ášram(a) (Hind)

ášram(a) [āśrama] – (1) životní stadium; životní poslání; (2) poustevna nebo i celý komplex ubytoven a účelových budov a zařízení, v němž žije společenství stoupenců a žáků určitého duchovního směru a v jehož čele stojí duchovní učitel (guru).

(1) Bráhmanská nauka o životních stadiích (známá v textech jako ášrama dharma) byla formulována v období bráhmanismu patrně jako důsledek popularity duchovních a asketických hnutí, která hlásala odklon od světského života a odchod do bezdomoví za účelem dosažení vysvobození již v mladém věku, má však dřívější kořeny. Zdůrazňuje nutnost splnění povinností, které má jedinec vůči svému rodu a společnosti, nežli se dá plně na cestu za cílem svého osobního vysvobození, a nastiňuje program na celý život, platný pouze pro mužské členy tří vyšších společenských stavů (varna). Započal tzv. „druhým zrozením“, tj. iniciačním obřadem, jímž byl chlapec (ve věku 8–12 let) přijat za plnoprávného člena svého společenského stavu, a měl čtyři etapy: (i) brahmačárin, tj. student, žák či učeň, obvykle na 12 let; (ii) grhastha čili hospodář a otec rodiny v období zralého věku, až do doby, kdy se dočkal vnuků; (iii) vánaprastha čili „obyvatel lesa“, buď jako osamělý poustevník anebo člen skupiny vrstevníků, žijících pohromadě v lesní poustevnické osadě, někdy i s manželkami, a věnujících se rozjímání; a (iv) parivrádžaka či sannjásin, tj. poutník v bezdomoví, který se vzdal všech pout ke světu ve snaze dosáhnout osvobození (mókša) od samsárového světa znovuzrozování nebo alespoň co nejvíce oslabit pouta k životu ve hmotném světě před odchodem na onen svět v přípravě na osvobození v budoucnosti. Tento životní program byl ideálem, který většina hinduistů sotva kdy byla schopna a ochotna v životě realizovat, přispěl však podstatně k tomu, že se v Indii dodnes udržel respekt pro ty, kdo se vzdali světa a putují za duchovním cílem.

Je nepochybné, že v mnohých bráhmanských kruzích, zaměřených na komunální a rituální aspekt náboženské praxe, byl asketický ideál přijímán jen váhavě a s neochotou a jeho odsunutí na konec života mělo co nejvíce zmenšit jeho přitažlivost a vliv na společnost. Podle některých názorů byl však původní systém ášramů zamýšlen jako čtvero možností, z nichž si mladý dvojzrozenec mohl vybrat po dokončení studia véd jednu z nich jako celoživotní „kariéru“ a plněním dharmy zvoleného stadia doufat ve vysvobození. Mohl tedy zůstat trvale se svým učitelem, být doživotně hospodářem, žít jako poustevník nebo odejít do bezdomoví. Pokus o nahrazení tohoto systému svobodné volby stylu života posloupností životních stadií byl značně umělý a nikdy se plně neuplatnil. Jak již bylo zmíněno, většina hinduistů stejně volila trvalý stav hospodáře a poustevníky a poutníky v bezdomoví se stávali jedinci, kteří se k tomu rozhodli již v mladém nebo středním věku. Proto došlo v pozdější době, více méně po vzoru buddhismu a džinismu, k zakládání asketických hinduistických řádů a posléze klášterů a k vypracování pravidel bráhmanského asketismu, jenž však se neobyčejně diferencoval podle příslušnosti k dané linii a stupně příklonu k bráhmanskému systému hodnot.

Literatura:
Sharma, Arvind (1982), The Puruṣārthas: Study in Hindu Axiology, East Lansing: Michigan State University.
Olivelle, Patrick (1993), The Āśrama System: The History and Hermeneutics of a Religious Institution, New York: Oxford University Press.
Olivelle, Patrick (1995), Rules and Regulations of Brahmanical Asceticism, Albany: State University of New York Press.

(2) Počátek ášramů jako společenství duchovně zaměřených hledačů pravdy pod vedením pokročilého učitele čili gurua je nutno hledat ve starověkých lesních společenstvích asketů, kteří se přidružili k jednotlivcům, proslulým svátým životem a věděním či moudrostí a ochotným vést druhé. Časem se z nich vyvinul druh lesních škol, kde se pěstovala filozofie, jóga a další duchovní praktiky. Pálijský kánon obsahuje rozpravu, v níž se Buddha zmiňuje o dvou podobných školách a jejich učitelích, u nichž ještě před dosažením svého probuzení strávil nějaký čas, osvojil si jejich filozofii a zvládl jejich jógový meditační systém. Později se z některých z těchto lesních škol vyvinula střediska učenosti a po jejich zbráhmanizování se z nich staly více méně univerzitám podobné instituce. Úspěšná hnutí, jako buddhismus, zakládala větší společenství, v jejichž rámci se vyvinuly kláštery, z nichž některé se rovněž staly středisky univerzitního typu. (Buddhistickým univerzitám učinil konec vpád islámu, hinduistické instituce, např. advaitové učební koleje šankarovského řádu dašanámí, se udržely dodnes.) Vedle těchto institucí pokračovala činnost osamělých guruů s menšími kruhy žáků, o nichž je nesnadno se dopídit bližších údajů, avšak některé z těchto kroužků se za podpory laických příznivců ustavily jako trvalá střediska již blíže lidských obydlí a počala přijímat za členy nejen jednotlivce, ale i celé rodiny. Některá posvátná místa, např. Rišikéš, přitahovala jak duchovní učitele, tak laiky, takže se v nich nachází celá řada ášramů různého typu. Rozmach instituce ášramů počal v devatenáctém století s moderním oživením hinduismu a pokračoval novodobou publicitou, které se dostalo význačným jedincům, jakým byl např. Rámakršna a ve dvacátém století Ramana Maharši. Zájem o indické duchovní nauky a praktiky na západě vedl k zakládání odboček i samostatných ášramů i mimo Indii a možnosti komerčního využití tohoto zájmu měly za následek též nežádoucí jevy.

Literatura:
Murray, Muz (1980), Seeking the Master: A Guide to the Ashrams of India, Jersey: Neville Spearman.

Karel Werner