idžtihád (JKI-I)

idžtihád (též abwáb al-idžtihád – brány i.) Samostatný úsudek (od arab. idžtahada – spolehlivě, samostatně o něco usilovat, posuzovat). Termín islám. právní vědy opravňující k samostatnému posouzení práv., teol., ale i polit. záležitosti, zejm. v případě, kdy zákl. prameny šarí‘y neposkytují zřetelné řešení. I. se stal samostanou práv. kategorií v 9. stol., kdy se definitivně oddělil od metody vlastního úsudku (arab. ra‘j – názor). Jen úzký okruh znalců práva (fakíhů) tvoří mudžtahidové, kteří mohou postupovat pomocí i.

Obecná sunnitská klasifikace rozeznává tři zákl. druhy i.: 1. I. v mezích šarí'y (idžtihád fi‘š-šar), neboli absolutní i. (arab. al-idžtihád al-mutlak), který byl uplatňován především v procesu utváření čtyř práv. škol (mazhab); 2. I. uvnitř práv. škol (idžtihád fi‘l-mazhab), tj. uplatnění i. mudžtahidy z řad žáků-zakladatelů, ale již v mezích konkrétního mazhabu; 3. I. v specifických případech (idžtihád fi‘l-masá‘il), přístupný i pro mudžtahidy pozdějších generací. Sunnitský islám (sunna) využíval možnosti i. do 10. stol.; poté se „brány i. uzavřely“, volnější výklad dogmat byl umožněn až reformismem 19. stol. Ší‘itský islám (ší‘a) považuje naopak bránu i. za stále otevřenou, nikdy ho nepřestal využívat. Tomu odpovídá i větší počet mudžtahidů, kterým je přiznáván titul hudždžat al-islám, ájatolláh nebo mardža‘e taklíd. Opakem i. je taklíd (od arab. kallada – napodobit); ustrnulý výklad bez vlastního úsudku na základě napodobování autorit.

Attila Kovács