Armáda spásy

Armáda spásy

Armáda spásy je křesťanskou denominací spojující dvě typické podoby evangelikalismu: probuzeneckou misii a sociální práci. Od svého počátku, kdy vznikla jako misijní společnost, si dosud zachovala své základní poslání v aktivní práci soustředěné na celkové zlepšení života lidí na okraji společnosti. V českých zemích začala působit v meziválečném období a znovu od devadesátých let 20. století, jako církev byla oficiálně registrována v roce 2013.

Historie Armády spásy

Armáda spásy vyrostla z metodismu (více v hesle Evangelická církev metodistická) v době, kdy se z něho začalo vydělovat hnutí svatosti (hnutí posvěcení) a vytvářet vlastní denominace. Ačkoli poměrně úzké zaměření na misii a sociální práci vytvořilo z Armády spásy specifickou denominaci, hnutí svatosti je jí nejblíže a je možné ji k němu při­řadit.

V rámci evangelikalismu jsou počátky hnutí svatosti patrné již ve třicátých letech 19. století uvnitř metodistických církví, nejsilnější zřejmě v americké Metodistické episkopální církvi. Vznik tohoto hnutí byl pravděpodobně důsledkem toho, že se metodismus tehdy již společensky etabloval a ztrácel svou probuzeneckou dynamiku. Metodistické církve se soustředily na růst a budování své struktury, a dávaly tedy nadále důraz na obrácení hříšníků a jejich znovuzro­zení. Kvůli svému misijnímu působení tak poně­kud zaned­bávaly druhý důraz zakladatele metodismu Johna Wesleye na křesťanovo další směřování ke svatosti a dokonalosti v lásce. Hnutí svatosti se soustředilo právě na toto takzvané druhé působení boží milosti v životě křesťana. Je jím posvěcení, které má křesťana osvobo­dit od přirozeného tíhnutí k hříchu a umožnit mu duchovně dozrát. Ačkoli první samostatné deno­minace, které bychom mohli přiřadit k hnutí svatosti, začaly vznikat už ve třicátých letech (v Evropě) a ve čtyřicátých letech (ve Spoje­ných státech), ke skutečnému formování hnutí svatosti docházelo až od padesátých a šedesátých let 19. století, a oddělení většiny nových denominací od metodismu proběhlo dokonce až v posled­ním deseti­letí 19. století a v prvním desetiletí století následujícího.

S hnutím svatosti se roku 1861 setkali také britský metodistický kazatel William Booth (1829–1912) a jeho manželka Catherine (1829–1890). Booth se narodil do nepříliš bohaté anglikánské rodiny, v patnácti letech se obrátil k Bohu ve Wesleyánské metodistické církvi a začal se věnovat kazatelské a pastýřské práci jako laik. K duchovenskému úřadu v této tehdy největší britské metodistické církvi mu chybělo vzdělání. Na začátku padesátých let se proto stal laickým kazatelem v Novém metodistickém sdružení a roku 1858 byl v této církvi ordinován. Catherine, s níž se roku 1855 oženil, byla v této církvi také kazatelsky činná a roku 1860 napsala traktát, v němž hájila právo žen kázat. Její feministické postoje, neochota církve ustanovit Boothe jako cestujícího evangelistu a nakonec i vliv amerického evangelisty a „otce“ hnutí svatosti Charlese Finneyho – to vše vedlo k tomu, že se Boothovi začali Novému metodistickému sdružení vzdalovat. Vliv hnutí svatosti v metodistických kruzích navíc stále vzrůstal, a to hlavně díky americké kazatel­ce Phoebe Palme­rové (1807–1874), která v letech 1859–63 působila ve Velké Británii. Roku 1861 manželé Boothovi prožili druhé požehnání a tento zážitek posvěcení přispěl k tomu, že roku 1865 opustili metodistickou církev a nadále půso­bili jako nezávislí cestující evangelisté v probuzeneckých kampaních. Jejich osob­ní směřování k dokonalé lásce je postupně vedlo k plnému soustředění na misii mezi chudý­mi a společensky marginalizovanými.

Tohoto roku 1865, který je chápán jako faktický počátek Armády spásy, se manželé Boothovi usadili v chudé londýnské čtvrti Whitechapel a založili Východolondýnskou křesťan­skou probuzeneckou společnost. Booth kázal pod širým nebem, ve stanech i v pronajatých sálech. Svou práci zpočátku chápal jako součást misie metodistic­kých církví a společenství hnutí svatosti, ale jeho konvertité nechtěli navštěvovat sbory, do nichž je Booth posílal, a pokud je navštěvovali, ne­byli v nich vždy dobře přijímáni. Pro svou rozvíje­jící se práci navíc Booth potřeboval spolupra­covníky, a právě konvertité se v této roli osvěd­čovali. V misijní práci měli nezastupitelnou úlohu v tom, že veřejně svědčili o změně svého duchovního i fyzického stavu a o změně svých sociálních poměrů. Stávali se tak vzory pro další posluchače. Boothova misijního působení se tak mohl účastnit každý a zvláště silné bylo zapojení žen.

Roku 1869 byla společnost přejmenována na Křesťan­skou misii a rozrostla se do 18 místních misijních stanic s vlastními vedoucími. Pro poskytování levných jídel chudým lidem pracovala mezi lety 1870–74 iniciativa „Potraviny pro miliony“, inspirovaná Catherine Boothovou a vedená Bramwellem Boothem (1856–1929), nejstarším synem manželů Boothových. Zatímco William Booth kázal v chudinských čtvrtích, jeho manželka Catherine získávala hmotné pro­středky kázáním v ženských spolcích a v bohatších společenstvích křesťanů. Rychle se rozví­jející misijní a sociální působení překročilo hranice Londýna a roku 1874 se Křesťanská misie dostala až do Walesu.

Úspěch ovšem narážel na řídící a administrativní systém, který Booth převzal od metodistických církví, a který se projevoval jako nepružný a zdlouhavý. Roku 1878 byly proto spolu se změnou názvu společnosti na Armádu spásy změněny i způsoby vedení a organizace evan­gelizační a sociální práce. Nový název poskytl bohatou metaforiku „boží armády“: řadoví pra­covníci se stali „vojáky“ a své rozhodnutí vstoupit do „armády“ potvrdili podpisem „smlouvy vojáka“ podle vzoru anglického vojenského práva; misijní stanice se začaly nazývat „jednot­ky“, kazatelé a evangelisté se stali „důstojníky“, vedoucí misijních stanic se stali „kapitány“ a William Booth (zpočátku neochotně) přijal hodnost „generála“. Armáda spásy postupně zavedla uniformy, pořádala misijní „polní tažení“, přijala vlajku i hymnu a podobně. Metafora armády tak umožnila centralizaci vedení a vybudování hierarchické organizace založené na poslušnosti, výcvi­ku, využití individu­álních schopností a připravenosti každého „vojáka“ ke společným akcím. Vyznání přijaté roku 1870 Křesťanskou misí bylo nově formulováno do jedenácti článků víry (někdy se vydávají pod názvem Učení Armády spásy) ' a vnitřní pravidla byla ještě téhož roku zakotvena v Příka­zech a nařízeních Armády spásy.

Energické vedení na všech organizačních stupních, podnícené organizační změnou, umožnilo vznik nových aktivit a další rychlé pronikání Armády spásy na nová působiště. Roku 1879 začal vycházet časopis Válečný pokřik a sloužil jako informační zdroj pro salutisty (vojáky Armá­dy spásy), jako propagační materiál i jako zdroj příjmů. Následujícího roku vzniklo v londýn­ském Claptonu výcvikové zařízení (škola pro kadety). Armáda spásy pronikla do Skotska a roku 1880 odjel George Scott Railton (1849–1913), osobní tajemník Williama Boothe a autor oblíbených písní, se sed­mi důstojnicemi na misii do Spojených států. Projevil se jako nadšený misionář a ačkoli byl roku 1881 odvolán zpátky do Anglie, misie v Severní Americe úspěšně pokračovala. Během celých osmdesátých let 19. století byly otvírány pobočky v dalších zemích v Evro­pě, ale i v Austrálii, na Novém Zélandu či v Indii.

Úspěšný růst ovšem doprovázely i těžkosti. Salutisté se setkávali s nepochopením a kritikou svého armádního způsobu vedení. Navíc jejich někdy nátlakové misijní metody a občas i velmi zvláštní způso­by, jimiž získávali pozornost veřejnosti, vyvolávaly nejen posměch, ale místy i násilný odpor. Parodická Armáda kostry, podporovaná patrně hlavně majiteli hostinců a náleven, rušila v osmdesátých a devadesátých letech veřejné akce Armády spásy především v jižní Anglii. Celkově několik stovek vojáků Armády spásy utrpělo při pouličních napadeních zranění a několik z nich v dů­sledku těchto zranění dokonce zemřelo. Ačkoli salutisté byli oběťmi výtržností, ve vězeních se krátkodobě ocitali i oni. Jako velkou ztrátu pocítilo celé společenství roku 1890 smrt Catherine Boothové, přezdí­vané „matka armády“, horlivé kazatelky a známé aktivistky ve prospěch ženských práv. Roku 1896 se s Armádou spásy po neshodách rozešel druhý syn manželů Boothových, Ballington Booth (1857–1940), a ve Spojených státech založil též do­dnes působící a velmi podobně zaměřenou křesťanskou misijní a sociální organizaci Dobro­volníci Ameriky.

V době smrti své manželky William Booth dokončil a vydal knihu V nejtemnější Anglii a cesta ven. Spis se stal významným společenským manifestem a přispěl i k tomu, že Armáda spásy získávala v devadesátých letech stále větší veřejné uznání za svou promyšlenou a obětavou sociální prá­ci. Značnou veřejnou pozornost jí také přinesla účast na záchranných pracích po přírodních katastrofách ve Spojených státech v prvních letech 20. století. Velmi dobrý dojem na americ­kou veřejnost učinila dcera manželů Boothových Eveline Cory Boothová (1865–1950), známá spíše pod přezdívkou „Evangeline“. Roku 1904 byla ustavena velitelkou ve Spojených státech a za třicet let v této roli se z ní stala známá a výrazná osobnost americké společnosti.

Růst Armády spásy a její pronikání do dalších zemí světa pokračovaly a v době smrti Williama Boothe roku 1912 byla Armáda přítomna ve více než padesáti zemích. Boothovým nástup­cem na pozici generála se jako velmi schopný organizátor stal jeho syn Bramwell. Posledním členem Boothovy rodiny zvoleným do této role byla Evange­line: jako čtvrtý generál působila mezi lety 1934 a 1939. V současné době je Armáda spásy činná ve více než stovce zemí světa, a to prostřednictvím téměř jednoho a půl milionu vojáků a asi 25 tisíc důstojníků. Asi třetina vojáků a téměř čtvrtina kazatelů (důstojníků) je přitom ve Spo­jených státech.

Religionistická charakteristika Armády spásy

Kvůli svému zaměření na křesťanskou pomoc nepřisuzuje Armáda spásy příliš velký význam teologii a teologickému vzdělávání, a tak vymezuje pouze základní teologický rámec svými jedenácti články víry. Jsou v souladu s klasickými křesťanskými konfesemi a obsahují evange­likální důrazy i myšlenku plného posvěcení v duchu zakladatele metodismu Johna Wesleye a hnutí svatosti. Jedenáct článků víry bylo formulováno již roku 1878 a od té doby k nim vyšlo několik vysvětlujících komentářů a příruček.

Podobně jako ostatní protestanté vyjadřují i salutisté přesvědčení, že je to křesťanské Písmo (Bible), co stanovuje obsah víry a co je normou křesťanského života. Věří, že Bible byla Bohem vnuknuta a že je důležité se podle ní orientovat. Naopak rozdíly ve způsobu jejího výkladu, jež jsou v rámci evangelikalismu běžné, pro ně důležité nejsou. V příručkách je někdy ovšem patrná snaha vzdorovat tlaku ze strany evangelikálního fundamentalismu, směřujícího k prosazení doslovného výkladu Bible jako jedině správného.

Misijnímu poslání Armády spásy odpovídá výrazný a jednoznačný arminianismus. Jeden z článků víry výslovně říká, že „každý, kdo chce, může být spasen“. Pro misii v prostředí lidí na okraji společnosti je pro Armádu spásy zajisté důležité Lutherovo a Wesleyovo dědictví, které spočívá v přesvědčení, že člověk si může být svou vlastní spásou jist, a to na základě působení svatého Ducha v jeho nitru. Étos Ježíšovy lásky, který je ve společenství Armády spásy přítomen, pak salutistu vede k dokonalosti lásky k lidem, která se projevuje hlásáním dobré zprávy (evangelia) i konkrétní pomocí. Armáda spásy tak předpokládá, že každý, kdo je znovuzrozen, pomáhá ke znovuzrození i ostatním.

Důraz hnutí svatosti na posvěcení se projevuje v desátém článku víry, jenž vyjadřuje přesvědčení, že „celý duch, duše i tělo“ člověka „mohou být zachovány bez poskvrny“. Posvěcení při­tom může být mimořádnou duchovní zkušeností, po níž následuje růst k dokonalosti v lásce, anebo se může jednat o dlouhodobý proces růstu bez zřetelného duchovního zážitku. Každo­pádně je jeho podmínkou očištění, způsobené jak pokáním na straně člověka, tak odpuště­ním díky oběti Ježíše. Podobně jako očištění má i posvěcení dvě strany: neuskutečňuje se pouze mravním a misijním úsilím člověka, ale je i boží milostí, protože jedině Bůh může člověka posvětit. Posvěcení je tedy chápáno jako cíl lidského úsilí i jako boží dar.

Růst k dokonalosti lásky v duchu Johna Wesleye a hnutí sva­tosti má salutistu vést k dokonalému vydání sebe samého ve prospěch bližního. Pomoc je přitom po­skytována jak tělu, tak duši a duchu bližního. Toto pojetí je ostatně pregnantně vyjádřeno v hesle Armády spásy „polévka, mýdlo, spasení“. Ačkoli i toho heslo obsahuje misijní záměr Armády spásy, pomoc je poskytována nejen potenciálním konvertitům, ale komukoli bez rozdílu. A protože za kořen společenských problémů je považován hřích a náprava má být především v pokání a odpuštění, má tato pomoc mít i důsled­ky pro celou společnost. Sociální práce Armády spásy proto zahrnuje útulky pro bezdomovce, distribuci potraviny pro hladovějící, pomoc při katastrofách, rehabilitaci alkoholiků a drogově závislých, programy a tábory pro mladé lidi, centra a programy pro seniory, službu návštěv v nemocnicích a věznicích, podporu neprovdaných matek, pomoc nemajetným a další. Nemocnice, sociální zařízení, školy, centra a další insti­tuce, které Armáda provozu­je, se počítají v řádu tisíců. Její aktivity jsou financovány z dobro­volných darů, z výtěžků vlastní činnosti i z příspěvků z veřejných zdrojů.

Právě pro účinnou sociální pomoc se osvědčila organizace napodobující armádu. Vojenský model jednak vytváří zřetelný systém autority, což je užitečné v práci s lidmi na okraji společnosti, jednak vytváří rámec pro sebezlepšování jednotlivce a tím i pokrok v duchovní oblasti (růst k dokonalosti) a ve vytváření a udržování sociálních vztahů. Vojenská organizace a její průvodní znaky včetně uniforem se ukazují jako užitečné pro misijní a sociální práci v ne­bezpečném prostředí a také umožňují snáze uspořádat hromadné akce, například rozdávání jídel či pouliční evangelizaci, někdy spojenou s prodejem časopisů a veřejnou finanční sbírkou. Zatímco dříve byly akce ve veřejném prostoru velmi viditelné a slyši­telné a vzbuzovaly širo­kou pozornost (například hudebními či dramatickými produkcemi), v posledních desetiletích dává Armáda spásy přednost spíše individuálním a méně nápadným formám práce.

Etika salutistů se liší od etiky ostatních křesťanů snad jen ve striktním odmítání alkoholu, nikotinu a jiných návykových látek, které vyplývá nejen z tradice hnutí svatosti, ale také z angažmá v sociální práci, protože se při ní kromě jiného stávají též příklady pro lidi postižené závislostí. V bohoslužebné praxi se Armáda spásy liší od ostatních evangelikálních deno­minací pouze absencí svátostí. Křest ani slavnost Pánovy večeře (eucharistie) totiž Armáda spásy od roku 1883 nepovažuje za nezbyt­né pro spasení ani pro duchovní růst. Za důležité považuje spíše naplňování obsahu než pro­vádění těchto obřadů: důležitější než křest vodou je pro salutisty křest Duchem svatým, k ně­muž má dojít při znovuzrození, a důležitější než Ježíšova přítom­nost při večeři Páně je pro ně každodenní život prodchnutý Ježíšovou láskou. Salutisté ovšem neprohlašují tyto obřady za neplatné a mohou se jich účastnit v jiných církvích.

Vztahy k ostatním církvím má Armáda spásy tradičně velmi dobré a její vojáci mohou být současně i členy jiné církve. Historicky má Armáda nejblíže k metodismu, svým zaměřením a organizačně pak k ostatním denominacím hnutí svatosti (je členem zastřešujícího Křesťanského partnerství svatosti). Stejně jako celé hnutí svatosti sdílí i Armáda spásy s pentekosta­lismem učení o posvěcení jako o možném druhém transformativ­ním zážitku křesťanova živo­ta. Toto posvěcení ovšem pentekostalisté chápou jinak než hnutí svatosti, a tedy i salutisté. Pentekostálnímu křídlu evangelikalismu je Armáda spásy podobná také způsobem církevního zří­zení: sbory Armády spásy jsou totiž podřízeny vyšším jednotkám tak, jak je obvyklé v episko­pálních církvích nebo právě v pentekostalismu. Vztahem ke svá­tostem křtu a Pánovy večeře jsou salutisté blízko kvake­rům; snad i kvůli sympatiím, jež vůči Společnosti přátel měla již za­kladatelka Armády spásy Catherine Boothová.

Armáda spásy v českých zemích

Působení Armády spásy v Rakousku-Uhersku nebylo povoleno, první salutisté proto přišli až do samostatného Československa v září 1919. Během krátké doby se činnost organizace, která byla v roce 1921 registrována jako spolek, rozšířila asi do deseti měst, v nichž byly založeny místní sbory a centra sociální pomoci (především tzv. domoviny, čili azylové domy). Misii vedl švédský komisař Karl Larsson (1868–1952). Kromě velkých měst, kde sociální potřebnost činnosti Armády spásy vyplývala už z jejich podstaty, šlo často o města v pohraničních oblastech obývaných českými Němci, jejichž sociální situace v meziválečném Československu byla horší než u majoritního obyvatelstva; to se ještě prohloubilo v důsledku hospodářské krize v první polovině třicátých let. Činnost Armády spásy byla přitom hojně subvencována ministerstvem sociální péče. Ačkoli národními veliteli v Československu byli vždy cizinci, Armáda spásy získala i domácí členy (Čechy, Slováky, Němce i Poláky) a ještě početnější okruh příznivců, sdružených do Kruhu přátel Armády spásy (jeho předsedkyní byla evangelická spisovatelka Pavla Moudrá, 1861–1940). Vydávala časopisy Prapor spásy a Der Kriegsruf, šířila bible a další náboženskou literaturu.

Za druhé světové války byla činnost Armády spásy výrazně omezena, také kvůli odchodu zahraničních velitelů a členů. Zakázána však nebyla a po skončení války byla činnost obnovena v původním rozsahu. Armádu spásy zakázal teprve komunistický režim v roce 1950 s argumentací, že veškerou sociální činnost bude nadále organizovat stát – pokud bude vůbec třeba, protože až bude dosaženo socialistického charakteru společnosti, zmizí údajně jakákoli hmotná nouze a další sociální problémy. Definitivní konec znamenalo zrušení spolkového zákona v roce 1951, který představoval právní základ existence této církve. Důstojníci a další členové Armády spásy byli pronásledováni a vězněni, veškerý majetek byl zabaven. Někteří členové zrušené Armády spásy se uplatnili v rámci jiných povolených církví.

K obnově činnosti Armády spásy došlo brzy po listopadu 1989, v květnu 1990 byla registrována ministerstvem vnitra jako občanské sdružení. V září 2012 požádala Armáda spásy ministerstvo kultury o církevní registraci, k té došlo následujícího roku; od září 2015 s názvem Armáda spásy – církev.

Organizace církve

Armáda spásy je organizována jako paravojenská organizace s důsledně hierarchickým vedením a přísnou disciplínou. Národní centrum, které podléhá mezinárodnímu vedení v Londýně, tak zřizuje a řídí jednotlivé sbory, vedené důstojníky. Vlastní sociální zařízení však zaměstnávají i nečleny Armády spásy, již mezi personálem nepochybně tvoří většinu, a stejně tak nabízejí sociální pomoc nezávisle na ne/víře dotyčné osoby.

Členství v Armádě spásy má tři stupně, nevylučuje se přitom s členstvím v jiných křesťanských církvích. Na nejnižším stupni členství je takzvaný přítel, který se pouze účastní bohoslužebného života. Vyšším stupněm je takzvaný stoupenec, který se sice hlásí k Armádě, ale nepřijímá její závazky. Voják se k Armá­dě připojuje na základě „smlouvy vojáka“, tedy písemného potvrzení souhlasu s jejím poslá­ním a s její­mi zásadami. Voják na sebe také bere závazek aktivity a časové i fi­nanční oběta­vosti. Pro Armádu spásy pracuje dobrovol­ně, může ovšem po určité době požádat o přijetí mezi důstojníky a absol­vovat výcvik v dů­stojnické škole. Po úspěšném výcviku se jako poručík může stát placeným zaměstnancem (podobně jako duchovní v jiných denominacích). Důstojnické hodnosti jsou na všech stupních dostupné i ženám a zahrnují kromě poručíka hodnosti kapitána, majora, podplukovníka, plukovníka, komisaře a generála. Generál jako nejvyšší představitel mezinárodní organizace je volen Nejvyšší radou, která sestává z komi­sařů a územních velitelů v aktivní službě. Tito velitelé po­volávají národní velitele (působící zpravidla v rámci jednoho státu) a ti zase sborové důstojní­ky, tedy vedoucí jednotlivých sborů. Sbo­roví důstojníci jmenují sobě na pomoc pastýřskou radu sboru.

Činnost Armády spásy je financována z dobrovolných sbírek a darů, často na ni přispívají také státní, veřejné či občanské organizace věnující se sociální péči (od ministerstva práce a sociálních věcí až po nejrůznější nadace).

Církevní sbory

V meziválečném období působilo v českých zemích 15 sborů Armády spásy, jejich počet se snížil bezprostředně po druhé světové válce kvůli odsunu/vyhnání českých Němců. V současnosti jde o 14 sborů. Kromě tradičního zaměření na velká města se Armáda spásy nově výrazněji orientovala na oblast severní Moravy a českého Slezska, protože tam se přinejmenším zpočátku nejvýrazněji projevily negativní sociální důsledky ekonomické transformace. Vzhledem k sociálnímu programu Armády spásy církev ve všech lokalitách, kde zřizuje sbory, spravuje rovněž sociální zařízení – obvykle dokonce několik – azylové domy, komunitní a nízkoprahová centra a další.

Církevní zařízení

Národní ústředí Armády spásy sídlí v Praze.

V meziválečném období církev měla vlastním nakladatelství a vydávala časopisy Prapor spásy a Der Kriegsruf. Časopisy pro české, respektive německé věřící a příznivce vycházely jako měsíčníky v letech 1919–48, s vynucenou přestávkou 1942–45 (německý jen do roku 1941). Po roce 1990 již Armáda spásy podobnou činnost nevyvíjí.

Počet věřících

Vzhledem charakteru této náboženské organizace a možnosti duálního členství není členství v Armádě spásy evidováno v rámci sčítání lidu, a to ani v případě posledního censu (2011). Sama Armáda spásy počty svých členů nezveřejňuje.

Literatura

John COUTTS: Čemu věříme. Studie o pozadí a významu doktrín Armády spásy. Mezinárodní ústředí Armády spásy, Londýn.

Helen K. HOSIEROVÁ: William a Catherine Boothovi. Zakladatelé Armády spásy. Návrat domů, Praha 2000.

Josef KORBEL: V nepřátelském táboře. Vydavatelství Křesťanských sborů, Ostrava 1991. Karl LARSSON: Průkopnická práce v Československu. B. v., Praha 1999.

Josef B. NEŽÁRECKÝ: William Booth a jeho Armáda spásy. Štětka, Smíchov 1914.

Příběh o spáse. Příručka učení Armády spásy. Armáda spásy, Praha 2000.

Zdeněk VOJTÍŠEK: „Polévka, mýdlo, spása.“ Dingir 9, 2006, 1, s. 8–9.

Oficiální internetové stránky: http://www.armadaspasy.cz/

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek