Církev Slovo života: Porovnání verzí

imported>ZRN
imported>ZRN
(Žádný rozdíl)

Verze z 5. 10. 2020, 09:48

Církev Slovo života

Církev Slovo života je protestantskou evangelikální církví, jež se na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století zformovala jako první česká součást světového neocharismatického hnutí víry a po celá dvě desetiletí byla hlavní repre­zentantkou hnutí víry v české společnosti. Společenství, které tehdy užívalo název Voda života a později Slovo života, fungovalo jako občanské sdružení, k církevní registraci pod názvem Církev Slovo života došlo v roce 2010. Církev Slovo života nepožívá tzv. zvláštních práv.

Historie hnutí víry a společenství Slovo života

Hnutí víry je nejstarší a patrně také nejsilnější součástí třetí „vlny“ pentekostalismu, takzvaného neocharismatického hnutí. Svým důrazem na uzdravení na základě víry, pozitivního vy­znávání i vzdorování symptomům nemoci je pevně zakotveno v pentekostální tradici: podob­ně věřili a modlili se za uzdravení již raní pentekostalisté na začátku 20. století, a dokonce i jejich předchůdci v hnutí božího uzdravení ve druhé polovině 19. století (více viz Apoštolská církev). Návaznost na klasický pentekostalismus prokazuje i účast zakladatele tohoto hnutí, Američana Kennetha Erwina Hagina (1917–2003), v takzvaném uzdravujícím probuzení na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století. Na druhou stranu se ovšem klasičtí pentekostalisté od Hagi­na a hnutí víry obvykle distancují s poukazem na ovlivnění ze strany hnutí nového myšlení a jeho spekulativ­ní metafyziky, již navzdory její křesťanské rétorice považují za „nebiblickou“.

Kenneth Hagin byl podle vlastního životopisu nedonošeným dítětem a nemocným a slabým chlapcem, který po letech strádání našel oporu v Ježíšově výroku „Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a bu­dete to mít“ (Mk 11, 24). Po své konverzi roku 1933 působil jako mladý evangelista v baptistické církvi, ale kvůli své inklinaci k pentekostalismu se s ní rozešel a roku 1937 se stal pastorem pentekostál­ní církve Shromáždění boží. Od roku 1949 působil jako nezávislý evangelista vedle známějších amerických misionářů a uzdravovatelů Kath­ryn Kuhlmanové (1907–1976), Williama M. Bran­hama (1909–1965) nebo Orala Ro­bertse (1918–2009), kteří tvořili jádro takzvaného uzdravují­cího probuzení kolem časopisu Hlas uzdravení, vydávaného další Haginovi blízkou osobností, Gordonem Lindseyem (1906–1973). Mezi lety 1950 a 1963 Hagin – podle svých slov – zažil osm duchovních setkání s Ježíšem Kris­tem, která ho vedla k rozvíjení charismatu uzdravování a k naději, že hromadná uzdravení se v současné době (chápané jako doba těsně před druhým příchodem Kristovým) budou dít ve všech křesťanských církvích. Hagin byl přesvědčen, že boží vůlí je všestranné požehnání kaž­dého, kdo k Bohu přistupuje s vroucí modlitbou, kdo opravdově věří, že biblické výroky a příběhy o uzdravení se týkají přímo jeho, kdo tuto víru slovy vyznává a kdo na základě této víry jedná tak, jako kdyby se slova Bible v jeho životě již uskutečňovala. Právě „slova víry“ (nebo též „pozitivní vyznání“), jimiž je víra vyznávána, se stala základem jeho nauky a základem hnutí víry, které se postup­ně v důsledku ohlasu jeho učení vytvořilo.

V Haginově nauce o uzdravení je možné rozeznat nejen ohlas starších evangelikálních hnutí božího uzdravení, keswického hnutí nebo hnutí uzdravujícího probuzení, ale – prostřednictvím zásadní části díla pastora a spisovatele E. W. Kenyona – i dědictví nekřesťanského hnutí nového myšlení. Podle tohoto hnutí má lidská mysl (v Kenyonově a Haginově verzi lidská víra) schopnost tvořit realitu pozitivními myšlenkami, vizualizací žádaného stavu, pozitivním vyznáváním a dalšími mentálními technikami. Essek William Kenyon (1867–1948) ve svých dodnes populárních knihách vkládal ideje hnutí nového myšlení (např. o potenciálu pozitivních myšlenek tvořit realitu) do křes­ťanského kontextu, a učil tak například o „pozitivním vyznávání božího Slova“. Hagin tak popularizoval Kenyonovo učení o tom, že každý křesťan má být fyzicky zdráv a materiálně prosperující a úspěšný.

Pod Kenyonovým vlivem došel Hagin také k přesvědčení o tom, že křesťan může a má přijmout postavení božího dítěte, získat od Boha veškerá „požehnání“ a vykonávat autoritu nad satanem a démony, a být tak uchráněn před negativními životními situacemi – nejen nemocí, ale i chudobou, neštěstím apod. Haginovo učení, zvané také „slovo víry“ a odpůrci označované za „teologii prosperity“, předpokládá, že Bůh si přeje nejen spásu všech lidí, ale i jejich duševní i tělesné blaho. Překážkou k tomu může být kromě nevyznaných hříchů jen nedostatek víry. Hagin tak překonal tradiční evangelikální nedůvěru k hodnotám „tohoto světa“: odmítal sice „světskost“ v morálce, ale plně přijal a obhajoval materiální bohatství jako důkaz požehnání ze strany Boha. Podle teologie prosperity platí pravidlo přímé úměry mezi mírou víry (a z ní vyplývajících obětí a investic) a mírou odměny ve formě vyslyšení modliteb a požehnání. Toto pravidlo motivuje věřící ke štědrému přispívání na potřeby sborů a misijních aktivit i k horlivé víře a vytrvalým modlitbám za zásadní i každodenní potřeby.

Zjevení Ježíše Krista dodala Haginovi potřebnou autoritu k předávání jeho učení. Po posledním z těchto zjevení roku 1963 založil v texaském Garlandu misijní organizaci a začal šířit nahráv­ky svých kázání a své knihy. Vzniku a rychlému rozvoji hnutí víry napomohlo přestěho­vání Haginovy misijní organizace roku 1969 do oklahomské Tulsy, centra jižanského konzer­vativního a pentekostálního evangelikalismu. V sedmdesátých letech Haginova misijní organizace pro­vozovala každodenní rozhlasové vysílání zasahující nejen Spojené státy, ale přejímané i v ci­zině, vydala více než stovku Haginových knih, jejichž celkový náklad dosáhl desítek milionů výtisků, vyráběla a každý měsíc distribuovala desítky tisíc magnetofonových pásků a vydávala popu­lární časopis Slovo víry. Nejdůležitějším prostředkem šíření hnutí víry se ale stalo biblic­ké školicí centrum Rhema, založené v Tulse roku 1974. Mezi desítkami tisíc jeho absolventů jsou i osobnosti, které Haginovo učení dále rozvíjely a nesly doslova do celého světa. Díky přeloženým knihám nebo i osobním návštěvám jsou z nich mezi českými pentekostálními křesťany známi například John Osteen (1921–1999), Kenneth Copeland (*1936) nebo Ulf Ekman (*1950). Právě Ekman a jeho švédští následovníci mají rozhodující podíl na rozvoji českého společenství Slovo života.

Ulf Ekman konvertoval ke křesťanství roku 1970, o devět let později byl po studiích ordinován ve švédské luterské církvi a nastoupil jako kaplan Uppsalské univerzity. Již během studia se seznámil s učením hnutí víry prostřednictvím nahrávek kázání Kennetha Copelanda. Roku 1980 navštívil Tulsu a s hnutím víry se seznámil bezprostředně. Na tomto základě se rozhodl ke studiu na Haginově biblické škole Rhema (v letech 1981 a 1982). Po návratu cestoval po Švédsku a kázal v duchu učení hnutí víry, opustil luterskou církev a roku 1983 založil v Uppsa­le sbor Slovo života, stejnojmennou biblickou školu a nadaci Slovo života, která poskytla právní rámec i dalším aktivitám: bylo založeno stejnojmenné nakladatelství, začaly vycházet časopisy a vznikly školy všech stupňů. Vysokoškolské teologické vzdělání poskytoval mezi lety 1994 a 2014 Teologický seminář Slovo života, od roku 1997 s akreditací americké Univerzity Orala Robertse (švédskou akreditaci pro udělení akademických titulů ale seminář nezískal). Na biblickou školu se prvního roku 1983 přihlásilo asi dvě stě studentů, kteří pak nesli posel­ství hnutí víry na další místa ve Švédsku a v Dánsku a do dalších zemí. Misie, kterou obvykle provází založení místní biblické školy pro přípravu dalších misionářů, byla po změně politic­kých poměrů ve střední a východní Evropě úspěšná i v Československu, Bulharsku či Rusku.

Růst švédské církve Slovo života, viditelně dokumentovaný například otevřením nové modlitebny pro čtyři tisíce lidí roku 1987, provázela i tvrdá kritika ze strany médií, neochota státních úřa­dů schvalovat církvi její školní projekty i obviňování z psychických manipulací a z podílu na sérii sebevražd jejích sympatizantů. Vyhrocené vztahy měly za následek i atentáty a projevy vandalismu, jimž byla církev vystavena. Ovšem už v průběhu devadesátých let církev radi­kální postoje spíše opouštěla a také vnější kritika výrazně zeslábla. Od přelomu tisíciletí se Ulf Ekman více věnoval zahraničním cestám. Kromě jiného inicioval založení studijního centra pro vzájemné porozumění Židů a křesťanů v Izraeli. V duchu takzvaného křesťanského sionismu ostatně již roku 1993 založil iniciativu Opera­ce Jabotinsky na podporu rus­kých Židů, kteří se chtěli vy­stě­hovat do Izraele. Další změna nastala roku 2013, kdy se Ekman vzdal svého místa pastora uppsalského sboru Slovo života, k němuž tehdy patřily asi tři tisíce křesťanů. Roku 2014 se od tohoto společenství odloučil tím, že oznámil přestup svůj i své man­želky do římskokatolické církve.

Životní cesta Ulfa Ekmana může být chápána jako ilustrace dvou hlavních posunů, k nimž v církvi Slovo života (stejně jako v některých dalších společenstvích hnutí víry) dochází: prvním posunem je opouštění teolo­gicky vyhraněné rétoriky a posílení šířeji přijatelných pentekos­tálních a obecně evangelikál­ních doktrín a postojů, druhým posunem je pak proměna košaté­ho svazku aktivit centrálně řízených jedním pas­torem (popřípadě jednou manželskou dvojicí pastorů) v organizaci, která více připomíná de­nominaci s kongregačním uspořádáním (slože­nou ze samo­statných sborů). Tyto posuny by mohly naznačovat slabost hnutí víry, ale skuteč­nost je spíše opačná: ideje tohoto hnutí (byť ne ve vyhraněné podobě) se staly běžným réto­rickým vybavením neocharismatických kazatelů a zakladatelů takzvaných nedenominačních sborů a v rámci neocharismatismu zasáhly snad až tři sta milió­nů křesťanů především v Africe, Latinské Americe a jihovýchodní Asii.

Religionistická charakteristika hnutí víry

Charakteristika hnutí víry obecně a církve Slovo života konkrétně musí vzít v úvahu skutečnost, že hnutí víry chce být radikálním, nekompromisním křesťanstvím: nechce slevit z dů­sledků, které přináší jeho porozumění Bibli, ani z nároku na absolutní oddanost křesťana Bohu. Posilování víry navzdory vnějším materiálním okolnostem, povzbuzování k nasazení pro misii, rozněcování finanční i pracovní obětavosti, dodávání odvahy k intenzivnímu zbožnému životu ve všech situacích, vedení k mravně přímočarému jednání – to vše a mnoho dalšího je účelem burcující, nadsazující a mnohdy záměrně šokující kazatelské rétoriky. Ačkoliv se v této rétorice objevují určité charakteristické prvky (jsou vyjmenovány níže), nejedná se o ucelený teologický systém, který by byl kazateli a misionáři hnutí víry reflektován, pochopen a vědomě přijat, natož který by byl vnímán a domýšlen jejich posluchači. Promyšlenou „teo­logii hnutí víry“ můžeme předpokládat patrně pouze u Kennetha Hagina a jeho nejbližšího následovníka Kennetha Copelanda. U dalších učitelů je možné rozpoznat spíše sou­bory účin­ných rétorických figur odvozených ze specifického výkladu Bible a předávaných z kazatele na kazatele či ze spisovatele na spisovatele. Tyto prvky „teologie hnutí víry“ navíc pentekostalis­mus nenahrazují, ale pouze doplňují. Teologická práce ostatně není ve středu zájmu hnutí víry. Tam leží každodenní, vítězná praxe, „přemáhající svět“ a disponující „boží mocí“.

Zmíněné doplnění pentekostální teologie, nazývané též „teologie prosperity“ nebo „teologie slova víry“, vychází z názorů a postojů Kennetha Hagina. Podobně jako ostatní evangelikálové měl Hagin za to, že Bůh chce obnovit křesťanstvo podle vzoru první církve tak, jak je popsána v Novém záko­ně. A spolu s ostatními pentekostalisty Hagin na základě novozákonního tvrze­ní o tom, že „Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky“ (Žd 13,8), očekával tuto obnovu se všemi zázra­ky a znameními, které podle křesťanské Bible provázely Ježíšovo působení a život první círk­ve. Podobně jako většina evangelikálů Hagin chápal Bibli v doslovném významu a z jednotli­vých biblických příběhů vyvozoval dalekosáhlá zevšeobecnění. Vedle Bible ovšem Hagin a po něm další učitelé hnutí víry dávají značný důraz na proroctví a další nadpřirozené zdroje poznání, a to jistě ve větší míře, než je obvyklé v jiných pentekostálních směrech. To, co ovšem bezpochyby Haginovo učení odlišuje od ostatních pentekostalistů, je jeho poje­tí člověka. Z něho pak – zdá se – vyplývají i další teologická specifika hnutí víry. Díky vlivu Esseka W. Kenyona je základem Haginovy antropologie přesvědčení, že člověk je duch, má duši a žije v těle. Kvůli Adamovu pádu v ráji má člověk satanskou přirozenost, ale díky Ježíšově vítěznému sestoupení do pekla může při znovuzrození získat boží přirozenost. Z toho vyplývá vysoké hodnocení věřícího člověka, který je v postavení božího dítěte a má značnou autoritu – může vládnout nad nemocí, démony a dalšími projevy satanova působení a může mít stejné, a dokonce i větší schopnosti než měl podle záznamů v Bibli Ježíš. Pokud si křesťan uvědomí toto své postavení a výsady, které toto postavení přináší, může a má s autoritou pronášet nárok na zázraky a na naplněný život ve zdraví a všestranné prosperitě.

Klíčem k této vládě nad životními okolnostmi je víra. Je to vlastně víra, která tvoří novou realitu podobně, jako když – podle Hagina – Bůh používal víru, aby stvořil vesmír. Křesťanova víra je posilována četbou Bible a vztažením jejích pozitivních slov o uzdravení, vítězství nad démony a dalších žádoucích dějích na vlastní aktuální situaci. Podle Hagina má křesťan nad těmito slovy rozjímat, představovat si (vizualizovat) jejich naplnění, popírat vše, co by jejich uskutečnění zpochybňovalo (například „lživé symptomy nemoci“), a hlavně jednat tak, jako by tyto děje již probíhaly či proběhly. Víra, již předtím uvolněná proklamacemi („pozitivním vyznáváním“), je takovým jednáním prokázána a může být naplněna. Pokud v tom nebrání nějaký nepřiznaný hřích, má jednání podle tohoto „zákona víry“ přinést žádoucí účinek. Naopak nedostatek víry nebo slova, která vyjadřují nežádoucí skutečnosti (vlastně „negativní vyznání“), jsou příčinou toho, že člověk podléhá útokům satana.

Z předpokladu, že Bůh je dobrotivým „Otcem“ a že nemoc a ostatní zlé věci pocházejí od satana, vyplývá, že boží vůlí je stejně tak spása člověka jako jeho uzdravení a všestranná blaže­nost. Bůh chce působit k tomuto stavu (a působil tak v první církvi), ale brání mu v tom nedo­statek víry u lidí. V tomto pohledu je lékařská péče sice úctyhodná, ale v podstatě nadbyteč­ná a existuje jen kvůli slabosti lidí. Nemoc má totiž podle Hagina duchovní podstatu, a musí s ní být tedy nakládáno duchovními prostředky. K nim patří i vyznávání uzdravení, a to i na­vzdory bolesti a navzdory příznakům nemoci, které jsou chápány jako satanovo pokušení, jemuž je třeba odolávat. Tyto postoje mají v hnutí víry sloužit k povzbuzení věřících v jejich zápase s nemocí, ale mohou v případě neúspěchu nezáměrně vést i k jejich pocitu viny či selhání. Lékařská péče byla podceňována, anebo dokonce stavěna do protikladu vůči víře už v hnutí božího uzdravení, na něž Hagin navazoval, v raném pentekostalismu i v uzdravujícím probu­zení, jehož byl Hagin součástí. V hnutí víry byl ovšem tento protiklad v některých případech až vyhrocen. Také „zákon víry“ byl znám u Kenyona a několika dalších amerických křesťan­ských autorů ovlivněných hnutím nového myšlení, ale až v hnutí víry bylo působení tohoto „zákona“ zřetelně postaveno nad vůli samotného Boha, který v tomto pojetí nemůže jednat, dokud ho k tomu člověk s patřičnou vírou nevyzve.

Z Kenyona vychází také Haginovo pojetí dějin spásy lidstva. Na začátku těchto dějin Adam „spáchal velezradu“, když v důsledku svého hříchu odevzdal satanovi svět, jejž Bůh původně Adamovi svěřil. Potomci Adama, tedy další lidé, tak mají satanovu přirozenost. Aby získal svět zpět, musel Bůh satanovi zaplatit výkupné. Z „legálního panství“ satana Bůh vykoupil lidi tím, že se v podobě Ježíše stal člověkem, Ježíš po své smrti na kříži sestoupil do pekel, tam přijal satanovu přirozenost a vzal na sebe hříchy, nemoci i chudobu. Tím byla Adamova „vele­zrada“ odčiněna a Ježíšův duch se znovuzrodil. Každý, kdo v Ježíše uvěří, tak má „legální“ nárok na to, co Ježíš i pro něho těmito činy získal: vykoupení z prokletí hříchu, nemoci a chu­doby. Pokud jsou věřící lidé nadále hříšní, nemocní nebo s jakýmikoli jinými problémy, může to být – podle Hagina a dalších učitelů hnutí víry – způsobeno démony, například démo­nem cizo­ložství, žárlivosti, hněvu a podobně. Nad démony má ovšem věřící autoritu a může je s pomocí proklamace Ježíšova jména, veršů Bible a podobně vymítat buď sám, nebo za pomoci pastora či exorcisty.

Podobně jako u jiných Haginových žáků a příslušníků hnutí víry, byly i v kázáních a spisech Ulfa Ekmana rozesety prvky výše zmíněné Haginovy teologie hnutí víry. A podobně jako i v jiných společenstvích hnutí víry, také v církvi Slovo života (jak ve švédské mateřské církvi, tak ve stejnojmenném českém společenství) tyto prvky měly a dosud mají spíše provokativní a burcující funkci než funkci dogmatickou, a navíc se postupem doby vytrácejí. Současně s tou­to změnou se původně jednostranné zaměření na přímočarou misii obvykle rozšiřuje o pas­torační a katechetickou práci, která vede k diferencovanějším postojům, vyplývajícím z pest­rosti skutečných životních situací. Slábne tak počáteční vyhrocená kazatelská rétorika a círk­ve hnutí víry tíhnou ke konzervativnějším podobám evangelikalismu. Ačkoli tedy společen­ství, které je dnes známé jako Církev Slovo života, bylo nejméně dvacet let své existence nej­důležitějším českým představitelem hnutí víry, v poslední době toto postavení ztrácí ve pro­spěch mladších církevních útva­rů, například sborů nazvaných Triumfální centrum víry (dosud neregistrovaných jako církev) nebo Církve Oáza (registrované českým státem jako církev roku 2014; více o ní v příslušném hesle).

Bohoslužba ve sborech hnutí víry je podobně dynamická jako u ostatních pentekostalistů. Jejím středem je zřetelně kázání, obvykle delší než u ostatních pentekostálních směrů a motivačně zaměřené na posílení víry. K dynamickému projevu patří i typické prokládání kazatel­ského projevu exklamacemi slov „haleluja“ či „amen“. Součástí bohoslužby bývá peněžní sbírka, jíž obvykle předchází promluva motivující k bohatým obětem ve prospěch církevní činnosti a k víře, že tato oběť bude odměněna osobní prosperitou. Ve sborech hnutí víry je v duchu evangelikálního dědictví kladen důraz na svědectví; tato svědectví se často týkají fungování „zákona víry“. Na základě přesvědčení, že Bůh poskytuje člověku pouze to dobré a že to zamýšlí poskytnout vždy a každému, bývají tato svědectví zevšeobec­něna, a tím slouží k posilování víry. Večeře Páně bývá podobně jako u většiny evangelikálů vysluhována jedno­duše jako „památka“ Ježíšovy poslední večeře a křest prováděn u dospělých či dospívajících, a to prostřednictvím ponoření. Je běžné, když se někteří členové sboru scházejí kromě nedělních bohoslužeb i během týdne v domácích skupinách.

Nepřehlédnutelný je v hnutí víry misijní akcent. Hlásání uzdravení a dalších zázraků, modlitby za nemocné a vyhánění démonů mají totiž ve hnutí víry sloužit nejenom věřícím, ale stejně významná je jejich role v misii, při níž mají sloužit jako důkaz boží existence a moci. Pro misii jsou typická masová shromáždění, na nichž je slovy ka­zatele i svědectvími posílena víra účastníků a jejich očekávání zázraků. Vedle těchto hromadných evangelizací je dáván důraz na každodenní osobní misijní působení, popřípadě na misii prostřednictvím neformálních domácích skupin. Naopak méně populární jsou v hnutí víry paracírkevní misijní organizace: v hnutí víry jich není mnoho zakládáno, ovšem účast na misijních akcích jiných evangelikálů je obvyklá. Například stejně jako k ostatním evangelikálům pro­nikly i do hnutí víry kursy Alfa. Společenství hnutí víry bývají dále velmi aktivní v oblasti křesťanského sionismu (podpory Židů a Státu Izrael). Konzervativní výchova dětí vede někdy ke snaze zakládat křesťanské školy, anebo alespoň k využívání možností domácího vzdělávání. Promyšlený vzdělávací systém je ostatně typický pro švédskou církev Slovo života a ohlas toto systému je patrný i v českých sborech, jimž je tato církev blízká.

Hnutí víry je tvořeno samostatně působícími sbory, pouze volně spojenými misijní organizací duchovního učitele, který tyto sbory založil, ustanovil jejich pastory a příleži­tostně je motivuje při svých návštěvách. Stejně jako v celém neocharismatickém hnutí se projevuje nedůvěra až odpor k denominačnímu zřízení s volenými orgány, závaznými řády a společnou ustanove­nou věroukou. Česká Církev Slovo života ovšem má díky své historii podobu denominace: v jejím čele stojí Kolegium pastorů a vedoucích misijních stanic, které ze svého středu volí členy výkonného orgánu (Rady) a seniora církve. Silná pozice pastorů vůči sborům, typická pro neocharismatické hnutí, se proje­vuje i tím, že pastoři jsou voleni a případně odvoláváni Kolegiem a že jsou to pastoři, kdo ve sborech ustanovují další vedoucí (starší).

Jako mnoho nově vznikajících křesťanských hnutí se i hnutí víry vymezovalo proti stávajícím církvím a vytýkalo jim především nedostatečnou rozhodnost a přílišnou ochotu ke kompromisům ve víře v zázraky. Kritické postoje hnutí víry vyjadřuje zvláště vůči římskokatolické církvi a není vzácné, když je v tomto prostředí vymítán „démon katolicismu“. Stejně jako v mnoha jiných hnutích se ale i v hnutí víry postupně projevily diferencovanější postoje a je pouze zdánlivým paradoxem, že v rétorice zakladatele švédské církve Slovo života se na začátku nového století objevilo vstřícnější hodnocení katolické a luterské liturgie a že se Ulf Ekman nakonec stal římským katolíkem.

Na kritiku svých údajně „vlažných“ křesťanských postojů reagovali evangelikálové především poukazováním na neortodoxní prvky teologie hnutí víry: nejzávažnější kritická díla publikoval konzervativní evangelikál Dave Hunt (1926–2013) roku 1987, charismatický pastor Daniel R. McConnell (*1957) roku 1988 a nový evangelikál Hank Hanegraaff (*1950) roku 1993. Také hlavní denominace klasických pentekostalistů, církev Shromáždění boží, dala opakovaně najevo svůj odstup od teologie hnutí víry. Rovněž čeští evangelikálové se v devadesátých letech 20. století od hnutí víry distancovali. Nejrozhodnější stanoviska zazněla od klasických pentekostálních a charismatických křesťanů. Zatímco charismatická Křesťanská misijní společnost roku 1993 kritizovala sbory hnutí víry hlavně kvůli údajnému přehánění počtů uzdravených a obráce­ných lidí, pentekostální Apoštolská církev uspořádala roku 1994 apologetickou konferenci o hnutí víry a roku 1996 vydala McConnellovu knihu v češtině. Vztahy českých sborů Slovo života a ostatních evangelikálů se začaly zlepšovat po roce 2000 díky společně pořádaným evangelizacím. Největší z těchto sborů (brněnský) je členem Evan­gelikální aliance.

Hnutí víry a církev Slovo života v českých zemích

Myšlenky hnutí víry se do Československa v době vlády komunistické strany dostávaly jen obtížně. Na začátku osmdesátých let se do styku s hnutím víry dostal vikář Českobratrské církve evan­gelické Dan Drápal (*1949) prostřednictvím zápa­doberlínského Společenství na cestě a jeho pas­tora Wolfhardta Margiese (*1938) a pak i prostřednictvím pašovaných knih a brožurek. Drápalem ovlivnění křesťané (dnešní Církev Křesťanská společenství, viz toto heslo) se ovšem od hnutí víry v devadesátých letech postupně odkláněli. Druhý impuls hnutí víry přinesl ve druhé polovině osmdesátých let do Československa tehdejší zahraniční student a současný zambijský pastor Henry Kashweka. Po svém příjezdu roku 1985 misijně působil mezi mladými lidmi a roku 1987 z nich vytvořil malou skupinu, která se stala zárodkem pozdějšího společenství Voda života (současné Církve Slovo života). Téhož roku se ke skupině připojil pozdější pastor tohoto společenství Alexandr („Saša“) Flek (*1968).

Neskrývané misijní úsilí skupiny získalo pozornost tajné policie – Státní bezpečnosti. Snad i kvůli tlaku z její strany se Kash­wekova skupina pokusila připojit ke vznikající Apoštolské církvi (státní uznání získala Apoštol­ská církev až roku 1989, ale již o několik let dříve komunistické úřady její činnost tolerovaly). Roku 1988 se ovšem Henry Kashweka a vedení Apoštolské církve odcizili. Nesoulad přetrval i poté, co byl Kashweka československými úřady vyhoštěn a vedení skupiny se ujal Alexandr Flek. V říjnu téhož roku 1988 se skupina spolu s místním sborem Jednoty bratrské podílela na veřejné evangelizaci v Holešově, na níž hovořili švédští kazatelé Micael Lundin a Bengt Wede­malm (*1961). Spojení se švédskou církví Slovo života, které bylo touto akcí navázáno, se stalo určující v dalším vývoji tohoto českého společenství. Na konci roku 1988 se definitivně odloučilo od Apoštolské církve a zatím nelegálně se ustavilo v lednu 1989 pod názvem Voda života. Na jaře téhož roku se konala další evangelizace s Bengtem Wedemalmem v Brně a ještě před převratnými politickými událostmi roku 1989 vznikly podobné ilegální sbory v Brně (sbor Ježíš přijde) a v Prachaticích (sbor Cesta života).

Pod Flekovým vedením se skupina v roce 1990 zaregistrovala jako občanské sdružení Voda života a stále víc se začala orientovat na uppsalské centrum hnutí víry Livets Ord, podle kterého v roce 1994 změnila svůj název na Slovo života. Nešlo však o jediné formy hnutí víry, které v této době do Československa/České republiky pronikaly. Zejména na Moravě vznikly také sbory R. O. F. C., které později vytvořily Církev Nová naděje, některé další původně samostatné evangelikální sbory se spojily do Církve živého Boha a  Církve víry Milost; všechny tyto církve získaly postupně státní registraci a v této Encyklopedii mají samostatná hesla. Misijní úsilí společenství Voda/Slovo života se přitom ve svobodných poměrech ještě vystupňovalo. Skupina se roku 1990 podílela na evangelizaci s australským misionářem Stevem Ryderem (*1937) a uspořádala hojně navštívenou evangelizaci s americkou misionářkou Mary Alice Isleibovou (*1961), Středoevropskou konferenci víry s Ulfem Ekmanem a v následujícím roce evangeli­zaci se švédsko-americkým misionářem Peterem Youngrenem (*1954), která zaplnila praž­skou Letenskou pláň. Mladá církev se také zapojila do některých aktivit hnutí víry: do Operace Jabotin­sky nebo do charitativního projektu Krmte hladové, jehož iniciátor Lester Sumrall (1913–1996) čtyřikrát navštívil Prahu mezi lety 1992 a 1995.

Pod vlivem církve Voda života a v důsledku jejích misijních aktivit vznikaly sbory orientované na hnutí víry, popřípadě přímo na uppsalské Slovo života i jinde v Československu. V Brně se po rozpadu sboru Ježíš přijde podařilo vytvořit stabilní sbor teprve Micaelu Lundinovi roku 1992, když se na Moravu přestěhoval. V té době již Alexandr Flek studoval na biblické škole v Upp­sale a po návratu založil roku 1993 obdobnou biblickou školu v Praze. Následujícího roku se škola přesunula do Brna a vzniklo tam druhé, aktivnější centrum života církve. Zatím se ovšem stále jednalo o neformální společenství místních sborů, oficiálně registrovaných jako občanská sdružení. Alexandr Flek odešel roku 1995 studovat do Švédska a Spojených států teologii a biblické jazyky a po návratu do České republiky roku 1998 se již s církví Slovo života nesblížil. Začal působit jako nezávislý evangelikální kazatel a angažoval se v projektu moderního evangelikálně orientovaného překladu Bible (vyšel v roce 2009 pod titulem Bible 21), v roce 2011 pak založil občanské sdružení Ta Cesta, které se k neformálním bohoslužbám schází v pražské kavárně Louvre.

Brněnský sbor zůstal mezi sbory Slova života nejaktivnější i po odchodu Micaela Lundina na jiné misijní působiště roku 1996. Vedení sboru převzal Jiří Zdráhal (*1970) a po něm roku 2003 další absolvent uppsalské biblické školy Michal Vaněk (*1970). Sbor se nadále věnuje misijní činnosti i formou pořádání hromadných evangelizací a zve jak nezávislé evangelisty, například roku 1998 Ameri­čana Roberta W. Schambacha (1926–2012), tak misionáře švédského Slova života, například Carla Gustafa Severina (*1953). Brněnská biblická škola sice v roce 1999 ukončila činnost, ale roku 2014 byla obnovena. Kursy uppsalského Teologického semináře Slovo života mohou od roku 2010 navštěvovat čeští pracovníci církve Slovo života i ve školicím centru v Blansku. Od roku 1997 usiloval brněnský sbor Slova života o zřízení křesťanské zá­kladní školy. Ve spolupráci s dalšími evangelikálními sbory škola Jana Husa vznikla roku 2006 a o dva roky později získala ministerskou akreditaci. Roku 2010 bylo společenství nezávislých sborů registrováno státem jako Církev Slovo života a prvním seniorem Rady této církve se stal pastor brněnského sboru Michal Vaněk.

Organizace církve

Sbory Voda života zpočátku fungovaly značně neformálně, stabilní strukturu tvořili jen jejich kazatelé, ať už českého původu nebo zahraniční misionáři. Tak tomu bylo jak v období do pádu komunistického režimu, kdy byla existence církve ilegální, tak na počátku devadesátých let, kdy se církev zaregistrovala jako občanské sdružení. K posílení organizační struktury začalo docházet kolem poloviny devadesátých let v souvislosti s přímou orientací na uppsalské centrum hnutí víry (a změnou názvu na Slovo života), dále byla posílena procesem církevní registrace a zřejmě i vnitrocírkevními změnami, které probíhaly paralelně.

V této souvislosti můžeme hovořit o posílení významu jednotlivých místních sborů, případně menších misijních stanic. Současně však trvá určující pozice jejich pastorů vůči sborům, kdy pastor ustanovuje sborové starší a určuje provoz daného společenství. Pastoři jsou ustanovováni, případně odvoláváni celocírkevním Kolegium pastorů a vedoucích misijních stanic, které ze svého středu volí rovněž členy výkonného orgánu (Rady) a seniora církve.

Církev Slovo života je financována z desátků a darů věřících, nepřijímá státní dotace na provoz.

Církevní sbory

Počet sborů hlásících se k hnutí Voda/Slovo života před jeho oficiální církevní registrací je nezřetelný, docházelo k různým proměnám, o nichž současné vedení církve neposkytuje informace. Hnutí víry Voda života začalo zprvu působit v Praze, odchod Alexandra Fleka a další důvody však vedly k postupnému snížení významu tohoto centra. Hlavní oblastí se ve druhé polovině devadesátých let stala především jižní Morava jako přirozené misijní pole brněnského sboru. V současnosti žije téměř polovina věřících Slova života v Jihomoravském kraji a necelá pětina v Praze a ve středních Čechách; v dalších krajích jde o podstatně menší počty.

2010 7
2020 8

Církevní zařízení

Pražský sbor Voda života vydával v letech 1991–97 dvouměsíčník Voda života s podtitulem Revue pro božský život, v roce 1995 přejmenovaný na Magazín pro vítězný život (vycházel do roku 1997). Brněnský sbor založil v roce 1991 nakladatelství Dynamis, roku 1993 přejmenované na Slovo života. Pod jeho hlavičkou vychází zejména překladová křesťanská literatura, počet titulů však není příliš velký.

Brněnský sbor v roce 2008 zřídil základní a v roce 2010 k ní přidruženou mateřskou Křesťanskou školu M. J. Husa, na jejíž činnosti se podílejí také další brněnské evangelikální církve. V roce 2011 začal podobný projekt rovněž v Pardubicích.

Počet věřících

V rámci sčítání lidu začala být Církev Křesťanská společenství registrována teprve po svém oficiálním uznání, církevní statistiky nejsou veřejně dostupné.

sčítání lidu
1991 --
2001 --
2011 857

Literatura

Allan Heaton ANDERSON: An Introduction to Pentecostalism. Global Charismatic Christianity. Cambridge University Press, Cambridge 2014.
Stanley M. BURGESS – Eduard M. van der MAAS (eds.): The New International Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements. Zondervan, Grand Rapids 2002.
Pavel HEJZLAR: Dva přístupy k Božímu uzdravení. Fred F. Bosworth, Kenneth E. Hagin, Agnes Sanfordová a Francis McNutt v rozhovoru. Emet, Praha 2010.
HOŠEK, Pavel: „Uzdravení vírou.“ Dingir 11, 2008, 2, s. 54–55, 68.
Pavel JURKOVIČ: „Pánova cesta.“ Dingir 1, 1998, 2, s. 6.
McCONNELL, D[aniel] R.: Jiné evangelium. Historická a biblická analýza hnutí Víry. Křesťanský život, Albrechtice 1996.
Prokop REMEŠ: „Hnutí obnovy v Duchu svatém.“ Dingir 2, 1999, 3, s. 14–19.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Charismatické hnutí u nás.“ Dingir 2, 1999, 3, s. 24–25.

Oficiální internetové stránky: http://www.slovozivota.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek