Novoapoštolská církev

Novoapoštolská církev

480px

Novoapoštolská církev v České republice je českou součástí celosvětového jednotně vedeného společenství. Její kořeny jsou sice v Anglii a sahají do první třetiny 19. století, současnou doktrinální, liturgickou i organizační podobu tato církev ovšem získala až koncem 19. století v Německu. V českých zemích církev začala působit na počátku 20. století, hlavně mezi německojazyčným obyvatelstvem, proto se po druhé světové válce počítalo s její likvidací. Po dlouhých jednáních byla nicméně v roce 1956 státem uznána, v současnosti požívá některých tzv. zvláštních práv. Novoapoštolská církev nemá nic společného s obdobně pojmenovanou Apoštolskou církví.

Historie Novoapoštolské církve

Novoapoštolská církev se hlásí k duchovnímu dědictví katolicko-apoštolských obcí. První z těchto obcí se ustavila roku 1833 v Londýně a v průběhu 19. století vznikaly další obce i v jiných evropských zemích a ve Spojených státech. Po období expanze se však toho církevní hnutí ve 20. století ocitlo v útlumu a v současnosti není jisté, zda některá z obcí ještě existu­je. Naopak Novoapoštolská církev, která je pokračovatelkou svazku sborů, jež se od katolic­ko-apoštolských obcí v šedesátých letech 19. století oddělily, je ve světovém měřítku velmi rychle rostoucí nábo­ženskou společností.

První katolicko-apoštolské obce vyrostly v prostředí evangelikálního duchovního probuzení v Anglii a na jejich vzniku se podílela nejméně tři na sobě nezávislá ohniska. Prvním bylo pět biblických studijních prorockých konferencí, které se v letech 1826–30 konaly v Albury jihozápadně od Londýna. Na svém sídle je za účasti vždy asi padesáti duchovních a laiků pořádal britský bankéř a poslanec parlamentu Henry Drummond (1786–1860) s úmyslem rozpoznat znamení konce světa a druhého příchodu Krista. Více veřejné pozornosti na sebe upoutal duchovní skotské reformované církve a významný teolog John MacLeod Campbell (1800–1872), který – do značné míry na­vzdory vyhraněně kalvínské teologii své církve – hlásal Ježíšovu lásku ke všem lidem. V jeho skotské farnosti, kam za ním proudily davy věřících, se začaly roku 1828 údajně dít nadpřirozené jevy. Pozornost celé britské společnosti získalo také další skotské ohnisko probuzení, které se roku 1830 vytvořilo kolem vizionářky Margaret McDonaldové (1815–?1840) a jejích bratrů i přátel. V něm se údajně projevovaly nadpřiro­zené dary boží milosti (charismata), jakými jsou schopnost prorokování, modlitby v nezná­mém jazyku a jejího výkladu, uzdravení a podobně.

S podobnou probuzeneckou zbožností jako na těchto třech místech také působil kazatel skotské presbyterní církve v Londýně Edward Irving (1792–1834). Původně byl profesorem matematiky a ředitelem gymnázia, ale už roku 1819 se stal pomocným pastorem v Glasgow a roku 1822 byl povolán do Londýna. Jeho kázání, v nichž se často objevovalo téma druhého příchodu Kristova, byla burcující a přitahovala pozornost široké veřejnosti. Díky tomuto svému zaměření i díky výpočtu druhého Kristova příchodu na rok 1864 se Irving sblížil s Drum­mondem a byl významným řečníkem na konferencích v Albury. K Irvingovu sboru se navíc na začátku třicátých let připojil advokát John Bate Cardale (1802–1877) a přinesl do něho zbožnost zaměřenou na charismata tak, jak ji poznal na své předchozí cestě po mís­tech skotského probuzení, hlavně v Glasgow. V té době už Irving prožíval konflikt se svou církví kvůli svému osobitému pojetí Kristovy lidské přirozenosti. Když roztržku s církevními nadřízenými roku 1830 vystupňoval vydáním spisu na toto téma, byl o dva roky později zbaven kazatelského místa a roku 1833 dokonce i kněžství. I po rozchodu s presbyterní církví mu ovšem většina jeho sboru zůstala věrná a roku 1833 vytvořila samostatnou Svatou katolicko-apoštolskou církev. Název obce vyplývá z poslání, které sbor již několik let předtím postupně přijímal a jímž bylo obnovení církve před druhým Kristovým příchodem. Výsledkem této obnovy mělo být společenství co nejpodobnější prvotní církvi, což zahrnovalo i obnovu církevních úřadů vyjmenovaných v novozákonním listě Efezským (4, 11), tedy apoštolů, proroků, zvěstovatelů evangelia, pastýřů a učitelů. Irvingovi stoupenci byli postupně povoláváni i do úřadů správy obcí: andělů (biskupů), kněží a diákonů. Klíčový úkol povolávání dvanácti apoštolů byl svěřen prorokům. První apoštol Cardale byl slavnostně oddělen ke službě roku 1832 a do roku 1835 bylo povoláno i zbývají­cích jedenáct apoštolů. Mezi nimi byl i Drummond, ale překvapivě nikoli Irving; ten byl usta­noven andělem centrální londýnské obce. Roku 1835 – již po Irvingově smrti – bylo společen­ství ustaveno oficiálně pod jménem Katolicko-apoštolská církev.

Po svém povolání strávilo dvanáct apoštolů rok v Albury společně se sedmi proroky při stu­diu Bible, přípravě liturgických pravidel, katechismu a podobně. Apoštolové se připravovali na svůj úkol spojit rozdělené křesťanstvo do jediné všeobecné (v tomto smyslu tedy katolic­ké) církve a vést ho vstříc přicházejícímu Kristu. Křesťanstvo proto rozdělili podle území a podle konfese na dvanáct „kmenů“ (podobně jako byl na dvanáct kmenů rozdělen starověký Izrael). Roku 1836 byla každému apoštolovi na základě proroctví přidělena část křesťanského světa, v níž měl ze svého kmene shromáždit dvanáct tisíc opravdových křesťanů, zpečetě­ných Duchem svatým. Toto číslo stejně jako celkový počet 144 tisíc křesťanů, kteří půjdou vstříc přicházejícímu Kristu, bylo ovšem chápáno symbolicky. Křesťané zpečetění svatým Duchem přitom mohli patřit k jakékoli církvi, nejen ke katolicko-apoštolským obcím. Téhož roku 1836 apoštolové sepsali Svě­dectví vůdcům křesťanstva v církvi i ve státě a vyzvali v něm politické i náboženské předsta­vitele (včetně ruského cara či papeže) k setkání. Většina žádostí byla ovšem odmítnuta. Úspěch zazna­menala v podstatě jen mise skotského právníka barona Thomase Carlylea (1803–1855), apoštola pro severní Německo, k pruskému králi Fridrichu Vilému IV.

Apoštolové od roku 1838 cestovali po Evropě a Spojených státech, aby se seznámili se stavem církví a s reakcí vůd­ců. Když nenalezli církev, která by pozitivně odpověděla na jejich misi, pracovali pro založe­ní katolicko-apoštolských obcí. Ve čtyřicátých letech 19. století tak další obce vznikaly nejen ve Velké Británii, ale i v Německu, Holandsku, ve Spojených státech a v dalších zemích. Roku 1842 obce přijaly liturgii, která čerpala z tradic celého křesťanstva a ve svém bohatství připomínala liturgii římskokatolické církve. Počet jejich členů vzrostl do poloviny století asi na šest tisíc. Roku 1853 byl slavnostně otevřen ústřední chrám v Londýně, který svou velikostí reprezentoval ambice nové církve.

Roku 1855 zemřeli tři apoštolové a ostatní se po diskusi rozhodli nepovolávat nové apoštoly, neboť doplnění jejich počtu nebylo možné opřít o žádná slova Bible. S tímto rozhodnutím nesouhlasil vlivný berlínský prorok Heinrich Geyer (1818–1886). Když roku 1860 bylo naživu už jen šest apoštolů, Geyer povolal dva no­vé apoštoly. Ostatní apoštolové toto povolání ale ne­uznali a neshoda vyústila v to, že Geyerovi a také hamburskému andělu Friedrichu Wilhelmu Schwartzovi (psáno též Schwarz, 1815–1895) byly úřady na přelomu let 1862 a 1863 odebrá­ny. To vedlo k od­tržení německých, ale i některých belgických, holandských a skandinávských obcí. Toto schizma růst katolicko-apoštolských obcí nezastavilo a jejich počet na konci 19. století dosáhl téměř tisíce. Celkem měly snad až dvě stě tisíc členů, přičemž řada z nich se zároveň hlásila k římskokatolické církvi nebo k církvím protestantským. Byli mezi nimi i duchovní těchto církví. V místech, kde nebyly katolicko-apoštolské obce, se jejich stoupenci účastnili bohoslužeb jiných církví. Tímto způsobem se tedy apoštolsko-katolickým obcím do jisté míry dařilo přispívat ke sblížení křesťanstva.

Některé obce očekávaly, že druhý příchod Krista na­stane roku 1900, a jejich zklamání z nenaplněného očekávání bylo ještě prohloubeno smrtí posledního apoštola Francise V. Wood­house (1805–1901) následujícího roku. Odchodem to­hoto apoštola bylo znemožněno další povolávání do církevních úřadů, a úřady se tak v průbě­hu 20. století vyprázdnily. Zánikem apoštolského úřadu se každá z obcí stala nadále samostatnou. Kdysi aktivní misie během 20. století ustala. V současnosti už pravděpodobně žádná z obcí neexistuje sama o sobě a jejich pozůs­tatky se připojily k větším církvím.

Jako životaschopné se naopak projevilo společenství těch katolicko-apoštolských obcí, jež se osamostatnily v důsledku odchodu proroka Geyera a anděla Schwartze. Oba vyloučení založili roku 1865 Všeobecnou apoštolskou obec, později přejmenovanou na Všeobecnou křesťan­skou apoštolskou misii, a doplnili apoštoly v oblastech, v nichž chyběli (sám Schwartz se stal apoštolem pro Belgii a Holandsko). Tito apoštolové ovšem nedosáhli uznání ze strany zbylých původních apoštolů a misie se nadále vyvíjela samostatně. Události roku 1863, kdy došlo k roztržce v hamburské katolicko-apoštolské obci a k vyloučení Geyera a Schwartze, jsou po­kládány za počátek nového společenství. Roku 1878 došlo na konferenci tohoto nového uskupení ke střetu Schwartze s Geyerem a Geyerovi příznivci konferenci opus­tili. Tato skupina se brzy po Geyerově smrti roku 1886 rozpadla. Naopak Schwartz v následujících letech upevnil své postavení a mezi apoštoly si vyhradil první místo po vzoru biblického apoštola Petra. Schwartz svému společenství vtiskl nový charakter, do znač­né míry odlišný od původních katolicko-apoštolských obcí: výrazně se snížil význam nadpřirozených darů a naopak se zvýšil význam církevních úřadů, vytratila se vstřícnost vůči jiným církvím a původně bohatá liturgie se velmi zjednodušila a nabyla protes­tantský, až kalvínsky prostý ráz.

Po Schwartzově smrti roku 1895 se apoštolská misie ještě více centralizovala, když Schwartzův nástupce Fritz Krebs (1832–1905) byl roku 1897 uveden do úřadu kmenového apoštola. Vý­raz „kmen“ ale získal jiný význam, než měl u katolicko-apoštolských obcí: nešlo už o ozna­čení jedné části obnoveného duchovního Izraele (tedy církve), ale spíše o metaforu vyjadřu­jící odvozenost ostatních apoštolů a jejich závislost na kmenovém apoštolovi. Spolu se sta­rým významem výrazu „kmen“ bylo opuštěno i omezení počtu apoštolů na dvanáct. Na silné postavení Fritze Krebse a po něm následujícího kmenového apoštola Hermanna Niehause (1848–1932) ostatně ukazuje i jejich vystupování připomínající roli, již má v křesťanstvu tradičně Ježíš. Na konci svého působení (roku 1905) Krebs navíc zrušil úřad proroka, jenž byl v podstatě jediný, který umožňoval korekci apoštolů. Tyto změny provázelo zrychlení růstu počtu členů a apoštolská misie začala zvláště za kmenového apoštola Niehause pronikat i do odlehlých částí světa. Dva roky po jeho nástupu do úřadu (tedy roku 1907) misie změnila jméno na Novoapoštolskou obec.

Současné jméno získalo společenství roku 1930, kdy byl povolán třetí kmenový apoštol Johann Gottfried Bischoff (1871–1960). V době vlády německé národně socialistické strany se církev těšila přízni režimu a její vedení mu projevovalo mimořádnou oddanost a ideovou podporu, a to například i v jeho postoji k Židům. V roce 1951 pronesl tehdy již osmdesátiletý Bischoff předpověď, že je posledním kmenovým apoštolem, neboť Kristus přijde ještě za jeho života. Toto poselství ještě několikrát autoritativně opakoval a církev o něm nepřipouštěla pochybnosti: kvůli vyjádření nesouhlasu s poselstvím byl dokonce jeden z apoštolů oblasti spolu s několika dalšími nositeli úřadů roku 1954 z církve vyloučen. Těžkou krizi, způsobenou nesplněným očekáváním, Novoapoštolská církev po Bischoffově smrti roku 1960 překonala pravděpodobně hlavně díky okamžitému ustanovení dalšího kmenového apoštola, Waltera Schmidta (1891–1981). Dnes už poselství kmenového apoštola Bischoffa nemá takový význam, jaký mu byl přikládán v minulosti, a církev už netrvá na tom, že poselství bylo božím zjevením.

Kvůli postojům apoštola Bischoffa prožila Novoapoštolská církev několik hromadných odcho­dů části svých členů. Tato štěpení jsou ostatně v celé její historii velmi častá. Navzdory tomu církev dosahuje stálého růstu. Církev udává asi 10 milionů členů na světě, přičemž v tradičně silných německojazyčných zemích spíše stagnuje, zatímco rychlý růst zaznamenává především ve střední a jižní Africe a v Indii. Přes stagnaci ovšem v Německu zůstává čtvrtou největší církví s asi 350 tisíci stoupenců. V Demokratické republice Kongo a v Zambii je v některých regionech až polovina obyvatel členy Novoapoštolské církve. V současnosti je církev spravována asi 350 apoštoly v čele s devátým kmenovým apoštolem, Francouzem Jean-Lucem Schneiderem (*1959).

Religionistická charakteristika Novoapoštolské církve

Pramenem víry Novoapoštolské církve je křesťanská Bible, a to včetně knih, které jsou v římsko­katolické tradici nazývány deuterokanonické, v pravoslavné nekanonické a v protestant­ské apokryfní. Apoštolové Ježíše Krista jsou jako „služebníci Kristovi a správci Božích tajemství“ (1 K 4, 1) pověřeni výkladem Bible a jsou k tomu – podle víry členů Novoapoštolské církve – vybaveni Duchem svatým; jen ten umožňuje správné chápání Písma. Kromě četby Bible má pro věřícího význam také naslouchání božímu slovu hlásanému apoštoly a přijímání svátostí z jejich rukou. Zásadní autoritou pro věřícího Novoapoštol­ské církve je tedy boží slovo pronášené nositelem úřadu od oltáře. Především toto boží slovo je považováno za živé a relevantní pro současnou situaci věřícího.

Věrouku církev uspořádala do deseti vyznání. První tři tvoří všemi křesťany přijímané apoštolské vyznání víry, další dvě se týkají církve a autority i úkolu apoštolů, tři se vztahují ke svátostem, jedno k očekávání druhého Kristova příchodu a poslední nastoluje povinnost poslušnosti světským auto­ritám. Poslušnost požadovaná v desátém článku byla patrně na základě kritiky vztahů církve k režimům národního socialismu a komunismu v Německu a k diktátorským režimům v Africe omezena v roce 1991 slovy „pokud tomu nebrání zákony boží“. Devátý článek o druhém příchodu Krista je nejdelším vyznáním, a odráží tak význam, který církev – alespoň teoreticky – dosud této budoucí události přikládá. Předpovědi dat závěrečných dějů světa ovšem nejsou v církvi po roce 1960 již obvyklá. Nejvýraznějším praktickým důsledkem kdysi naléha­vých očekávání je pojetí Novoapoštolské církve jako církve posledního času. Deset článků vyznání víry Novoapoštolské církve je spolu se starokřesťanskými vyznáními víry součástí nově uspořádaného Katechismu Novoapoštolské církve, který roku 2012 nahradil Otázky a odpovědi o novoapoštolské víře, jež s mnoha aktualizacemi vycházely od roku 1916.

Ze vztahu k Bibli, jak jej předepisuje učení Novoapoštolské církve, i z vyznání víry této církve vyplývá jedinečné postavení apoštolů. Jsou to právě apoštolové, jejichž prostřednictvím Ježíš řídí svou církev a kdo věřícím prostředkuje poznání boží vůle. Z Ježíšova pověření apoštolové zvěstují odpuštění hříchů a křtí vodou i svatým Duchem. Jak věřily již katolicko-apoštolské obce, díky působení svatého Ducha byly v posledních časech tohoto světa obno­veny nadpři­rozené duchovní dary (prorokování, uzdravování, modlitba v neznámých jazycích a další). Jejich uplatňování je v Novoapoštolské církvi ovšem podřízeno autoritě apoštolského úřadu. Zvláštní úctu prokazují novoapoštolští věřící kmenovému apoštolovi. Jeho úkolem je totiž vykonávat službu biblického apoštola Petra, jemuž v kruhu apoštolů náleželo vedoucí postavení jako nejvyšší duchovní autority. Zatímco kmenoví apoštolové Krebs a Niehaus pro své stoupence přímo ztělesňovali Ježíše, jejich nástupci jsou chápáni spíše jako prostředníci mezi Bohem a věřícími. Kmenoví apoštolové mají dbát na čistotu učení, odhalovat nové poznání a zajišťovat jednotné šíření svědectví o víře. Jejich výroky pronesené od oltáře byly považovány za závazné a nezvratné, což ztěžovalo kritickou reflexi i takových výroků, jakým byla předpověď kmenového apoštola Bischoffa z roku 1951. Postoj současného Katechismu (ve 12. kapitole) je ovšem již jiný: slovo boží je sice dokonalé, čisté a neklamné, je ale zvěstováno nedokonalými lidmi. Může tak obsahovat chyby, což ovšem Bohu nebrání, aby i do nedostatečných lidských slov kázání vložil svou sílu.

V Novoapoštolské církvi se předpokládá, že kmenový apoštol je povolán a ustanoven samotným Ježíšem, ať už je určen předchozím kmenovým apoštolem nebo – pokud k takovému určení nedošlo – zvolen apoštoly oblasti. Ve správě církve mu jsou nejbližšími spolupracovníky apoštolové oblasti, kteří zpravidla bývají i církevními prezidenty (reprezentanty církve ve světských záležitostech) v zemích, které jsou jim svěřeny. Na správě oblastí se podílejí také další apoštolové, jejichž působnost je obvykle určena zeměpisně. Pomocníky apoštolů pro kněžské záležitosti jsou biskupové, pomocníky pro záležitosti nejen duchovní, ale i organizač­ní jsou starší oblasti. Evangelisté oblasti jsou zástupci starších oblasti se zvláštním zaměřením na misii.

Na úrovni obce má nejvyšší úřad pastýř, který o členy obce duchovně pečuje. Evangelista obce je pověřen hlásáním evangelia a kněz hlavně přípravou a vedením bohoslužeb. Z pověření apoštola kněz také křtí vodou, zvěstuje odpuštění hříchů a žehná i podává večeři Páně. Nejnižší úřady diákona zastávají obvykle mladí muži. Tato hierarchie úřadů může být pochopitelně upravena podle místních poměrů. Členové církve jsou vybízeni k dobrovolným příspěvkům v doporučené výši desetiny svých příjmů. Nositelé církevních úřadů s výjimkou biskupů a apoštolů ale nejsou za svou duchovní práci obvykle placeni.

Do celé hierarchie úřadů jsou povoláváni pouze muži. Apoštolové oblas­ti, apoštolové a biskupové jsou povoláváni kmenovým apoštolem, do všech nižších úřadů po­volává apoštol oblasti, popřípadě apoštol. Všichni nositelé kněžských úřadů (tedy vlastně všichni kromě diákonů) se těší autoritě, kterou jim dává pronášení kázání od oltáře, jež je pak považováno za boží slovo, a zacházení se svátostmi. Úcta k nositelům úřadů a jejich slovům stejně jako úcta k oltáři a k božímu domu vytváří silné vědomí posvátnosti bohoslužebných dějů. Toto vědomí ovšem není podporováno žádnou vnější okázalostí. Naopak, nositelé úřadů jsou oblečeni civilně (v černém obleku), oltářem je slavnostně upravený široký stůl a božím domem jednoduše a civilně zařízený shromažďovací prostor tak, jak je obvyklé v modlitebnách evangelikálních denominací.

Také bohoslužba má v Novoapoštolské církvi jednoduchou strukturu. Tvoří ji čtení Bible, kázání, celou obcí pronášená modlitba Otče náš, zvěstování odpuštění hříchů, Svatá večeře Páně a závěrečné požehnání. Do této struktury jsou včleněny ještě společné písně obce a modlit­by pronášené knězem nebo nositelem vyššího úřadu, který bohoslužbu vede. Při Svaté večeři Páně, která se slaví při každé bohoslužbě, kněz podává nekvašený chléb (hostii) se třemi kapkami červeného vína. Tento způsob eucharistie (Večeře Páně) stanovil roku 1917 kmenový apoštol Niehaus. Dalšími dvěma svátostmi jsou v Novoapoštolské církvi svatý křest vodou a svaté zapečetění (křest svatým Duchem). Předpokladem křtu vodou je kající mysl a víra v Ježíšovo odpuštění, křtěny ovšem mohou být i děti. Za jejich duchovní život mají odpovědnost rodiče až do konfirmace. Zatímco Svatá večeře Páně i svatý křest vodou mohou udílet kněží a nositelé vyšších úřadů, svaté zapečetění může vykonat jen apoštol. Vkládáním rukou udílí dar svatého Ducha tomu, kdo již byl pokřtěn vodou a kdo veřejně učinil rozhodnutí podřídit svůj život učení apoštolů, a tedy Ježíši Kristu. Svatým zapečetěním se věřící stává členem Novoapoštolské církve.

Obřadů koná Novoapoštolská církev více. Kromě již jmenované konfirmace jde o zásnubní žehnání, svatební žehnání, žehnání k výročí sňatku, žehnání pro budoucí matku a smuteční slavnost. Zvláštní pozornost je věnována zemřelým, a to nejen modlitbami za ně, ale i během obřadů. Novoapoštolská církev totiž věří, že působení apoštolů dosahuje i do světa zemře­lých, podobně jako když Ježíš sestoupil mezi mrtvé a zvěstoval jim evangelium. Novoapoštolští věřící proto mají za to, že při bohoslužbách mohou duše přijít z onoho světa a obklopovat oltář, a tak se účastnit svátostných dějů. Od roku 1916 se třikrát ročně konají zvláštní bohoslužby pro zemřelé, při nichž živí účastníci zástupně přijímají svátosti za všechny duše na onom světě, které touží po spáse.

Také péče o všechny zemřelé přispívá u novoapoštolských věřících k vědomí univerzálnosti a v minulosti též k vědomí výlučného postavení Novoapoštolské církve. Novoapoštolská církev se považovala za výsledek Ježíšova půso­bení v posledních časech a za rovnocennou pokračovatelku prvotní apoštolské církve. Mezi prvotní a Novoapoštolskou církví leží křesťanská historie, v níž ovšem plně nepů­sobila Ježíšova spásná síla. V pojetí Novoapoštolské církve totiž v křesťanstvu po smrti Ježí­šových apoštolů fatálně chyběl apoštolský úřad. Jeho absenci nenapravili ani inspirátoři cír­kevní reformace ani poreformační protestantští kazatelé, jichž si jinak novoapoštolští věřící váží. Až teprve na začátku 19. století byl díky sílícímu působení svatého Ducha před druhým Kristo­vým příchodem obnoven apoštolský úřad a tento úřad je nadále vykonáván v Novo­apoštolské církvi. Novoapoštolští věřící proto mají vědomí zvláštního poslání od Boha, jež je dáno jejich příslušností ke společenství, které prostřednictvím apoštolů plně náleží Ježíši Kristu.

Tato výlučnost, která byla pro sebepochopení Novoapoštolské církve dříve zcela zásadní, je ovšem v posledních desetiletích oslabena. Od svého počátku Novoapoštolská církev předpokládala, že na základě znovuzřízení apoštolského úřadu a z něho vyplývajícího působení svatého Ducha je jedinou opravdovou církví. Ovšem od roku 1999, kdy kmenový apoštol Richard Fehr (1939–2013) ustanovil pracovní skupinu pro ekumenismus, Novoapoštolská církev toto pojetí postupně přehodnocuje. V současnosti již uznává, že i ty církve, v nichž není zřízen apoštolský úřad, mohou spolu s ní tvořit obecnou Kristovu církev. Otevřela se proto spolu­práci s jinými církvemi a zvláště v Německu, Švýcarsku a Rakousku postupně navazuje ekumenické vztahy. Při konverzi do Novoapoštolské církve z jiných církví není vyžadován nový křest a také v případě Svaté večeře Páně panuje určitá volnost: členové Novoapoštolské církve mohou mít na ní podíl v jiných církvích a také v jejich sborech se jí může účastnit kdokoli – děti, příslušníci jiných církví i lidé stojící mimo církve.

Nové, vstřícnější hodnocení křesťanských církví a větší otevřenost vůči nim doprovázejí i změny uvnitř Novoapoštolské církve. Tradičně její členové tvořili kompaktní a od vnějšího světa oddělené společenství, silné především díky příslušnosti celých rodin. O rodinu, a to o „rodinu“ víry, se ale jedná i v přeneseném významu, jak je ostatně vyjádřeno i názvem společného časopisu Naše rodina, vycházejícího v několika jazycích a čteného v celé Novoapoštolské církvi. K pro­tikladnému vnímání rodinné církve a okolního světa přispívá rovněž silný důraz na konzervativ­ní morální zása­dy vycházející z kalvínské etiky. Morální poklesky (a též věroučné odchylky a projevy nedůvěry k apoštolům) měly zvláště v minulosti za důsledek vyloučení ze společenství. Konzervativní byl i způsob misie: k pozvání do církve slouží především domácí návštěvy a svědectví v okruhu přátel a rodiny. Tento tradiční odstup od okolní společnosti je v posledních dvou desetiletích slabší a zdá se, že i v tomto směru je Novoapoštolská církev nyní daleko otevřenější.

Charakteristiky Novoapoštolské církve znesnadňují její přiřazení k některé z velkých křesťanských tradic. Nejhlouběji je možné rozeznat její probuzenecké kořeny a ke konzervativnímu evangelikalismu má blízko i přímočarý výklad Bible, podoba bohoslužby, orientace na rodinu či etika členů církve. Věroučný důraz na nadpřirozené duchovní schopnosti (charismata) vzdáleně připomí­ná pentekostální evangelikalismus, prakticky je ovšem tento důraz velmi utlumen dohledem apoštolů. Podobnosti vykazuje Novoapoštolská církev s Církví Ježíše Krista Svatých po­sledních dnů, například vlastním pojetím jako obnovené církve těsně před druhým Kristovým příchodem, postavením nejvyššího představitele, zájmem o posmrt­né osudy zemřelých a podobně. S podobnostmi k různým formám evangelikální zbož­nosti ale kontrastuje vědomí posvátnosti osob, míst, předmětů i bohoslu­žebných dějů, které může poněkud připomínat římskokatolické nebo pravoslavné prostředí.

Novoapoštolská církev v českých zemích

Misionáři pozdější Novoapoštolské církve v českých zemích působili již v poslední třetině 19. století, prakticky výlučně mezi německojazyčným obyvatelstvem. První stálejší obec se ustavila v západočeském Nejdku na počátku 20. století, následována několika dalšími, zatímco nepravidelná misijní kázání zasahovala prakticky celou německojazyčnou oblast Čech; na Moravu a do českého Slezska se hnutí nerozšířilo. Duchovně je spravoval drážďanský (1905–21) a později lipský apoštol (1921–45), organizačně mělo charakter spolku.

Po druhé světové válce nebyla Novoapoštolská církev obnovena, jednak kvůli vyhnání/odsunu naprosté většiny jejích členů, jednak kvůli podezření ze spolupráce s nacistickými úřady. Majetek církve byl zkonfiskován a z části přidělen jiným náboženským organizacím, typicky v případě církevního domu v Nejdku, který začala využívat Českobratrská církev evangelická. Věřící české i německé národnosti, kteří zůstali v Československu, ovšem poukazovali na právně nepodložený průběh likvidace církve. V roce 1956 se jim proto podařilo dosáhnout její obnovy jakožto státem uznané církve. Oficiálně byla znovuustavena jediná obec v Nejdku s kazatelskými stanicemi v Liberci a Kravařích; církevní dům v Nejdku přitom církev musela zpět odkoupit. Církev byla duchovně spravována apoštoly z Vídně (1956–71), Švýcarska (1971–75) a Lipska (od roku 1981), v Československu její správu vedl hlavní (fakticky jediný) kazatel.

Listopadový převrat roku 1989 usnadnil kontakty členů církve s jejím zahraničním vedením a umožnil vznik několika nových sborů nevelkého rozsahu (i na Moravě a ve Slezsku). Církev se zároveň zbavila dosavadního vedení, jež bylo příliš konformní vůči komunistickému režimu. K žádnému masivnějšímu rozvoji však nedošlo a české společenství v podstatě stagnuje; další obce však vznikly z řad imigrantů, především ruskojazyčných.

Organizace církve

Církev je organizována prostřednictvím obcí (sborů), které duchovně vede kazatel (přednosta), ustavený apoštolem oblasti, a organizačně (laický) sborový výbor. Duchovní správa je přitom hierarchicky uspořádána, v čele mezinárodní církve stojí kmenový apoštol sídlící v Curychu s apoštoly oblasti pro jednotlivé geografické regiony. České země přitom spadaly do působnosti německých, švýcarských a v současnosti rakouských apoštolů oblasti.

Hospodaření církve je zajištěno z příspěvků a darů věřících, v případě současné české církve to fakticky znamená rovněž velký podíl zahraničních darů nezbytných ke koupi a udržování církevních objektů.

Náboženské obce

	obce
1910	3
1920	3
1930	3
1940	4
1950	0
1960	1
1970	1
1980	1
1990	7
2000	12
2010	13
2020	13

Počet věřících

	sčítání lidu	církevní statistika
1991	427	322
2001	449	--
2011	98	--

Členstvo Novoapoštolské církve začalo být zaznamenáváno sčítáním lidu od roku 1991, data ze sčítání lidu však zjevně nezahrnují (relativně) vysoký počet věřících z řad imigrantů, z nichž jen někteří mají české občanství nebo povolení k trvalému pobytu. Současná vnitrocírkevní statistika věřících není dostupná.

Literatura

Carl BRENDEL – Johannes SCHULZ: „Die katholisch-apostolischen Gemeinden.“ Pp. 105–112 in Kurt Eberhardt (ed.): Was glauben die anderen? Gütesloher Verlaghaus, Gütersloh 1977.

Andreas FINCKE: Die Neuapostolische Kirche in Umbruch. Zwischem Wachstum and Reformstau. Evangelische Zentralstelle für Weltanschauungsfragen, Berlin 1999.

Kurt HUTTEN: Seher, Grübler, Enthusiasten. Quell-Verlag, Stuttgart 1961.

Arthur LANDGRAF: „Die Neuapostolische Kirche.“ Pp. 132–139 Kurt Eberhardt (ed.): Was glauben die Anderen? Gütesloher Verlaghaus, Gütersloh 1977.

Miloš MRÁZEK: „Novoapoštolská církev.“ Dingir 2, 1999, 3, s. 4–5.

Otázky a odpovědi o novoapoštolské víře. Friedrich Bischoff, Frankfurt am Main 1995.

Církev nemá oficiální české internetové stránky, užívá celosvětovou německojazyčnou prezentaci: http://www.nak.org/.

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek