Náboženská společnost Svědkové Jehovovi

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi je českou součástí celosvětového společenství, které přijalo své jméno Svědkové Jehovovi sice až roku 1931, ale jehož kořeny jsou v sedmdesátých letech 19. století v prostředí pokračovatelů tzv. adventistického hnutí ve Spojených státech amerických. Ostře odmítavý postoj ke zbytku křesťanstva, který byl v tomto prostředí obvyklý, se během vývoje společenství svědků Jehovových ještě vystupňoval a spolu s některými teologickými představami se zasloužil o podobně kritický vztah i na druhé straně. Navzdory vzájemně odmítavým postojům je možné společenství svědků Jeho­vových díky mnoha jeho charakteristikám přiřadit ke konzerva­tivnímu evangelikalismu, byť kvůli jiným charakteristikám až na jeho pomyslný samý okraj. V České republice získala Náboženská společnost Svědkové Jehovovi církevní registraci v září 1993, požívá přitom některých tzv. zvláštních práv.

Historie společenství svědků Jehovových

Adventistické hnutí, které se na základě myšlenek farmáře Williama Millera (1782–1849) utvořilo ve Spojených státech ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, se po zklamaném očekávání druhého Kristova příchodu (adventu) v roce 1844 rozpadlo do mnoha společenství. (Z jednoho z nich časem vznikla Církev adventistů sedmého dne; více o ní v příslušném hesle). Tato společenství setrvala v očekávání konce tohoto světa a vzájemně se ovlivňovala, přesto se ale lišila v předpokládaném datu a okolnostech druhého příchodu Krista. Jedno z takových společenství vedl kazatel Jonas Wendell (1815–1873), který – zcela v Mil­lerově duchu – očekával návrat Krista jako vyvrcholení apokalyptického děje. Předpokládal ovšem, že ke zničení světa dojde roku 1873, neboť právě tehdy mělo uplynout období šesti tisíc let od stvoření Adama a mělo nastat sedmé, blažené tisíciletí pod přímou Kristovou vládou.

Ve Wendellově společenství prožil roku 1869 konverzi Charles Taze Russell (1852–1916), tehdy mladý obchodník v otcově textilní firmě. Byl vychován jako presbyterián, ale kvůli nesouhlasu s některými tradičními křesťanskými doktrínami se se svou původní církví rozešel. Kromě Wendella se Russell seznámil s dalšími adven­tistickými kazateli, především s Georgem W. Stetsonem (1814–1879) a Georgem Storrsem (1796–1879). Prostřednictvím Storrse Russella ovlivnilo učení samorostlého pastora Henryho Grewa (1781–1862), který odmítal víru v Boha jako Trojici, vyučoval, že nesmrtelnost duše se týká jen spravedlivých, a zavrhoval pojetí pekla jako místa věčných muk. S těmito myšlenkami se Russell ztotožnil a roku 1870 založil v pensyl­vánském Pittsburgu skupinu biblického studia a vydal první traktát.

Po nesplněném očekávání a Wendellově smrti roku 1873 přišel Russell do kontaktu ještě s dalším adventistickým kazatelem Nelsonem H. Barbourem (1824–1905). Barbour a jeho skupina adven­tistů zpočátku sdíleli s Wendellem očekávání, že roku 1873 bude svět zničen a Kristus vidi­telně přijde, po zklamání ale přijali myšlenku, že Kristus je na Zemi od roku 1874 nevidi­telně přítomen. Tehdy velmi populární vydání interlineárního řecko-anglického Nové­ho zákona totiž připouš­tělo u řeckého slova parusia nejen obvyklý překlad „příchod“, ale též „přítomnost“. Barbour také předpokládal, že roku 1874 uplynulo šest tisíc let lidské exis­tence a za neviditelné Kristovy přítomnosti začala „žeň evange­lia“. Konec této „žně“ a záro­veň konec „doby pohanů“ a počátek viditelné Kristovy vlády měly nastat roku 1914.

Barbourův časopis Půlnoční křik (později Posel jitra) začal roku 1876 číst i Charles T. Russell. S Barbourem se pak osobně setkal a přijal jeho mileniální argumentaci i další názory, například pře­svědčení, že smrt Ježíše Nazaretského byla výkupným za trest smrti, který od Boha obdržel Adam a jeho tělesní potomci. Russell se stal zástupcem vydavatele Posla jitra (roku 1878) a vydavatelsky se podílel i na Barbourově knize Tři světy a žeň tohoto světa (vyšla roku 1877)

Nesplnění předpovědi na rok 1878 bylo patrně jedním z důvodů, proč se následujícího roku Russell a Barbour rozešli. V červenci roku 1879 začal Charles T. Russell vydávat vlastní časo­pis Sionská strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy a rozeslal ho zdarma všem Barbourovým předplatitelům. Měl úspěch a pravidelní předplatitelé a příznivci jeho nového časopisu byli roku 1881 pozváni, aby spolu s ním vytvořili Traktátní společnost Sionské strážné věže. Russella pak volili preziden­tem této korporace až do konce jeho života. Úředně regis­trována byla Spo­lečnost roku 1884 a roku 1896 přijala nové jméno Biblická a traktátní spo­lečnost Strážná věž. Na ni Russell později převedl práva též na svá další literární díla. Mezi stovkami jeho traktátů a dalších menších prací vy­niká série šesti knih, nazvaná nejprve Úsvit milénia, později Studie Písem. První svazek této série, Božský plán věků (1886), byl patrně nejvlivnější – cestující kazatelé placení Společností a samostatní kolportéři prodali za první tři roky asi sto tisíc jeho výtisků. Také časopisu Sionská strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy se da­řilo a roku 1914, kdy vrcholilo očekávání Kristova viditelného příchodu, dosáhl nákladu asi 50 tisíc výtisků.

Prostřednictvím tiskovin Russell hlásal, že od roku 1874 je Kristus na Zemi neviditelně přítomen, roku 1878 přijal vládu (a tím začal pád Babylónu, tj. „světo­vé říše falešného nábožen­ství“) a roku 1881 začalo vzkříšení křesťanů, později vysvětlené jako proces, v němž se pro­měňují k životu v nebi. „Velká žeň“, tedy po­slední dny tohoto světa, měla pro­bíhat – ve sho­dě s Barbourem – mezi lety 1874 a 1914 a po dovršení toho čtyřiceti­letého „úsvitu milénia“ měly být roku 1914 všechny instituce tohoto světa zničeny a Kristus měl začít vládnout v tisí­ciletém království. Dataci jed­notlivých událostí Charles T. Russell vyvozoval podobně jako jeho adventističtí učitelé z údajů v Bibli (hlavně v knihách proroka Daniela a Zjevení Janova). Správnost výpočtů mu potvrzo­valy i rozměry Velké pyramidy v Gize.

Díky tiskovinám začala postupně vznikat na jednotlivých místech Spojených států neformální laická společenství čtenářů Russellových děl. Vzhledem k blízkému Kristovu příchodu měl ovšem Russell na mysli spíše šíření svých myšlenek než budování organizace. A spíše než za zakladatele společenství se považoval za „boží ústa“, která v posledním čase odkrývají prav­du Bible. Také jeho následovníci mu přiřkli – na základě Ježíšova podobenství z evangelií – roli „věrného a rozvážného otroka“, tedy roli služebníka, který svým spoluslužebníkům ve správný čas rozdává pravý duchovní „pokrm“ ve formě kázání, článků a dalších spisů. V duchu této role pak Russell považoval své tiskoviny za „jediný kanál“, jímž „boží pravda“ přichá­zí k lidem, a doporučoval čtení svých spisů jako prospěšnější než čtení samotné Bible. Ani současní příslušníci společenství svědků Jehovových, které je pokračovatelem Russellových badatelů Bible, ho nevidí jako zakladatele svého společenství a nacházejí Jehovovy svědky v celých biblických a křes­ťanských dějinách od Adamova syna Ábela přes Rus­sella až ke svým současným bratrům a sestrám ve víře.

Aby zdůraznili, že nejsou žádnou církví ani denominací, hovořili o sobě Russellovi následovníci pouze jako o křesťanech nebo badatelích Bible; odmítali též jakékoli duchovní úřady kromě volených starších svých sborů. Jejich společenství byla známa jako biblické studijní skupiny nebo studijní kroužky Úsvitu milénia. Setkání těchto skupin měla formu přednášky na biblické téma, popřípadě společného studia Bible. Blízkost „konce času žně“ podněcovala velmi aktivní misii, podporovanou tiskovinami (některé byly distribuovány zdarma). První misionáři a zároveň kolpor­téři byli vysláni do Anglie již roku 1881. „Pastor Russell“ (jak byl zván mnoha svými následovníky) podporoval jednotlivé sbory svými návštěvami a od roku 1891 cestoval i do zahraničí. Kromě něj navštěvovali sbory i další cestující kazatelé (tzv. pout­níci). Podporu izolovaným sborům i jednotlivcům poskytovaly též společné sjezdy. Pro distri­buci tisko­vin v zahraničí a také pro koordinaci tamních aktivit zakládala Biblická a traktátní společnost Strážná věž své odbočky (první vznikla v Londýně roku 1900). Ústředí společnosti se roku 1909 přesunulo do větších prostor v samém centru společenského života Spojených států, do newyorského Brook­lynu.

Pro veřejnost byly atraktivní Russellovy veřejné disputa­ce s duchovními etab­lovaných církví, v nichž vynikal jako výborný řečník. Velkou pozornost zís­kalo také nápadité představe­ní Fotodrama stvoření,

Několik měsíců po Russellově smrti byl na počátku roku 1917 za prezidenta prosperující Biblické a traktátní společnosti Strážná věž zvolen Joseph Franklin Rutherford (1869–1942), do­savadní právní poradce Společnosti. Na základě svého předchozího zaměstnání byl titulován „soudce Rutherford“. Brzy po jeho zvolení vydala Společnost knihu Ukončené tajemství jako poslední, sedmý svazek Russellovy série Úsvit milénia, sestavený editory z Russellových dříve napsaných textů. Kvůli ostré proticírkevní a protiválečné rétorice tohoto spisu (a traktátu s úryvkem z něho) byli někteří badatelé Bible vystaveni úřední šikaně a nesnázím dokonce i za hranicemi Spojených států. Sám soud­ce Rutherford a dalších sedm představitelů Společ­nosti strávili dobu od června 1918 do břez­na 1919 ve vězení. Byli obžalováni z poškozování Spojených států a ze spiknutí, neboť vystupo­vali proti vojenským odvo­dům, a odsouzeni ke dvaceti letům vězení. Po skončení války byli pro­puštěni a žaloby na ně byly staženy. I v době pobytu ve vězení byl Rutherford potvrzen jako pre­zident, ovšem jeho razantní vstup do čela Společnosti a vy­ostření rétoriky měly za násle­dek také opozici mezi čtenáři a předplatiteli a odchody celých skupin původních Russel­lových následovníků.

V roli prezidenta Bib­lické a traktátní společnosti Strážná věž Rutherford nejprve upravoval Russellovy výpočty a posunoval datum viditelného Kristova příchodu. Postupně ale prosadil vlastní projekty: roku 1919 začal vycházet druhý časopis, a to nejprve pod jménem Zlatý věk (od roku 1937 Útěcha, odProbuďte se!), a roku 1920 byla zahájena tzv. „milionová kampaň“ vydáním brožury Miliony dnes žijících nikdy nezemřou (přednášku na toto téma Rutherford poprvé přednesl již roku 1918).

V době velkorysé „milionové kampaně“ s masovými shromážděními na stadionech a propagací prostřednictvím mnoha médií se postupně změnilo chápání smyslu roku 1914. Nyní se tento rok stal počátkem neviditelné Kristovy přítomnosti, zatímco viditelný příchod začal být očekáván – na základě výkladu jednoho z Ježíšových novozákonních výroků – ještě během ži­vota současné generace. To umož­nilo badatelům Bible překonat zklamání z nesplněné před­povědi a vytrvat v intenziv­ní misijní činnosti. Rutherford udržoval napjatá očekávání například tím, že roku 1930 nechal vybudovat kalifornské sídlo Beth-Sarim (Dům knížat) pro vzkříšené patri­archy. Ještě více než tato očekávání je ale pro jeho pů­sobení v čele Společnosti charak­teris­tická postupná změna vol­ného společenství badatelů Bible na promyšleně organizované a vysoce výkonné společen­ství svědků Jehovo­vých (jméno společenství přijalo roku 1931), jehož hlavním zájmem a úkolem se stala misie. V Rutherfordově době se také společenství ještě více distancovalo od jiných podob křesťanství tím, že výslov­ně odmítlo některá obecně sdílená křesťanská pře­svědčení a zvyky a podrobilo křesťanské církve veřej­né a tvrdé kritice například pod známým heslem „náboženství je léčka a podvod“.

V době Rutherfordovy smrti roku 1942 čítalo společenství svědků Jehovových asi sto tisíc věřících. Díky dobré organizaci poměrně rychle rostlo i za další­ho prezidenta Nathana Homera Knorra (1905–1977). Knorr se soustředil na vybudování systému vzdělávání svědků k plnění misijních úkolů, a to od úrovně místních sborů až k ústřední misijní škole Gileád, založené roku 1943 ve Spojených státech. Za doby jeho předsednictví také došlo ke změně ve způsobu vedení: zatímco od počát­ku bylo spole­čenství vedeno správní radou Bib­lické a traktátní spo­lečnosti v čele s preziden­tem, v letech 1971–76 přešly pravomoci duchovního vedení na tzv. vedoucí sbor a firemní vedení se více soustředilo na výrobní a obchodní záležitosti. Od konce šedesátých let svědko­vé Jeho­vovi také prožívali další velmi intenzivní očekávání Kris­tova pří­chodu. Byl určen na rok 1975, neboť právě tehdy mělo uplynout šesté tisíciletí od stvoření člověka a nastat sedmé tisíciletí po­zemského ráje (podobně jako po šesti dnech prá­ce nastá­vá den odpočinku). Mobilizace obětavosti, způsobená tímto očekáváním, přinesla navzdory těžkému zklamání další rychlý růst. Ten se zpomalil (a na některých místech světa až téměř zastavil) teprve v prvních desetiletích 21. století. V současné době je společenství tvořeno asi 8 miliony svědků Jehovových, působících téměř ve všech zemích světa (méně než čtvrtina žije ve Spojených státech). Do tohoto počtu jsou ovšem započítáváni jen ti, kdo jsou činní v kazatelské službě, a tedy nikoli děti, neaktivní svědkové apod.

Religionistická charakteristika svědků Jehovových

Společenství svědků Jehovových je nezpochybnitelným dědicem raného evangelikalismu a jeho adventistického křídla. Stejně jako jiní protestantští křesťané mají i svědkové Bibli – ovšem ve svém vlastním překladu – za základ a normu svého života a stejně jako někteří jiní evangelikálové (a téměř všichni ostatní dědi­cové adventismu) trvají na tom, že je třeba ji chápat v doslovném významu. Výklady jejích jednotlivých pasáží a aplikace smyslu jejích slov do konkrétních situací ovšem svěřují tomu, kdo je podle nich k výkladům povolán, tedy „věrnému a rozvážnému otroku“. Touto biblic­kou metaforou z Matoušova evangelia (24, 45) je označen buď jednotlivec (pastor Rus­sell), nebo těleso (vedoucí sbor nebo všichni „pomazaní“), ale každopádně to jsou ti, kteří jsou odpo­vědni za přípravu a dis­tribuci tiskovin prostřednictvím Bib­lické a traktátní společnosti Strážná věž. Bez výkladů „otroka“ není možné Bibli plně porozumět. Vlastní osobní výklady Bible jednotlivých svědků nejsou v jejich společenství vítány, a pokud se tyto výklady ocitají v rozporu se stanovisky „otroka“, je to považováno – v zájmu zachování jednoty spo­lečenství – za oprávněný důvod k „odnětí pospolitosti“ tomu, kdo odlišný výklad zastává. Navzdory této své autoritě netrvá „věrný a rozvážný otrok“ na neměnnosti svých postojů a vysvětluje, že tím, jak postupuje „úsvit milénia“,

Russellův výklad Bible, silně kritický vůči křesťanské vykladačské a dogmatické tradici, vedl k tomu, že si společenství badatelů Bible a svědků Jehovových osvojilo několik typických věroučných prvků, které vytvářejí specifický a pro toto společenství charakteristický systém. Patří k němu přesvědčení, že Ježíš byl stvořenou bytostí (Božím Synem a nejvýznamnějším ze všech lidí) a že zemřel jako výkupní oběť zaplacená satanu. Bůh má být proto ctěn jako jediný (a nikoli jako Trojice) a oslovován pouze svým pravým jménem „Jehova“. Další přesvědčení se týkají dějů po smrti: v pojetí badatelů Bible a svědků Jehovových je peklo ve skutečnosti společným hrobem lidstva, z něhož budou všichni vzkříšeni; spravedliví budou odměněni a nenapravitelní hříšníci pak uvrženi do ohnivého jezera. Tato druhá smrt tak znamená i trvalé zničení jejich duše. Zatímco tato přesvědčení pocházejí již z adventistického hnutí (a je­jich kořeny jsou ještě starší) a badatelé Bible se na nich shodli již v osmdesátých letech 19. století, později – v době zklamání po roce 1925 – upustili také od křesťanských zvyků slavení Vánoc a ostat­ních svátků, jmenin a naroze­nin a také od používání křesťanských symbolů. Nejznámější z nich – kříž – byl odmítnut proto, že Ježíš podle mínění „otroka“ zemřel na po­pravčím ná­stroji ve tvaru nikoli kříže, ale kůlu.

Tato specifika sice vyplývala ze způsobu zacházení s Biblí, ale sloužila vždy i jako prostředek zřetelného vymezení vůči ostatnímu křesťanstvu. Už od Russellových dob byly křesťanské denominace souhrnně nazývány výrazem „Babylon“, který označoval falešné náboženství. Badatelé Bible kdysi i svědkové Jehovovi dnes jsou pak s odkazem na slova Bible vyzýváni, aby „vyšli z Babylonu“, a nevstoupili tedy do žádné formy styku s ostatními denominacemi, neboť hlásají falešné nauky. Falešná náboženství mohou svědkové snadno rozeznat například podle symbolu kříže, podle víry v Boha jako Trojici nebo podle nepoužívání jména „Jehova“. Snaha svědků Jeho­vových oddělit se od křesťanstva je dovedla až k vlastnímu překladu Bible (nazvanému Překlad Nového světa). V angličtině vycházel v letech 1950–60 v šesti svaz­cích, roku 1961 vyšel revidovaný překlad v jednom svazku a v následujících letech byl anglic­ký text překládán do dalších jazyků včetně češtiny.

Podobně jako kritický postoj vůči denominacím zdědilo Russellovo společenství badatelů Bible z adventistického hnutí i rezervovaný postoj k většinové společnosti a zvláště ke státu a jeho orgánům. A podobně jako v případě vztahu ke křesťanstvu se i tento postoj v průběhu prvního století existence jejich společenství spíše vyostřoval. Kvůli odmítání vojenské služby zažili někteří badatelé Bible a představitelé Biblické a traktátní společnosti ústrky a vězení již v době první světové války. Ale teprve ve třicátých letech 20. století byla postupně propracována doktrína neutrality, na jejímž základě svědkové Jehovovi odmítají jakoukoli spolupráci se stá­tem nad rámec těch zákonů, které – podle jejich přesvědčení – nejsou v rozporu s biblickými normami. Za nepří­pustnou spolupráci svědkové přitom považují nejen vojenskou službu, ale i ná­hradní civilní službu (tento postoj byl ovšem roku 1995 značně oslaben), členství v politic­kých stranách a účast ve vol­bách, poctu symbolům státu či oslavu státních svátků. Kvůli těmto postojům prožili někteří z nich pronásledování: především ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století v Německu, ve čtyřicátých letech i ve Spojených státech či Velké Británii, po druhé světové válce v Řecku v mnoha dalších – zvláště komunistických – zemích, v šedesátých a sedmdesátých letech v africkém Malawi. Na Západě se ve 20. století svědkové Jehovovi stali vedle Židů patrně nejvíce pronásledova­nou náboženskou menši­nou. V demokratických zemích vedli velké množství soudních sporů a nezřídka nakonec získa­li náboženská práva nejen pro sebe, ale i pro jiné menšiny. Snahu o oddělení od „zlého systému tohoto svě­ta“ ovšem svědkové uplatňují i v méně vyhrocených podobách – v rezig­naci na vyšší „světské“ vzdělávání, v omezení mimoškolních a sportovních aktivit dětí a podobně.

Vyhrocení svého vztahu s okolní společností vnímá společenství svědků Jehovových jako nezbytný důsledek současné situace. Svědkové mají za to, že lidstvo žije od roku 1914 v „čase kon­ce“ a že tento konec nastane již velmi brzy. Cítí, že satan jako „vládce tohoto světa“ si je vědom své blízké nevy­hnutelné porážky, a proto se snaží svést Jehovovy věrné služebníky z jejich správné cesty, a to především pokušením činit kompromisy s falešným náboženstvím a se světskými systémy. Společenství očekává poslední bitvu se satanem u Armageddonu, v níž Kristus povede armádu spravedlivých. Po vítězné bitvě Jehova nastolí nový systém věcí: Ježíš a 144 tisíc „pomazaných“ příslušníků „malého stáda“ bude z nebe vládnout „velkému zástupu“, žijícímu na Zemi v obnoveném ráji. Tato naděje a touha zachránit co nejvíce lidí před budoucím utrpením motivuje svědky Jehovovy zvláště v době intenzivních očekávání (spoje­ných např. s roky 1925 nebo 1975) k mimořádným misijním výko­nům a obětem, které mohou výrazně zasáhnout do man­žel­ského, rodinného a pracovního života i do hospodaření s časem a majetkem.

Způsob vztahování svědků Jehovových k okolnímu světu má tak především podobu misie. Tento svět obvykle vnímají jako zkažený a nenapravitelný lidskými prostředky, takže charita, zaměřená vně společenství svědků, je spíše výjimečnou a okrajovou aktivitou. Zato misijní pů­sobení je velmi dobře promyšlené, organizované a důsledně vykazované a evidované. Misie v určitém počtu hodin (podle služebního postavení pomocného, pravidelného či zvláštního průkopníka) je povinností každého svědka Jehovo­va a důmyslné přípravě na misii je věnována značná část společně tráveného času a společ­ných prostředků. Misie svědků Jehovových je typická množstvím tiskovin (obvykle dis­tribuo­vaných zdarma), kázáním dům od domu či využíváním techniky, která je v dané době nejmo­dernější: rozhlasu, přenos­ných gramofonů, aut se zvukovou aparaturou i počítačů. Při misii se používají oba veřejné časopisy svědků Jehovových: studijně zaměřený časopis Stráž­ná věž a časopis Probuďte se! s populárnějšími a aktuálnějšími tématy.

Snaha o důsledné oddělení od „světa“ se týká také morálky a hodnot. Svědkové Jehovovi dbají na to, aby jejich život byl mravně příkladný, a jsou tedy obvykle považováni za poctivé a spolehlivé pracovníky či obchodní partnery. Také v rodinném životě je důraz kladen na řád a poslušnost. Záležitostí správného mravního postoje je pro svědky Jehovovy i nakládání s krví: na základě specifického výkladu pasáže křesťanské Bible (Sk 15,20) svědkové odmítají přijímání krve do svého těla jak jako potravy, tak ve formě transfúze. Ochota odmítnout transfundovanou krev i za cenu ztráty zdraví či života je pro svědky Jehovovy věcí zásadního významu a otázkám, které jsou s tímto odmítnutím spojeny, věnuje celé společenství prvořadou pozornost.

Ve světě, který je chápan jako v podstatě nepřátelský, mohou svědkové Jehovovi obstát jen jako součást společenství, které považují za jedinou „Bohem řízenou organizaci“. Zásadním rysem této organizace je její jednota: svědkové Jehovovi jsou jednotně vyučováni v „božích pravdách“ tiskovinami, které se liší pouze jazykem, téměř shodná v obsahu i formě jsou bohoslužebná shromáždění kdekoli na světě stejně jako organizační a kázeňská pravidla, která se zabývají i detaily života jednotlivců a místních společenství. K zachování mravního standar­du i věroučné a organizační jednoty slouží kázeňský systém, v němž je poslední sankcí tzv. odnětí pospolitosti. Takto sankcionovaného svědka považuje společen­ství za „od­padlíka“ a pokouší se ho přivést k nápravě tzv. straněním se, tedy důsledným odepřením sty­ku a komunikace s jeho – již bývalými – s bratry a sestrami. Vlivu „odpadlíků“ se společenství brání také přís­ným odmítáním „odpadlické literatury“ a jiných kritických projevů.

Organizace si od Russellových dob až dosud zachovala laický ráz bez profesionálních duchov­ních. Sbory jsou financovány dobrovolnými dary. Nositeli úřadů na místní úrovni vykonáva­ných bez nároku na odměnu jsou sboroví starší, na vyšších úrovních krajští, respektive oblastní dozorci. Od třicátých let 20. století je společen­ství svědků Jehovových organizováno jako tzv. teo­kracie: všechny úřady jsou obsazovány rozhodnutími na vyšších úrovních. Nejvyšší pozem­skou instancí je tzv. vedoucí sbor, považovaný za „třídu věrného a rozvážného otroka“, jež je řízena přímo Ježí­šem Kristem jako „hlavou“ boží teokratické organizace. Do postavení učitel­ské, kázeňské nebo organizační autority jsou jmenováni pouze muži.

Pravidelných týdenních akcí místního sboru svědků Jehovových je pět; od roku 2008 jsou kumulovány do dvou dnů a všechny přeneseny do modliteben (Sálů království): v neděli probí­há přednáška na biblické téma a rozbor studijního článku z časopisu Strážná věž, v některý všední den pak sborové studium Bible, škola teokra­tické služby (což je vyučování rétoriky a dalších dovedností pro účinné misijní působení) a služební shromáždění (na němž se řeší především organizační záležitosti). Nedělního shro­máždění se účastní společně celé rodiny; na rozdíl od evangelikálů svědkové ne­mají nedělní školy pro děti ani zvláštní setkání pro do­spívající. Příslušnost ke společenství stvrzuje křest na základě osobního rozhodnutí (pokřtěna tak nemohou být nemluvňata). Křest se provádí se ponořením. Podobně jako obdoba eucha­ristie (zmíněná níže) se také křest koná zpravidla pouze jednou ročně, a to na sjezdu. Tradice sjezdů, konaných na krajské, oblastní či světové úrovni sahá až do devadesátých let 19. století a je pro považována za velmi důležitou pro vědomí sounáležitosti společenství svědků Jehovových.

Za mimořádnou příležitost k pozvání sousedů a známých do svých Sálů království považují svědkové každoroční Památnou slavnost. Koná se v den, kdy začíná židovský svátek Pesach, a připomíná se na ní smrt Ježíše Krista pomocí tzv. symbolů, tedy nekvašeného chleba a červe­ného vína. Přijímat tyto symboly obdobně jako křesťané při eucharistii (Večeři Páně) ovšem mo­hou pouze ti svědkové, kteří rozpoznali, že patří mezi 144 tisíc „pomazaných“ příslušníků „malého stá­da“, a mají tedy tzv. nebeskou naději, že budou spolu s Kristem tisíc let vládnout Zemi. Na­prostá vět­šina současných svědků Jehovových má ovšem jen „pozemskou naději“, a patří tedy k „vel­kému zástupu“, který má pod tou­to vládou žít v obnoveném pozemském ráji. Přijímání či ne­přijí­mání symbolů při Památné slavnosti má být až do vzniku tisícileté říše v podstatě jedi­ným viditelným rozdílem mezi příslušníky těchto dvou skupin (tzv. „tříd“) svědků Jehovových.

Zařazení společenství svědků Jehovových mezi evangelikální denominace se setkává s rozhodným odporem na obou stranách. Pro svědky jsou evangelikálové součástí „Babylonu“ a ani evangelikálové svědky obvykle nepovažují za křesťany, a to kvůli popírání Kristova plného božství, kvůli odmítání konceptu Trojice i kvůli dalším prvkům víry, které považují za heretic­ké. Vzájemný nesouhlas se netýká jen věrouky, ale i mnoha praktických otázek. Historicky má ovšem společenství svědků Jehovových blízko k adventismu sedmého dne a zvláště s jeho ranou po­dobou sdílelo řadu věroučných prvků. Russellova dispenzaciona­listická koncepce byla zjevně ovlivněna Johnem Nelsonem Darbym a bratrským hnutím a tzv. stranění se jako způsob cho­vání k „odpadlíkům“ mají svědkové společný s několika menšími a okrajovými anabaptistic­kými společenstvími.

Svědkové Jehovovi v českých zemích

Budoucí svědkové Jehovovi, hlásící se k označení vážní badatelé Bible a po svém zakladateli často nazývaní také russelliáni, začali v českých zemích ilegálně působit před první světovou válkou. Literatura uvádí první pravidelná shromáždění v roce 1916 v Mostě, kde byl rovněž v roce 1923 založen Spolek vážných badatelů Bible, v roce 1932 přejmenovaný na Spolek svědků Jehovových – Mezinárodní sdružení badatelů Bible, československou větev. Organizační základnu církve v období před nástupem komunistického režimu představovala také Strážní věž, biblická a traktátní společnost, československá větev, která zajišťovala vydávání českých překladů náboženské literatury svědků Jehovových. Z Mostu se církev šířila do dalších měst, již ve dvacátých letech přinejmenším do Brna, kam se přesunulo sídlo československé odbočky, a do Prahy. Odhaduje se, že církev měla v meziválečném období asi tisíc členů. Veškerou činnost likvidovaly v roce 1939 okupační orgány, řada svědků Jehovových pak byla internována v koncentračních táborech. Po skončení druhé světové války byla organizace i misijní činnost obnovena, zůstala však pod dozorem státních orgánů, které se vůči svědkům Jehovovým začaly stavět kriticky. K jejich novému zákazu došlo v souvislosti s vydáním (proti-)církevních zákonů v roce 1949, které činnost této církve nepovolovaly. Spolek svědků Jehovových byl úředně zrušen již v roce 1948, jeho vedoucí představitelé Josef Valenta, František Kapinus, Bohumil Müller (1915–1987) a další byli vězněni.

V prvních letech vlády komunistického režimu docházelo k tvrdému pronásledování svědků Jehovových. V letech 1952–53 a 1954–55 proběhlo několik zinscenovaných soudních procesů, při nichž byly desítky kazatelů a věřících odsouzeny k vysokým trestům za údajnou velezradu, vyzvědačství a podobné přečiny. V dalších letech byli věřící odsuzováni za odmítání vojenské služby; mnozí přitom využili možnosti dlouhodobých pracovních závazků v dolech, která z této povinnosti vyvazovala. Komunistům se přes tvrdou represivní politiku svědky Jehovovi vyhladit nepodařilo a ilegální náboženská organizace v některých oblastech dokonce rostla. V šedesátých letech proto byla zvolena odlišná taktika. Tvůrci státní (proti-)náboženské politiky se s představiteli církve dohodli na jakési skryté toleranci, která nevylučovala občasné represivní zásahy ze strany státu, „výměnou“ za poskytování agenturních informací. Vedoucí představitelé ilegální církve se tak stali tajnými spolupracovníky Státní bezpečnosti, mnozí z nich přitom doufali, že tím zajistí budoucí oficiální státní uznání své církve. Výsledkem bylo ovšem vnitřní štěpení reprezentované sporem mezi kompromisním Müllerem a rigoristickým, protistátně orientovaným Vladimírem Matejkou, který byl z církve nakonec vyloučen.

K legalizaci svědků Jehovových došlo v roce 1993, i ta však vyvolala vnitrocírkevní spory. Svědkové Jehovovi, kteří o oficiální státní uznání velmi stáli, byli totiž ochotni popřít některé charakteristické rysy svého dosavadního učení (odmítání krevní transfúze i v případě dětí, odmítání vojenské služby i náhradní civilní služby), což vyvolalo secese „pravověrných“, v minulosti leckdy za své přesvědčení perzekvovaných věřících. Jednalo se však spíše o jednotlivce a/nebo malé skupiny věřících. Podobně působilo také odhalení vedoucích církevních představitelů jako tajných spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti a další causy. Náboženská společnost svědkové Jehovovi tyto problémy bez větší úhony přečkala a široce rozvinula misijní činnost, stejně jako zakládání nových sborů a jejich zabezpečení vlastními sborovými budovami.

Někteří svědkové Jehovovi tuto církev po čase opouštějí, v literatuře se uvádí, že v případě současné České republiky jde zhruba o 800 až 1000 osob ročně. Důvodem může být rozchod se specifickým učením a náboženským životem, který častěji vede k neúčasti na jakémkoli církevním životě a v menšině případů ke standardnějším křesťanským církvím, ale na druhou stranu také nesouhlas se změnami dogmatiky a církevní praxe, k nimž se vedení církve – často ze zjevně pragmatických důvodů – uchyluje. Druhý případ reprezentují skupiny odštěpených svědků Jehovových, představované kupříkladu Společností pravověrných svědků Jehovových. Ta v některých východoevropských zemích sdružuje stovky až tisíce věřících, v České republice jde však o velmi malou skupinu. Mezi známé české „odpadlíky“ patří bývalý starší havířovského sboru (ještě v období komunistické vlády) Stanislav Ferfecki, který se po roce 1989 angažoval v boji proti Náboženské společnosti svědků Jehovových. Další bývalí členové se svými příznivci zamířili do Církve Křesťanská společenství (Ondřej Novotný, Pavel Strnad), Evangelické církve metodické (Karel Doležel) nebo k vlastním náboženským představám (Pavel Barák, Jiří Holeček, Venuše Smržová). Náboženské skupiny, které z těchto secesí vznikly, jsou ovšem malé a lokálně omezené, většinou se ani příliš dlouho neudržely.

Organizace církve

Struktura společenství badatelů Bible (a pozdějších svědků Jehovových) byla od počátku ovlivňována jeho vazbou na podnikatelské subjekty, především na Biblickou a traktátní společnost Strážná věž v Pensylvánii (tento plný název byl přijat roku 1955). I když první sbory badatelů Bible vznikaly patrně již na začátku osmdesátých let 19. století, jejich příslušníci byli přede­vším odběrateli tiskovin, které tento nakladatelský dům vydával (a postupně se stal jedním z nej­větších na světě). Teprve po téměř stu letech se duchovní vedení začalo emancipovat na firemním vedení: tzv. vedoucí sbor postupně převzal odpovědnost za společenství a Biblická a traktátní společnost se stala nástrojem v jeho rukou. Svou autoritu vedoucí sbor a jeho výbory uplatňují prostřednictvím tzv. odboček, tedy míst­ních administrativních center Biblické a traktátní spo­lečnosti, jejichž působnost se zpra­vidla kryje s územím státu. Sídla těchto odboček bývají nazývány Betel a svědkové, kteří v nich vykonávají překladatelskou a administrativní práci a nezřídka i v nich i bydlí, pak tvoří tzv. rodinu Betel. Řídící výbory těchto odboček pověřují péčí o sbory, které patří do jejich působnosti, oblastní dozorce. Na nižším stupni vedení pak stojí krajští dozorci, kteří mají na starost několik místních sborů. V nich pak mají odpovědnost sboroví starší. Jako zvěstovatelé (kazatelé) působí větší množství mužských členů sboru, kteří byli k této činnosti povoláni; činnost zvěstovatelů je neplacená a formálně je nepovyšuje nad ostatní členy sboru. Jednotlivé sbory přitom mají formální právní subjektivitu.

Církev odmítá státní dotace na provoz a je plně financována prostřednictvím desátků a darů svých členů, případně dalších příznivců. Finanční otázky jsou celosvětově řešeny prostřednictvím amerického ústředí.

Církevní sbory

Společnost Svědků Jehovových odmítá zveřejňovat jakékoli informace, které by směřovaly k rozkrytí organizační struktury a rozsahu této církve. Ze sekundárních zdrojů víme, že v období před komunistickým zákazem měli Svědkové Jehovovi v českých zemích několik sborů; republikové ústředí tehdy sádlilo v Brně. V rámci práce na Encyklopedii menších křesťanských církví v České republice (2015) byly z veřejně dostupných zdrojů shromážděny údaje o tehdy (2013) existujících sborech – bylo jich 232, a to včetně cizojazyčných sborů tvořených imigranty. Ačkoli struktura sborů pokrývá celé území republiky, jejich největší koncentrace (stejně jako největší počet věřících) byl v Moravskoslezském kraji, dále pak v Praze a ve středních Čechách. Po publikaci Encyklopedie si vedení církve dalo velkou práci, aby znemožnilo další podobný sběr informací. Z vnějších zdrojů je potvrzen zánik nebo slučování jednotlivých sborů, nelze však odhadnout, jde-li jen o několik málo případů, nebo o rozsáhlejší trend. K výraznějšímu nárůstu počtu nových sborů jistě nedošlo.

Církevní zařízení

V období před nástupem komunistického režimu sídlilo československé církevní ústředí (odbočka) v Brně, v současnosti sídlí v Praze.

Vydavatelská činnost svědků Jehovových spočívá výlučně v publikaci překladů bible a další náboženské literatury, produkované americkým církevním ústředím, v národních jazycích. Zvláštní místo přitom zaujímají časopisy Strážná věž a Probuďte se!, které jsou zároveň používány při bohoslužbách.

Počet věřících

Interní statistické údaje o svědcích Jehovových a jejich sborech nejsou dostupné. Vývoj členské základny lze odhadovat prostřednictvím údajů ze sčítání lidu, které tuto církev eviduje od roku 1991. Přitom je všem pravděpodobné, že údaje za léta 1991 a 2001 jsou nadhodnocené: chybou sčítacích komisařů byli jako svědkové Jehovovi označeni i další, nepřesně určení věřící, zatímco interní církevní údaje udávaly nižší počet osob.

	sčítání lidu
1991	14575
2001	23162
2011	13097

Literatura

Herbert ADAMY a kol.: Fialové trojúhelníky. Zapomenutá kapitola holocaustu. Ostrov, Praha 2000.
Zdeněk BAUER: „Ad Fialové trojúhelníky.“ Dingir 3, 2000, 3, s. 34–35.
Joel ELLIOT: „Jehovah‘s Witnesses.“ Pp. 202–207 in Richard LANDES (ed.): Encyclopedia of Millennialism and Millennial Movements. Routledge, New York – London 2000.
Stanislav FERFECKI: Byl jsem svědkem Jehovovým. Evangelická církev metodistická, Praha 1990.
Stanislav FERFECKI: Strážná věž – peníze a náboženský podvod. Svědectví bývalého Svědka Jehovova. Práh, Praha 1997.
Raymond FRANZ: Hledání křesťanské svobody. Kernberg Publishing, Davle 2007.
Raymond FRANZ: Krize svědomí. <ethics>, Ostrava 1994.
Anthony A. HOEKEMA: Jehovah‘s Witnesses. W. B. Eerdmans, 1972.
Andrew HOLDEN: Jehovah‘s Witnesses. Portrait of a Contemporary Religious Movement. Routledge, London 2002.
Lukáš HUMPL: „Svědkové Jehovovi a civilní služba.“ Dingir 6, 2003, 1, s. 4–6.
Koloman KAHAN: „Kto sú Svedkovia Jehovovi.“ Pp. 37–122 in K problematice nepovolených náboženských sekt. SPVC MK ČSR, Praha 1978.
Branislav MARTINEK: Náboženská společnost a stát. Historie svědků Jehovových v Československu. Dingir, Praha 2000.
Frank S. MEAD – Samuel S HILL: Fandbook of Denominations in the United States. Abingdon Press, Nashville 2001, s. 178–181.
Organizováni, abychom dovršili svou službu. Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, New York 1991.
Prokop REMEŠ: Svědkové Jehovovi. Historický přehled. Oliva, Praha 1995.
Prokop REMEŠ: „Historie Svědků Jehovových u nás.“ Dingir 1, 1998, 1, s. 15–17.
Svědkové Jehovovi. Hlasatelé Božího království. Watch Tower Bible and Track Society, New York 1993.
Petr VELECHOVSKÝ: „Svědkové a odpadlíci.“ Dingir 2, 1999, 1, s. 2–3.
Petr VELECHOVSKÝ: „Fialové trojúhelníky.“ Dingir 2, 1999, 4, s. 4–5.
Petr VELECHOVSKÝ: „Velké malé změny.“ Dingir 6, 2003, 1, s. 7.

Oficiální internetové stránky: http://www.jw.org/cs/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek