Ibn Síná, Abú Alí al-Husajn Ibn Abdulláh (JKI-I)
Ibn Síná, Abú Alí al-Husajn Ibn Abdulláh (lat. Avicenna, 980-1037) Lékař a představitel vých. větve arab. filosofie, inspirovaný Aristotelem a novoplatonismem. Vedle spisu o lékařské vědě al-Kánún fí't-tibb (Kánon lékařství) je známá jeho iluminační teorie; Bůh jako bytí existuje nutně (wádžib al-wudžúd) a na způsob Aristotelova prvního hybatele přivádí možné k existenci vyzařováním božího světla. Stvoření je výsledkem kontemplace Boha o sobě samém. První inteligence svým prvním aktem kontemplace o Jedna produkuje druhou inteligenci. Druhým aktem produkuje duši, která uvádí do pohybu nebe, a aktem třetím utváří éterické tělo prvního nebe, složené ze světla a stínu. Druhá inteligence, jednající intelekt, má omezenou schopnost tvořit. Produkuje svou kontemplací jen množinu lidských duší a sublunární materii. Dvojí proces působení inteligencí a duší vytváří dva hierarchicky uspořádané řády, řád inteligencí na straně jedné a duší na straně druhé. Člověk může vnímat světlo jednajícího intelektu a pozvednout se k Bohu díky andělům. V teorii poznání spojoval I.S. aristotelismus s novoplatonismem. Člověk míří k dokonalému poznání, které vychází z pasivního rozumu (rozumových vloh) a vyvíjí se směrem k vyspělejším formám rozumové činnosti. Úlohu přitom hraje mimolidský rozumový princip, činný rozum (intellectus agens), který lidský rozum osvětluje. Tato filosofie vůbec poprvé lit. formulovala výzvu k „osvícení“ (išrák, faná), která charakterizuje tzv. vých. filosofii vrcholící v 16. stol. v isfahánské fil. škole v safíjovském Íránu.