Armáda spásy

Armáda spásy

Armáda spásy je křesťanskou denominací spojující dvě typické podoby evangelikalismu: probuzeneckou misiia sociální práci. Od svého počátku, kdy vznikla jako misijní společnost, si dosud zachovala své základní poslání v aktivní práci soustředěné na celkové zlepšení života lidí na okraji společnosti. V českých zemích začala působit v meziválečném obdobía znovu od devadesátých let 20. století, jako církev byla oficiálně registrována v roce 2013.

Historie Armády spásy

Armáda spásy vyrostla z metodismu (více v hesle Evangelická církev metodistická) v době, kdy se z něho začalo vydělovat hnutí svatosti (hnutí posvěcení)a vytvářet vlastní denominace. Ačkoli poměrně úzké zaměření na misiia sociální práci vytvořilo z Armády spásy specifickou denominaci, hnutí svatosti je jí nejblížea je možné ji k němu při­řadit.

V rámci evangelikalismu jsou počátky hnutí svatosti patrné již ve třicátých letech 19. století uvnitř metodistických církví, nejsilnější zřejmě v americké Metodistické episkopální církvi. Vznik tohoto hnutí byl pravděpodobně důsledkem toho, že se metodismus tehdy již společensky etablovala ztrácel svou probuzeneckou dynamiku. Metodistické církve se soustředily na růsta budování své struktury,a dávaly tedy nadále důraz na obrácení hříšníkůa jejich znovuzro­zení. Kvůli svému misijnímu působení tak poně­kud zaned­bávaly druhý důraz zakladatele metodismu Johna Wesleye na křesťanovo další směřování ke svatostia dokonalostiv lásce. Hnutí svatosti se soustředilo právě na toto takzvané druhé působení boží milosti v životě křesťana. Je jím posvěcení, které má křesťana osvobo­dit od přirozeného tíhnutí k hříchua umožnit mu duchovně dozrát. Ačkoli první samostatné deno­minace, které bychom mohli přiřaditk hnutí svatosti, začaly vznikat už ve třicátých letech (v Evropě)a ve čtyřicátých letech (ve Spoje­ných státech), ke skutečnému formování hnutí svatosti docházelo až od padesátýcha šedesátých let 19. století,a oddělení většiny nových denominací od metodismu proběhlo dokonce až v posled­ním deseti­letí 19. stoletía v prvním desetiletí století následujícího.

S hnutím svatosti se roku 1861 setkali také britský metodistický kazatel William Booth (1829–1912)a jeho manželka Catherine (1829–1890). Booth se narodil do nepříliš bohaté anglikánské rodiny, v patnácti letech se obrátil k Bohu ve Wesleyánské metodistické církvia začal se věnovat kazatelskéa pastýřské práci jako laik. K duchovenskému úřadu v této tehdy největší britské metodistické církvi mu chybělo vzdělání. Na začátku padesátých let se proto stal laickým kazatelemv Novém metodistickém sdruženía roku 1858 byl v této církvi ordinován. Catherine, s níž se roku 1855 oženil, byla v této církvi také kazatelsky činnáa roku 1860 napsala traktát, v němž hájila právo žen kázat. Její feministické postoje, neochota církve ustanovit Boothe jako cestujícího evangelistua nakoneci vliv amerického evangelistya „otce“ hnutí svatosti Charlese Finneyho – to vše vedlo k tomu, že se Boothovi začali Novému metodistickému sdružení vzdalovat. Vliv hnutí svatostiv metodistických kruzích navíc stále vzrůstal,a to hlavně díky americké kazatel­ce Phoebe Palme­rové (1807–1874), která v letech 1859–63 působila ve Velké Británii. Roku 1861 manželé Boothovi prožili druhé požehnánía tento zážitek posvěcení přispělk tomu, že roku 1865 opustili metodistickou církeva nadále půso­bili jako nezávislí cestující evangelisté v probuzeneckých kampaních. Jejich osob­ní směřování k dokonalé lásce je postupně vedlo k plnému soustředění na misii mezi chudý­mia společensky marginalizovanými.

Tohoto roku 1865, který je chápán jako faktický počátek Armády spásy, se manželé Boothovi usadili v chudé londýnské čtvrti Whitechapela založili Východolondýnskou křesťan­skou probuzeneckou společnost. Booth kázal pod širým nebem, ve stanechi v pronajatých sálech. Svou práci zpočátku chápal jako součást misie metodistic­kých církvía společenství hnutí svatosti, ale jeho konvertité nechtěli navštěvovat sbory, do nichž je Booth posílal,a pokud je navštěvovali, ne­byli v nich vždy dobře přijímáni. Pro svou rozvíje­jící se práci navíc Booth potřeboval spolupra­covníky,a právě konvertité se v této roli osvěd­čovali. V misijní práci měli nezastupitelnou úlohu v tom, že veřejně svědčilio změně svého duchovníhoi fyzického stavua o změně svých sociálních poměrů. Stávali se tak vzory pro další posluchače. Boothova misijního působení se tak mohl účastnit každýa zvláště silné bylo zapojení žen.

Roku 1869 byla společnost přejmenována na Křesťan­skou misiia rozrostla se do 18 místních misijních stanic s vlastními vedoucími. Pro poskytování levných jídel chudým lidem pracovala mezi lety 1870–74 iniciativa „Potraviny pro miliony“, inspirovaná Catherine Boothovoua vedená Bramwellem Boothem (1856–1929), nejstarším synem manželů Boothových. Zatímco William Booth kázal v chudinských čtvrtích, jeho manželka Catherine získávala hmotné pro­středky kázáním v ženských spolcícha v bohatších společenstvích křesťanů. Rychle se rozví­jející misijnía sociální působení překročilo hranice Londýnaa roku 1874 se Křesťanská misie dostala až do Walesu.

Úspěch ovšem narážel na řídícía administrativní systém, který Booth převzal od metodistických církví,a který se projevoval jako nepružnýa zdlouhavý. Roku 1878 byly proto spolu se změnou názvu společnosti na Armádu spásy změněnyi způsoby vedenía organizace evan­gelizačnía sociální práce. Nový název poskytl bohatou metaforiku „boží armády“: řadoví pra­covníci se stali „vojáky“a své rozhodnutí vstoupit do „armády“ potvrdili podpisem „smlouvy vojáka“ podle vzoru anglického vojenského práva; misijní stanice se začaly nazývat „jednot­ky“, kazateléa evangelisté se stali „důstojníky“, vedoucí misijních stanic se stali „kapitány“a William Booth (zpočátku neochotně) přijal hodnost „generála“. Armáda spásy postupně zavedla uniformy, pořádala misijní „polní tažení“, přijala vlajkui hymnua podobně. Metafora armády tak umožnila centralizaci vedenía vybudování hierarchické organizace založené na poslušnosti, výcvi­ku, využití individu­álních schopnostía připravenosti každého „vojáka“ ke společným akcím. Vyznání přijaté roku 1870 Křesťanskou misí bylo nově formulováno do jedenácti článků víry (někdy se vydávají pod názvem Učení Armády spásy)a vnitřní pravidla byla ještě téhož roku zakotvena v Příka­zecha nařízeních Armády spásy.

Energické vedení na všech organizačních stupních, podnícené organizační změnou, umožnilo vznik nových aktivita další rychlé pronikání Armády spásy na nová působiště. Roku 1879 začal vycházet časopis Válečný pokřika sloužil jako informační zdroj pro salutisty (vojáky Armá­dy spásy), jako propagační materiáli jako zdroj příjmů. Následujícího roku vzniklo v londýn­ském Claptonu výcvikové zařízení (škola pro kadety). Armáda spásy pronikla do Skotskaa roku 1880 odjel George Scott Railton (1849–1913), osobní tajemník Williama Boothea autor oblíbených písní, se sed­mi důstojnicemi na misii do Spojených států. Projevil se jako nadšený misionářa ačkoli byl roku 1881 odvolán zpátky do Anglie, misie v Severní Americe úspěšně pokračovala. Během celých osmdesátých let 19. století byly otvírány pobočky v dalších zemích v Evro­pě, alei v Austrálii, na Novém Zélandu čiv Indii.

Úspěšný růst ovšem doprovázelyi těžkosti. Salutisté se setkávalis nepochopeníma kritikou svého armádního způsobu vedení. Navíc jejich někdy nátlakové misijní metodya občasi velmi zvláštní způso­by, jimiž získávali pozornost veřejnosti, vyvolávaly nejen posměch, ale místyi násilný odpor. Parodická Armáda kostry, podporovaná patrně hlavně majiteli hostincůa náleven, rušila v osmdesátýcha devadesátých letech veřejné akce Armády spásy především v jižní Anglii. Celkově několik stovek vojáků Armády spásy utrpělo při pouličních napadeních zraněnía několik z nich v dů­sledku těchto zranění dokonce zemřelo. Ačkoli salutisté byli oběťmi výtržností, ve vězeních se krátkodobě ocitalii oni. Jako velkou ztrátu pocítilo celé společenství roku 1890 smrt Catherine Boothové, přezdí­vané „matka armády“, horlivé kazatelkya známé aktivistky ve prospěch ženských práv. Roku 1896 se s Armádou spásy po neshodách rozešel druhý syn manželů Boothových, Ballington Booth (1857–1940),a ve Spojených státech založil též do­dnes působícía velmi podobně zaměřenou křesťanskou misijnía sociální organizaci Dobro­volníci Ameriky.

V době smrti své manželky William Booth dokončila vydal knihu V nejtemnější Angliia cesta ven. Spis se stal významným společenským manifestema přispěli k tomu, že Armáda spásy získávala v devadesátých letech stále větší veřejné uznání za svou promyšlenoua obětavou sociální prá­ci. Značnou veřejnou pozornost jí také přinesla účast na záchranných pracích po přírodních katastrofách ve Spojených státech v prvních letech 20. století. Velmi dobrý dojem na americ­kou veřejnost učinila dcera manželů Boothových Eveline Cory Boothová (1865–1950), známá spíše pod přezdívkou „Evangeline“. Roku 1904 byla ustavena velitelkou ve Spojených státecha za třicet let v této roli se z ní stala známáa výrazná osobnost americké společnosti.

Růst Armády spásya její pronikání do dalších zemí světa pokračovalya v době smrti Williama Boothe roku 1912 byla Armáda přítomna ve více než padesáti zemích. Boothovým nástup­cem na pozici generála se jako velmi schopný organizátor stal jeho syn Bramwell. Posledním členem Boothovy rodiny zvoleným do této role byla Evange­line: jako čtvrtý generál působila mezi lety 1934a 1939. V současné době je Armáda spásy činná ve více než stovce zemí světa,a to prostřednictvím téměř jednohoa půl milionu vojákůa asi 25 tisíc důstojníků. Asi třetina vojákůa téměř čtvrtina kazatelů (důstojníků) je přitom ve Spo­jených státech.

Religionistická charakteristika Armády spásy

Kvůli svému zaměření na křesťanskou pomoc nepřisuzuje Armáda spásy příliš velký význam teologiia teologickému vzdělávání,a tak vymezuje pouze základní teologický rámec svými jedenácti články víry. Jsou v souladu s klasickými křesťanskými konfesemia obsahují evange­likální důrazyi myšlenku plného posvěcenív duchu zakladatele metodismu Johna Wesleyea hnutí svatosti. Jedenáct článků víry bylo formulováno již roku 1878a od té doby k nim vyšlo několik vysvětlujících komentářůa příruček.

Podobně jako ostatní protestanté vyjadřujíi salutisté přesvědčení, že je to křesťanské Písmo (Bible), co stanovuje obsah vírya co je normou křesťanského života. Věří, že Bible byla Bohem vnuknutaa že je důležité se podle ní orientovat. Naopak rozdíly ve způsobu jejího výkladu, jež jsou v rámci evangelikalismu běžné, pro ně důležité nejsou. V příručkách je někdy ovšem patrná snaha vzdorovat tlaku ze strany evangelikálního fundamentalismu, směřujícího k prosazení doslovného výkladu Bible jako jedině správného.

Misijnímu poslání Armády spásy odpovídá výraznýa jednoznačný arminianismus. Jeden z článků víry výslovně říká, že „každý, kdo chce, může být spasen“. Pro misii v prostředí lidí na okraji společnosti je pro Armádu spásy zajisté důležité Lutherovoa Wesleyovo dědictví, které spočívá v přesvědčení, že člověk si může být svou vlastní spásou jist,a to na základě působení svatého Ducha v jeho nitru. Étos Ježíšovy lásky, který je ve společenství Armády spásy přítomen, pak salutistu vede k dokonalosti láskyk lidem, která se projevuje hlásáním dobré zprávy (evangelia)i konkrétní pomocí. Armáda spásy tak předpokládá, že každý, kdo je znovuzrozen, pomáhá ke znovuzrozeníi ostatním.

Důraz hnutí svatosti na posvěcení se projevujev desátém článku víry, jenž vyjadřuje přesvědčení, že „celý duch, dušei tělo“ člověka „mohou být zachovány bez poskvrny“. Posvěcení při­tom může být mimořádnou duchovní zkušeností, po níž následuje růstk dokonalosti v lásce, anebo se může jednato dlouhodobý proces růstu bez zřetelného duchovního zážitku. Každo­pádně je jeho podmínkou očištění, způsobené jak pokáním na straně člověka, tak odpuště­ním díky oběti Ježíše. Podobně jako očištění mái posvěcení dvě strany: neuskutečňuje se pouze mravníma misijním úsilím člověka, ale jei boží milostí, protože jedině Bůh může člověka posvětit. Posvěcení je tedy chápáno jako cíl lidského úsilíi jako boží dar.

Růst k dokonalosti láskyv duchu Johna Wesleyea hnutí sva­tosti má salutistu véstk dokonalému vydání sebe samého ve prospěch bližního. Pomoc je přitom po­skytována jak tělu, tak dušia duchu bližního. Toto pojetí je ostatně pregnantně vyjádřeno v hesle Armády spásy „polévka, mýdlo, spasení“. Ačkolii toho heslo obsahuje misijní záměr Armády spásy, pomoc je poskytována nejen potenciálním konvertitům, ale komukoli bez rozdílu.A protože za kořen společenských problémů je považován hřícha náprava má být především v pokánía odpuštění, má tato pomoc míti důsled­ky pro celou společnost. Sociální práce Armády spásy proto zahrnuje útulky pro bezdomovce, distribuci potraviny pro hladovějící, pomoc při katastrofách, rehabilitaci alkoholikůa drogově závislých, programya tábory pro mladé lidi, centraa programy pro seniory, službu návštěv v nemocnicícha věznicích, podporu neprovdaných matek, pomoc nemajetnýma další. Nemocnice, sociální zařízení, školy, centraa další insti­tuce, které Armáda provozu­je, se počítají v řádu tisíců. Její aktivity jsou financovány z dobro­volných darů, z výtěžků vlastní činnostii z příspěvků z veřejných zdrojů.

Právě pro účinnou sociální pomoc se osvědčila organizace napodobující armádu. Vojenský model jednak vytváří zřetelný systém autority, což je užitečné v práci s lidmi na okraji společnosti, jednak vytváří rámec pro sebezlepšování jednotlivcea tími pokrok v duchovní oblasti (růst k dokonalosti)a ve vytvářenía udržování sociálních vztahů. Vojenská organizacea její průvodní znaky včetně uniforem se ukazují jako užitečné pro misijnía sociální práci v ne­bezpečném prostředía také umožňují snáze uspořádat hromadné akce, například rozdávání jídel či pouliční evangelizaci, někdy spojenous prodejem časopisůa veřejnou finanční sbírkou. Zatímco dříve byly akce ve veřejném prostoru velmi viditelnéa slyši­telnéa vzbuzovaly širo­kou pozornost (například hudebními či dramatickými produkcemi), v posledních desetiletích dává Armáda spásy přednost spíše individuálníma méně nápadným formám práce.

Etika salutistů se liší od etiky ostatních křesťanů snad jen ve striktním odmítání alkoholu, nikotinua jiných návykových látek, které vyplývá nejen z tradice hnutí svatosti, ale také z angažmáv sociální práci, protože se při ní kromě jiného stávají též příklady pro lidi postižené závislostí. V bohoslužebné praxi se Armáda spásy liší od ostatních evangelikálních deno­minací pouze absencí svátostí. Křest ani slavnost Pánovy večeře (eucharistie) totiž Armáda spásy od roku 1883 nepovažuje za nezbyt­né pro spasení ani pro duchovní růst. Za důležité považuje spíše naplňování obsahu než pro­vádění těchto obřadů: důležitější než křest vodou je pro salutisty křest Duchem svatým, k ně­muž má dojít při znovuzrození,a důležitější než Ježíšova přítom­nost při večeři Páně je pro ně každodenní život prodchnutý Ježíšovou láskou. Salutisté ovšem neprohlašují tyto obřady za neplatnéa mohou se jich účastnitv jiných církvích.

Vztahy k ostatním církvím má Armáda spásy tradičně velmi dobréa její vojáci mohou být současněi členy jiné církve. Historicky má Armáda nejblížek metodismu, svým zaměřeníma organizačně pak k ostatním denominacím hnutí svatosti (je členem zastřešujícího Křesťanského partnerství svatosti). Stejně jako celé hnutí svatosti sdílíi Armáda spásy s pentekosta­lismem učenío posvěcení jakoo možném druhém transformativ­ním zážitku křesťanova živo­ta. Toto posvěcení ovšem pentekostalisté chápou jinak než hnutí svatosti,a tedyi salutisté. Pentekostálnímu křídlu evangelikalismu je Armáda spásy podobná také způsobem církevního zří­zení: sbory Armády spásy jsou totiž podřízeny vyšším jednotkám tak, jak je obvyklé v episko­pálních církvích nebo právě v pentekostalismu. Vztahem ke svá­tostem křtua Pánovy večeře jsou salutisté blízko kvake­rům; snadi kvůli sympatiím, jež vůči Společnosti přátel měla již za­kladatelka Armády spásy Catherine Boothová.

Armáda spásy v českých zemích

Působení Armády spásy v Rakousku-Uhersku nebylo povoleno, první salutisté proto přišli až do samostatného Československa v září 1919. Během krátké doby se činnost organizace, která byla v roce 1921 registrována jako spolek, rozšířila asi do deseti měst, v nichž byly založeny místní sborya centra sociální pomoci (především tzv. domoviny, čili azylové domy). Misii vedl švédský komisař Karl Larsson (1868–1952). Kromě velkých měst, kde sociální potřebnost činnosti Armády spásy vyplývala užz jejich podstaty, šlo častoo města v pohraničních oblastech obývaných českými Němci, jejichž sociální situace v meziválečném Československu byla horší nežu majoritního obyvatelstva; to se ještě prohloubilo v důsledku hospodářské krize v první polovině třicátých let. Činnost Armády spásy byla přitom hojně subvencována ministerstvem sociální péče. Ačkoli národními veliteli v Československu byli vždy cizinci, Armáda spásy získalai domácí členy (Čechy, Slováky, Němcei Poláky)a ještě početnější okruh příznivců, sdružených do Kruhu přátel Armády spásy (jeho předsedkyní byla evangelická spisovatelka Pavla Moudrá, 1861–1940). Vydávala časopisy Prapor spásya Der Kriegsruf, šířila biblea další náboženskou literaturu.

Za druhé světové války byla činnost Armády spásy výrazně omezena, také kvůli odchodu zahraničních velitelůa členů. Zakázána však nebylaa po skončení války byla činnost obnovena v původním rozsahu. Armádu spásy zakázal teprve komunistický režim v roce 1950 s argumentací, že veškerou sociální činnost bude nadále organizovat stát – pokud bude vůbec třeba, protože až bude dosaženo socialistického charakteru společnosti, zmizí údajně jakákoli hmotná nouzea další sociální problémy. Definitivní konec znamenalo zrušení spolkového zákona v roce 1951, který představoval právní základ existence této církve. Důstojnícia další členové Armády spásy byli pronásledovánia vězněni, veškerý majetek byl zabaven. Někteří členové zrušené Armády spásy se uplatnili v rámci jiných povolených církví.

K obnově činnosti Armády spásy došlo brzy po listopadu 1989, v květnu 1990 byla registrována ministerstvem vnitra jako občanské sdružení. V září 2012 požádala Armáda spásy ministerstvo kulturyo církevní registraci, k té došlo následujícího roku; od září 2015 s názvem Armáda spásy – církev.

Organizace církve

Armáda spásy je organizována jako paravojenská organizace s důsledně hierarchickým vedeníma přísnou disciplínou. Národní centrum, které podléhá mezinárodnímu vedení v Londýně, tak zřizujea řídí jednotlivé sbory, vedené důstojníky. Vlastní sociální zařízení však zaměstnávajíi nečleny Armády spásy, již mezi personálem nepochybně tvoří většinu,a stejně tak nabízejí sociální pomoc nezávisle na ne/víře dotyčné osoby.

Členství v Armádě spásy má tři stupně, nevylučuje se přitom s členstvím v jiných křesťanských církvích. Na nejnižším stupni členství je takzvaný přítel, který se pouze účastní bohoslužebného života. Vyšším stupněm je takzvaný stoupenec, který se sice hlásí k Armádě, ale nepřijímá její závazky. Voják se k Armá­dě připojuje na základě „smlouvy vojáka“, tedy písemného potvrzení souhlasu s jejím poslá­níma s její­mi zásadami. Voják na sebe také bere závazek aktivitya časovéi fi­nanční oběta­vosti. Pro Armádu spásy pracuje dobrovol­ně, může ovšem po určité době požádato přijetí mezi důstojníkya absol­vovat výcvik v dů­stojnické škole. Po úspěšném výcviku se jako poručík může stát placeným zaměstnancem (podobně jako duchovní v jiných denominacích). Důstojnické hodnosti jsou na všech stupních dostupnéi ženáma zahrnují kromě poručíka hodnosti kapitána, majora, podplukovníka, plukovníka, komisařea generála. Generál jako nejvyšší představitel mezinárodní organizace je volen Nejvyšší radou, která sestává z komi­sařůa územních velitelů v aktivní službě. Tito velitelé po­volávají národní velitele (působící zpravidla v rámci jednoho státu)a ti zase sborové důstojní­ky, tedy vedoucí jednotlivých sborů. Sbo­roví důstojníci jmenují sobě na pomoc pastýřskou radu sboru.

Činnost Armády spásy je financována z dobrovolných sbíreka darů, často na ni přispívají také státní, veřejné či občanské organizace věnující se sociální péči (od ministerstva prácea sociálních věcí až po nejrůznější nadace).

Církevní sbory

V meziválečném období působilo v českých zemích 15 sborů Armády spásy, jejich počet se snížil bezprostředně po druhé světové válce kvůli odsunu/vyhnání českých Němců. V současnosti jdeo 14 sborů. Kromě tradičního zaměření na velká města se Armáda spásy nově výrazněji orientovala na oblast severní Moravya českého Slezska, protože tam se přinejmenším zpočátku nejvýrazněji projevily negativní sociální důsledky ekonomické transformace. Vzhledem k sociálnímu programu Armády spásy církev ve všech lokalitách, kde zřizuje sbory, spravuje rovněž sociální zařízení – obvykle dokonce několik – azylové domy, komunitnía nízkoprahová centraa další.

Církevní zařízení

Národní ústředí Armády spásy sídlí v Praze.

V meziválečném období církev měla vlastním nakladatelstvía vydávala časopisy Prapor spásya Der Kriegsruf. Časopisy pro české, respektive německé věřícía příznivce vycházely jako měsíčníky v letech 1919–48, s vynucenou přestávkou 1942–45 (německý jen do roku 1941). Po roce 1990 již Armáda spásy podobnou činnost nevyvíjí.

Počet věřících

Vzhledem charakteru této náboženské organizacea možnosti duálního členství není členství v Armádě spásy evidováno v rámci sčítání lidu,a to ani v případě posledního censu (2011). Sama Armáda spásy počty svých členů nezveřejňuje.

Literatura

John COUTTS: Čemu věříme. Studieo pozadía významu doktrín Armády spásy. Mezinárodní ústředí Armády spásy, Londýn.
Helen K. HOSIEROVÁ: Williama Catherine Boothovi. Zakladatelé Armády spásy. Návrat domů, Praha 2000.
Josef KORBEL: V nepřátelském táboře. Vydavatelství Křesťanských sborů, Ostrava 1991. Karl LARSSON: Průkopnická práce v Československu. B. v., Praha 1999.
Josef B. NEŽÁRECKÝ: William Bootha jeho Armáda spásy. Štětka, Smíchov 1914.
Příběho spáse. Příručka učení Armády spásy. Armáda spásy, Praha 2000.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Polévka, mýdlo, spása.“ Dingir 9, 2006, 1, s. 8–9.

Oficiální internetové stránky: http://www.armadaspasy.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek