Apoštolská církev: Porovnání verzí

imported>ZRN
imported>ZRN
Řádek 5: Řádek 5:
 
<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">
 
<div style="float:right; margin-left:5ex; width:480px">
   
  +
__TOC__ [[Soubor:Apoštolská církev.jpg|480px]]
__TOC__
 
   
 
</div>
 
</div>

Verze z 4. 10. 2020, 12:40

Apoštolská církev

Apoštolská církev je protestantskou evangelikální církví, která jako jediná v české společnosti reprezentuje první vlnu pentekostálního (letničního) evangelikalismu (takzvaný klasický pentekostalismus). Prostřednictvím misijních sborů zvaných Církev bez hranic se v ní v posledních dvou desetiletích uplatňují také prvky třetí vlny pentekostalismu, takzvaného neocharismatického hnutí. Ačkoli kořeny české Apoštolské církve sahají k počátkům 20. století, státní uznání dosáhlo toto společenství teprve roku 1989. Apoštolská církev nijak nesouvisí s obdobně pojmenovanou Novoapoštolskou církví.

Pentekostální křesťanství a historie Apoštolské církve

Klasický pentekostalismus vznikl mezi americkými křesťany patřícími k hnutí svatosti (posvěcení). Oproti ostatním evangelikálům 19. století nebyli soustředěni pouze na probuzeneckou evangelizaci („obracení hříšníků“), ale dávali důraz i na další růst obráceného křesťana ke svatosti. Tak jako je pro všechny evangelikály křest vodou vnějším znamením obrácení a znovuzrození, pro příslušníky hnutí svatosti se stal vnějším znamením nové etapy křesťanského života indi­viduální duchovní zážitek „křtu svatým Duchem“. Díky působení boží milosti, která se mani­festuje v tomto zážitku, se křesťan osvobozuje od sklonu hřešit a směřuje k dokonalosti v lás­ce. Hnutí svatosti se formovalo v rámci evangelikalismu od třicátých let 19. století a dlouho bylo v podstatě jen křídlem v metodistických církvích. Ke konfliktu s metodisty začalo dochá­zet až v osmdesátých letech a nejdůležitější samostatné denominace hnutí svatosti vznikly až v následujících dvou desetiletích.

Osamostatňování a profilace hnutí svatosti přinesly kromě jiného i rozšíření zájmu o „dary milosti“ (řecky „charismata“). Od devadesátých let 19. století vzrůstal počet křesťanů, kteří byli přesvědčeni, že na své cestě ke svatosti mohou být Bohem nadpřirozeně „obdarováni“ schopností modlit se v neznámých, takzvaných andělských jazycích (takzvanou glosolálií), hovořit existujícími cizími jazyky bez jejich učení (takzvanou xenoglosií), být nástrojem a pří­jemcem božího uzdravení, činit zázraky a podobně. Jedním z nejvlivnějších takto zaměřených kazatelů hnutí svatosti byl Kanaďan Albert Benjamin Simpson (1843–1919), autor myšlenky „čtyřnásobného evangelia“. Podle ní má být Kristus oslavován jako Spasitel, Posvětitel, Uzdravovatel a přicházející Král. Zážitek „křtu svatým Duchem“ s následnými modlitbami v neznámých jazycích a uzdraveními měli například roku 1892 pří­slušníci církve náležející k hnutí svatosti, jejíž jméno se časem ustálilo na Církev boží (s cent­rem v Clevelandu v Tennes­see).

S hnutím svatosti se v druhé polovině 19. století částečně překrývalo hnutí božího uzdravení, a to hlavně díky Američanu Charlesi Cullisovi (1833–1892), jejž pro myšlenky hnutí svatosti roku 1862 získala nejznámější kazatelka tohoto hnutí Phoebe Palmerová (1807–1874). Cullis pak po následující tři desetiletí povzbuzoval k víře v boží uzdravení a modlil se za nemocné. Byl také v kontaktu s okruhem kolem německého luterského pietistického pastora a kazatele božího uzdravení Johanna Christopha Blumhardta (1805–1880) i s keswickým hnutím, britskou větví hnutí svatosti. Aktivní hlasatelkou božího uzdravení byla spolupracovnice A. B. Simpsona a kazatelka hnutí svatosti Carrie Judd Montgomeryová (1858–1946). Její činnost byla působivá i tím, že sama svědčila o božím uzdravení, které prožila poté, co se ve školním věku stala invalidní. Hnutím božího uzdravení, a zvláště Cullisem, bylo přímo ovlivněno něko­lik předních postav raného pentekostalismu a ohlas tohoto hnutí pak posiloval přesvědčení pentekostalistů o existenci a účinnosti daru (charismatu) uzdravování. Montgomeryová se roku 1908 k pentekostalismu plně připojila.

Zvláště v posledních desetiletích 19. století se v hnutí svatosti rozšířilo přesvědčení, že směřování ke svatosti je cestou obnovy celé církve před druhým příchodem Krista a že tento příchod je velmi blízko. Na základě starozákonního proroctví (Jl 3,1) chápali příslušníci hnutí svatosti tuto obnovu jako „vylití svatého Ducha“, jež má být podobné události během prvního křesťanského svátku Letnic (sv. Ducha). Podle kanonické knihy Skut­ků apoštolů tehdy byli první křesťané „naplněni svatým Duchem“ a spojeni do církve. Hnutí svatosti tedy očekávalo „druhé Letnice“, při nichž budou svatým Duchem pokřtěni i ostatní křesťané a obnovená a posvěcená církev bude nejprve hlásat evangelium „celému světu“ a pak půjde „jako nevěsta“ vstříc svému „že­nichu“ – přicházejícímu Kristu. Vedle druhých Letnic používalo hnutí svatosti k vyjádření téhož i metaforu pozdního deště, která vycházela z klimatických podmínek v bib­lické zaslíbené zemi, a naznačovala tak duchovní „zavlažení“ církve před koncem tohoto světa.

První pentekostalisté přijali tyto koncepty hnutí svatosti i jejich metaforická vyjádření a doplnili je o přesvědčení, že glosolálie či xenoglosie není jen možným průvodním jevem na ces­tě ke svatosti, ale nutným viditelným znamením vnitřního zážitku křtu svatým Duchem. Tato myšlenka, charakteristická pro pentekostalismus zvláště v jeho raném období, se také opírala o události prvních křesťanských Letnic. Tehdy první křesťané po naplnění svatým Duchem začali „mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“ (Sk 2,4). Soustředění na křest svatým Duchem, na glosolálii či xeno­glosii a na další události prvních křesťanských Letnic, poskytlo novému hnutí jméno „letniční“, „pentekostální“ (podle řeckého pentekosté ozna­čujícího Letnice) nebo také „jazykové“. Přesvědčení, že schopnost hovořit neznámými jazyky je důkazem křtu svatým Duchem, napomohlo přesunu důrazu ze směřování křesťana ke svatosti (jak tomu je v hnutí svatosti) na dary svatého Ducha. Kromě glosolálie a xenoglosie zahrnují charismata též proroko­vání a výklad proroctví, činění divů a zázraků, uzdravování a další projevy moci svatého Ducha v křesťa­novi. Tato charismata se ocitla v centru nové, pentekostální zbožnosti.

Základy pentekostální teologie zformuloval na konci roku 1900 Charles Fox Parham (1873–1929). Předtím krátce působil jako metodistický kazatel, ale roku 1895 zahájil nezávislou kazatelskou činnost v hnutí svatosti se zvláštním důrazem na uzdravování boží mocí. Orientaci a podporu mu poskytoval jeden z tehdy nejznámějších kazatelů svatosti a uzdravení Frank W. Sandford (1862–1948). Po vzoru Cullise i Sandforda otevřel Parham roku 1898 v kansas­ké Topece „do­mov uzdravení“ a začal vydávat časopis Apoštolská víra. Vedle božího uzdravová­ní byl zaujat i myšlenkou „pozdního deště“ a chtěl při­pravit misionáře pro poslední čas „vylití Ducha“. Představoval si, že díky křtu svatým Duchem misio­náři získají schopnost mluvit jazy­ky, jimž se neučili, a že tato schopnost (xenoglosie) je jedinečně vybaví k misijnímu působení všude na světě. Pro přípravu těchto misionářů otevřel v Topece roku 1900 biblickou školu Bethel, v níž studenty povzbuzoval k očekávání křtu svatým Duchem a k získání charismat.

Jedna ze studentek, Agnes N. Ozmanová (1870–1937), 1. ledna 1901 údajně prožila křest svatým Duchem a začala hovořit v cizích jazycích. Toto datum se stalo symbolickým počátkem nového hnutí. Jeho vzniku ovšem v té době zatím nic nenasvědčovalo, a to navzdory tomu, že podobnou náboženskou zkušenost a podobnou schopnost xenoglosie pak údajně měla asi polovina z 34 studentů včetně Parhama, a navzdory Parhamovu následnému inten­zivnímu kázání „apoštolské víry“. Až teprve roku 1903 se mu za­čalo dařit a po úspěchu v texas­kém Houstonu tam roku 1905 založil bib­lickou školu pro kazatele vznikajícího hnutí apoštolské víry. Mezi posluchači školy byl i černošský kazatel hnutí svatosti William Seymour (1870–1922); kvůli barvě pleti v tehdejších podmínkách amerického Jihu musel ovšem sedět pod otevřeným oknem nebo před otevřenými dveřmi posluchárny. Parhamův kazatelský úspěch trval ještě následující rok 1906. Jeho oče­kávání, že křest svatým Duchem způsobí xenoglosii, se nenaplnila a během dalšího vývoje pentekostálního hnutí xenoglosie zcela ztratila význam. Parham se stal kansas­kým kazatelem s pouze lokálním významem a jeho hnutí apoštolské víry vplynulo do rychle se rozvíjejícího pentekostalismu, v jehož vedení se ale ocitli jiní.

Parhama v roli vůdce nejprve nahradil právě William Seymour, ačkoli ani jemu se zpočátku nedařilo. Zlom v úspěšnosti nastal až s koupí dřevěného domu (bývalé modlitebny, skladiště a stáje) v ulici Azusa v Los Angeles roku 1906. Jeho kázání apoštolské víry přilákalo tisíce posluchačů, a to možná částečně i proto, že kalifornské obyvatelstvo bylo rozjitřeno ničivým, vpravdě apokalyptickým zemětřesením v San Francisku, k němuž došlo jen čtyři dny po otevření Seymourovy modlitebny. Účastníci bohoslužeb byli rasově pestří (byli mezi nimi i Asiaté a Mexičané) a toto překonání rasových přehrad bylo pro Seymoura, syna bývalých otroků z Louisiany, patrně ještě větším důkazem přítomnosti svatého Ducha než modlitby v nezná­mých jazycích. V přesvědčení, že jednají „v moci Ducha“, se Seymourovi posluchači projevo­vali modlitbou i zpěvem v neznámých jazycích, výkřiky, padáním na zem, tancem, upadáním do transu, třesením, spontánním kázáním a podobně. Patrně kvůli rasovému smíšení i kvůli těmto extatickým projevům se od Seymourova působení jeho učitel Parham ještě roku 1906 distan­coval. Ze Seymourovy modlitebny se ale apoštolská víra nadále rychle šířila, a to především ve sborech Afroameričanů, takže pentekostální bohoslužby plně přijaly dědictví americké černošské spirituality. Pentekostalismus se ale velmi rychle přenesl i do Evropy a na další místa světa. Rok 1906 a „probuzení v ulici Azusa“ tak bývají považo­vány za faktický počátek pen­tekostalismu.

Takzvané probuzení v ulici Azusa trvalo tři roky, než bylo oslabeno rozkolem mezi Seymourem a jeho dvěma spolupracovnicemi. V důsledku rozkolu Seymour ztratil kontrolu nad novi­nami Apoštolská víra, jež roku 1908 dosáhly nákladu 50 tisíc výtisků a které spojovaly jednot­livce, sbory a misijní iniciativy, navazující na pro­buzení v ulici Azusa (název novin byl shodný s Parhamovým časopisem). Návštěvnost sboru poklesla a Seymour pozbýval roli vůdce hnutí. Těžkou ránu pro něho znamenal i konflikt s Williamem H. Durhamem (1873–1912), který byl původně Seymourovým posluchačem, ale roku 1911 se ho pokusil z vedení hnutí zcela od­stranit, a to z teologických, ale možná ještě více z prestižních a rasových důvodů. Seymour naproti tomu nadále podporoval Afroameričany ve vedoucích pozicích sborů, ale jeho vliv zůstal omezen na nevelkou černošskou pentekostální církev v Kalifornii. Jeho naděje, že pen­tekostalismus přemůže oddělování Američanů na základě rasy, se za jeho života nenaplnila.

Seymourův sbor sice nebyl jediným centrem pentekostalismu, ale stal se jistě nejdůležitěj­ším. Rychlé šíření pentekostálního hnutí z losangeleské ulice Azusa dokumentuje příběh Církve Boha v Kristu, velké denominace hnutí svatosti, jejíž zakladatel Charles Harrison Mason (1866–1961) navštívil spolu se dvěma dalšími církevními představiteli roku 1907 Seymourův sbor. Zažil v něm křest svatým Duchem a ještě téhož roku převedl asi polovinu své církve do pentekostálního hnutí. V současnosti je tato převážně afroamerická církev největším pentekostálním společenstvím ve Spojených státech. Také výše zmíněná Církev boží (s centrem v Clevelandu) se z důrazů hnutí svatosti posunula k pentekostalismu a dnes je jednou z největších pentekostálních církví ve Spojených státech (o této církvi je zmínka v kapitole Církev Nová naděje).

Pentekostální hnutí ovšem nejen rostlo, ale také se vnitřně diferenciovalo. Kromě příslušnos­ti k rase ho dělil také vztah k dědictví hnutí svatosti. Pentekostální denominace s kořeny v hnutí svatosti, například právě Církev Boha v Kristu nebo Seymourova církev, se držely přesvědčení, že křtu svatým Duchem musí v životě křesťana předcházet období posvěcování, tedy etapa růstu ke svatosti. William H. Durham, původně kazatel hnutí svatosti z Chicaga, ale toto učení odmítl a prosadil doktrínu „dokončeného díla“. Tvrdil, že Ježíš svou smrtí dokončil „dílo spásy“ a že veškerý prospěch z tohoto díla (a tedy i křest svatým Duchem) je kdykoli a každému křesťanovi přístupný bez mezistupně posvěcování. Pentekostální sbory vedení Durhamovými žáky se roku 1914 spojily do nejvlivnější převážně bělošské denominace Shromáždění boží, která se postupně stala největší pentekostální denominací na světě.

Další dělení začalo roku 1913 na základě obav blízkého Durhamova spolupracovníka Franka J. Ewarta (1876–1947), že pojetí Boha jako Trojice je vlastně skrytý polyteismus. Podle jeho teo­logie jednosti (angl. oneness) se jediný Bůh projevuje nikoli ve třech osobách, ale třemi způsoby: jako Otec při stvoření, jako Syn při vykoupení a jako svatý Duch při udělení boží moci člověku. Novo­zákonním jménem jediného Boha je Ježíš (na základě tohoto přesvědčení se tento typ pente­kostalismu nazývá „jenom Ježíš“). Pouze v tomto jménu má být prováděn křest. Tuto teologii jednosti roku 1916 odmítla většina denominace Shromáždění boží a hnutí „jenom Ježíš“ (angl. Jesus only) ji opustilo. Největší současnou denominací s teologií jed­nosti je Meziná­rodní spojená pente­kostální církev.

Pentekostální hnutí rostlo nejenom ve Spojených státech, ale ještě roku 1906 se dostalo i do Evropy. Metodistický pastor Thomas Ball Barratt (1862–1940) působící v Norsku se při své cestě do New Yorku setkal s projevy probuzení v ulici Azusa a nový typ zbožnosti přinesl do Osla. Následujícího roku ho navštívil švédský baptistický kazatel Petrus Lewi Pethrus (1884–1974) a stal se zakladatelem švédského pentekostalismu. Za Barrattem přijel do Osla roku 1907 studovat pentekostalismus také britský anglikánský vikář Alexander Alfred Boddy (1854–1930) a na základě své zkušenosti pozval Barratta do své farnosti v Sunderlandu. Tato náv­štěva je obvykle považována za moment vzniku pentekostálního hnutí v Británii. V letech 1908–14 se pak v Sunderlandu konaly každoroční pentekostální konference, na nichž ho­vořily i další osobnosti evropského pentekostalismu. Projevy pentekostální zbožnosti se roku 1907 dostaly i do evangelikální misijní kampaně v německém Kastelu. Takzvané kasselské jazykové hnutí se stalo základem pentekostalismu v německy hovořících zemích. Jeho čelní postavou se po návštěvě Osla stal probu­ze­necký pastor Jonathan A. A. Paul (1853–1931). Americký presbyterián italského původu Luigi Francescon (1866–1964) po setkání s kazatelem Durhamem v New Yorku nejprve založil roku 1907 několik pentekostálních sborů italských imigrantů ve Spojených státech, pak roku 1909 podnítil vznik pentekostálního hnutí v Argentině a následujícího roku v Brazílii. Mezitím jeho američtí spolupracovníci italského původu přinesli roku 1908 pentekostalismus do Itálie. V tomto ro­ce se pentekostalismus uchytil i v jižní Africe. Prostřednictvím tiskovin vznikla pentekostální společenství také v Indii (snad ještě roku 1906) a v Chile (1907).

Rychlost šíření pentekostalismu doslova do celého světa byla překvapivá a napomáhala přesvědčení, že se „čas konce“ skutečně přiblížil. V Evropě a v menší míře i ve Spojených státech a v dalších zemích ale toto šíření zároveň vzbuzovalo odpor (což bylo ostatně chápáno také jako předzvěst „času konce“), a to hlavně mezi evangelikály, z nichž pentekostalisté vzešli a s nimiž sdíleli mnoho společných rysů. Barratt, Pethrus a další evropští vůdcové byli vylučováni ze svých evangelikálních denominací. Situace se vyhrotila zvláště v Německu, projevy této zbožnosti na probuzeneckém shromáždění v Kastelu pořadatelé považovali za natolik skandální, že shromáždění nechali rozpustit policií. Pastora Paula evangelikálové podezřívali z hlásání toho, že křesťané mohou dosáhnout bezhříšnosti již během pozemského života, a toto učení společně s naukami pentekostalismu na berlínské schůzce roku 1909 odmítli v ostře formulovaném Prohlášení. Jejich výhrady se němečtí pentekostalisté pokusili vysvětlit už za dva týdny vlastním Mühlheimským prohlášením, roztržce s ostními evangelikály ale nezabránili.

Vzájemná ostražitost či kritika byla běžná ještě mnoho desetiletí, a to nejenom v Německu, ale v podstatě všude, kde pentekostální a nepentekostální evangelikálové působili vedle sebe. Ostatní evangelikálové se od pentekostalistů někdy přímo distancovali. Okrajovým jevem, ale i názornou ilustrací této situace je například fakt, že z názvu výše zmíněné Pentekostální církve Nazaretského byl roku 1919 odstraněn výraz „pentekostální“. Evangelikálové z hnutí svatosti tento výraz již pociťovali jako zavádějící. Také dispenzacionalisté obvykle odmítají, že by v současné šesté dispenzaci mohly být přítomny nadpřirozené duchovní dary, zvláště glosolálie. Základní učení pentekostalisů tak podle nich není oprávněné. Celkově ale ve Spojených státech utvořily pentekostální církve svou platformu v rámci evangelikalismu snadněji než v Evropě.  

Klasický pentekostalismus, k němuž se česká Apoštolská církev hlásí, získal svou pevnou podobu ve dvacátých letech 20. století. Čeští pentekostalisté sice utvořili samostatnou větev, ale zůstali – nakolik jim to dovolily politické poměry – v kontaktu s vývojem pentekostalismu ve světě. I u nás tak bylo známo působení významných amerických evangelistů a uzdravovatelů Williama M. Branhama (1909–1965) a Kath­ryn Kuhlmanové (1907–1976). Od Branhama se ovšem klasičtí pentekostalisté distancovali kvůli neortodoxním prvkům v jeho učení a ne­splněné předpovědi Kristova druhého příchodu. Určitý odstup si někteří z nich zachovali i vůči Kuhlmanové kvůli jejímu rozvodu a snad i proto, že se výslovně nepřihlásila ke glosolálii. Díky pašo­vané literatuře dolehlo i do socialistického Československa poselství misionářů Shromáždění božích, působících v prostředí kriminálního okraje americké společnosti, Davida Raye Wilker­sona (1931–2011) a jeho nejbližšího spolupracovníka Nickyho Cruze (*1938), původně Porto­rikánce, nebo poselství úspěšného amerického podnikatele a klasického pentekostalisty Demose Shakariana (1913–1993) o možnosti procházet životem naplněným zázraky.

Také s další vlnou pentekostalismu, charismatickým hnutím, se předchůdci české Apoštolské církve alespoň částečně seznamovali již v sedmdesátých a osmdesátých letech díky tehdy ilegálním tiskovinám. Představovali ho obvykle Američané, například luterský charismatický pastor Laurence Donald („Larry“) Christenson (*1928), misionář v Kambodži Todd Burke (1950–2006) nebo Merlin Caroters (1924–2013), kazatel moci, která vychází z chvály vzdávané Bohu. Pro povzbuzení vlastního duchovního života českým klasickým pentekostalistům sloužily i pašované a po roce 1989 také legálně vydávané knihy britského filosofa a teologa charismatického hnutí Dereka Prince (1915–2003), působícího ve Spojených státech. Přejné teologické hodnocení charismatického hnutí přiná­šely českým klasickým pentekostalistům také knihy Reinholda Ulonsky (*1931), předsedy Svazu svobodných letničních sborů v Německu.

První podněty třetí vlny pentekostalismu, takzvaného neocharismatického hnutí, se k českým pentekostalistům dostaly rovněž prostřednictvím pašované literatury už krátce před ro­kem 1989. Jejím autorem byl korejský pastor Shromáždění božích David Yonggi Cho (*1936). Po změně poměrů byl v nově ustanovené Apoštolské církvi vliv pastora Choa ještě větší, zá­roveň ho ale doplnily i další postavy neocharismatického hnutí, na příklad C. Peter Wagner (*1930) s myšlenkami o „duchovním boji“. V devadesátých letech měly na české klasické pentekostalisty vliv také události inspirované neocharis­matickými hnu­tími: hnutím evangelizace boží mocí, hnutím sboro­vého růstu či hnutím víry. Bylo to především tak­zvané argentinské pro­buzení v čele s Carlosem Annacondiou (*1944) a Claudio Freidzonem (*1955), zvláště význam­ným pro český pentekosta­lismus, a dále takzvané torontské požehnání (od roku 1994) a následné obnovné hnutí ve sboru Shromáž­dění božích ve floridské Pensaco­le (od roku 1995). Od devadesátých let nabývalo na významu také působení německého misionáře „boží moci“ Reinharda Bonnkeho (1940–2019). Na druhé straně se ale Apoštolská církev vymezila proti takzvané teologii prosperity, která tvoří doktrinální jádro neocharismatického hnutí víry.

Navzdory určitým výhradám vytvořila Apoštolská církev ve své struktuře prostor i pro neocharis­matické hnutí. Vedle klasických pente­kostálních sborů tak v této církvi působí i neocha­ris­matické sbory, a to obvykle s názvem Církev bez hranic. Tyto sbory přijímají denominační zapojení do Apoš­tolské církve, ačkoli denomi­nační uspořádání je v neocharismatickém hnutí obecně velmi neoblíbené a kritizované. Apoštolská církev ve své hlavní části ovšem zůstává klasicky pentekostální. Vyjadřuje to také svou těsnou, byť neformální vazbou k denominaci Shromáždění boží a příslušností ke Světové letniční konferenci i Evropskému pentekostál­nímu společenství. Sama Shromáždění boží mají na světě asi 64 milióny členů; celkový počet klasických pentekostalistů pak bývá odha­dován až asi na 100 milionů.

Religionistická charakteristika Apoštolské církve

Ve shodě s jinými pentekostálními sbory a denominacemi také Apoštolská církev deklaruje, že křesťanská Bible je jako svaté Písmo jediným základem věrouky. Biblický text pentekostalisté považují za neomylné boží slovo a vykládají ho obvykle doslovně. Výklad prorockých a poetických částí Bible je často alegorický. V osobní i liturgické praxi hrají zásadní roli především biblické příběhy. V optice, kterou poskytují taková biblická tvrzení, jako že Bůh je „skála věků“ (Iz 26,4) nebo že „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky“ (Žd 13,8), jsou tyto příběhy chápány jako aktuálně platné modely božího jednání i lidského prožívání. Bible tedy může potvrdit, že individuální duchovní prožívání je od Boha, a individuální zážitky současně potvrzují, že Bible je pravdivá a aktuální kniha. Biblické příběhy potvrzené zkušenostmi těch, kteří prožívají jejich současnou podobu, se tak stávají základem pentekostální teologie.

Zvláště to platí o novo­zákonních příbězích Ježíše a jeho učedníků a pak především o příbězích vzniku církve a jejího působení v prvních desetiletích existence. Jeden z nich, ten, který popisuje události prvního svátku Letnic po smrti Ježíše Nazaretského, dal pentekostálnímu hnutí jméno. Důležitost příběhů prvních generací církve je dána přesvědčením pente­kostalistů o nutnosti obnovy církve do této její prvotní podoby. Spolu s některými dalšími evangelikály jsou totiž přesvědčeni o tom, že již ve své rané historii obecná křesťanská církev odpadla od původní apoštolské víry a že tato víra je obnovována v současném posled­ním čase před druhým příchodem Krista. Obnovu církve spojují klasičtí pentekostalisté s „vy­litím svatého Ducha“, které se projevuje křtem ve svatém Duchu a charismaty, neocharisma­tické hnutí (které v Apoštolské církvi také hraje roli) pak s dalšími projevy „boží moci“ a s obnovou novozákonních církevních úřadů apoštolů a proroků.

Křest v Duchu svatém (nebo také křest Duchem svatým) a schopnost modlit se v neznámých jazycích (glosolálie) jako vnější znamení tohoto křtu jsou tak hlavními rysy pentekostalismu. (V plné míře to platí o klasickém pentekostalismu, v neocharismatickém hnutí je role glosolálie obvykle slabší.) Pentekostalis­té tak procházejí dvěma duchovními zkušenostmi: jako všichni evangelikálové nejprve obrácením, druhou zkušeností je pak křest ve svatém Duchu. Zatímco v hnutí svatosti byl tento křest původně chápán jako vnitřní, osobní prožitek, získal v pente­kostálním hnutí díky spojení s glosolálií charakter zvnějšku patrné, evidentní události. Tato událost má pro křesťana transformující důsledky: působí novou kvalitu jeho vztahu k Bohu, podněcuje jeho duchovní růst a uschopňuje ho k budování společenství, a tak z něho tvoří součást obnovené církve a poskytuje mu jistotu, že je účastníkem božího působení v tomto světě. Také v tomto bodě došlo k mírnému posunu oproti hnutí svatosti i ranému pentekostalismu: glosolálie či xenoglosie už nejsou považovány primárně za nástroj misie, ale za prostředek osobní transformace a jakéhokoli účinného křesťanského působení („služby“).

Ústřední místo křtu Duchem svatým v duchovním životě pentekostalistů koresponduje s důležitou rolí svatého Ducha v pentekostálním myšlení. Až teprve se zvěstí o svatém Duchu a projevech jeho moci je pro pentekostalisty poselství evangelia celé (hovoří o „plném evange­liu“). V ohlase na nadpřirozené projevy boží moci pentekostální teologie také zdůrazňuje Ježíšovo působení jako uzdravovatele. Pojetí Ježíše ve čtveré úloze jako Spasitele, Posvětitele, Uzdravovatele a přicházejícího Krále proto mělo mezi pentekostalisty ve světě širokou odezvu (v českých zemích byl vliv těchto myšlenek jen nepřímý). Od A. B. Simpsona toto pojetí převzala velmi populární pentekostální misionářka a uzdravo­vatelka Aimee Semple McPhersonová (1890–1944), zakladatelka Církve čtyřrozměrného evangelia. Obraz čtyř rozměrů Ježíšova evangelia (foursquare gospel) pochází z biblické knihy Zjevení Janovo, v níž se píše o nebeském Jeruzalémě, vystavěném do čtverce (Zj 21,16). Použití tohoto obrazu může sloužit také jako ilustrace výše zmíněného alegorického výkladu Bible a jeho průmětu do pentekostální teologie.

Pentekostalisté od počátku naléhavě očekávají brzký druhý příchod Krista. Jejich pojetí milenialismu je stejně jako u konzervativních evangelikálů (fundamentalistů) formováno dispen­zacionalismem irského evangelikála Johna Nelsona Darbyho (1800–1882). Z Darbyho sché­matu „dějin spásy“, rozdělených na sedm věků (dispenzací), vyplývají dvě důležité charakte­ristiky pentekostalismu. Je to jednak víra ve „vytržení svatých“, tedy v přenesení věrných křesťanů na nebe před vypuknutím apokalyptického soužení na „konci času“. Daleko zásad­nější je ovšem víra v jedinečnou roli Židů, shromážděných ve své biblické vlasti před Kristo­vým druhým příchodem. Události související se vznikem, prosperitou i ohrožením Státu Izrael tak pentekostální milenialismus stále rozněcují. Vedle toho se ale pentekostalisté cítí být účastníky „božího království“ již zde a nyní, a to především díky intenzivně prožívanému vztahu k Bohu. V českém letničním hnutí se ovšem eschatologie utvářela bez vědomého přejímání myšlenek Darbyho, došla však ke stejným teologickým závěrům.

Základem tohoto blízkého, až intimního vztahu k Bohu je přesvědčení, že Bůh je přístupný prostřednictvím svého svatého Ducha komukoli, bez prostředníka a kdykoliv, jak jen je na to křesťan připraven. Vědomí blízkosti a bezpodmínečné přízně Boha zakládá u pentekostálního křesťana prožívání synovského či dceřiného vztahu vůči Bohu Otci, vztahu bratrství vůči Ježíši a partnerství vůči svatému Duchu. Křesťanskou odpovědí na projevy těchto vztahů je pro pentekostalistu především postoj vděčnosti („chvála“), vyjadřovaný spontánně například i glosolálií. Prožívání důvěrného vztahu s Bohem se pak stává důvodem radostného a optimistického pojetí sebe samého i okolního světa. Tyto postoje jsou obvykle umocněny přesvědčením o přímém a osobním vedení svatým Duchem ve všech životních situacích a zvláště možností podílet se na působení Ducha používáním charismat. Svět pente­kostálního křesťana je tak plný projevů boží moci a znamení zázračných vítězství nad „silami temnoty“. Role těchto démonských sil a význam vítězství nad nimi jsou velmi posíleny zvláště v neocharismatickém hnutí. Celkově je pentekostální způsob křesťanského života natolik vý­razný a specifický, že pentekostalismus je oprávněné nahlížet nejen jako na doktrinálně vy­mezené hnutí, ale také jako na typ entusiastické zbožnosti či jako jedinečný druh spirituality. Má ostatně své obdoby v jiných entusiastických hnutích v církevních dějinách i v nekřesťan­ských náboženstvích.

Důstojnost založená na předpokladu blízkosti Boha člověku a na možnosti člověka podílet se na projevech jeho moci byla a je atraktivní pro lidi především v neprivilegovaném společenském postavení. Klasický pentekostalismus se proto v prvních desetiletích šířil hlavně mezi chudším obyvatelstvem a spíše ve městech než na venkově. Pentekostální společenství ale dokážou své příslušníky společensky pozvednout. Také neocharismatické hnutí, v současnosti mimořádně úspěšné zvláště v Jižní Americe, Africe a Asii, je atraktivní pro tamní rostoucí a ambiciózní střední stav. Vědomí společného původu charismat ve svatém Duchu, víra, že každému křesťanu je dáno alespoň některé charisma, či přesvědčení, že účelem všech charismat je společné budo­vání církve – to vše v pentekostálních společenstvích přispívá k vytváření prostředí rovnosti. Rovný přístup k projevům Ducha, který naplňuje biblickou předpověď, že „vaše dcery budou prorokovat“ (Jl 2,23), způsobuje, že v pentekostálním prostředí se relativně snadno uplat­ňují ženy jako misionářky, uzdravovatelky, prorokyně a podobně. Ženy ovšem nevstupují do rolí, v nichž by uplatňovaly duchovní autoritu nad muži. Stejně je vymezeno i jejich postavení v rámci patriarchálního modelu rodiny. Ten ženu zava­zuje k poslušnosti a jejího manžela k lásce k ní a k péči o ni. Podobně křesťansky konzerva­tivní jsou v pentekostálních společenstvích i další vztahové a ostatní etické normy. Posluš­nost může žena při bohoslužbách klasických pentekostalistů vyjádřit i zahalením vlasů do šátku.

Individuálnímu intenzivně prožívanému vztahu k Bohu a víře ve svobodné působení svatého Ducha odpovídá entusiastický charakter společné pentekostální bohoslužby. Typické jsou pro ni spontánní modlitby a emotivní písně, přičemž jak modlitby, tak písně mohou být v neznámých jazy­cích. Pro vytváření emočně bohaté atmosféry má ohromnou roli hudba. V ní se patrně nejvíce projevuje vliv afroamerických církví a jejich spirituality. Pentekostalisté ostat­ně hudebně obohatili světovou kulturu. Písně bývají doprovázeny tleskáním a dalšími gesty a tělesnými pohyby, vyjadřujícími emoce ve vztahu k Bohu. Kázání obvykle obsahují řadu pří­běhů a přirovnání. Pentekostalisté dosud udržují evangelikální tradici veřejných svědectví účastníků bohoslužby o prožitcích jejich osobního duchovního života. Svědectví nejen posilují víru mluvčího i jeho posluchačů, ale potvrzují i aktuálnost Bible a relevanci příběhů, jež obsa­huje. Součástí pentekostální bohoslužby bývají i modlitby za uzdravení, vysvobozování z dé­monické spoutanosti nebo jiné způsoby uplatnění charismat. Neocharismatická bohoslužba může navíc obsahovat i tělesné projevy chápané jako důsledek působení boží moci: nekont­rolované padání „pod mocí Ducha“, nezadržitelný smích „v Duchu“, transové a extatické sta­vy a podobně. Obřad Večeře Páně (eucharistie) není odlišný od praxe jiných evangelikálů, ale křest vodou se provádí zásadně ponořením.

Křest svatým Duchem je chápán také jako zmocnění ke křesťanské službě okolnímu světu. Pro klasický pentekostalismus je typické spojení misijní a sociální práce v městském chudinském prostředí. Nový impuls této práci udělil David Wilkerson, původně pastor Shromáždění božích v americkém Philipsburgu, který roku 1958 vnímal vedení svatým Duchem k působení mezi chlapeckými gangy v New Yorku. Jeho úspěch vedl roku 1960 k založení organizace Teen Challenge zaměřené na křesťanskou pomoc mladistvým závislým na drogách a alkoholu a na protidrogovou prevenci. Z prostředí Shromáždění božích vyrostla také další aktivita kla­sického pentekostalismu, která se časem otevřela křesťanům i jiných, především evangeli­kálních denominací: organizace pro křesťanskou skautskou výchovu Royal Rangers. Jako pro­gram pro mládež Shromáždění božího ve Springfieldu v americkém státě Missouri ji roku 1962 založil tamní pastor John Henry Barnes (1927–1989). Podporu velkým evangelizačním „tažením“ a pentekostální misii zajišťuje Mezinárodní společenství podnikatelů zvěstujících plné evangelium (FGBMFI), založené roku 1952 Demosem Shakarianem (u nás vystupuje jako sdružení Podnikatelé s dobrou zprávou). Stejně jako se působení Teen Challenge a Royal Rangers účastní jiní evangelikálové, klasičtí pente­kostalisté spolupracují v evangelikálních paracírkevních organizacích. Zvláště významné jsou pro ně ty, které v duchu takzvaného křesťanského sionismu podporují Židy a Stát Izrael.

Klasičtí pentekostalisté nemají jednotné církevní zřízení; snad i proto, že k církevním strukturám často přistupují s podezřením, že spíše omezují působení svatého Ducha, než by ho pod­porovaly. Je ale obvyklé, že jednotlivé pentekostální sbory jsou spíše kongregační (vystupují do značné míry samostatně a jsou finančně soběstačné) a jsou vedeny pastory a sborovými staršími (presbytery). Trvají na nezávislosti na státu, ačkoli se státními institucemi běžně spo­lupracují například na sociálních projektech. Finanční nezávislost sborů umožňuje důraz na podporu společenství ze strany každého člena ve formě pravidelného příspěvku nejméně ve výši desetiny příjmu („desátku“).

Klasický pentekostalismus tvoří velmi důležitou a dosud živou a rostoucí větev evangelikalismu. Některé rysy evangelikalismu 19. století se v něm přímo koncentrovaly a zároveň svým způsobem završily. Na prvním místě je to přesvěd­čení přítomné u evangelikálů různých hnu­tí po celé 19. století, že tvoří obnovenou církev před druhým příchodem Krista a že tento pří­chod je velmi blízko. Na druhém místě to jsou nadpřirozené duchovní dary (charismata), které byly sporadicky zaznamenávány v celé historii církve a které na sebe díky evangelikalismu začaly strhávat větší pozornost v 19. století. Zvláště glosolálie, prorokování, vidění či uzdravování se mělo vyskytovat v katolickoapoštolských obcích, v hnutí mormonů, v hnutí svatosti či v hnutí božího uzdravení. Na třetím místě můžeme jmenovat tělesné projevy vypjatých emocí při bohoslužbách, které ve formě nezadržitelného ječení či smíchu, slz, projevů radosti, třesení, padání a podobně uváděly do rozpaků už probuzenecké kazatele Jonathana Edwardse (1703–1758) nebo Johna Wesleye (1703–1791) a které se vyskytovaly na takzvaných táborových shromážděních po celé 19. století.

Přestože byl klasický pentekostalismus v těchto i v dalších rysech přímým plodem evangelika­lismu 19. století, byl mezi evangelikály mimo Spojené státy zpočátku přijímán většinou s velkou nedůvěrou až nepřátelstvím. Během 20. století se vzájemné vztahy pentekostalistů a takzvaných nových evangelikálů velmi vylepšily, zatímco konzervativní (fundamentalističtí) evangelikálové pentekostalistům nadále vyčítají přílišnou emocionalitu, subjektivismus a malou úctu k textu Písma. Někteří fundamentalisté jdou tak daleko, že to, co je pro pente­kostalisty nejvzácnější, tedy charismata, označují za satanův podvod. Je to svým způsobem paradoxní, neboť pentekostalisté svůj přístup k Bibli s fundamentalisty v podstatě sdílejí, jen připojují k autoritě Bible ještě autoritu vnitřního „svědectví“ svatého Ducha. Podobně bychom nalezli mnoho shod v očekávání druhého Kristova příchodu nebo v řešení etických otázek.

Klasičtí pentekostalisté většinově nezpochybňují spásu příslušníků jiných křesťanských tradic a denominací, ale pouze pochybují o jejich dostatečném vybavení k tomu, co chápou jako nejdůležitější úkol církve nyní „v posledním čase“ – k misii. Tento v zása­dě pozitivní vztah se ovšem netýká římskokatolické církve, vůči níž se klasičtí pentekostalisté často vy­mezují, a to někdy velmi ostře. I z tohoto postoje ovšem existují významné výjimky: generální superintendent Shromáždění božích v letech 1959–85 Thomas Fletcher Zimmerman (1912–1991) navázal v sedmdesátých a osmdesátých letech vztahy nejen s představiteli nových evangelikálů Billym Grahamem (1918–2018) nebo Billem Brightem (1921–2003), ale i s některými římskými katolíky, včet­ně kardi­nála Josepha Ratzingera (*1927), pozdějšího papeže Benedikta XVI.

Letniční hnutí a Apoštolská církev v českých zemích

Letniční hnutí se v českých zemích začalo poprvé projevovat v prvním desetiletí 20. století na Těšínsku v rámci evangelické augsburské církve. V roce 1906 byl založen spolek Křesťanské společenství, další formy letniční zbožnosti se projevovaly misijní a sociální činností a samozřejmě specifickou zbožností v rámci luterské církve, k níž se z tohoto důvodu přidávali také další zájemci o tento typ křesťanství. Letniční hnutí však současně vyvolávalo konflikty s jinak orientovanými evangelíky a s vedením církve, jež přetrvaly i po jejím rozdělení na československou a polskou část v souvislosti s rozdělením Těšínka mezi obě země (1920). Letničně orientovaní křesťané, většinou věřící vyloučení z evangelické církve (dnešní Slezská církev evangelská a. v.), proto v roce 1910 vytvořili Svaz rozhodných křesťanů, až do roku 1917 vedený Janem Kajfoszem (1881–?) Třince. K těšínskému Spolku rozhodných křesťanů se později přidaly také některé další podobně orientované skupiny (např. v Úvalech u Prahy).

Úvalský sbor vznikl kolem první světové války jako kazatelská stanice sboru Jednoty českobratrské (dnes Církev bratrská) v Praze – Žižkově, po příchodu kazatele Josefa Nováka se však orientoval pentekostálně a z církve byl v roce 1924 vyloučen, spolu s některými členy dalších pražských sborů. Jejich organizačním zázemím se stal Záchranný spolek Tábor, jehož prostřednictvím si v roce 1924 vybudovali v Úvalech v Alšově ulici 441 vlastní modlitebnu. Nadšení pro letniční hnutí však postupně upadalo, také kvůli vnějším podmínkám. Po komunistickém převratu byla snaha sbor zcela zlikvidovat, proto se v roce 1951 zbývající členové opětovně připojili ke sboru nynější Církve bratrské v Praze na Žižkově jako jeho (kazatelská) stanice. 

Svaz rozhodných křesťanů v letech 1919–39 vydával časopis Rozhodný křesťan. V roce 1939 byl spolek úředně zrušen, neformálně však toto společenství trvalo nadále, a po druhé světové válce došlo k jeho obnově, trvající do roku 1951. Svaz byl likvidován v souvislosti s rušením prakticky všech spolků, neměl šanci přežít ani jako náboženská organizace. Věřícím bylo doporučeno, aby svoji zbožnost realizovali v rámci státem uznaných církví, což v praxi znamenalo především Jednotu českobratrskou (dnešní Církev bratrská), jejíž kongregacionismus se zdál vytvářet prostor pro dostatečnou organizační i spirituální autonomii letničních sborů. Letniční hnutí přitom nadále působilo také v rámci Slezské církve evangelické a. v. nebo v Bratrské jednotě baptistů. Fungování letničních křesťanů v rámci uznaných církví nebylo ovšem bezproblémové, nejpozději od konce padesátých let docházelo ke konfliktům s jinak orientovanými skupinami a s vedením církví, jimž byla z této strany pravidelně vyčítána náboženská laxnost a pokrytectví. Kazatelé a vedení uznaných církví zase obviňovali letniční věřící ze sektářství, kritizovali jejich zbožnost (především glosolálii a různá proroctví a vize, jež se začaly šířit na Těšínsku působením Josefa Konderla, 1891–1966, a dalších) a používali proti nim mocenské zásahy (např. dočasné uzavření modlitebny Jednoty českobratrské v Dolním Žukově).

Někteří letniční křesťané proto usilovali o vystěhování z Československa (většinou neúspěšně), v roce 1963 sbory Jednoty českobratrské v Dolním Žukově a Neborech oznámily vystoupení z této církve. Podporovali je také někteří věřící ze sborů v Hrádku a v Horní Suché, šlo tedy o místa, kde bylo letniční hnutí silné již v meziválečném období. Žádosti o státní uznání však nebylo vyhověno a naopak nastoupily represe: byly uzavřeny modlitebny v Dolním Žukově a Neborech, představitelé hnutí byli odsouzeni. Členové letničního hnutí se však nevzdávali a v roce 1968 pokus o legalizaci obnovili – s povolením státních úřadů byl zřízen přípravný výbor Rozhodných křesťanů letničních, který několik let fakticky organizoval církevní aktivity (ve znovuotevřených modlitebnách v Dolním Žukově a Neborech), osamostatnění podporovala také Církev bratrská. Státní úřady však činnost spolku/ilegální církve v roce 1973 ukončily a modlitebny byly opět uzavřeny. Naproti tomu ve slovenské části republiky byla církev v roce 1968 povolena pod názvem Apoštolská církev.

Letniční hnutí však ilegálně trvalo dál a díky zahraničním podnětům se dokonce rozšířilo mimo oblast Těšínska – byli jím ovlivněni někteří věřící pražského (novoměstského) sboru Církve bratrské a věřící Bratrské jednoty baptistů z řad poválečných reemigrantů v Brně (Bohuslav Tetiva, 1911–1984), později také na dalších místech. V roce 1977 byl proto podniknut další pokus o legalizaci (Josef Wojnar) a došlo dokonce k (neúspěšným) žalobám na stát za nedodržování ústavy a údajná rozdílná práva v obou částech republiky.

Rozhodní křesťané se zatím scházeli v ilegalitě nebo v rámci povolených církví (Církev bratrská, Slezská evangelická církev a. v.), v roce 1975 se neoficiálně připojili ke slovenské Apoštolské církvi. O dva roky pozdější pokus o prosazení Rudolfa Bubika (1941–2016) z Albrechtic u Těšína do vedení Apoštolské církve, kde měl reprezentovat těšínské letniční křesťany, však opět narazil na odpor státních orgánů. Letniční proto začali vyjednávat s Evangelickou církví metodistickou (1978–79) a později s Bratrskou jednotou baptistů (1980–81) o kolektivním vstupu a vytvoření autonomní části příslušné povolené církve. Tyto pokusy opět zmařily zásahy státních orgánů, několik představitelů letničních křesťanů bylo v roce 1983 podmínečně odsouzeno. Ve stejné době však začala složitá jednání o legalizaci Apoštolské církve v českých zemích (název byl přijat na základě analogie se slovenskou církví). Tato jednání, ze strany státu záměrně protahovaná, stejně jako dřívější ilegální existence letničního hnutí přitom vedly i ke vzniku agenturní spolupráce řady jeho představitelů – včetně pozdějšího biskupa Apoštolské církve Rudolfa Bubika – s komunistickou Státní bezpečností. Představitelé letničního hnutí měli za to, že tím napomohou slibované, avšak stále odkládané legalizaci své církve, a současně zmírní tlak státních orgánů na běžné věřící; úspěšnost této strategie, uplatňované ostatně i v jiných nepovolených církvích, je přitom obtížné posoudit.

Ke státnímu uznání Apoštolské církve došlo v lednu 1989, prvním oficiálním biskupem se stal její dlouholetý ilegální vůdce Rudolf Bubik. Centrum církve bylo tehdy jednoznačně ve východním Slezsku (Český Těšín, Třinec), v jiných oblastech republiky působily jen ojedinělé, většinou nevelké sbory (Brno, České Budějovice, Kutná Hora, Praha, Nejdek/Břeclav). Politický převrat otevřel cestu pro rozsáhlou misijní aktivitu Apoštolské církve a současně i cestu dalším evangelikálním proudům, často podporovaným přímými zahraničními misiemi, z nichž některé vedly k formování svébytných sborů v dalších českých a moravských městech. Řada těchto skupin později vstoupila do svazku Apoštolské církve, což vedlo k jejímu dalšímu rozšiřování. Nejrozsáhlejší z nich byla neocharismatická Církev bez hranic, od počátku organizovaná s vazbami na Apoštolskou církev synem jejího biskupa Stanislavem Bubikem v severozápadních Čechách, Praze a později i v dalších městech.

Apoštolská církev je od roku 1989 relativně nejrychleji rostoucí křesťanskou církví v České republice, a to i počtem sborů (často početně nevelkých). Potřeba jejich obsazení pastory, jejichž platy byly hrazeny ze státních příspěvků, vedla proto ke kritice, stejně jako změna postoje církve k tzv. restitucím církevního majetku, kdy církev nakonec přijala finanční náhrady od státu v plné výši.  

Organizace církve

Základní jednotkou církve je samostatný sbor vedený pastorem a radou starších. Sbor může zřizovat (misijní) stanice. Sbory v určitém regionu se sdružují do oblastí, v jejichž čele stojí senioři. Senioři a další pracovníci jsou členy Rady církve, která ze svého středu volá Úzkou radu, výkonný orgán vedení. Hlavou církve a jejím představitelem je volený biskup. Nejvyšším orgánem je pak konference, která se pravidelně schází jednou za tři roky a je složena z delegátů jednotlivých sborů.

Jednotlivé sbory jsou ekonomicky nezávislé a soběstačné, jejich provoz je hrazen z desátků a darů. Církev přesto pobírá státní příspěvek na svůj provoz a přijala finanční kompenzaci v rámci tzv. restitucí církevního majetku.

Církevní sbory

Vzhledem k tomu, že Apoštolská církev získala státní uznání teprve v roce 1989, jsou starší údaje o počtu letničních sborů, včetně těch, které se staly součástí Apoštolské církve, problematické. V roce 1989 bylo legalizováno pět sborů, další vznikly jejich misijní činností nebo také integrací obdobně orientovaných křesťanských skupin hlavně v průběhu devadesátých let 20. století. Většina sborů spravuje také menší misijní stanice, případně i tzv. diaspory (v roce 2011 církev evidovala 70 diaspor).

sbory misijní stanice
1989 5 --
1990 8 34 (1997)
2000 31 54 (2001)
2010 43 58 (2011)
2020 55 57

Církevní zařízení

Ústředí církve se nachází v Kolíně, kde je sídlo biskupa církve; objekt přitom využívá také kolínský sbor a částečně i Vyšší odborná škola misijní a teologická.

Apoštolská církev provozuje nakladatelství Křesťanský život, v ilegalitě fungující od roku 1977 a oficiálně od povolení církve v roce 1989. Nakladatelství vydává původní i překladovou křesťanskou literaturu v češtině a polštině a církevní měsíčník Život v Kristu (od roku 1990). '

V roce 1992 Apoštolská církev společně se slovenskou církví zřídila Letniční biblickou akademii, nabízející pomaturitní studium teologie. V souvislosti s novelou školského zákona byla tato škola v letech 1996–97 nahrazena Vyšší odbornou školu misijní a teologickou, která v roce 2008 uzavřela dohodu s americkou Global University ve Springfieldu (Missiouri), podle níž lze vzdělání v rámci VOŠMT uznat v rámci bakalářských programů této univerzity. Škola sídlí v Kolíně. V letech 1996–97 církev provozovala také střední zdravotnickou školu v Kutné Hoře, ta však musela být po prvním ročníku uzavřena.

Apoštolská církev provozuje vlastní diakonii, volně je k ní přidružena misijní a charitativní organizace Nehemia, protidrogová organizace streetworkers Teen Challenge, působící v sedmi městech, a klub mladých na bázi skautingu Royal Ranges, fungující při některých sborech.

Počet věřících

Sčítání lidu eviduje členy Apoštolské církve od její legalizace. První dochované vnitrocírkevní statistiky pocházejí z období (neúspěšného) pokusu o legalizaci církve v roce 1977. Za členy církve jsou považováni pokřtění účastníci bohoslužeb, kteří zároveň podali formální přihlášku ke členství, vedle toho jsou evidováni účastníci náboženského života (bohoslužeb a dalších církevních akcí), dosud nepokřtění.

sčítání lidu církevní statistika: členové církve církevní statistika: účastníci náb. života
1977 -- 120 180
1981 -- 336 496
1991 1485 1091 1450
2001 4565 2280 4751
2011 4934 3182 7327

Literatura

Allan Heaton ANDERSON: An Introduction to Pentecostalism. Global Charismatic Christianity. Cambridge University Press, Cambridge 2014.

Ano, Otče! Rudolf Bubik 1941–2016. Křesťanský život, Albrechtice 2019.

Rudolf BUBIK: Historie letničního hnutí I.–V. Křesťanský život, Albrechtice 2005–07.

Rudolf BUBIK – Jim DUNN: 60 dnů pro Krista. Křesťanský život, Albrechtice 1994.

Stanley M. BURGESS – Eduard M. van der MAAS (eds.): The New International Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements. Zondervan, Grand Rapids 2002.

Harvey COX: Fire from Heaven. The Rise of Pentecostal Spirituality and the Reshaping of Religion in the Twenty-first Century. Cassell, London 1996.

Petra GABRIELOVÁ: „Historie rozhodných křesťanů letničních v dokumentech Státní bezpečnosti (70. a 80. léta 20. století).“ Sborník Archivu bezpečnostních složek 7/2009, s. 113–121.

Petra GABRIELOVÁ: „Legalizace Apoštolské církve v podmínkách totalitního Československa. S přihlédnutím k archivním pramenům StB.“ Sborník Archivu bezpečnostních složek 10/2012, s. 191–207.

Pavel HEJZLAR: Dva přístupy k Božímu uzdravení. Fred F. Bosworth, Kenneth E. Hagin, Agnes Sanfordová a Francis McNutt v rozhovoru. Emet, Praha 2010.

William W. MENZIES – Stanley M. HORTON: Biblické doktríny z letniční perspektivy. Křesťanský život, Albrechtice 2012.

Zdeněk VOJTÍŠEK: „A. Adlof a letniční hnutí.“ In Jan ŠTĚPÁN (ed.): Alois Adlof. 150 let. Život, služba, odkaz. Církev bratrská, Praha 2012, s. 291–303.

Oficiální internetové stránky: http://apostolskacirkev.cz/


Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek