Evangelická církev metodistická

Evangelická církev metodistická

Metodismus představuje nejranější formu evangelikálního (probuzeneckého) křesťanství, pro kterou je charakteristický důraz na křesťanský život a misijní orientace směřující především k vykořeněným nebo sekularizovaný nižším sociálním vrstvám. Do českých zemí se ovšem metodismus dostal poměrně pozdě, v církevní podobě teprve v meziválečném období. Z mohutné tehdy rozvinuté misijní činnosti vznikla Evangelická církev metodistická, státem uznaná v roce 1949. Misie jiných amerických metodistů dala po roce 1989 vzniknout také brněnskému wesleyánskému sboru, který nepatří mezi registrované církve.

Historie metodismu

Metodismus vznikl jako obnovné hnutí uvnitř anglikánské církve, jehož ústřední postavou byl vzdělaný teolog a anglikánský duchovní John Wesley (1703–1791). Když se po krátkém vikariátu ve farnosti svého otce a po ordinaci v roce 1728 vrátil následujícího roku na Oxfordskou univerzitu jako lektor, připojil se k neformální skupince studentů, jíž se posměšně říkalo například „svatý klub“ nebo také „metodisté“. Pokoušeli se totiž metodicky vést zbožný život založený na modlitbách, sebezkoumání a sociální práci. Prvním organizátorem skupiny byl jeho bratr Charles Wesley (1707–1788), roku 1732 se ke skupině přidal George Whitefield (1714–1770) a spolu s bratry Wesleyovými vytvořil trojici hlavních postav raného metodismu.

Touha konat křesťanskou misii mezi Indiány a oživovat víru lidí, kteří byli dlouhodobě církví zanedbáváni, přivedla Wesleyovy a další misionáře roku 1735 do americké kolonie Georgie (roku 1738 dorazil poprvé do Ameriky i Whitefield). Zatímco svůj dvouletý pobyt v zámoří John Wesley nakonec považoval za zcela neúspěšný, velmi si cenil zkušenosti společných bohoslužeb a dalších duchovních aktivit během plavby do Ameriky se stoupenci obnovené ochranovské Jednoty bratrské (více o této církvi v hesle Jednota bratrská). Setkání s nimi prohloubilo jeho zaujetí pietistickou zbožností a po návratu do vlasti přispělo k přelomovému zážitku, při němž – jak popisoval – pocítil zvláštní zahřátí svého srdce boží láskou. Tento zážitek obrácení se k Bohu (konverze) zásadně poznamenal nejen jeho další působení, ale i vznikající metodistickou zbožnost. Prostřednictvím meto­dismu se Wesleyova konverze stala pro celé evangelikální hnutí modelem počátku nového života křesťana. Míru Wesleyova ovlivnění pietismem naznačuje i jeho cesta do Ochranova později téhož roku 1738, během níž se také setkal s Mikulášem hrabětem z Zinzendorfu (1700–1760, více o něm v kapitole Jednota bratrská).

Během Wesleyovy nepřítomnosti v Anglii se misijní činnost „svatého klubu“ překvapivě rozvinula. Wesleyova konverze mu poskytla další silný impuls a vznikající hnutí zaznamenalo rychlý úspěch především mezi chudými Angličany a rodící se dělnickou třídou. Když Georgi Whitefieldovi nebylo po návratu z Ameriky roku 1739 dovoleno kázat v žádné anglikánské farnosti, začal kázat pod širým nebem a stal se velmi oblíbe­ným lidovým kazatelem. Jeho působením došlo k takzvanému probuzení v Bristolu. John Wesley se k misii v Bristolu přidal a tamní situace ho přesvědčila o nutnosti nenechat se svázat hranicemi farností ani nepřátelstvím jejich duchovních. V dopise napsal: „Dívám se na celý svět jako na svou farnost, to znamená, že kdekoliv se nacházím, tam pokládám za dobré a správné a za svou svatou povinnost zvěstovat radostnou zvěst spásy všem, kdo jsou ochotni naslouchat.“ V této větě je také odpověď na naléhání jeho církevních nadřízených, aby se plně věnoval práci ve své vlastní farnosti. V Bristolu byl utvrzen ve svém misijním povolání a jeho další působení se vyznačovalo značným osobním zaujetím a přesvědčivostí.

Pro bristolské konvertity musela být zakoupena kaple. Druhou nemovitostí metodis­tic­kého hnutí se pak stala nefunkční slévárna na předměstí Londýna, kterou pro rostoucí davy svých posluchačů téhož roku zakoupil John Wesley. Přesto hlavním způsobem misijní práce pro metodistické kazatele zůstalo kázání pod širým nebem. John Wesley musel opustit místo faráře v Epsworthu (a stará slévárna se proto po další desetiletí stala organizačním centrem metodismu) a i vůči dalším kazatelům se anglikánská církev chovala nepřátelsky. Hnutí se ale nadále pova­žovalo za její součást (za jednu z mnoha obnovných společností uvnitř církve) a označovalo se prostě jako Spojená společen­ství. S odstupem času se ale zdá být zcela oprávněné považovat rok 1739 za vznik metodismu.

Ve čtyřicátých letech 18. století se metodistické hnutí šířilo i mimo Londýn a Bristol a dosáhlo i do Irska a Skotska. V důsledku rychlého růstu sborů vznikly roku 1742 tzv. třídy, neformální společenství v počtu asi deseti osob. Ačkoli jejich původní účel byl organizační a hospodářský, staly se také společen­stvími modliteb a vzájemné sociální i pastorační pomoci. Pro nově vznikající sbory připravili bratři Wesleyové roku 1743 Všeobecná pravidla Spojených společenství. John Wesley neúnavně cestoval, kázal a psal i příležitostné letáky a provolání. Typickou součástí probuzeneckých shromáždění metodistů se staly písně jeho bratra Charlese, na jejichž tex­tech se podílel, anebo je alespoň revidoval. Charles Wesley jich napsal asi šest tisíc.

Ve 40. letech metodisté nejen početně rostli, ale také trpěli násilným odporem vůči svému působení. Entusiastický charakter probuzeneckých shromáždění způsobil zvláště v počátcích hnutí u posluchačů někdy i fyzické projevy silných emocí (podobné jako později v pentekostalismu), které pak byly – spolu s celým probuzením – racionalistickými duchovními odsuzovány. V době hospodářské krize byli ovšem metodisté odmítáni nejen z náboženských důvodů, ale také kvůli podezření z podněcování nepokojů a z politických ambicí. Další, tentokrát vnitřní problémy jim způsobila nauka o predestinaci (o božím předurčení posmrtného údělu lidí). Wesley stále více pociťoval, že toto kalvínské učení omezuje boží milost. Kvůli jeho příklonu k arminianismu a kvůli Whitefieldovu opačnému příklonu k učení o predestinaci se tito blízcí spolupracovníci roku 1741 rozešli. Nadále působili samostatně a zůstali přáteli. Whitefield se stal vedoucí postavou kalvínského křídla probuzeneckého hnutí ve Velké Británii a především se zásadní mírou podílel na takzvaném Velkém probuzení v Severní Americe.

Navzdory problémům počet metodistů rostl a roku 1750 dosáhl asi deseti tisíc. Spolu s tímto růstem nabýval na naléhavosti nedostatek duchovních, kteří by mohli řádně vysluhovat svátosti. Metodisté obvykle nebyli zapojeni do farní struktury anglikánské církve a pro obyvatele nových průmyslových oblastí ani žádné anglikánské farnosti nebyly zřízeny. Večeře Páně byla proto vysluhována v metodistických kaplích a modlitebnách. Metodistů, kteří byli jako ordinovaní anglikánští duchovní oprávněni k řádnému zacházení se svátostmi, byl ovšem velký nedostatek. V této nouzové situaci začali někteří metodističtí kazatelé vyzývat k zavedení vlastní, metodistické ordinace, a tím k rozchodu s anglikánskou církví. John Wesley proti obojímu rozhodně vystupoval na výročních metodistických konferencích i prostřednictvím traktátů, ale bylo zřetelné, že dlouhodobě je situace neudržitelná. Kvůli nevyhnutelnému směřování metodistů k rozchodu s anglikánskou církví se od druhé poloviny padesátých let z jejich vedení stáhl Johnův bratr Charles.

V šedesátých letech se metodismus rozšířil do Severní Ameriky. První metodistický sbor vznikl v New Yorku roku 1768. John Wesley vysílal do britských kolonií metodistické kazatele, ale ti naráželi na ještě palčivější nedostatek ordinovaných anglikánských duchovních, než byl v Británii. Na základě studia Nového zákona došel Wesley k přesvědčení, že úřady presbytera a biskupa byly v první církvi funkčně shodné a že on jako ordinovaný presbyter má pověření k ordinaci stejně, jako kdyby byl biskupem. Nouzová situace v Americe tak byla vyřešena ordinací Wesleyova blízkého spolupracovníka Thomase Cokea (1747–1814) na superintendenta. (Výrazem „superintendent“ Wesley překládal řecké slovo „episcopos“, jehož obvyklým ekvivalentem je výraz „biskup“.) Coke pak ordinoval na superintendenta pro oblast Ameriky Francise Asburyho (1745–1816). Ausbury totiž překonal nepřátelství Američa­nů vůči Britům, s nimiž se po vyhlášení nezávislosti dostali dokonce až do války, a jako jediný z anglických metodistických kazatelů z Ameriky neodešel. Stal se tak přirozeným vůdcem amerického metodismu. Pod dohledem generál­ního superintendenta Thomase Cokea rozhodla první americká generální konference na sklonku roku 1784 o vzniku Metodistické episkopální církve, tedy první samostatné metodistické denominace na světě.

V témže roce se ale rozhodující události vedoucí k definitivnímu oddělení metodistů od anglikánů staly i v Británii. Ve svém již pokročilém věku John Wesley připravil Deklarační smlouvu, kterou přijala výroční konference metodistických kazatelů roku 1784 a na jejímž základě se tato konference stala právnickou osobou. Rozhodovací pravomoc obdrželo sto kazatelů. John Wesley se také pro oblast Británie odhodlal k ordinaci metodistických duchovních, jíž se s ohledem na vazbu k anglikánské církvi dlouho bránil. Po jeho smrti v roce 1791 (zemřel jako vážená postava britské společnosti) tak byla Spojená společenství samostatná a silná, ale ještě nekonsoli­dovaná, a tak vystavená napětím, která vedla až ke schizmatům.

Velkými kroky ke konsolidaci byly definitivní rozchod s anglikánskou církví roku 1795 a přijetí církevního řádu na výroční konferenci roku 1797. Církevní řád byl ovšem zároveň příčinou prvního schizmatu. Další britské metodistické denominace pak vznikaly v průběhu 19. sto­letí. Také ve Spojených státech byla Metodistická episkopální církev vystavena schizmatům. Podobně jako v Británii šlo především o neshody v oblasti církevní správy: o možnosti volby zástupců jednotlivých sborů, o podíl laiků na rozhodování a podobně. Největší rozkol ale zasáhl americké metodisty kvůli otázce otroctví v roce 1844.

Schizmata byla do jisté míry způsobena i rychlým nárůstem počtu metodistů. Na začátku amerického boje za nezávislost se počet metodistů odhadoval asi na 7 tisíc, v polovině 19. století to bylo 1,3 milionu a roku 1968 měla největší z amerických metodistických denominací, Spojená metodistická církev, 11 milionů členů. Také mezi Afroameričany byl růst počtu me­todistů rychlý. Jejich nejvýznamnější denominace – Africká metodistická episkopální církev – s kořeny sahajícími k roku 1787 (ustavena byla až v roce 1814) měla roku 1999 asi 2,5 milionu členů.

Proces vznikání nových metodistických denomi­nací se obrátil ve 20. století: do nového útva­ru s názvem Metodistická církev se něko­lik metodistických denominací spojilo roku 1932 ve Velké Británii a roku 1939 ve Spojených státech. Tam ovšem tato nej­větší denominace přijala po dalším spojení roku 1968 název Spoje­ná metodistická cír­kev. Stranou této denominace ovšem nadále zůstávají především afroameričtí metodisté, kteří se od svých většinově bělošských církví oddělili po občanské válce. Spoje­ná metodistická cír­kev přitom je jednou z těch metodistických denominací, které v průběhu 19. a 20. století postupně ztrácely svůj evangelikální charakter. Přiblížení k hlav­ním protestantským směrům ovšem v posledních padesáti letech provází poměrně výrazný pokles počtu členů.

O spolupráci a spo­lečenství všech metodistických církví usiluje Světová metodistická rada. Formálně vznikla roku 1951, ale její kořeny jsou v konferencích, pořádaných od roku 1881 s hlavním záměrem umožnit styk metodistům ze zemí Západu s metodisty v zámoří, dříve též v koloniích.

Religionistická charakteristika metodismu

Metodisté sdílejí naprostou většinu nauky a postojů s ostatními protestantskými křesťany. Zakladatelům metodismu šlo oživení anglikánské církve a nikoli o novou nauku nebo novou liturgickou formu. Členství ve Spojených společenstvích nebylo ve Wesleyho době vázáno na žádné specifické protestantské vyznání. Nutné bylo pouze rozhodnutí k aktivní křesťanské praxi a ochota pracovat na posvěcení svého života, a to na základě prožívané a opětované boží lásky. Věroučným východiskem tak mohlo zůstat anglikánské vyznání ve 39 článcích z roku 1563, které Wesley teprve roku 1784 upravil pro americké metodisty a zredukoval počet jeho článků na 25. Nejdůležitější redukcí bylo vypuštění článku o předurčení (predestinaci). Roku 1939 byl naopak připojen dvacátý šestý (ovšem nečíslovaný) článek o posvěcení.

Posvěcení je patrně nejvíce charakteristickým teologickým důrazem metodismu. Wesley měl za to, že cesta člověka prochází dvěma uzlovými body, které mohou být vyznačeny dvěma duchovními zážit­ky: jedním je obrácení (konverze) a znovuzrození, druhým posvěcení. Zatímco při obrácení je člověk očištěn od viny za hříchy, ospravedlněn a nasměrován k Bohu, posvěcení ho zbavuje jeho přirozeného tíhnutí k tomu, aby hřešil, a umožňuje mu celým srdcem milovat Boha. Zásadní Wesleyovou inovací křesťanského duchovního života je tak celoživotní perspektiva vědomého usilování o křesťanskou dokonalost jednak mravným životem, jednak misijní a sociální aktivitou. Tato perspektiva je někdy vyjádřena i tím, že se o dvou zážitcích hovoří jako o prvním a druhém požehnání a že k těmto zážitkům je jako znamení přiřazen křest vodou, resp. křest svatým Duchem.

Křesťanova cesta životem je v pohledu metodismu motivována láskou k Bohu a k lidem. Již podle spisku Charakter metodisty z roku 1739 je metodistou člověk, v jehož „srdci je rozlita láska boží“. Téma boží lásky k lidem bylo pro Wesleye na­tolik ústřední, že ho zákonitě přivedlo k odmítnutí kalvínského učení o predestinaci ve prospěch arminianismu. Wesley byl přesvědčen, že Bůh svou milost nabízí bez výjimky, a tedy bez předurčení všem lidem, protože je chce za­chránit všechny. Velkého zastánce v zápase proti dordrechtské verzi učení o predestinaci Wesley získal ve švýcarském teologu Jeanu Fléchèrovi (1729–1785), který byl po svém příchodu do Britá­nie roku 1750 znám jako John Fletcher a v němž Wesley viděl svého nástupce. Střet Wesleyho důrazů s nositeli puritánské kalvínské tradice vyvrcholil na konferenci Spoje­ných společenství roku 1770. V tomto roce také zemřel nejbližší Wesleyův spolupracovník a zároveň zastánce učení o predestinaci Whitefield. I když tento naukový spor přetrval až do doby Wesleyovy smrti, po roce 1770 byla arminiánská orientace metodismu již nezpochyb­nitelná.

Wesleyův důraz na prožívání boží lásky v metodismu poněkud zastínil roli nauky. Je ostatně příznačné, že teologické spory se zastánci predestinačního učení vedl spíše Fletcher než sám Wesley. Důraz na vztah k Bohu se projevil také v liturgii: metodistická liturgie vychází z anglikánské Knihy obecných mod­liteb, ale zjednodušuje ji a zkracuje a přidává naopak prostor pro spontánní vstupy, jejichž nejvýraznějším projevem je svědectví o prožité konverzi nebo o jiných projevech boží milosti. Velký význam má v metodismu společný bohoslužebný zpěv, jehož účinek Wesley poznal díky ochranovským již na lodi do Ameriky. Spolu s bratrem Charlesem pak věnovali písním značnou pozornost tak, aby neměly jen emotivní náboj, ale aby zároveň teologicky vzdělávaly a vyučovaly.

Křest je v metodistických církvích udílen dospělým i dětem, a to ponořením, politím i pokrope­ním. Členství je nabídnuto pokřtěným, kteří vyznají svou víru před shromážděným sborem. Do doby, než tak učiní, jsou vedeni jako přátelé sboru a někdy zapsáni jako přípravní členové. Již od samého počátku metodismu byla důležitá kázeň těch, kdo se obrátili; nekající hříšníci pak byli vylučováni.

Specifickým způsobem misijního, ale především vzájemného pastoračního působení jsou výše zmíněné třídy. Tato úzká společenství pod vedením člena staršovstva sboru (takzvaného povzbuzovatele) nebo jiného pověřeného pracovníka mají účastníkům pravidelných setkání pomáhat na cestě ke křesťanské dokonalosti. Třídy se mohou scházet jak v prostorách sboru, tak v domácnos­tech. Poslání tříd ve Wesleyově době ještě hlouběji rozvíjely takzvané skupiny, tedy ještě menší společenství metodistů stejného pohlaví a stejného manželského statutu, v nichž se vzájem­ná pastorace mohla dotýkat i velmi osobních problémů. Ačkoliv se ze skupin nestala oficiální instituce v rámci metodistických denominací, přece myšlenka ma­lých, úzce vymezených (profesí, věkem, manželským statutem a podobně) svépomocných spole­čenství (někdy nazývaných například „buňky“) v metodismu pevně zakotvila. Stejně jako pietistická „společenství zbožnosti“ (collegia pietatis, více v kapitole Evangelická církev augsburského vyznání) byly i metodistické třídy základem pro pozdější „skupinky“, rozšířené snad téměř po celém evangelikálním hnutí.

S třídami souvisí další typický rys metodismu – zapojování laiků do misijní i pastorační činnosti. Podobně jako působení mimo vlastní farnost nebo kázání pod širým nebem, šokovala zpočátku Johna Wesleye i myšlenka laického kazatelství. Roku 1740 se ovšem přesvědčil o účinku, jaký na posluchače měli laičtí kazatelé, a zapojení laiků do činnosti církve je od té doby v metodismu běžné. Spolu s podobným důrazem baptistů zvláště v oblasti misie (více v kapitole Bratrská jednota baptistů) má tento metodistický rys velký podíl na pozdějším růstu evangelikálního aktivismu.

Další velmi účinná misijní a hlavně pastorační strategie vyplynula z toho, že za­kladatelé metodismu (hlavně John Wesley a George Whitefield) byli ochotni dalece ces­tovat. Strategie takzvaných okružních jezdců („circuit riders“) přispěla k rozšíření metodismu ve Velké Británii, ale snad ještě více v  doposud velmi řídce osídlených částech Severní Ameriky. Okružní jezdci cestovali zpravidla na koních po určitém okrsku a organizovali jednotlivé sbory, kázali, křtili, pohřbívali a vykonávali další pastorační činnosti. Na rozdíl od tříd či zapojení laiků tento pastorační způsob ovšem z pochopitelných důvodů časem ochabl.

Metodismus byl zpočátku vnitřním církevním obrodným hnutím, zaměřením na „probuzení“ duchovního života vlažných příslušníků anglikánské církve nebo lidí, kteří s církví ztratili kon­takt. Poměrně brzy se ale metodistická misie zaměřila také do zemí, jež v této době nebyly christianizovány. Průkopníkem zahraniční metodistické misie byl již zmíněný Thomas Coke. Ve stejném roce 1784, kdy ve Spojených státech pomáhal založit Metodistickou episkopální církev, navrhl velkorysý plán světové misie. Vedl či podporoval misijní aktivity na Karibských ostrovech, na Gibraltaru, v Sierra Leone a pak hlavně v Indii. Krátce po jeho smrti britští me­todisté založili misijní organizaci, jíž se během prvního století existence metodismu podařilo rozšířit ho v podstatě po celém světě.

V tomto výčtu poslední, ale ve skutečnosti vrcholně důležitou charakteristikou metodismu je sociální aktivismus ve prospěch chudých, nemocných, nezaměstnaných, negramotných nebo nábožensky nevzdělaných (právě pro ně měly od počátku značný význam nedělní školy, jejichž idea snad dokonce v prostředí metodismu vznikla), vězněných, zotročených a podobně. Tímto způsobem aktivní byli už první metodisté ve „svatém klubu“ na přelomu dvacátých a třicátých let 18. století a i později v tomto století pocházeli angličtí metodisté především z chudých vrstev. Rozpor mezi sociálně reformním aktivismem na jedné straně a vyžadovanou apolitič­ností na straně druhé způsobil metodistickému hnutí několik konfliktů a rozkolů zvláště na přelomu 18. a 19. století.

I když v 19. století byly metodistické denominace již výrazně stře­dostavovské, zůstaly atraktivní pro rostoucí společenskou třídu dělníků. V efektivitě jed­né části sociální práce (v péči o městské nejchudší) ale metodisty na konci 19. století překonala Armáda spásy, vzniklá nikoli náho­dou také právě v metodistickém prostředí (více o ní v samostatné kapitole). Jako odpověď na potře­by dělnického hnutí přijala Generální konference roku 1908 tzv. Sociální vyznání, dokument, který je po různých úpravách platný dodnes a který metodistům slouží jako východisko sociálních aktivit. Vedle institucí vykonávajících sociální aktivity v metodistických sborech a denominacích mohou také působit skupiny prosazující abstinenci a bojující proti různým formám závislosti.

Jak je uvedeno v úvodní kapitole Evangelikalismus, metodistické církve se spolu s baptistickými staly základem a jádrem evangelikálního hnutí. Oživení Wesleyových myšlenek v něm pak podnítilo vznik hnutí svatosti a následně též pentekos­talismus, byť ústředním Wesleyovým pojmům „druhé požehnání“ nebo „křest svatým Du­chem“ pentekostalisté rozumějí jinak než Wesley. Wesleyova citlivost k potřebám jednotlivých křesťanů a jeho důvě­ra k možnostem vzájemné laické pastorační pomoci, poskytované i mimo církevní prostory, žijí dál v různých evangelikálních třídách, skupinách či buňkách, v hnutí domácích sborů a nejnověji například i v hnutí objevujících se sborů. Wesleyovým sociálním zájmem se inspirovala Armáda spásy. Na druhou stranu – jak již také bylo připomenuto – některé metodistické deno­minace ztrácely v průběhu doby svůj evangelikální charakter.

Metodisté v českých zemích

Prvním českým metodistou byl Václav Pázdral (1845–1919), původně konvertita k Balcarovu „svobodnému evanjelictví“ (později včleněnému do dnešní Církve bratrské), který se jako ředitel kočovné divadelní společnosti ve Würtembersku seznámil s (britskou) metodistickou misií a v dubnu 1879 formálně vstoupil do metodistické církve. V prosinci 1883 se Pázdral usadil v Kladně, kde založil malý sbor, hlásící se jak k metodismu, tak ke svobodnému evanjelictví (také proto, že Pázdral nezískal metodistickou ordinaci). V roce 1892 sbor formálně přestoupil do svobodné reformované církve (dnešní Církev bratrská), Pázdral odešel duchovně působit do Tábora a po dvou letech odešel nespokojen do Spojených států, kde se stal presbyteriánským duchovním.

Zhruba v téže době vznikla poměrně početná metodistická komunita mezi českými imigranty ve Spojených státech. Jejím tvůrcem byl konvertita F. Josef Hrejsa (?1853–1899), který se v září 1884 stal laickým (později ordinovaným) kazatelem prvního českého metodistického sboru v Chicagu (v rámci Metodistické episkopální církve). Prostřednictvím misijního působení na další imigranty, ať už původně římskokatolického nebo evangelického vyznání, vznikly do konce 19. století další tři české metodistické sbory v Chicagu a sbory v Baltimore, Cedar Rapids, Muscodě a Mt. Pleasantu. V roce 1891 začal v Clevelandu (později v Chicagu) vycházet český metodistický časopis Křesťanský posel.

Druhým centrem českého metodismu ve Spojených státech se stal na počátku 20. století Texas, kde žila poměrně početná komunita českých imigrantů. Jižní metodistická církev, která ji chtěla oslovit, k tomuto účelu angažovala původně kongregacionistického kazatele Václava Cejnara (1862–1940), před odchodem do Spojených států rovněž člena svobodné evanjelické, respektive svobodné reformované církve a jejího kazatele ve Štýrském Hradci a Vídni. Cejnar v Texasu působil jako metodický kazatel šest let, zapůsobil na konverze několika budoucích českých duchovních tohoto vyznání (z nichž Josef Dobeš, 1876–1960, a Josef P. Barták, 1887–1964, po první světové válce odešli do Československa), avšak pro neshody s vedením církve se mu v Texasu nepodařilo založit žádný český metodistický sbor. Z církve proto vystoupil a na čas se stal dokonce unitářem, nakonec se však ujal správy presbyteriánského sboru.

Skutečná metodistická misie v Československu započala teprve po první světové válce. Podle dohody americké „severní“ Metodistické episkopální církve, která již měla misie v řadě evropských zemí, s Jižní metodistickou církví, která je neměla, ji přitom organizovala druhá uvedená (stejně jako misie v Belgii a v Polsku). Pro misijní činnost byli vybráni kazatelé znalí češtiny, Dobeš s Bartákem a později Václavem Vančurou (1883–1972), vedení misie a organizace sociální pomoci ovšem spočívala v rukách amerických metodistů. Vlastní misijní činnost probíhala formou veřejných přednášek a bohoslužeb, které se konaly ve stanu pro několik stovek posluchačů. První stan byl postaven v srpnu 1920 v Praze na (Královských) Vinohradech, od září do listopadu téhož roku se přesunul do Vršovic, kde byl v listopadu 1920 ustaven první metodistický sbor. V srpnu následujícího roku se konala evangelizační shromáždění v pronajatém sálu Lucerny, z nichž vzešel pozdější sbor v Ječné ulici. Metodistická církev přitom čerpala z rozsáhlého výstupového hnutí z římskokatolické církve, zdůrazňovala svoji návaznost na tradici české reformace. Její činnost však v prvních letech zůstala omezena na Prahu, později na Čechy, respektive jejich českojazyčné obyvatelstvo. Na Moravu se metodismus prakticky nerozšířil, stejně jako mezi české Němce; jen o málo větší úspěchy slavila (od druhé poloviny dvacátých let) misie na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Církev byla v prvních letech (od roku 1922) organizována jako misie (misijní konference) s třemi kraji, v jejichž čele stáli krajští superintendenti. V červenci 1927 se změnila ve stálou Výroční konferenci, která měla čtyři, respektive (od následujícího roku) tři kraje. Formálně měla církev podobu spolku. Církev, která byla z velké míry závislá na zahraničních dotacích (od amerických souvěrců), výrazně postihlo propuknutí hospodářské krize v říjnu 1929. Koncem roku 1932 se zdálo, že veškerá podpora skončí, a i když byla nakonec jen omezena, metodistickou práci v Československu to ovlivnilo velice negativně. Šířily se (nepodložené) informace, že církev bude prodávat své modlitebny nebo že se jako celek připojí k jiné, ekonomicky lépe situované církvi. Namísto toho došlo ke snížení počtu kazatelů a k tomu, že zbývajícím byl zkrácen plat, ustala také stavební činnost (jedinou výjimkou bylo postavení modlitebny v Ostravě). Tyto důvody spolupůsobily na odchod pěti kazatelů z církve, v Sedlci – Prčici církev spolu s kazatelem v únoru 1932 opustil celý sbor, v Sedlčanech v květnu téhož roku většina sboru (cesty těchto metodistů v obou případech vedly do Českobratrské církve evangelické). Další čtyři kazatelé se vzdali svých míst za odstupné (někteří z nich však nadále působili na sborech jako neplacení kazatelé). Celkový počet sborů se snížil z 31 v roce 1928 na 19 v roce 1934. K dalším ztrátám došlo v souvislosti s odstoupením Sudet (farnosti Liberec a Litoměřice – Most), respektive s rozdělením pomnichovského Česko-Slovenska (farnosti Bratislava – Sered a Užhorod).

S důsledky hospodářské krize se česká metodistická církev až do propuknutí druhé světové války plně nevyrovnala, za protektorátu ji navíc čekala další omezení. Jakožto „americká církev“ byla principálně podezřelá, museli ji opustit američtí občané (včetně superintendentů Bartáka a Dobeše) a ztratila možnost čerpat ekonomickou pomoc ze Spojených států. V září 1941 byl zastaven časopis Křesťanský buditel, který církev vydávala od roku 1923. Několik duchovních a členů církve bylo vězněno nebo i popraveno. V omezeném rozsahu a s oktrojovaným vedením církev nicméně druhou světovou válku přežila. Po válce došlo k dílčí obnově v patnácti farnostech, nové sbory vznikly také na jižní Moravě, převážně z metodistických reemigrantů z Bulharska. V květnu 1948 církev požádala o státní uznání, především kvůli nedostatku prostředků na provoz, k němuž došlo v souvislosti s vydáním (proti-)církevních zákonů v následujícím roce. Církev ovšem po komunistickém převratu ztratila nezávislost na státu, musela se vzdát dosavadní struktury (došlo k její centralizaci a ke snížení počtu superintendentur), stejně jako zahraničních styků (budoucí duchovní napříště ordinoval superintendent, nikoli biskup, který dlouho ani nemohl do Československa přijíždět). Úmrtí redaktora na podzim 1952 se stalo záminkou pro zánik časopisu Křesťanský buditel, obnoveného v roce 1946.

Čtyřicet let komunistické vlády lze nejsnáz označit jako pouhé „trvání“. Zvnějšku omezená církev se nijak nerozvíjela, několika „příliš aktivním“ kazatelům byl odebrán státní souhlas k duchovenské činnosti. Současně však zůstaly zachovány téměř všechny sbory a církev mohla existovat, v osmdesátých letech bylo obnoveno vydávání církevního časopisu (nyní s názvem Slovo a život). Vydatně však poklesla ekonomická obětavost (zmenšujícího se počtu) věřících, takže sbory se staly plně závislé na státních dotacích a některé téměř zanikly. Ke změnám v počtu sborů, včetně založení několika nových a naopak likvidace nefunkčních, začalo docházet teprve po roce 1989. Tehdy se také ukázalo, že tradiční věřící z velké části církev opustili nebo zemřeli. I když se příliš nezměnil celkový počet členů církve, jejich většinu začali tvořit konvertité z druhé poloviny osmdesátých let nebo (častěji) z období po listopadovém převratu. Některé z nich do církve přivedly pokusy o obnovu stanové evangelizace, další její sociální práce, obnovená již na počátku devadesátých let a dále rozšiřovaná.

Vzhledem ke státnímu uznání na základě dřívější legislativy se Evangelická církev metodistická stala registrovanou církví podle církevního zákona z roku 2002, a to včetně uznání tzv. zvláštních práv. Z hlediska církevní organizace je významné rozhodnutí Výroční konference z prosince 1992, podle kterého česko-slovenská církev zůstala nadále jednotnou. Namísto dosavadní církevní rady ji však řídí oddělené oblastní konference a rady pro Českou a Slovenskou republiku. Na Slovensku přitom došlo relativně rychlému rozvoji (více než zdvojnásobení členstva), takže v současnosti má slovenská oblast 8 farností.

Organizace církve

Základní jednotkou je farnost, která se může skládat z jednoho nebo několika sborů, případně kazatelských stanic (dnes se hovoří spíše o misijních stanicích). Rozhodovací pravomoci má Farní konference, složena ze členů farnosti a svolávaná jednou ročně. Farní konference kromě jiného volí i sborové starší, kteří pak tvoří spolu s kazatelem a případně dalšími biskupem pověřenými pracovníky staršovstvo. To řídí farnost v době mezi konferencemi. Předsedou staršovstva je ordinovaný kazatel. Ved­le kazatelů metodisté ordinují i diakony, kteří se mohou stát kazateli, až se v duchovenské práci osvědčí.

Farnosti se sdružují do oblastí (superintendentur), vedených výročními shromážděními volených zástupců všech farností a řízených příslušným (voleným) superintendentem. V meziválečném období v Československu působily tři (dočasně čtyři) superintendentury (ústřední/pražská, východní, severozápadní a jižní), po odstoupení Sudet byl jejich počet redukován na dvě (západní a východní). V souvislosti s církevními zákony z roku 1949 bylo vedení církve centralizováno do jediné superintendentury.

Všichni kazatelé a diakoni, kteří patří do jedné oblasti, se přitom scházejí na Výroční konferenci. Vedle nich jsou delegáty konference i zvolení laici. Kazatelé a diakoni dostávají od biskupa tzv. služební přidělení na následující rok. Určuje jim tedy far­nost, v níž budou v následujícím období pracovat. Výroční konference zřizuje pro plnění svých usnesení výkonné orgány. Výroční konference pro oblast České republiky a Slovenské republiky tak zřizují Radu české oblasti a Radu slovenské oblasti. Tvoří je jednak volení členo­vé z řad kazatelů i laiků, jednak superintendent určený biskupem. Ten Radě předsedá. Superintendenti, kteří mají faktická biskupská práva, jsou nejvyššími duchovními i organizačními představiteli církve v příslušné oblasti.

Česko-slovenská Výroční konference je součástí Centrální konference střední a jižní Evropy, v jejímž čele stojí v Curychu sídlící biskup, a jejímž prostřednictvím se podílí na činnosti celosvětové Generální konference Spojené metodistické církve. K řízení jednotlivých Výročních konferencí a k do­hledu nad nimi je ustaven biskup Centrální konference ve střední a jižní Evropě. Biskup pak každoročně jmenuje superintendenty, kteří ho zastupují v oblastech, vymezených jednot­livými Výročními konferencemi.

Do vydání církevních zákonů v roce 1949 metodistická církev fungovala jako spolek, financovala se prostřednictvím sbírek a darů, často ze zahraničí (mateřská církev amerických misionářů). V teorii měly být z darovaných prostředků zakoupeny nebo postaveny církevní budovy, avšak jejich inventář a provoz měli členové sboru zajistit ze svých zdrojů. Tento systém však až do hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let zůstal jen v zárodku, provoz církve (sociální zařízení, ale i platy duchovních) byl výrazně dotován ze zahraničních zdrojů. V roce 1949 církev získala status státem uznané církve a státní dotace na provoz, což je stav trvající do současnosti.

Církevní sbory

Počet sborů v meziválečném období i v současnosti poměrně flexibilně odráží reálné potřeby církevní práce. Většina současných sborů je ovšem podstatně menší než dřív, podobně jako u jiných evangelikálně orientovaných církví. V období komunistické vlády počet sborů dlouhodobě stagnoval, ačkoli některé z nich prakticky přestaly fungovat – k jejich zrušení leckdy došlo až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy současně začaly vznikat sbory nové. Ne všechny sbory se však udržely a současně začalo z provozních důvodů docházet k jejich slučování do širších tzv. farností (v současnosti jich je 15).

	sbory	stanice
1926	29	34
1930	31	33
1940	24 (1941)	--
1950	--	--
1960	--	--
1970	19	22
1980	19	30
1990	25	21
2000	20	22
2010	23	6
2020	18	--

Církevní zařízení

Církevní ústředí sídlí ve sborovém domě pražského (novoměstského) sboru v Ječné ulici, tamtéž byl v roce 1922 založen Biskupský seminář, později i s malou ubytovnou pro studující. Mělo jít o čtyřletou teologickou školu pro kazatele, státní uznání však nezískala a na počátku třicátých let musela být z ekonomických důvodů uzavřena. Poslední absolventi – celkem jich nebylo ani padesát – ústav opustili v roce 1931.

Jednou z klíčových oblastí činnosti americké metodistické misie v Československu byla sociální pomoc. Po dohodě s nově organizovaným Československým červeným křížem a ministerstvem sociální péče metodisté v červenci 1921 zřídili v Praze na Maltézském náměstí stravovnu pro ruské a ukrajinské emigranty, která spolu s dalšími zařízeními (zdravotní služba, čítárna) fungovala do konce roku 1924 (knihovna do roku 1926). V letech 1920–21 misie organizovala také letní dětské kolonie v Praze – Hlubočepích pro děti postižené válečnou podvýživou, a ekonomicky podporovala sociální činnost dalších církví (především Českobratrské církve evangelické a Svobodné reformované církve, tedy dnešní Církve bratrské). V říjnu 1921 byl zakoupen zámek v Horních Počernicích (dnes součást Prahy), kde se nadále konaly dětské letní tábory. Dlouhodobé diakonické působení odstartovalo ustavení církevního Spolku pro péči o sirotky v září 1924. Spolek převzal hornopočernický zámek a v dubnu 1925 v něm zřídil sirotčinec, v roce 1932 v samostatné budově rovněž starobinec. Sirotčinec fungoval do roku 1940, kdy byly děti z bezpečnostních důvodů převezeny do dalšího sociálního ústavu v Týnci u Klatov, a následně byl pronajat škole. Ústav (sirotčinec) v Týnci u Klatov přitom církev otevřela v červenci 1937 v místním zámku. Církev v roce 1929 koupila rovněž pozemek v Raděticích u Bechyně, tzv. Poušť – na pozemku se nacházela neužívaná poustevna s kaplí sv. Marka. V meziválečném období a krátce po druhé světové válce pozemek sloužil pro letní dětské tábory Spolku pro péči o sirotky. Všechna tato zařízení musela ukončit po nástupu komunistického režimu v souvislosti s nařízením o jednotné zdravotní péči v roce 1950, Spolek pro péči o sirotky se pak „dobrovolně“ rozpustil v březnu 1951. Týnecký zámek přitom převzala armáda, která jej po roce 1990 narychlo prodala soukromému vlastníku, aby jej nemusela vracet, zámek v Praze – Horních Počernicích byl církvi vyvlastněn až v roce 1959 (s výjimkou nově zřízeného sborového domu) a restituován v roce 1991 (fakticky 1999, protože dosavadní uživatel měl deset let na vystěhování); církev v něm pak zřídila azylový dům. Středisko Poušť bylo v roce 1952 nuceně pronajato Československým aeroliniím, ale protože ty o jeho využívání neměly dlouhodobý zájem, od roku 1957 sloužilo opět k rekreaci členů církve a pro celocírkevní kurzy.

Obnovení církevní sociální práce bylo možné až po listopadu 1989. Začal s ním aktivní plzeňský sbor, který ve svých prostorách v roce 1991 otevřel Středisko křesťanské pomoci a rovněž azylový dům, později také středisko následné péče. V roce 1992 byla oficiálně založena Diakonie Evangelické církve metodistické, v současnosti v jejím rámci funguje 10 Středisek křesťanské pomoci. Další azylové domy vznikly v Jihlavě, komunitní centra i při několika dalších sborech. V roce 1993 církev dále koupila rekreační chalupu ve Veselce na Šumavě, která je využívána především pro rodinnou rekreaci a sborové dovolené.

I když se členové metodistické církve hojně věnovali biblické kolportáži, jejich vlastní vydavatelská činnost byla skromná a dlouho prakticky omezená na církevní časopisy. Od roku 1923 církev vydávala měsíčník Křesťanský buditel, úředně zastavený v září 1941 a obnovený v lednu 1946. Křesťanský buditel však vycházel jen do konce roku 1952, kdy komunistické úřady využili úmrtí redaktora k zástavě časopisu. Věřícím bylo doporučeno číst naddenominační Kostnické jiskry, na jejichž redakci se podíleli členové metodistické církve. V letech 1958–62 vycházel cyklostylovaný interní časopis Metodista. O znovuzaložení vlastního časopisu se církev pokusila v roce 1968, nebylo však dovedeno do úspěšného konce, místo toho v letech 1970–73 vycházel opět jen interní Oběžník. Na jeho základech vznikl v roce 1984 časopis Slovo a život, zprvu vycházející nepravidelně a později jako dvouměsíčník, od roku 1993 s novým číslováním ročníků. V letech 1999–2010 byla periodicita zvýšena na měsíční (časopis vycházel desetkrát ročně), od roku 2011 se změnila na čtvrtletní. Po roce 1989 došlo rovněž k obrovskému nárůstu církevní vydavatelské činnosti v oblasti náboženské literatury (knihy a brožury).

Počet věřících

Metodistická církev výrazně rostla především v meziválečném období, kdy s asi deseti tisíci věřícími patřila mezi největší nonkonformistické církve v českých zemích. Její členská základna přitom byla soustředěna do několika oblastí Čech a prakticky nepřekračovala českojazyčné obyvatelstvo. V podstatě kontinuální růst ukončilo odstoupení pohraničí a především nacistická okupace, která byla církvi nepřátelská, po druhé světové válce se už na úspěch někdejších misií nepodařilo navázat. Ve druhé polovině 20. století lze sledovat spíše trvalý pokles počtu členů související s demografickým vývojem, a tento trend se nepodařilo zvrátit ani nově rozvinutou relativně úspěšnou misijní činností po roce 1989.

 

	sčítání lidu	církevní statistika
1921	1454	3964 (1922)
1930	7134	9946
1940	--	6761 (1941)
1950	--	--
1960	--	--
1970	--	5387
1980	--	4417
1991	2855	3375
2001	2694	1464
2011	1952	1334

Zatímco meziválečná církevní statistika nerozlišovala mezi jednotlivými typy členství, pro pozdější období lze v rámci vnitrocírkevní statistiky uplatnit vlastní církevní kritéria. Zvláštním typem členů církve jsou její ordinovaní duchovní; dále se rozlišuje mezi přípravnými (pokřtěnými) členy, kteří se účastní náboženského života, avšak dosud buď neprošli obrácením, nebo sbor vyčkává na to, až obrácení ponese „ovoce“ v jejich životě, a plnoprávnými (vyznávajícími) členy církve.

	přípravní členové	plnoprávní členové	duchovní	celkem
1970	2247	3122	18	5387
1980	2750	1649	18	4417
1991	2105	1250	20	3375
2001	523	912	29	1464
	pokřtění členové	vyznávající členové	duchovní	celkem
2011	981	323	30	1334

Literatura

Martin E. BROSE: Charles Wesley, zpěvák metodismu. Evangelická církev metodistická, Praha 2002.
Kenneth CRACKNELL – Susan J. WHITE: An Introduction To World Methodism. Cambridge University Press, Cambridge 2005.
William R. DAVIES: Křest Duchem a duchovní dary v raném metodismu. Evangelická církev metodistická, Praha 2000.
Kdo jsou a co chtějí metodisté. Konferenční Rada křesťanské výchovy ECM, Praha b. d.
Garth LEAN: John Wesley – svědek Boží moci. Návrat domů, Praha 2000.
Zdeněk R. NEŠPOR – Martina HORNOFOVÁ – Marek JAKOUBEK: „Čeští nekatolíci v rumunském Banátu a v Bulharsku. Část čtvrtá: Religiozita reemigrantů.“ Lidé města, Revue pro etnologii, antropologii a etologii komunikace 8/2002, s. 85–104.
A. PROCHÁZKOVÁ (ed.): Osmdesát let milosti. ECM 2000. Evangelická církev metodistická, Praha 2000.
Řád Evangelické církve metodistické Výroční konference v České a Slovenské republice. Evangelická církev metodistická, Praha 2006.
Aleš SEKOT: Evangelická církev metodistická. Sekretariát pro věci církevní MK ČSR, Praha 1981.
V[ilém] D. SCHNEEBERGER: Přehledné dějiny metodismu. ÚCN (Kalich), Praha 1983.
Vilém D. SCHNEEBERGER: Metodismus v Československu (1918–1992). Evangelická církev metodistická, Praha 2003.
Vilém D. SCHNEEBERGER: Lid zvaný metodisté. Příběhy vážné i méně vážné. Evangelická církev metodistická, Praha 2005.
John WESLEY: Deník Johna Wesleye. ÚCN (ECM), Praha 1971, nové vydání 1992.

Oficiální internetové stránky: http://www.umc.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek