averroismus (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN (import JKI a Hind) |
imported>ZRN (odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla) |
||
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<span id="entry">averroismus</span> Teol-fil. směr středověkého a renesančního myšlení, jakož i žid. filosofie 13. a 14. stol., jež navazovalo na specifickou interpretaci Aristotela a dílo arab. učence Averroese – [[Ibn Rušd, Abú ´l-Walíd Muhammad Ibn Ahmad al-Hafíd (JKI-I)|Ibn Rušda]] (1126-1198; hl. dílo ''Destructio destructionis – Taháfut al-Taháfut''). Zhruba od 1230 byl Averroes uznávaná autorita v Paříži a Oxfordu, značná část polemik o a. se však mylně netýkala jeho osoby, ale Avicenny ([[Ibn Síná, Abú Alí al-Husajn Ibn Abdulláh (JKI-I)|Ibn Síná]]). Rovněž círk. odsouzení averroistických „bludů“ (errores) 1270 a 1277 (biskup É. Tempier) se týkalo více Aristotela a dalších nekř. filosofů než přímo Averroa, do jehož komentářů k Aristotelovi pronikaly prvky novoplatonismu. A. uznává prvotnost rozumu před teologií a [[Bůh (JKI-K)|Bohem]], který je oddělen od světa; staví na monopsychismu, tj. názoru, že lidský intelekt (duše) je součástí obecného intelektu; považuje hmotu za věčnou a potencionálně nevyčerpatelnou. Znakem a. je rovněž teze o věčnosti světa (a. disponuje dualistickým pojetím materiálního a duch. světa), který se chápe jako stvořený, avšak bez počátku a konce. Nauka o tzv. dvojí pravdě, která se pojí s a., je současně jeho nejproblematičtější součástí. Ve vlastním smyslu (1. dvě vzájemně rozporné věty o téže věci mohou být pravdivé, jestliže jedna věta je filosofická a druhá teologická; 2. víra může mít za pravdivé to, co je pro rozum chybné, a naopak, tzn. platí buď logica naturalis nebo logica fidei) se týká tzv. paduánského aristotelismu, radikálního a. Jana z Jandunu a pojetí vědy v renesanci (např. u P. Pomponazziho). Teorie dvojí pravdy sloužila obhajobě svébytnosti rozumu a nárokům na věd. poznání, zatímco např. představitel a. v Paříži Siger z Brabantu (1240- kol. 1284) hájil primát víry, třebaže na základě teze o jediném intelektu nejen (jako Averroes) odmítl představu osobní nesmrtelnosti, ale popřel i svobodu vůle a osobní odpovědnost. Ačkoli církví potlačován, přežil a. až do 17. stol.; za jeho posledního stoupence v Padově je považován C. Cremonini (1550-1631). Značně rozšířen byl a. v prostředí žid., zvláště špan. filosofie; jeho hl. představitelem byl Levi Ben Gerson (1288-1344). |
<span id="entry">averroismus</span> Teol-fil. směr středověkého a renesančního myšlení, jakož i žid. filosofie 13. a 14. stol., jež navazovalo na specifickou interpretaci Aristotela a dílo arab. učence Averroese – [[Ibn Rušd, Abú ´l-Walíd Muhammad Ibn Ahmad al-Hafíd (JKI-I)|Ibn Rušda]] (1126-1198; hl. dílo ''Destructio destructionis – Taháfut al-Taháfut''). Zhruba od 1230 byl Averroes uznávaná autorita v Paříži a Oxfordu, značná část polemik o a. se však mylně netýkala jeho osoby, ale Avicenny ([[Ibn Síná, Abú Alí al-Husajn Ibn Abdulláh (JKI-I)|Ibn Síná]]). Rovněž círk. odsouzení averroistických „bludů“ (errores) 1270 a 1277 (biskup É. Tempier) se týkalo více Aristotela a dalších nekř. filosofů než přímo Averroa, do jehož komentářů k Aristotelovi pronikaly prvky novoplatonismu. A. uznává prvotnost rozumu před teologií a [[Bůh (JKI-K)|Bohem]], který je oddělen od světa; staví na monopsychismu, tj. názoru, že lidský intelekt (duše) je součástí obecného intelektu; považuje hmotu za věčnou a potencionálně nevyčerpatelnou. Znakem a. je rovněž teze o věčnosti světa (a. disponuje dualistickým pojetím materiálního a duch. světa), který se chápe jako stvořený, avšak bez počátku a konce. Nauka o tzv. dvojí pravdě, která se pojí s a., je současně jeho nejproblematičtější součástí. Ve vlastním smyslu (1. dvě vzájemně rozporné věty o téže věci mohou být pravdivé, jestliže jedna věta je filosofická a druhá teologická; 2. víra může mít za pravdivé to, co je pro rozum chybné, a naopak, tzn. platí buď logica naturalis nebo logica fidei) se týká tzv. paduánského aristotelismu, radikálního a. Jana z Jandunu a pojetí vědy v renesanci (např. u P. Pomponazziho). Teorie dvojí pravdy sloužila obhajobě svébytnosti rozumu a nárokům na věd. poznání, zatímco např. představitel a. v Paříži Siger z Brabantu (1240- kol. 1284) hájil primát víry, třebaže na základě teze o jediném intelektu nejen (jako Averroes) odmítl představu osobní nesmrtelnosti, ale popřel i svobodu vůle a osobní odpovědnost. Ačkoli církví potlačován, přežil a. až do 17. stol.; za jeho posledního stoupence v Padově je považován C. Cremonini (1550-1631). Značně rozšířen byl a. v prostředí žid., zvláště špan. filosofie; jeho hl. představitelem byl Levi Ben Gerson (1288-1344). |
||
| − | |||
| − | <span class="section_title">Viz též:</span> [[filosofie (JKI-I)|filosofie (JKI-I)]] |
||
''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br /> |
||
| + | |||
| + | <span class="section_title">Viz též:</span> [[filosofie (JKI-I)|filosofie (JKI-I)]] |
||
[[Kategorie:Aut: Horyna Břetislav]] |
[[Kategorie:Aut: Horyna Břetislav]] |
||
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]] |
[[Kategorie:JKI/Křesťanství]] |
||
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 22:37
averroismus Teol-fil. směr středověkého a renesančního myšlení, jakož i žid. filosofie 13. a 14. stol., jež navazovalo na specifickou interpretaci Aristotela a dílo arab. učence Averroese – Ibn Rušda (1126-1198; hl. dílo Destructio destructionis – Taháfut al-Taháfut). Zhruba od 1230 byl Averroes uznávaná autorita v Paříži a Oxfordu, značná část polemik o a. se však mylně netýkala jeho osoby, ale Avicenny (Ibn Síná). Rovněž círk. odsouzení averroistických „bludů“ (errores) 1270 a 1277 (biskup É. Tempier) se týkalo více Aristotela a dalších nekř. filosofů než přímo Averroa, do jehož komentářů k Aristotelovi pronikaly prvky novoplatonismu. A. uznává prvotnost rozumu před teologií a Bohem, který je oddělen od světa; staví na monopsychismu, tj. názoru, že lidský intelekt (duše) je součástí obecného intelektu; považuje hmotu za věčnou a potencionálně nevyčerpatelnou. Znakem a. je rovněž teze o věčnosti světa (a. disponuje dualistickým pojetím materiálního a duch. světa), který se chápe jako stvořený, avšak bez počátku a konce. Nauka o tzv. dvojí pravdě, která se pojí s a., je současně jeho nejproblematičtější součástí. Ve vlastním smyslu (1. dvě vzájemně rozporné věty o téže věci mohou být pravdivé, jestliže jedna věta je filosofická a druhá teologická; 2. víra může mít za pravdivé to, co je pro rozum chybné, a naopak, tzn. platí buď logica naturalis nebo logica fidei) se týká tzv. paduánského aristotelismu, radikálního a. Jana z Jandunu a pojetí vědy v renesanci (např. u P. Pomponazziho). Teorie dvojí pravdy sloužila obhajobě svébytnosti rozumu a nárokům na věd. poznání, zatímco např. představitel a. v Paříži Siger z Brabantu (1240- kol. 1284) hájil primát víry, třebaže na základě teze o jediném intelektu nejen (jako Averroes) odmítl představu osobní nesmrtelnosti, ale popřel i svobodu vůle a osobní odpovědnost. Ačkoli církví potlačován, přežil a. až do 17. stol.; za jeho posledního stoupence v Padově je považován C. Cremonini (1550-1631). Značně rozšířen byl a. v prostředí žid., zvláště špan. filosofie; jeho hl. představitelem byl Levi Ben Gerson (1288-1344).
Viz též: filosofie (JKI-I)