vadžrajánské písemnictví (Buddh)

vadžrajánské písemnictví – obsahuje výklady nauky, díla filozofická, příručky o rituálu a o symbolice, spisy magické a oslavné básně a chvalozpěvy na Buddhu, na různá božstva, na polobožské bytosti, na světce a na Mistry. Některé z nich jsou tradičně připisovány mádhjamikům Nágárdžunovi¹ a Árjadévovi¹, ale to je bezpochyby jen shoda jmen. Nágárdžunovi je přisuzována také Paňčakrama, Pět kroků, totiž tantrickou cestou ke spáse, tu ale sepsal tantrický Nágárdžuna² asi v polovině 9. století. Paňčakramatippaní, Komentář k Pěti krokům, napsal Parahitarakšita na přelomu 10. a 11. století. Jakýsi Árjadéva (leč nikoli Árjadéva ze školy madhjamaka!) je autor spisu Čittavišuddhiprakarana, Traktát o očistě mysli, snad z 9. století; má sto třicet čtyři verše. Jedna čarjápada, mystický zpěv asi z téže doby psaný starou bengálštinou, patří též Árjadévovi, takže můžeme předpokládat, že to byl Bengálec. Několik spisů vykládajících vadžrajánské filozofické názory tvoří skupinu takzvaných siddhi, „dokonalostí“, např. Džňánasiddhi, Dokonalost vědění, od Indrabhútiho asi z 9. století, Guhjasiddhi, Dokonalost tajemného, od Padmavadžry, (asi z 8. století) jakož i Advajasiddhi, Dokonalost nedvojakosti, od údajné Indrabhútiho sestry či dcery Lakšmínkary (z 9. či 10. století) a Anangavadžrova Prádžňópájaviniščajasiddhi, Dokonalost rozhodnutí o moudrosti a prostředku, asi z konce 10. století). Všichni tito myslitelé patří k tzv. „dokonalým Mistrům“ (siddháčárja), jichž podle tantrické tradice bylo čtyřiaosmdesát počínaje Lújipou, prý současníkem Asangovým z přelomu 4. a 5. století, což je ale historicky nemožné. Tattvadžňánasiddhi, Úplná dokonalost poznání skutečnosti, je známa jen skrze svůj komentář Marmakáliká, což lze přeložit jako Tajemná Kálí nebo Čerň jádra ap., který sepsal Vírjašrímitra. Literaturu rozsahem skrovnou, leč obsahem významnou tvoří spisky apabhranšské, starobengálské, ale též staromithilské. Tato dílka jsou charakterizována svým zvláštním jazykovým stylem zvaným sandhjábhášá, „jazyk příšeří“, nebo sandhábhášá, „schválný jazyk“. Obsahují krátké básně v rozměru dóhá (san. dódhaka), což jsou rýmovaná časoměrná dvojverší, a obecně se jim říká „pokladnice dóh“ (dóhákóša). Obdobné básně či zpěvy se vyskytují i v Čandamaháróšanašástře. Všechna tato mystická básnická díla patří do okruhu dokonalých Mistrů siddháčárjů. Sbírka těchto zpěvů ve staré bengálštině se dochovala pod názvem Čarjáčarjaviniščaja, Ustanovení o praktikách, kde jsou sebrány zpěvy Lújipovy, Bhusukuovy, Sarahovy, Káhnuovy a jiných. Káhnu, zvaný též Kánha, Kánhapa, Kršna, Kršnáčárja a Kršnavadžra, je žák jiného proslulého tántrika Džálandhariho; žil asi v 10. století a zanechal nám sbírku zpěvů pojmenovanou prostě Dóhákóša, Pokladnice dóh či dvojverší. Jinou Dóhákóšu sepsal Saraha či Sarahapá a okomentoval mu ji Advajavadžra někdy ke konci 10. století. Dóhákóši, Pokladnice dóh, psali i jiní tántrikové, např. Tilópá, jeden ze zakladatelů tantrické sekty, jež se potom rozšířila hlavně do Tibetu. Velké množství tantrických spisů označovaných pojmem bhaga se prohlašuje za sútry, jež prý hlásal sám Buddha na různých bájeslovných místech. Vzhledem k významu, jenž je ve vadžrajáně přisuzován sexuálním rituálům vůbec a rituální souloži zvláště, zejména v pochvách (rovněž bhaga) pohlavně zasvěcených družek (dákiní, šakti), jež představují mimořádně nadlidskou energii tathágatů a vidjádharů, jsou to díla významná. Samozřejmě jsou to všechno spisy apokryfní, ale sluší je řadit do sanskrtského kánonu, protože tantrické sekty je co takové uznávají a ctí. Jedním z velice významných spisů tohoto druhu je Guhjasamádža, Spolek s tajemnem, zvaný též Tathágataguhjaka, Tajnosti tathágatů, nebo Sarvatathágatakájavákčittarahasja, Tajemství těla, řeči a mysli všech tathágatů. Spis je psán v próze smíšené s verši. Obnáší osmnáct kapitol, z nichž poslední je zřejmý dodatek a v komentáři přisuzovaném Čandrakírtimu není brán v úvahu. Tento komentář klade vznik Guhjasamádži před 6. století, ale to asi nebude správné; text byl nejspíš zkomponován postupně v průběhu 8. a 9. století. Ékaravíra či Ékallavíra, Jediný rek, to je název Čandamaháróšanovy tantry (Čandamaháróšanatantra). Toto hojně citované dílo o pětadvaceti částech (patala) pojednává o tvorbě magických výtvarných symbolů (mandala) dvojrozměrných i trojrozměrných, o zasvěcovacích obřadech, o jednotě intelektu či moudrosti (pradžňá) a metody (upája) v souvislosti s teorií prázdnoty (šúnjatá), což je vykládáno symbolickou erotikou, a o technikách duševních představ a rituálních zhmotnění božstev, zejména Čandamaháróšany a ženských energií (šakti). Ékaravíra je psána klasickým sanskrtským veršem; několik strof, které prozpěvují božstva, je v pozdně středověké apabhranše. Takových spisů je více, např. Hévadžrův traktát (Hévadžratantra), Máhákálův traktát (Mahákálatantra), Pravidla Diamantové bachyně (Vadžraváráhíkalpa) a další. Ty už mají pramálo společného s původním buddhismem.

Vladimír Miltner