Théravádový buddhismus

Théravádový buddhismus

Náboženská společnost Théravádový buddhismus se roku 2018 stala druhou buddhistickou náboženskou společností registrovanou Ministerstvem kultury České republiky a první společností, hlásící se k tradici théravády. Neregistrovaných théravádo­vých spole­čenství ovšem působí v české společnosti více; kromě toho zde stabilně vyučuje několik théravádových mnichů a mnišek jak českého, tak zahraničního původu. Náboženská společnost Théravádový buddhismus zpočátku reprezentovala specific­kou část théravá­dového buddhismu, tzv. tradici lesních mnichů. Brzy po svém vzniku ale rozšířila svůj zájem a v současnosti (2020) se orientuje již na širší spektrum théravádo­vých učitelů a vyvíjí v rámci théravádového buddhismu širší škálu aktivit.

Historie théravádového buddhismu v tradici lesních mnichů

Théravádový buddhismus je jednou z hlavních větví buddhismu; západní věda zpravidla označuje za další dvě hlavní větve mahájánový a vadžrajánový buddhismus. Výraz théraváda, převzatý z jazyka páli, má význam „cesta starších“, čímž se rozumí nauka starších mnichů (thérů). Stoupenci této buddhistické tradice mají za to, že na rozdíl od inovativních mahájánových a vadžrajánových škol má théravádový buddhismus nejblíže k původní podobě učení a praxe Siddhatthy Gótamy, zvaného Buddha, který žil asi v letech 563–483 př. Kr., podle théravádové tradice 623–543 př. Kr. Ve shodě s akademickými buddhology předpokládají, že toto učení i pravidla mnišské kázně jsou nejvíce zachovány v kanonic­kém souboru textů zvaném Tipitaka (ve významu „Trojí koš“), který vznikl patrně ve 3. století před naším letopočtem a dochoval se v jazyce páli.

Pro théravádový buddhismus je typické úzké spojení mnichů s laiky. Mniši musejí přede­vším dodržovat pravidla řádového života (jichž je 227), dále pak vyučovat laiky a jejich děti buddhistické nauce, praxi a morálce, a i dalšími způsoby konat v jejich prospěch. Laici naproti tomu mnišské komunity podporují materiálně, a mniši a mnišky jsou tedy na laicích závislí. Kláštery jsou v oblastech rozšíření théravádového buddhismu nezbyt­nými centry náboženského života, ale i vzdělávání a sociální pomoci. V této tradiční po­době je théravádový buddhismus rozšířen na Šrí Lance, v Thajsku, Barmě (Myanmaru), Kambodži, Laosu a velmi okrajově ve Vietnamu. Na Západě je théravádový buddhismus obvykle vyučován a praktikován v meditačních centrech, která mniši a mnišky pouze příležitostně navštěvují. Ovšem i v západních zemích bylo již založeno několik klášterů se záměrem, aby náboženský život západních théravádových buddhistů byl co nejpodob­nější ideálu, odvozenému z předpokládaného Buddhova života a z kánonu Tipitaka.

V tradičních zemích théravádového buddhismu se v posledních letech projevuje touha žen po mnišském životě. Svůj záměr vytvořit ženské kláštery tyto ženy opírají o tradici, podle níž Buddha existenci ženského mnišství povolil, i když mnišky v náboženských ohledech zcela podřídil mnichům. V další théravádové tradici ovšem nejsou ženské kláš­tery povoleny. Zatímco nově vznikající komunity mnišek jsou v těchto zemích okrajovým a velmi kontroverzním jevem, ve svobodných poměrech Západu mnišky běžně působí, ačkoli oprávněnost jejich působení je též široce diskutována. Náboženská společnost Théravádový buddhismus tuto diskusi reflektuje ve svém Základním dokumentu a nevylučuje, že by v budoucnu mohla vznik ženského kláštera iniciovat.

V širokém rámci théravádového buddhismu, tradičně žitého v oblastech dnešních výše jmenovaných států Východu, postupně vzniklo několik mnišských řádů, a to na základě různé interpretace mnišských řádových pravidel. Jeden z těchto řádů, dhamajuttika-nikája, vznikl roku 1833 díky reformnímu úsilí thajského prince Mongkuta (1804–1868), který byl roku 1851 korunován králem Ramou IV. Mnichy řádu dhamajuttika-nikája byli později také zakladatelé takzvané thajské lesní tradice adžán Sao Kantasíló (1861–1941) a adžán Man Bhúridattó (1870–1949). Na počátku této tradice stála touha těchto mnichů po autentičtějším mnišském životě vedeném způsobem co nejvíce odpovídajícím Bud­dhovým nárokům. Thajský výraz adžán ve významu „učitel“ je titulem staršího mnicha (théry). Výraz „lesní“ v názvu tradice odkazuje jednak na významné momenty legendár­ního Buddhova života, jednak na oddělení od většinového thajského buddhismu, spjaté­ho s královskou rodinou a podezřelého z poklesu mnišské kázně, a konečně i na aske­tický mnišský způsob života, věrný původnímu mnišskému ideálu. Právě k řádu dhama­juttika-nikája a k thajské lesní tradici se náboženská společnost Théravádový buddhis­mus výslovně přihlásila ve svém Základním dokumentu, předloženém na počátku jejího registračního procesu.

Žákem adžána Mana a významným nositelem lesní tradice v další generaci byl adžán Čá Subható (1918–1992), obvykle známý jen jako adžán Čá. Jako duchovní učitel a zaklada­tel klášterů se stal významnou osobností v Thajsku, a zvláště po svých návštěvách Evropy a Spojených států získal i řadu příznivců ze západních zemí. Do kláštera Wat Pah Pong, který adžán Čá roku 1954 založil a jehož byl představeným, přišel roku 1967 Američan Robert Jackman (*1934), patrně první západní mnich v této tradici. Pro další mnichy ze Západu, jichž stále přibý­valo, založil adžán Čá roku 1975 klášter Wat Pah Nanachat a Robert Jackman se již jako adžán Sumédhó stal jeho představeným. Od roku 1979 začaly vznikat kláštery této tradice i na Západě. Představeným prvního z nich, který tohoto roku vznikl v obci Chithurst ve Velké Británii, se stal právě adžán Sumédhó. Další kláštery byly zřizovány ve Velké Británii (především klášter Amaravati u Londýna, založený roku 1984 též adžá­nem Sumédhóem), ale i v Austrálii, Itálii, na Novém Zélandě a ve Švýcar­sku. Prostřednic­tvím misijní činnosti adžána Čáa a adžána Sumédhóa se tak thajský théravádový bud­dhismus lesní tradice postupně na Západě etabloval. Také thajský mnich Phrapalad Sunthon Sophap (pra Auen), první předseda náboženské společnosti Théravádový buddhismus, je žákem adžána Čáa.

Jak je řečeno již výše, v samém závěru registračního procesu se ovšem vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus k tradici lesních mnichů uvolnil. Poslední přijatá verze Základního dokumentu z 21. května 2018 o vazbě na dhama­juttika-nikáju již ne­hovoří.

Religionistická charakteristika společenství Théravádový buddhismus

Nauka théravádového buddhismu je odvozena z kanonic­kého souboru textů Tipitaka a z výkladů a komentářů k němu. Jádrem buddhistické nauky (dhammy) jsou takzvané čtyři ušlechtilé pravdy, které podle tradice pronesl sám Buddha brzy po svém probuzení. První z těchto ušlechtilých pravd tvrdí, že existence ve všech svých projevech a podo­bách neuspokojivá, neboť je strastná, není stálá a nemá žádnou podstatu. Druhá ušlechtilá pravda odhaluje, jak toto utrpení vzniká; je důsledkem touhy, žádostivosti nebo spíše „žízně“ po životě, která vytváří pevné pletivo příčin a následků (kamma), jež každou bytost poutá v řetězci strastiplných narození (samsára) ve stále nových a dalších tělech. Třetí ušlechtilá pravda učí, že sled utrpení a strastí může být zastaven tím, že je odstraněna ona žádostivost, a tak je přerušen řetězec nových naro­zení. Cesta, vedoucí k vyhasnutí žádostivosti (nib­bána), má osm částí a jejich vyjmeno­vání tvoří čtvrtou ušlechtilou pravdu: je to pravé pochopení, pravý záměr, pravá řeč, pravé konání, pravý způsob života, pravé úsilí, pravá bdě­lost a pravé soustředění. Díky vnitř­nímu pochopení a přijetí těchto čtyř pravd a pro­střednictvím sledování osmidílné cesty může bytost zažít zkušenost probuzení (bódhi) a stát se probuzenou (buddhou).

Základní náboženská praxe théravádového buddhisty vychází z těchto čtyř ušlechtilých pravd. První dvě části osmidílné stezky mají rozvíjet jeho poznání a moudrost formou hlubokého vhledu do strastné povahy veškeré existence a mají ho podněcovat k od­hodlání, aby uskutečňoval další části osmídílné cesty a spěl k probuzení. Další tři části osmidílné stezky poskytují základ etiky: zabývají se již pohnutkami mysli a volními aktivitami, které se projevují v mluvení a jednání a které jsou završeny a uzavřeny v komplexním způsobu živobytí. Poznání i etika jsou rozvíjeny kázní (disciplínou), na niž ukazují poslední tři části osmidílné cesty: jde v nich o vědomé zapojení vůle, vědomé po­zorování a sebepozorování (všímavost) a vědomé upoutání mysli na jednom předmětu. Tuto kázeň cvičí a prohlubují především tzv. meditační techniky.

Buddhistou (v nábožensky pluralitních společnostech) nebo mnichem (v buddhistických společnostech) se člověk tradičně stává obřadem přijetí Trojího útočiště nebo též Tří kle­no­tů. Jeho jádrem je vyznání, že dotyčný nachází své útočiště v Buddhovi, v jeho učení (dhamma) a ve společenství jeho následovníků (sanga). Společenství mu poskytuje nejen naukové a etické zakotvení (především prostřednictvím vyučování ze strany mni­chů), ale i účast na obřadech a znalost meditačních technik, které pak rozvíjí individuál­ně nebo při společných aktivitách.

Zpočátku se členové náboženské společnosti Théravádový buddhismus shromažďovali v Tygřím klášteře v Kolodějích nad Lužnicí, kde pobývali thajští mniši lesní tradice. Tam se konala mnišská vyučování laiků a ostatní duchovní služby, například veřejně přístupné meditace, recitace manter, požehnání po darování jídla a další obřady. Podobně jako v celém théravádovém buddhismu jsou nejčastějšími aktivitami meditace všímavosti či vhledu (vipassaná) a meditace laskavosti (mettá). Zvláštními příleži­tostmi pro setkání členů náboženské společnosti jsou svátky a slavnosti. Hlavní svátky jsou tři: Vésákha (svátek narození Buddhy, jeho probuzení a vstupu do parinibbány), Mághá púdžá (Den buddhistické obce – sanghy) a Asalha púdža (Den buddhistické nauky – dhammy). Další významnou událostí je slavnost Kathintthára (též Kathina), při níž laici obřadně předávají mnichům roucho (kathina). Jak se rozvolňoval vztah náboženské společnosti Théravádový buddhismus s Tygřím klášterem, dostaly se do centra náboženského života této společnosti kurzy meditace, meditační víkendy i delší pobyty, přednášky mnichů též jiné než thajské lesní tradice, série takových přednášek a mediatcí apod. Tyto aktivity se konají mimo Tygří klášter. Vedou je mniši thajské lesní tradice ze zahraničí nebo český mnich této tradice adžán Gavésakó (Jakub Bartovský, *1975), ale i théravádoví mniši, kteří v této tradici nebyli zasvěceni: Ashin Ottama (Pavel Smrčka, *1947) nebo bhante Dhammadipa (Tomáš Petr Gutman, *1949).

Historie a organizace théravádového buddhismu v České republice

První česká skupina inspirovaná thajskou lesní tradicí v linii adžána Čáa a adžána Su-médhóa vznikla již před rokem 1989 kolem Libora Válka a ve svobodných poměrech působí od roku 1991 veřejně pod jménem Přátelé Dhammy. Toto společenství se podílí na vydávání kanonických textů théravádového buddhismu i textů thajské lesní tradice a několikrát se stalo hostitelem mnichů přijíždějících z ciziny. Vyšel z něj také bhikkhu Gavésakó, první český mnich zasvěcený adžánem Sumédhóem v thajské lesní tradici.

Ačkoliv tato tradice tedy byla v české společnosti přítomna (byť okrajově), thajští mniši, kteří roku 2014 přišli do České republiky z kláštera Wat Pa Luangta Bua, nebyli zpočátku s českými buddhisty v kontaktu. Lesní klášter Wat Pa Luangta Bua se nachází v provincii Kančanaburi severozápadně od thajského hlavního města Bangkoku a je díky chovatelství tygrů znám jako Tygří chrám. Představený tohoto kláštera, Phra Wisutthisa­rathen (*1950), zjednal roku 2013 koupi bývalého šlechtického sídla v Kolodějích nad Lužnicí za účelem založení pobočky svého kláštera. Vlastnictví sídla bylo roku 2015 převedeno do Nadace Pra Wisutthikuampi, kterou Phra Wisutthisarathenem založil. Stal se předsedou správní rady Nadace a též čestným členem rady starších náboženské společ­nosti Théravádový buddhismus.

První mniši z thajského kláštera Wat Pa Luangta Bua přišli do Kolodějí nad Lužnicí roku 2014. Ještě téhož roku opravili střechu budovy, fatálně poškozené při povodni o rok dří­ve. Brzy po příchodu mniši uspořádali zahradní slavnost v areálu budovy, již pojmeno­vali Tygří klášter. Vstoupili do kontaktu s obyvateli obce Koloděje nad Lužnicí i města Týn nad Vltavou, k němuž Koloděje administrativně patří. Počáteční rozvoj kláštera zastavil spor mnichů s jejich příznivci, kteří roku 2014 vytvořili zapsaný spolek The Buddhist Theravada Association of the European Region in Czech Republic. Po rozchodu s mnichy je spolek od roku 2016 v likvidaci.

Další etapu vývoje kláštera charakterizovala spolupráce thajských mnichů s českými théravádovými buddhisty, hlavně s těmi, kteří již dříve praktikovali buddhismus ve společenství Bódhi v Pardubicích a v klubu Sati v Pardubicích a kteří tvoří současně působící společenství Dóan v Pardubicích. Z této spolupráce vznikla náboženská společnost Théravádový buddhismus; založena byla roku 2015 a státem registrována jako náboženská společnost roku 2018. Pro společné aktivity byl roku 2016 zapsán také spolek Asociace théravádových buddhistů. V náboženské společnosti Théravádový buddhismus měli mít mniši z kláštera Wat Pa Luangta Bua výsadní postavení v radě starších, nejvyšším orgánu náboženské společnosti. Phrapalad Sunthon Sophap (phra Auen, *1968) měl být předsedou rady starších a Phra Niyom Thammaprakop (phra Niyom, *1965) zástupcem předsedy. Sekretářem se stal Ladislav Král (*1977).

Jak je několikrát řečeno výše, ani tato spolupráce netrvala dlouho. Thajští mniši nadále figurují ve správních úřadech Nadace Pra Wisutthikuampi, ale jejich působení v Kolodě­jích nad Lužnicí bylo na začátku roku 2020 přerušeno kvůli pandemii. Také ve vedení nábo­ženské společnosti Théravádový buddhismus se thajští mniši již od roku 2018 ne­nacházejí. Od roku 2019 je předsedou rady starších mnich Ashin Ottama, úřad zástupce předsedy zůstává neobsazen. Kontinuitu s předchozím vedením společnosti zajišťuje sekretář Ladislav Král. Náboženská společnost založila roku 2020 Lesní poustevnu Dhammasára jako evidovanou právnickou osobu. Nachází se v Praze.

Počet věřících

Náboženská společnost Théradávový buddhismus byla registrována teprve po posledním sčítání lidu (2011) a počet svých praktikujících či věřících sama neudává. K buddhismu bez bližšího určení se v rámci uvedeného sčítání lidu přihlásilo 2 617 osob (vedle toho byla samostatně sčítána tehdy již registrovaná náboženská společnost Buddhismus Diamantové cesty), nejčastěji v Praze a v Brně. Jen část z nich však zřejmě byla v trvalém kontaktu s nějakou buddhistickou náboženskou organizací či skupinou.

Literatura

Adžán BRAHMAVAMSÓ: Stezka klidu a jasu. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2003.
Adžán BRAHMAVAMSÓ: Jádro Buddhova učení. Pražské buddhistické centrum Lotus, Praha 2004.
Adžán BRAHMAVAMSÓ: Kráva, která plakala, a jiné buddhistické příběhy o štěstí. Alternativa, Praha 2007.
Adžán BRAHMAVAMSÓ: Tady a teď: milující pozornost. Euromedia, Praha 2017.
Adžán ČÁ: Tiché lesní jezírko. ADA, Praha 1994.
Adžán ČÁ: Jak chutná svoboda. Stratos, Praha 1996.
Adžán ČÁ: Strom v lese. DharmaGaia, Praha 1999.
Jiří ČERNEGA: Lesní mniši. Pragma, Praha 1995.
Miltner MILTNER: Malá encyklopedie buddhismu. Práce, Praha 1997.
Adžán SUMEDHO – Adžán ČÁ: Osvobození mysli. Stratos, Prahha 1995.
Ajahn SUMEDHO: Bdělost – cesta k nesmrtelnosti. CAD Press, Bratislava 1992.
Libor VÁLEK: Buddhismus – uvedení do praxe. Dharma, Praha 1995.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Náboženská společnost ‚Théravádový buddhismus‘ registrována.“ Náboženský infoservis 4. 8. 2018.
Karel WERNER: Náboženství jižní a východní Asie. Masarykova univerzita, Brno 1995.

Oficiální internetové stránky: https://www.sasana.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek