Církev československá husitská

Církev československá husitská

Církev československá husitská, často zkracovaná CČSH, je oddělenou „národní“ katolickou církví. Jako Církev československá (CČS) vznikla na počátku roku 1920 odchodem části duchovnícha věřících z Římskokatolické církve, poté co tato církev odmítla uznat jejich reformistické požadavky. Ještě téhož roku církev dosáhla státního uznání. Během několika let se stala druhou největší českou církvía začala působit také na Slovenskua mezi českými emigranty ve Spojených státech; v současnosti je třetí největší církví v České republice, na Slovensku je její rozšíření minimální. Nekonfesní modernistické prvky v učení Církve československé postupně ustupovaly nacionálníma tradičněji křesťanským náboženským důrazům, v roce 1971 církev doplnila svůj název na Církev československá husitská. V současnosti jdeo spíše liberálně orientovanou křesťanskou církev stojící někde mezi římským katolicismema liberálním (tradičním) protestantismem. Požívá všech tzv. zvláštních práv.

Historie Církve československé (husitské)

Kořeny církevního rozkolu, z nějž vznikla Církev československá, sahají k tzv. katolickému modernismu přelomu 19.a 20. století. Jednotliví duchovní nebo laici nespokojení s věroukou nebo náboženskou praxí římskokatolické církve se samozřejmě vyskytovali mnohokrát dřív, většinou však byli z církve bez dalšího vytlačeni, sami vystoupili nebo se naopak církevnímu učitelskému úřadua disciplíně podřídili; až na rozsáhlé secese typu evropské reformace, oddělení starokatolických církvía podobně šlo také spíšeo jednotlivce nebo malé skupiny. Poměrně rozsáhlé hnutí katolické moderny sdružovalo teologya duchovní žádající věroučnoua praktickou modernizacia liberalizaci církve, počínaje káznía distribucí moci mezi kněžími, až po revizi církevního učenía (pojímání) Bible. Modernistická teologie se uplatnila především ve Francii, Spojeném královstvía v Itálii, zprostředkovaněi v Německu,a i když se v žádném případě nestala oficiálním církevním učením, její sociální prvky došly uplatnění během pontifikátu Lva XII. (v úřadě 1878–1903, encyklika Rerum novarum z roku 1891). Následující papež Pius X. (v úřadě 1903–14) však modernismus ostře odmítl (encyklika Pascendi Dominici gregisa dekret Lamentabili sane exitu, obojí 1907)a všichni římskokatoličtí kněží museli nadále skládat přísahu, že s touto herezí nemají nic společného. Stoupenci modernismu se dílem podřídili, dílem z církve vystoupili – k obojímu došloi v českých zemích, kde část zejména mladšího, častoi umělecky orientovaného kléru recipovala modernistické myšlenky z Německa. V římskokatolické církvi tak setrvali například literáti Jidřich Šimon Baar (1869–1925), Sigismund Bouška (1867–1942), Karel Dostál-Lutinov (1871–1923)a Xaver Dvořák (1858–1939) nebo politik Jan Šrámek (1870–1956), církev opustili publicisté František Loskot (1870–1932)a Ladislav Kunte (1874–1945) nebo budoucí sociolog Inocenc Arnošt Bláha (1869–1960).

Přestože byla katolická moderna jako ideovýa církevněreformistický proud potlačena (jako literární směr do jisté míry trvalai nadále, přirozeně bez tohoto označení), mnozí její stoupenci se sice navenek podřídili, ale myšlenek na reformu římskokatolické církve se nevzdali. Další popud jim dalo úzké sepětí církve s Rakouskem-Uherskem během první světové války, údajný protičeský charakter vyšších církevních hodnostářůa všeobecné národní nadšení po vzniku Československé republiky. Myšlenky na liberalizační, modernizačnía demokratizační reformu církve tak po první světové válce mezi částí českých duchovních znovu ožily, ozývaly se hlasy po revizi dogmatiky, náboženské praxe (zavedení českých bohoslužeb)a rozvolnění dosavadních pravidel kněžského chování (demokratizace církevní správy, volba biskupů, odstranění celibátu). Takto orientovaní kněží v roce 1919 znovuzaložili Jednotu katolického duchovenstva (první takový spolek existoval již v letech 1902–07), jíž předsedal J. Š. Baar; mezi další organizátory patřil například spisovatela bratr ministra železnic Bohumil Zahradník-Brodský (1862–1939). Nedočkali se však souhlasu biskupůa naopak nově ustanovený pražský arcibiskup František Kordač (v úřadě 1919–31) vystupoval ostře protimodernisticky. Ani poselství Jednoty k papeži (byl jím Benedikt XV., úřadující 1914–22) v červenci 1919 nepřineslo než odmítnutí jakýchkoli změn v teologii nebo církevním právu. Jednota katolického duchovenstva se začínala rozpadat, respektive radikálněji orientovaní reformisté nebyli spokojeni s váhavýma podřizujícím se postojem její většiny. V září 1919 proto založili samostatný Klub reformního duchovenstva. Další vyhrocení situace nastaloo Vánocích 1919, kdy reformisticky orientovaní kněžíi přes arcibiskupův zákaz sloužili mši česky (standardní liturgie byla tehdy výlučně latinská)a byli za to z římskokatolické církve exkomunikováni.

8. ledna 1920 se v Praze sešla schůze Klubu reformního duchovenstva, jíž se účastnilo 215 kněží. Během schůze došlo k hlasovánío setrvání v římskokatolické církvia většina 140 účastníků je odmítla, tím byla založena Církev československá (rozkol samozřejmě odsoudili představitelé Římskokatolické církve,i představitelé Jednoty katolického duchovenstva, ta však byla záhy rozpuštěna). Nově založená církev zdůraznila svůj křesťanský charakter, přihlásila se k tradici Cyrilaa Metoděje, Jana Husaa českých bratří, s výjimkou bohoslužebného jazyka si ponechala bohoslužebnéa další zvyklosti římskokatolické církve, usilovala všako větší organizační demokraciia další změny. V tomto smyslu vydala veřejná prohlášenía snažila se na svou stranu získat představitele nového státui veřejnost. Hlavními organizátory byli Zahradník-Brodský, Karel Farský (1880–1927), Matěj Pavlík (1879–1942)a Rudolf Pařík (1889–1961), většina původních modernistůa reformistů se naopak při vědomí církevního rozkolu stáhla zpět. Kněží, kteří se k Československé církvi přihlásili, s sebou obvykle přivedlii část svých farníků, docházelo k záborům kostelůa dalších nemovitostí Římskokatolické církve, které musely řešit pořádkové jednotkya nakonec soudy. Stát sice Československou církev rychle uznal (15. září 1919), avšak prozatím (až do poloviny dvacátých let) nepovolil její působení na Slovenskua odmítl vyjít vstříc jejím ekonomickým požadavkům. Velké nadšení neprojevili ani vnější pozorovatelé z řad veřejně činných osob, kteří vznik církve z různých důvodů vesměs kritizovali. Na druhou stranu církev poměrně rychle početně rostlaa na rozdíl od podobných snah v jiných nástupnických zemích po Rakousku-Uhersku (Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko) se stala reálnou náboženskou veličinou českých zemí.

Zakladatelé Církve československé usilovalio spojení se zahraničními církvemi, zpočátku nejbližší se jim přitom zdála srbská pravoslavná církev. Po určitých jednáních došlo k vysvěcení Matěje Pavlíka biskupem pravoslavné církve (1921, přijal jméno Gorazd), uvažovalo seo pravoslavném svatořečení Jana Husa. Současně však v rodící se československé církvi sílily hlasy odmítající pravoslaví jako příliš exotickýa pramálo moderní náboženský směr, volající spíše po návratu k původnímu modernismua jeho dalšímu rozšíření. Tento proud reprezentoval především Farský, který spolu s Františkem Kalousem (1881–1965) v roce 1922 vydal Československý katechismus, mnohými považovaný za překračující hranice křesťanství. Příručka například tvrdila, že Bůh je „živý zákon světa“, odmítla učenío Duchu svatém jako třetí osobě Trojicea vymezila mu místo božího nadšení v lidech, Ježíše považovala jen za největšího z proroků, mezi nimiž uvádělai Muhammada, Buddhu nebo Konfucia. Kolem Farskéhoa Kalousova katechismu nastala zjevná roztržka, protože Pavlík (dlící ovšem na mnohaměsíční misijní cestě ve Spojených státech)a část církve jej odmítla, stejně jako představitelé srbského pravoslaví, zatímco část jej naopak schválila (pražskáa východočeská diecézní rada). V církvi nastal rozkola boj obou směrůi jejich různých představitelůo vliv, trvající až do června 1924. Tehdy Pavlík se svými stoupenci Církev československou opustila začali budovat Pravoslavnou církev (viz toto heslo).

Převládnutí Farského směru symbolizovalai volba tohoto organizátora nejvyšším představitelem církve – nově zřízený úřad patriarchy (Farský jej zastával v letech 1924–27). Podobně bylo v modernistickém duchu rezignováno na apoštolskou posloupnosta biskupové byli prostě voleni. Církev si však současně ponechala řadu bohoslužebnýcha organizačních zvyklostí římskokatolické církve. Farský se ukázal jako skvělý organizátor, pod jehož vedením byly položeny základy organizačníi náboženské konsolidace církve; jejími dalšími významnými představiteli byli teologové Josef R. Stejskal (1894–1946)a Alois Spisar (1874–1955) nebo biskupové František Kordule (1885–1940), Gustav Adolf Procházka (1872–1942)a Ferdinand Stibor (1869–1956). Aby dostála svému jménu, církev se ve druhé polovině dvacátýcha ve třicátých letech rozšířilai na Slovensko, kde vzniklo necelých dvacet náboženských obcí; většina jejích členů byli ovšem na Slovensku žijící Češi. Církevnímu provozu výrazně uškodila brzká smrt patriarchy Farského (1927, kremace jeho těla se stala mediálně viditelnou podporou tohoto způsobu pohřbívání), po níž se vedení církve ujal G. A. Procházka (patriarcha 1928–42).I když v mnoha ohledech pokračoval ve Farského stopách (správa téměř tří set církevních obcí, budování jejich bohoslužebných prostor, pokusyo zřízení teologické fakulty), kvůli jeho autoritativnímu způsobu vedení docházelo ke konfliktůma vnitřním rozkolům v církvi. Tato situace pokračovalai během druhé světové války, kdy církvi nebylo dovoleno znovuobsazení úřadu patriarchya byla vystavena silnému tlaku na součinnost nebo dokonce organizační připojení k pronacistickým německým křesťanským proudům. Současně bylav letech 1940–45 nuceně přejmenována na Církev českomoravskou, církevní obce na Slovensku byly zrušeny již v roce 1939a po válce už nebyly obnoveny (resp. došlo jen k obnově bratislavské obce, která však zůstala duchovensky neobsazena).

Poválečnou očistua konsolidaci církve vedlav letech 1945–46 kolektivní Ústřední národní správa (M. Novák – předseda, F. Hub, M. Kouřil, V. Lorenc, V. Molkup, F. Roháč, F. Soukup), která na jednu stranu odstranila některé přetrvávajícíi aktuální organizační problémy, na druhou stranu si však v mnohém vyrovnávala účty s ideovýmia mocenskými oponentya církev jako celek orientovala silně levicově. Představitelé tohoto mocenského centra výrazně podpořili také expanzi do znovupřipojeného pohraničí, kde usilovalio získání co největšího podílu majetku postupně likvidované Německé evangelické církve (viz heslo Českobratrská církev evangelická); podobně církev získala řadu synagog. S podporou levicových stran, především národních socialistůa komunistů se to sice podařilo, avšak mnohé nově založené církevní obce se ukázaly jako dlouhodobě neživotné. Podobněi mnozí představitelé radikální levice v církvia jejím vedení brzy po komunistickém převratu církev opustili, přičemž někteří z nich se dokonce přímo zapojili do proticírkevního boje (F. Hub, V. Ekart, O. Pešková-Kounovská, V. Průša, V. Vyšohlíd).

Úplnou konsolidaci přinesla až likvidace národní správya volba teologa Františka Kováře (1888–1969) třetím patriarchou církve (v úřadě 1946–61); podobně byly obsazeny dosud vakantní biskupské stolce. Církev sice zůstala výrazně levicově orientovánaa do značné míry podpořila nástup komunistického režimu, s nímži nadále spolupracovala, odmítla se však vzdát svých náboženských zásada souručenství s komunistickým režimem rozhodně nebylo bezproblémové. Současně,i když právě Kovář patřil spíše ke svobodněkřesťanskému křídlu uvnitř církve (vstoupil do ní teprve v roce 1925), v období jeho patriarchátu započal postupný návrat československé církve k ortodoxněji křesťanské věrouce – dílo teologů Otty Rutrleho (1908–1976)a především Zdeňka Trtíka (1914–1983). V roce 1947 církev umožnila kněžské svěcení žen. Je ovšem otázkou, nakolik Kovář reálně církev řídil, zvlášť v pozdějších letech svého patriarchátu. Zůstal sice jejím oficiálním, byť nepříliš výrazným představitelem, byl však výrazně omezována korigován činností státních orgánů církevního dozorui vůči nim vstřícnými představiteli kléru. Jeden z nich, pražský biskup Miroslav Novák (1907–2000), již zmiňovaný v souvislosti s poválečnou národní správou, Kováře ostatně v úřadu patriarchy záhy nahradil (1961–90). Pod Novákovým vedením pokračovalo přibližování církve církvím protestantským: v roce 1964 vstoupila do Světové rady církvía v roce 1971 přijala název Církev československá husitská (tento trend vyvrcholil v roce 1994 připojením k tzv. Leuenberskému společenství evropských protestantských církví).

Byť v různých dobách existovala různě silná (vždy však menšinová) církevní opozice, v zásadě lze konstatovat, že Církev československá (husitská) s komunistickým režimem spolupracovalaa v rámci možností daných státní ateizační politikou z toho čerpala určité výhody. Její čtvrtý patriarcha Novák byl viditelnýma velice angažovaným proponentem komunismu. Tato konformita však nechránila některé duchovnía členy církve před postihy za „přílišnou náboženskou horlivost“ a/nebo protirežimní činnost, stejně jako nechránila církev před postupným úbytkem věřících. Církev československá husitská zřetelně stárlaa řada náboženských  obcí fakticky zanikla kvůli úbytku věřících. Také náboženská správa Slovenska (resp. jediné tehdy existující bratislavské obce) byla obnovena teprve v roce 1988. Tyto negativní trendy se po roce 1989 podařilo zvrátit jen částečně. Důvodem přitom mohly býti četné skandály, s nimiž se církev musela vyrovnávat: odhalení spolupráce některých církevních představitelů s komunistickou Státní bezpečností, finanční machinace, schizma spojené s oddělením Apoštolské episkopální církve katolické v letech 2001–02 (případněi pozdějšía jinými osobami tvořené Církve husitské), vynucená rezignace patriarchy Jana Schwarze (* 1958) v roce 2005, suspenzea rezignace pražského biskupa Karla Bicana (1951–2019) v roce 2007. Naopak volbu Jany Šilerové (* 1950) olomouckou biskupkou, první ženou v takto vysoké církevní funkci ve východní Evropě, přijala veřejnost spíše kladně (úřad zastávala v letech 1999–2013).

Přes její velikost – dlouho šloo druhou největšía od devadesátých let 20. stoletío třetí největší českou církev – Církev československá (husitská)a její členové výrazněji nezasáhli do veřejného života v českých zemích. Jejich působení zůstalo vesměs omezeno na náboženskou oblast (kromě již uvedených teologů je možné zmínit feministickou teoložku Anežku Ebertovou, 1923–2009, teologa Zdeňka Kučeru, * 1930, nebo církevního historika Miloslava Kaňáka, 1917–1985), byť to neznamená, že by členové církve nevynikli také v dalších oblastech. Sluší se připomenout alespoň sochaře Františka Bílka (1872–1941), malíře Jana Dědinu (1870–1955), sochaře J. V. Duška (1891–1966), překladatele Antonína Hartla (1885–1944), hudebníka Zdeňka Lukáše (1928–2007), básníka Františka Nechvátala (1905–1985), hudebníka J. F. Píchu (1889–1977), výtvarníka K. V. Skálu (1908–2001), demografa Vladimíra Srba (1917–2006), hudebního skladatele Aloise Treglera (1900–1971), sochaře Jana Znoje (1905–1950)a další. Veřejně nejviditelnějším znakem církve jsou nicméně její monumentální, mnohdy architektonicky výrazně pojaté modernistické chrámy (často nazývané Husovy sbory). Na jejich budování, k němuž v meziválečném období církev někdy mohla užívat státnía další subvence, se podíleli nejpřednější doboví architekti. Charakteristickým rysem se přitom staloi umístění kolumbárií do těchto objektů, k němuž v takové míře nepřistoupila žádná jiná česká církev.

Religionistická charakteristika Církve československé (husitské)

Xxxx

Organizace církve

Základní jednotkou je náboženská (církevní) obec, vedená farářema radou starších. Radu starších volí celá obec, duchovní je dosazen shora, vyžaduje se však souhlas obecní rady starších. Obce jsou podle územního principu sdruženy do diecézí, v jejichž čele stojí volený biskup (biskupský úřad byl zprvu doživotní, v současnosti je volební období sedmileté – totéž platí pro úřad patriarchy)a diecézní rada. Diecéze se po organizační stránce mohou dělit na vikariáty. V čele celé církve stojí od roku 1924 patriarcha (do roku 1946 byl současně pražským biskupem, pak byly funkce rozděleny)a ústřední rada, v současnosti tvořená patriarchou, všemi biskupy, volenými laickými zástupci všech diecézí, zástupcem Husitské teologické fakulty UKa dalších církevních  orgánů. Volbu nejvyšších církevních orgánů, schvalování vnitřních předpisů apod. vykonává církevní sněm.

Diecézea náboženské obce

	diecéze	náboženské obce
1920	3 (1921)	312 (1922)
1930	4	247
1940	4	245
1950	6	323
1960	6	368 (1959)
1970	5	351 (1971)
1980	5	336
1990	5	314
2000	5	300
2010	5	288
2020	5	280

Pozn: V tabulce jsou uvedeny pouze náboženské obce, resp. diecéze na území dnešní České republiky. V meziválečném období měla Církev československá až 14 obci na Slovensku, 4 na Podkarpatské Rusia 3 ve Spojených státech (organizační vázanost amerických sborů na československou církev byla ovšem dost volná). V současnosti jdeo tři obce na Slovenskua jednu v Rakousku. K ustanovení slovenské diecéze došlo v roce 2000.

Církevní zařízení

Církevní ústředí sídlí v Praze, od meziválečného období v reprezentantivní budově v Dejvicíchv nynější Wuchterlově ulici. V této budově dlouho sídlilai církevní teologická fakulta, sídlí v ní rovněž další církevní orgánya místní sbor.

První generaci duchovních Církev československá nemusela vzdělávat, protože šloo přestoupivší římskokatolické kněží. Záhy se však ukázala potřeba výchovy kněžského dorostu, zprvu (již od roku 1921) řešená studiem na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké (viz heslo Českobratrská církev evangelická). Prvním teologem z řad CČS, který na této fakultě učil, byl od roku 1925 Karel Statečný (1870–1927). S tímto podřízením evangelické církvi se ovšem vedení Církve československé nechtělo smířit (současně docházelo ke sporům mezi vedením církvea jejími dalšími představiteli na Husově fakultě)a proto usilovaloo zřízení vlastní teologické vysoké školy. Když pro to z ekonomických důvodů nezískala státní podporu, Církev československá z vlastních zdrojů v letech 1932–34 vydržovala Vysokou školu bohosloveckou. Bylo to nejen ekonomicky náročné, ale škola rovněž nezískala státní uznání jako vysoká škola, proto byla záhy likvidovánaa vzdělávání budoucích duchovních se vrátilo na Husovu fakultu, na níž církev od roku 1935 měla oficiální vlastní sekci (tedy garantované učitelské místo). Teologové Církve československé dvakrát zastávali úřad děkana: František M. Hník (1905–1962) v letech 1946–47a František Kovář 1949–50. Tato situace trvala s výjimkou válečného uzavření českých vysokých škol až do roku 1950, kdy byla fakulta rozdělena: její většina dostala nové jméno Komenského evangelická bohoslovecká fakultaa nadále měla sloužit Českobratrské církvi evangelickéa několika menším protestantským denominacím, menší část pro Církev československou byla reorganizovánaa výrazně učitelsky doplněna, dostala název Husova československá bohoslovecká fakulta. Tato fakulta byla v roce 1950 inkorporována do Karlovy univerzity jako Husitská teologická fakulta UK.

V meziválečném obdobía krátce po druhé světové válce církev vydávala své tiskoviny v nakladatelském družstvu Blahoslav, vedle toho všaki přímo pod hlavičkou církve. V období vlády komunistického režimu v nuceném podřízení Ústřednímu církevnímu nakladatelství, v současnosti pod hlavičkou církve, jednotlivých diecézí, náboženských obcí, alei v různých více či méně spřízněných nakladatelstvích. Z periodických publikací má největší význam čtrnáctideník Právo národa (1918–20), záhy přejmenovaný na Český zápas (od 1920)a kalendář Český zápas (1922–40), respective Blahoslav (od 1941). Různé vnitrocírkevní skupiny dale vydávaly časopisy Husova liga (čtrnáctideník, 1928–31), Svoboda svědomí (měsíčník, resp. dvojměsíčník, 1928–51), Idea (měsíčník, 1930–42), Za pravdou (měsíčník, 1934–36)a Věstník náboženských obcí CČS Velké Prahy (měsíčník, 1935–39). Celocírkevní dosah měla teologická Náboženská revue CČS (čtvrtletník, resp. dvojmesíčník 1929–67), od roku 1992 nahrazená čtvrtletníkem Theologická revue.

Počet věřících

	sčítání lidu
1921	523232
1930	779672
1940	--
1950	946813
1960	--
1970	--
1980	--
1991	178036
2001	99103
2011	39229

Literatura

Tomáš BUTTA (ed.): Slovo víry. Odkaz životaa díla profesoraa děkana HBF ThDr. Zdeňka Trtíka. NO CČSH Praha 1, Praha 2003.
Tomáš BUTTA (ed.): 90 let Církve československé husitské. CČSH, Praha 2010.
Tomáš BUTTA (ed.): Karel Farský. Sborník věnovaný 90. výročí modernistického kněze, učitelea patriarchy CČSH. CČSH, Praha 2017.
Tomáš BUTTA: Církev československá husitskáa její cesta dějinamis Kristovým posláním. CČSH, Praha 2019.
Ulrich DASKE: Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche in der deutschen theologischen Literatur und in Selbstzeugnissen. P. Lang, Frankfurt am Main 1987.
František M. HNÍK: Za lepší církví. Dušezpytná studieo příčinách přestupů do Církve československé. Blahoslav, Praha 1930.
Vladimír HRABA: Víra, naděje, láska. Počátky, vývoja současnost Církve československé husitské. Královéhradecká diecéze CČSH, Hradec Králové 2017.
Jaroslav HRDLIČKA: Života dílo prof. Františka Kováře. Příběh patriarchya učence. L. Marek, Brno 2007.
Jaroslav HRDLIČKA: Patriarcha Dr. Miroslav Novák. Život mezi svastikoua rudou hvězdou. L. Marek, Brno 2010.
Martin CHADIMA: Gustav Adolf Procházka. II. patriarcha Církve československé (husitské)a jeho doba. Královéhradecká diecéze CČSH, Hradec Králové 2019.
Martin JINDRA: Strážci lidskosti. Dvanáct příběhů příslušníků Církve československé (husitské) vězněných po únoru 1948. NO CČSH na Starém Městě, Praha 2007.
Martin JINDRA: Sáhnout si do ran tohoto světa. Perzekucea rezistence Církve československé (husitské)v letech 1938–1945. ÚSTR + CČSH, Praha 2017.
Miloslav KAŇÁK (ed.): Padesát let Československé církve. Sborník studií pracovníků Husovy fakulty věnovanýk půlstoletí CČS. ÚCN, Praha 1970.
Pavel MAREK: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924). L. Marek, Brno 2005.
Pavel MAREK: Česká reformace ve 20. století? K zápasu Církve československé (husitské)o vizi moderního českého křesťanství v letech 1920–1924. Univerzita Palackého, Olomouc 2015.
Rudolf MEDEK: Katechismusv duchu církve československé husitské. Blahoslav, Praha 1990.
Milena MIKULECKÁ (ed.): František Bílekv Církvi československé husitské. CČSH, Praha 2000.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Pohřební zvyklosti mladé církve. Prolegomena k nekrogeografii Církve československé husitské (a pravoslavné církve) v meziválečném období.“ Lidé města 17, 2015, 3, s. 401–422.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Sto let Českobratrské církve evangelickéa Církve československé (husitské): Náboženské organizace, společenská poptávkaa racionalita řízení.“ Český časopis historický 116, 2018, 4, s. 1059–1078.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Bez slávyi bez diskuse, aneb ordinace žen v českých církvích.“ Lidé města 22, 2020,1, s. 37–58.
Lenka POPELOVÁa kol.: Sbory Církve československé husitské. Arechitektonické dědictví našich regionů. ČVUT + CČSH, Praha 2018.
Ferdinand PRÁŠEK: Vznik Československé církvea patriarcha G. A. Procházka. ÚR CČS, Praha 1933.
Milan SALAJKA: Křesťanská víraa živá církev.Z duchovníhoa teologického odkazu prof. ThDr. PhDr. Otty Rutrleho. NO CČSH, Praha 2001.
Milan SALAJKA: Proces ustavovánía duchovní správy náboženských obcí CČSH 1920 až 2000. CČSH, Praha 2003.
Martin SCHULZE WESSEL: Revolution und religiöser Dissens. Der römisch-katholische und der russisch-orthodoxe Klerus als Träger religiösen Wandels in den böhmischen Ländern und in Russland 1848–1922. Oldenbourg, München 2011.
Alois SPISAR: Ideový vývoj Církve československé. Nástin. ÚR CČS, Praha 1936.
Vladimír SRB: Statistická příručka Církve československé. ÚR CČS, Praha 1949.
David TONZAR: Vznika vývoj novodobé husitské teologiea Církev československá husitská. Karolinum, Praha 2002.
Zdeněk TRTÍK: Cesta k Bohu. Úvahy nad učením CČS. Rada starších CČS, Praha 1947.
Zdeněk TRTÍK: Úvod do theologie Církve československé. ÚCN (Blahoslav), Praha 1963.
Rudolf URBAN: Die Tschechoslowakische Hussitische Kirche. J. G. Herder Institut, Marburg 1973.

Oficiální internetové stránky: https://www.ccsh.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek