. Velkou zásluhu na tom měl nově jmenovaný pražský arcibiskup Miroslav Vlk (1932–2017, v úřadě 1991–2010). Nepodařilo se však integrovat významnou část tzv. podzemní církve a viditelné rozpory nastávaly i mezi různými duchovními proudy, postupně krystalizující na škále mezi (ultra-)konzervatismem a liberálním pojetím římskokatolické zbožnosti; oba i další proudy se přitom formují v mezinárodním dialogu a často i v ekumenické spolupráci s podobně smýšlejícími uvnitř dalších církevních společenství. Do značné míry problematický byl i opětovný vstup římskokatolické církve a zbožnosti do veřejného prostoru. Zatímco první návštěva papeže v českých zemích (Jan Pavel II. na jaře 1990) vyvolala obrovskou pozornost a úctu, mediální prostor záhy naplnily kauzy více či méně problematických restitucí církevního majetku zabaveného komunistickým režimem, mocenského vlivu církve a jejích představitelů, později i sexuálního zneužívání a další. Víc než vstup do širokospektrých médií a veřejného prostoru jako celku se církvi a jejím představitelům podařilo vybudovat vlastní nebo spřízněná periodika, nakladatelství, rozhlasové a televizní stanice, spolky a organizace. Podobně se pod hlavičkou Charity České republiky (do 2006 Česká katolická charita), několika řeholních společenství a dalších organizací rozvíjí církevní sociální pomoc, vzdělávací instituce a programy a další podobné aktivity.

Organizační obnova a nový vstup církve do veřejného prostoru vyvolaly jak nadšené a souhlasné reakce, tak vehementní odpor. Přivedly do církve nebo k aktivní zbožnosti množství konvertitů, nedokázaly však zastavit demograficky i jinak podmíněný dlouhodobý úbytek počtu věřících. V pozici „nejlidovější“, ne-li jediné lidové církve v České republice tak římskokatolická církve alespoň podle údajů ze sčítání lidu trvale ztrácí relativně nejvyšší podíly věřících. V poslední době, zejména za archiepiskopátu Dominika Duky (* 1943, v úřadě od 2010) naopak došlo k významnému zlepšení vztahů se státem a ke vzájemné podpoře mezi nejvyššími státními a církevními představiteli (účast Václava Klause na tzv. Národní pouti ve Staré Boleslavi, dopis Miloše Zemana na podporu setrvání kardinála Duky v arcibiskupském úřadě).

Jak už bylo uvedeno výše, autonomní součástí římskokatolické církve v České republice je tzv. řeckokatolická církev. V západní části Rakouska-Uherska šlo dlouho jen o jednotlivce bez duchovní správy, tak tomu bylo i po vzniku Československé republiky, kdy byli všichni uniaté v republice formálně podřízeni správě prešovského eparchy. Teprve v roce 1933 byla zřízena „celočeská“ řeckokatolická farnost v Praze u sv. Klimenta, později vznikla i farnost v Brně a po druhé světové válce byla systemizována pomocná duchovenská správa v šesti dalších městech. Na počátku padesátých let došlo nicméně k likvidaci celé církve, formálně prostřednictvím inscenovaného soboru (= sjezdu duchovních i laiků) v Prešově, jehož účastníci odhlasovali rozpuštění církve a její připojení k církvi pravoslavné (1950; viz také heslo Pravoslavná církev). Duchovní, kteří se odmítli podřídit, byli internováni nebo konfinováni v západních a severních Čechách, eparcha Pavel Peter Gojdič (1888–1960, v úřadě od 1940) zemřel ve vězení. Protože se věřící nechtěli vzdát svých kostelů, jejich předávání asistovala policie a došlo při něm k několika ozbrojeným střetnutím. K částečné obnově řeckokatolické církve mohlo dojít teprve v roce 1968, kdy byl provizorně obsazen eparchiální úřad a mohlo vzniknout několik farností (v českých zemích šlo o jedinou farnost v Praze), dříve zabavené kostely však byly nanejvýš spoluužívány a řeckokatolická církev byla nadále silně omezována. Úplná obnova církevního provozu nastala až v devadesátých letech, na Slovensku ji přitom provázely spory s Pravoslavnou církví o nemovitosti a hodnocení období nuceného zániku církve. Miniaturní řeckokatolické společenství v České republice tyto problémy nemuselo řešit, v souvislosti s rozdělením Československa došlo k jeho organizační autonomizaci v podobě vikariátu (1993), respektive Svatému stolci přímo podřízeného apoštolského exarchátu (1996). Exarchát spravuje zhruba dvacet farností ve větších městech České republiky, velkou většinu jejich věřících přitom tvoří příchozí ze Slovenska a jejich potomci.

Organizace církve

V současné podobě tohoto hesla oddíl pojednává jen o aktuálních organizačních formách Církve římskokatolické na území České republiky, a i to jen v maximálně zjednodušující podobě.

(Arci-)Biskupství a farní správa

V České republice jsou dvě církevní provincie, Česká, tvořená pražskou arcidiecézí a diecézemi českobudějovickou, královéhradeckou, litoměřickou a plzeňskou, a Moravská, tvořená arcidiecézí olomouckou a diecézemi brněnskou a ostravsko-opavskou. Mimo diecézní strukturu stojí vojenský vikariát a apoštolský exarchát řeckokatolické církve, stejně jako naprostá většina řeholních společenství. Všichni sídelní i pomocní biskupové, řeckokatolický exarcha a emeritní biskupové tvoří Českou biskupskou konferenci, která reprezentuje církev navenek a má vlastní orgány, komise a rady.

Jednotlivé diecéze se dělí na vikariáty (v Čechách), respektive děkanáty (na Moravě), a ty na farnosti. Počet a struktura farností musely být v souvislosti se sekularizačními procesy na počátku třetího tisíciletí dramaticky redukovány (reorganizace pražské arcidiecéze, královéhradecké a plzeňské diecéze) a i v těch diecézích, kde k tomu zatím nedošlo, probíhají tyto změny de facto. V případě pražské arcidiecéze zůstalo z původních 318 farností zachováno 136 (43 %) a ostatní se změnily na pouhá místa konání bohoslužeb; v případě mimopražských farností šlo přitom o pokles o 71 % z 232 na 67.

Organizační jednotky Církve římskokatolické podle dat České biskupské konference (2017):

(arci)diecéze	vikariáty/děkanáty	farnosti	kostely a kaple	kněží ve službě
Pražská	14	148	1018	271
Českobudějovická	10	354	545	117
Královéhradecká	14	265	1016	201
Litoměřická	10	384	636	72
Plzeňská	10	68	922	80
Olomoucká	21	418	1275	202
Brněnská	20	450	1486	332
Ostravsko-opavská	11	276	203	239
Apoštolský exarchát řeckokatolické církve	7	21	--	29

Řeholní společenství

V České republice působí celkem třicet mužských řeholních řádů a kongregací: augustiniáni, augustiniáni-kanovníci, benediktini, bosí karmelitáni, cisterciáci, dominikáni, františkáni, Chemin Neuf, jeruzalémští bratři, jezuité, kapucíni, karmelitáni, klaretiáni, křížovníci, maltézští rytíři, mariáni, milosrdní bratři, minorité (františkáni konventuálové), misionáři sv. Karla Boromejského, obláti, pallotini, pauláni, petrini, piaristé, premonstráti, redemptoristé, salesiáni, saletini, salvatoriáni, trapisté. Dále nejméně 39 ženských řeholních řádů a kongregací (alžbětinky, benediktinky, boromejky, bosé karmelitánky, cisterciačky, congregatio Jesu, cyrilometodějky, dcery Božské Lásky, dominikánky, františkánky, jeruzalémské sestry, karmelitánky, karmelitky, klarisky, paulínky, premonstrátky, salesiánky, sestry Božího Milosrdenství, sestry DJ od M. Barrého, sestry Dobrého Pastýře, sestry Ježíšovy, sestry Matky Terezy, sestry Nejsvětější Svátosti, sestry Nejsvětějšího Spasitele, sestry od andělů, sestry sv. Alžběty, sestry sv. Hedviky, sestry sv. Josefa, služebnice Ducha svatého, služebnice Panny Marie Slezské, služebnice Srdce Ježíšova, školské sestry, těšitelky, trapistky, učednice, vincentky, vizitantky, voršilky, zdravotní misionářky Mariiny; budeme-li brát do úvahy organizační uspořádání, jde dokonce o 59 společenství), 7 ženských sekulárních institutů (Sekulární institut Caritas Christi, Misijní benediktinský sekulární institut sv. Bonifáce, Madonna della Strada, Servitium Christi, Česká provincie sekulárního institutu Schönstattské sestry Mariiny, Sekulární institut volontarií dona Boska, Dílo blažené Zdislavy), jednu společnost apoštolského života (Společenství Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul) a tři další společenství zasvěceného života (Misijní rodina Donum Dei, Sestry Kristova Boholidství, Zasvěcené panny). Jejich představitele sdružují konference vyšších představitelů mužských, resp. ženských řeholí.

Církevní zařízení

Oficiálním periodikem české i moravské církevní provincie je Katolický týdeník (1948–89 se stejnou periodicitou pod titulem Katolické noviny), na Moravě vedle toho vychází další týdeník Světlo (od 1993), rovněž s arcibiskupským schválením. Další periodika vydávají různé korporace (např. dominikánský časopis Salve, revue České křesťanské akademie Universum) nebo zájmové skupiny (o konzervativních časopisech Mezinárodní katolický report / Mezinárodní report / Te Deum je zmínka v hesle Kněžské bratrstvo sv. Pia X.). Nejvýznamnějším teologickým časopisem byly Teologické texty (od 1978 samizdat, oficiálně 1990–2015), další časopisy se římskokatolické teologie a spirituality dotýkají částečně. Kromě již uvedených od roku 1990 v Praze vychází Souvislosti (původně s podtitulem Revue pro křesťanství a kulturu, od 2002 Revue pro literaturu a kulturu), v Brně nepravidelně vycházel Teologický sborník (1995–2002), v posledních ročnících orientovaný na běžnějšího čtenáře a přejmenovaný na Teologie & společnost (dvojměsíčník, 2003–06) a pak nahrazený dalším dvojměsíčníkem Proglas (2007–08, časopis s tímto titulem již od 1990), od roku 2009 přejmenovaným na Kontexty.

Římskokatolická náboženské a další literatura vychází v nakladatelství Vyšehrad (s různými peripetiemi existuje od 1934, po druhé světové válce jako nakladatelství Československé strany lidové, v současnosti jde o akciovou společnost), Portál (salesiánské nakladatelství, od 1993), Karmelitánském nakladatelství (od 1991, původně karmelitánského řádu, dnes ve vlastnictví několika církevních organizací), Matici cyrilometodějské (od 1990, spolek) a řadě dalších subjektů. Žádné z větších nakladatelství se neorientuje výlučně na římskokatolickou náboženskou produkci, naopak různá zájmová/stranická malá nakladatelství vydávají jenom velmi omezené spektrum publikací.

Nejvýznamnější rozhlasovou stanicí blízkou římskokatolické církvi je soukromé Radio Proglas, v roce 1995 zřízené a dodnes vedené Martinem Holíkem (* 1960). Holík společně se salesiánem Leošem Ryškou (* 1963) v roce 2006 založil také TV Noe, jedinou českou křesťanskou televizní stanici. Radio Proglas sídlí v Brně, TV Noe v Ostravě. Obě média a zejména TV Noe jsou vedená v ekumenickém duchu, nelze je proto považovat za striktně římskokatolické podniky.

Římskokatolická církev v České republice zřizuje 30 mateřských škol, 26 základních škol, 19 gymnázií, 13 dalších středních škol a 6 vyšších odborných škol; v některých případech jde o zařízení plnící několik těchto funkcí zároveň. Římskokatolické teologické fakulty jsou celkem tři, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci (v obou případech s arcibiskupským seminářem), volněji je na církev vázaná Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Katolická Charita, zřízená biskupskou konferencí, je největším nestátním poskytovatelem sociálních služeb. Navazuje na obdobně pojmenovanou sociální organizaci, která jako jediný církevní poskytovatel sociálních služeb přečkala období vlády komunistického režimu a nově se konstituovala v roce 1990; od roku 2006 nese název Charita Česká republika. Spolu s řeholními instituty a dalšími církevními společenstvími provozuje celkem tři nemocnice (jednu další nemocnici řeholní komunita sice vlastní, ale dlouhodobě pronajímá), 17 hospiců, několik domovů důchodců, dětských domovů, azylových domů a další zdravotní a sociální zařízení. Církví pověření kaplani vedle toho působí v nemocnicích, věznicích, v armádě a dalších ozbrojených složkách.

Počet věřících

	římskokatolická církev	arménsko- a řeckokatolická církev
1880	7866757	2349
1890	8292761	615
1900	8966369	2714
1910	9616769	3306
1921	8201464	9307
1930	8378079	12149
1940	--	--
1950	6792046	32862
1960	--	--
1970	--	--
1980	--	--
1991	4021385	7030
2001	2740780	7675
2011	1082463	9883

Údaje podle sčítání lidu za celé české země v dobovém vymezení, data od roku 1950 již nezahrnují arménskokatolickou církev. Ve sčítání lidu v roce 2011 se – vedle masově využité možnosti na otázku po náboženském vyznání neodpovědět – objevila také poměrně frekventovaná odpověď „katolická víra“ (71 138 osob), případně i „křesťanství“ (13 034), což někteří autoři chápou jako projev distance od oficiální římskokatolické církve; tuto hypotézu je ovšem obtížné jakkoli doložit.

Římskokatolická církev si vede vlastní evidenci věřících i církevních úkonů (zejm. křty, sňatky a pohřby), tato data jsou zveřejňována v různé míře za jednotlivé diecéze.

Literatura

Stanislav BALÍK – Jiří HANUŠ: Katolická církev v Československu 1945–1989. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007.
Zdeněk BOHÁČ: Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999.
Církevní procesy padesátých let. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002.
Alessandro CATALANO: Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) a protireformace v Čechách. NLN, Praha 2008.
Jaroslav CUHRA: Církevní politika KSČ a státu v letech 1969–1972. ÚSD AV ČR, Praha 1999.
Tomáš ČERNUŠÁK a kol.: Papežství a české země v tisíciletých dějinách. Academia, Praha 2017.
Československo a Svatý stolec I.–III. Masarykúv ústav AV ČR, Praha 2012–15.
Zdeněk DEMEL: Pod dohledem církevních tajemníků. Omezování činnosti katolické církve v Československu 1945–1989. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008.
Olga FEJTOVÁ: „Já pevně věřím a vyznávám…“ Rekatolizace na Novém Městě Pražském v době pobělohorské. Scriptorium, Praha 2012-
Petr FIALA a kol.: Český politický katolicismus 1848–2005. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ: Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1999.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ (eds.): Koncil a česká společnost. Historické, politické a teologické aspekty přijímání II. vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ (eds.): Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001.
August FRANZEN: Malé církevní dějiny. Zvon, Praha 1991.
František X. HALAS: Fenomén Vatikán. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004.
Jiří HANUŠ: Tradice českého katolicismu ve 20. století. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004.
Jiří HANUŠ: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2005.
Jitka JONOVÁ: Theodor Kohn (1845–1915). Kníže-arcibiskup olomoucký, titulární arcibiskup Pelusijský. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2015.
Hieronim KACZMAREK: Stát a církev. Český případ. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2017.
Jaroslav KADLEC: Přehled českých církevních dějin I.–II. Znov, Praha 1991.
Karel KAPLAN: Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Doplněk, Brno 1993.
Karel KAPLAN: Těžká cesta. Spor Československa s Vatikánem 1963–1973. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001.
Ondřej LIŠKA: Církev v podzemí a společenství Koinótés. Sursum, Brno 1999.
Howard LOUTHAN: Obracení Čech na víru aneb Rekatolizace po dobrém a po zlém. Rybka, Praha 2011.
Pavel MAREK: Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám české katolické moderny. Gloria, Rosice 1999.
Pavel MAREK Český katolicismus 1890–1914. Kapitoly z dějin českého katolického tábora na přelomu 19. a 20. století. Univerzita Palackého, Olomouc 2003.
Pavel MAREK a kol.: Jan Šrámek a jeho doba. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2011.
Jiří MIKULEC: Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích. Grada, Praha 2013.
Jiří MIKULEC a kol.: Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě. Historický ústav, Praha 2013.
Zdeněk R. NEŠPOR a kol.: Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Scriptorium, Praha 2010.
Vojtěch NOVOTNÝ: Katolická teologická fakulta 1939–1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007.
Vojtěch NOVOTNÝ: Teologie ve stínu. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007.
Aleš OPATRNÝ: Kardinál Tomášek a pokoncilní proměna pražské arcidiecéze. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002.
Tomáš PARMA: František kardinál Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii. Prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve. Matice moravská, Brno 2011.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Torst, Praha 1998.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945. Torst, Praha 2010.
Martin C. PUTNA: Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Knihovna Václava Havla, Praha 2011.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literatura v kontextech 1945–1989. Torst, Praha 2017.
Barbora SPALOVÁ a kol.: Laici a klerici v české katolické církvi. Na cestě ke spiritualitě spolupráce? Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2017.
Jaroslav ŠEBEK: Mezi křížem a národem. Politické prostředí sudetoněmeckého katolicismu v meziválečném Československu. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006.
Jaroslav ŠEBEK: Za Boha, národ, pořádek. Academia, Praha 2017.
Václav VAŠKO: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I.–II. Zvon, Praha 1990.
Václav VAŠKO: Dům na skále I.–III. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004–08.
Vojtěch VLČEK: Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004.
Vojtěch VLČEK (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948–1989. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005.
Vít VLNAS: Jan Nepomucký. Česká legenda. Mladá fronta, Praha 1993.
Bohumil ZLÁMAL: Příručka českých církevních dějin I.–VII. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005–10.
Rudolf ZUBER: Osudy moravské církve v 18. století 1695–1777 I.–II. ÚCN, Praha 1987, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2003.

Oficiální internetové stránky: https://www.cirkev.cz/ Oficiální internetové stránky mají i jednotlivé (arci-)diecéze, řeholní společenství a další církevní orgány a korporace.
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek

Církev římskokatolická: Porovnání verzí