Ústředí muslimských obcí
Ústředí muslimských obcí
Ústředí muslimských obcí je zastřešujícím orgánem společenství muslimů – vyznavačů islámu v České republice. V roce 2004 získalo status registrované náboženské společnosti, bez tzv. zvláštních práv. Islám přitom patřil mezi státem uznaná náboženství už dřív, v předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1912–18 a v Čechách a na Moravě znovu v období protektorátu v letech 1941–45. Existence malé komunity muslimů, většinou zahraničního původu, přitom těmto aktům předcházela a trvala i v obdobích, kdy islám legální status neměl; jednalo se ovšem o početně nevelkou a personálně velice proměnlivou skupinu, v níž čeští konvertité k islámu tvořili menšinu.
Stručná historie islámu
Xxxxx
Religionistická charakteristika islámu
Xxxx
Islám v českých zemích
Nepočítáme-li ojedinělé kupce ve středověku, k prvním kontaktům českých zemí s „Turky“, „Tatary“, „machometány“ či „musulmany“ (korektní výraz „muslimové“ tehdy vůbec nebyl znám) došlo v souvislosti s invazí Osmanské říše na Balkán a do střední Evropy v 16. a 17. století. Válečná konfrontace, třebaže pro Habsburskou říši (s výjimkou většiny Uher) nakonec úspěšná, posílila starší negativní a konfrontační stereotypy vnímání muslimů. Stejně jako dlouhodobý zábor Uher a řady dalších balkánských zemí Osmanskou říší a národně osvobozovací boje tamních etnik proti turecké nadvládě, trvající v některých případech až do první světové války. K nové rakousko-turecké konfrontaci došlo po protitureckém povstání v Bosně (1875), kdy byla země obsazena rakouským vojskem a prohlášena protektorátem (1878). Po třiceti letech (1908) byl tento stav „legalizován“ formální anexí Bosny, která se tak stala „plnohodnotnou“ součástí Rakouska-Uherska. Výrazem změny stavu bylo uznání islámu „hanafitského ritu“ (sunnitského islámu podle hanafijského/hanífovského madhabu) jako jednoho z povolených náboženství v roce 1912. České země se s ním však prakticky nesetkaly, i když příležitostně docházelo k migraci jednotlivců muslimského vyznání z Bosny a odjinud, nebo k dočasné přítomnosti jiných muslimů (obchod, lázně).
Tato situace trvala bez velkých změn i po první světové válce. Zatímco prakticky všechna ostatní v Předlitavsku uznávaná vyznání byla bez dalšího recipována Československou republikou (situace v někdejších Uhrách byla složitější), islám mezi státem uznaná náboženství nepatřil. Delší čas to nikomu nevadilo, iniciativy se však začali chápat někteří zahraniční diplomaté působící v Československu spolu s (nemnoha) českými konvertity k tomuto „exotickému“ náboženství. Významnou osobností rodící se muslimské obce se stal publicista Bohdan, novým jménem Mohamed Abdalláh Brikcius (1903–1959). V prosinci 1934 se konala ustavující schůze Moslimské náboženské obce pro Československo, která začala rovněž vydávat periodikum Hlas MNO a žádala ministerstvo školství a národní osvěty o legalizaci ve smyslu obnovy platnosti původního předlitavského uznání. Ministerstvo se tomu z různých důvodů (včetně údajného praktikování polygamie českými muslimy) vzpíralo, a ani tlak početně nevelké muslimské obce nebyl soustavný, proto se do konce první republiky nic nezměnilo. Na druhou stranu, muslimům nebylo ani nikterak bráněno v jejich náboženském životě a muslimská náboženská obec fungovala jako spolek – podobně jako řada menších křesťanských společenství, která z různých důvodů o státní uznání nestála.
Vzhledem k tomu, že nacisté v rámci svého protižidovského tažení podporovali Araby (stejně jako pro ně bylo výhodné podporovat národněosvobozovací boje proti koloniálním velmocím – Francii a Spojenému království), někteří čeští muslimové inklinovali k rétorické a publicistické podpoře nacistického Německa ještě před okupací českých zemí. V protektorátu tyto tendence pokračovaly, do té míry, že Hadži Brikcius, působící i jako redaktor Vlajky, mohl být po válce právem odsouzen jako kolaborant. Současně byla za příznivějších podmínek obnovena jednání o legalizaci islámu, resp. Moslimské náboženské obce, k němuž došlo nařízením prezidia ministerské rady 18. prosince 1941. Na činnosti obce, k níž se podle některých pramenů údajně hlásilo až 700 věřících většinou nečeského původu, se tím však mnoho nezměnilo, nejsou doloženy ani její další kontakty s protektorátními či okupačními úřady. Byl-li Brikcius jako nejviditelnější představitel (ne vždy předseda) muslimské obce podporovatelem nacistického režimu, o všech českých muslimech to rozhodně neplatilo. K islámu přitom nezávisle na politických poměrech přestupovali další zájemci, včetně úředníka a pozdějšího středoškolského učitele Přemysla (Mohameda Aliho) Šilhavého (1917–2008) a orientalistů a překladatelů Ivana (Ahmeda) Hrbka (1923–1993) a Jiřího (Abdallláha) Bečky (1916–2004).
Protektorátní uznání muslimské obce přestalo platit anulováním všech protektorátních zákonů, vyhlášek a nařízení jedním z prezidentských dekretů Edvarda Beneše, Brikcius byl zatčen a odsouzen za kolaboraci (ve vazbě již od května 1945, vězněn 1946–53) a ostatní muslimové raději veřejně nevystupovali. Skrytá činnost výrazně zmenšené obce však trvala, i když není jasné, jak výrazně a jak dlouho se jí účastnili intelektuálně nejvýznamnější členové jako Hrbek a Bečka; oba dali přednost spíše akademické kariéře. Neúspěšný pokus o novou legalizaci byl podniknut v letech 1968–69. V období tzv. normalizace se do popředí miniaturního nepovoleného společenství dostal Šilhavý, který stál od roku 1990 v čele obnovených snah. V květnu 1991 se konala ustavující schůze Ústředí muslimských obcí, jehož byl Šilhavý zvolen předsedou. Jeho úloha však už zůstala spíše deklarativní, stejně jako dalších českých konvertitů k islámu – arabisty Petra Pelikána (* 1964) nebo geologa Vladimíra Sáňky (* 1959). Většinu členů několika muslimských společenství začali tvořit nově příchozí cizinci, případně jejich rodinní příslušníci (české manželky, které přestoupily na islám).
Postupně se vytvořila muslimská centra v Brně, Praze a Teplicích, disponující vlastními mešitami (prosazení jejich povolení či stavby se stalo předmětem konfliktů se vzrůstající protimuslimsky naladěnou částí společnosti). Většinu jejich uživatelů a často i vedoucí představitele přitom tvoří cizinci, islám v české společnosti výraznější kořeny zatím nezapustil. V roce 2004 bylo Ústředí muslimských obcí, které tato centra zastřešuje (vedle toho existují další nezávislá muslimská společenství), registrováno jako náboženská společnost, bez tzv. zvláštních práv. O dva roky později požádalo o výjimku v podobě přiznání některých zvláštních práv, avšak bezúspěšně. Desetiletí po oficiální registraci, kdy by teoreticky mohli žádat (při splnění dalších podmínek, především členstva odpovídajícího 1 promile české populace), což neučinili, naopak využili protiislámští aktivisté k mediálním útokům na islám i společenství muslimů.
Organizace náboženské společnosti
Ústředí muslimských obcí je zastřešující organizací organizačně i ideově samostatných místních náboženských obcí (v současnosti existujících při mešitách v Praze, Brně a Teplicích), tvořenou výkonnou radou a několika dalšími orgány. Reálný náboženský život muslimských komunit v České republice je vázán právě na místní obce, včetně těch které zastřešující charakter Ústředí neuznávají. Oficiální sídlo Ústředí je v Praze.
Někdejší Moslimská náboženská obec vydávala časopis Hlas MNO (měsíčník 1937–45), obnovený jako samizdat v roce 1983. V letech 1990–2009 časopis Hlas vycházel legálně jako dvoj/měsíčník péčí Ústředí muslimských obcí. Toto společenství i jednotlivé náboženské obce vydávají další náboženskou literaturu, která vychází i v dalších spřízněných nakladatelstvích – např. Dar ibn Rushd Šarífa Bahbnúha (* 1941).
Počet věřících
| sčítání lidu | ||
| 1880 | 3 | |
| 1890 | 8 | |
| 1900 | 3 | |
| 1910 | 33 | |
| 1921 | -- | |
| 1930 | -- | |
| 1940 | -- | |
| 1950 | -- | |
| 1960 | -- | |
| 1970 | -- | |
| 1980 | -- | |
| 1991 | 495 | |
| 2001 | 3699 | |
| 2011 | 3358 |
Tabulka zahrnuje všechny osoby, které se v příslušném sčítání lidu hlásily k islámu či muslimskému náboženství; výsledky sčítání lidu z období první republiky a vlády komunistického režimu tyto kategorie samostatně neevidovaly. V rámci posledního censu (2011) je možné rozlišit muslimy hlásící se k Ústředí muslimských obcí (1 437 osob) a ostatní muslimy (1 921 osob).
Literatura
Frederick M. DENNY: Islám a muslimská obec. Prostor, Praha 1999.
Jakub HAVLÍČEK: „Kritika islámu na českém internetu – možnosti interpretace. Případ facebookové stránky Islám v České republice nechceme.“ Lidé města 17, 2015, 3, s. 475–511.
Luboš KROPÁČEK: Duchovní cesty islámu. Vyšehrad, Praha 1993 (několik dalších vydání).
Adéla KŘIKAVOVÁ – Miloš MENDEL – Zdeněk MÜLLER: Islám – ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990 (také další vydání).
Miloš MENDEL – Jiří BEČKA: Islám a české země. Votobia, Olomouc 1998.
Miloš MENDEL – Bronislav OSTŘANSKÝ – Tomáš RATAJ: Islám v srdci Evropy. Academia, Praha 2007.
Bronislav OSTŘANSKÝ: Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Libri, Praha 2009.
Bronislav OSTŘANSKÝ: Islamofobie po česku. Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy. Vyšehrad, Praha 2017.
Daniel TOPINKA (ed.): Muslimové v Česku. Etablování muslimů a islámu na veřejnosti. Barrister & Principal, Brno 2016.
Oficiální internetové stránky: http://www.umocr.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR: http://www3.mkcr.cz/cns_internet/CNS/detail_cns.aspx?id_subj=8497&str_zpet=Seznam_CNS.aspx
Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek