Církev římskokatolická

Římskokatolická církev je od poloviny 17. století největšía dlouho rovněž jedinou povolenou nebo privilegovanou českou církví. Považuje se za nástupkyni staré, respektive středověké křesťanské církvea za církev „katolickou“, tedy obecnou, tyto nároky však s různou mírou oprávněnosti vznášejíi další náboženská společenství. Po husitské revoluci, která vedla k drtivé převaze protestantismu v Čechách, na Moravěa v českém Slezsku (viz hesla Evangelická církev a. v., Slezská církev evangelická a. v.), avšak byla definitivně poražena během třicetileté války, nastala v 17. století shora řízená římskokatolická náboženská obnova – rekatolizace či protireformace, vedoucí rovněž k etablování raněnovověkýcha moderních římskokatolických náboženských forem. Od roku 1627 (na Moravě 1628) byl římský katolicismus jediným povoleným křesťanským vyznáním,a i když toleranční patent na konci 18. století povolil protestantismus (viz heslo Českobratrská církev evangelická), římský katolicismu zůstal až do roku 1861 jediným státníma i později privilegovaným vyznáním. Teprve samostatná Československá republika učinila kroky k úplnému zrovnoprávnění dalších konfesía náboženství, římskokatolická církev však samozřejmě zůstala církví státem uznanoua v současnosti požívající všech tzv. zvláštních práv.

Z kanonickoprávního hlediska je součástí římskokatolické církvei tzv. řeckokatolická církev, církev uniatská či katolická církev byzantského obřadu. Jdeo původně pravoslavné, kteří nad sebou v raném novověku uznali jurisdikci římského papeže, přičemž si mohli ponechat východní liturgiia další náboženské zvyklosti. V Uhrách k tomu došlo prostřednictvím Užhorodské unie (1649)a v roce 1818 bylo toto společenství organizačně autonomizováno jako Prešovská eparchie. Její součástí je od roku 1993 pražský vikariát, 1996 povýšený na exarcháta přímo podřízený Svatému stolci. Organizační důvody vedly k tomu, že v Rakousku-Uherskui Československu má řeckokatolická církev vlastní právní subjektivitua status registrované církve; v této encyklopedii je nicméně pojednána v rámci tohoto hesla.

I pokud se v tomto hesle z velké míry omezíme především na modernía nejnovější dějinya další charakteristiky římskokatolické církve, je třeba upozornit, že je obsahemi rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly této encyklopedie. Platí-li, že hesla jednotlivých církvía náboženských společností alespoň rámcově odpovídají jejich významu v českých náboženských dějinácha počtu jejich věřících, v případě římskokatolické církve by takové heslo muselo dosahovat rozsahu knižního rozsahu, ne-li několika svazků. Takto disproporční zpracování samozřejmě nebylo možné, proto je třeba chápat heslo (resp. jeho stávající podobu) jenom jako nejzákladnější shrnutí vybraných nejdůležitějších informací, svým rozsahem zcela nesouměřitelné se všemi ostatními hesly.

Stručná historie římskokatolického křesťanství

Xxxx, staroua středověkou církev pojednat jenom zcela heslovitě, podrobněji až od Tridentina

Religionistická charakteristika římskokatolické církve

Xxxx explicitně hovořit ažo potridentské církvi, krátce zmíniti řecké katolíky

Římský katolicismus v českých zemích

K christianizaci českých zemí začalo docházet koncem 8. nebo nejpozději začátkem 9. století, významný podíl na ní měla východokřesťanská misie Konstantina (Cyrila)a Metoděje na Velkou Moravu (od 863/864–885).I když se na konci 9. století Velká Moravai přemyslovské knížectví v Čechách přiklonily k latinské liturgii, východníi západní podoba křesťanství ještě nějaký čas koexistovaly vedle sebe (v ojedinělém případě Sázavského kláštera trvala byzantská liturgie až do roku 1096), důležitější bylo nicméně prolínání křesťanství s různými prvkya formami předkřesťanské religiozity. Křesťanská církev měla vliv na knížecí, resp. později královský dvůr, šlechtu, vzdělané vrstvy (ty byly dlouho s církví totožné)a pozdějii měšťanstvo, zatímco v lidovém prostředí bylo po celý středověk obvyklé (vědoměi nevědomě) kombinovat „oficiální“ křesťanství s pohanskými zvyklostmia představami. Od 10. století byla systematicky budována církevní správa, v roce 973 bylo zřízeno pražské biskupství, v roce 1063 olomoucké biskupství, významný podíl na náboženskéma kulturním životěi správě českých zemí měly rovněž kláštery (sv. Jiří na pražském Hradě, Břevnov, Ostrov, Sázava, na Moravě Rajhrada Hradiskou Olomouce ad.). Církevní institucea jejich představitelé byli přitom v mnoha obdobích nejisté světské vlády v raném středověku jedinými pevnými organizačními strukturami, církev měla rovněž faktický monopol na písmem předávanou vzdělanost.

Za vrchol středověkého křesťanství v českých zemích lze považovat období 13.a 14. století, kdy už došlo k podstatnému prohloubení náboženského života širších vrstev (včetně vzrůstajícího měšťanstva)a současně k posílení církevních pozic vůči světské moci. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (1344)a vedle olomouckého biskupství mu byla podřízenai nově zřízená diecéze litomyšlská (fakticky trvala jen do roku 1425), vedle „starých“ řeholních společenství benediktinů, premonstrátůa cisterciáků se v Čechácha na Moravě výrazně uplatnily žebravé řády – hlavně františkánia dominikáni. Biskupovéa řehole ovšem ne vždy postupovali ve shodě, známý je kupříkladu spor pražského biskupa Jana IV. z Dražic (v úřadě 1301–43) s žebravými řády. Rozvoj církevní organizacei středověké zbožnosti dosáhl vrcholu za vlády Karla IV. (český král 1346–78), zároveň se však již začínaly objevovat první známky rozkladua kritické či opravné tendence (papežské schisma, kritika církevního bohatstvía moci, extrémních finančních požadavků ad.). Tyto problémy spoluzapříčinily propuknutí husitské revoluce po upálení M. Jana Husa (?1370–1415) na koncilu v Kostnici.

Třebaže vnitřně hlavně zpočátku nejednotné, formulovalo husitské hnutí program zásadní církevní reformace (Čtyři artikuly pražské, 1419), k němuž se přiklonila velká část českéa moravské šlechty, pražská univerzitai arcibiskup Konrád z Vechty (1421, v úřadě od 1413). Období 1425–1561 považuje římskokatolická církev za dobu sedisvakance, tedy neobsazenosti pražského arcibiskupského úřadu; olomoucké biskupství nicméně obsazeno byloa i v Čechách se udržela menší část církvea šlechty věrná papeži. Většina se nicméně transformovala do husitské, později spíše utrakvistické (podobojí) církve, v jejímž čele stanul zvolený, avšak církví nikdy oficiálně neuznaný arcibiskup Jan z Rokycan (1435–71). Přesto se po jednání s vyslanci basilejského koncilu (tzv. kompaktáta, potvrzená 1436) utrakvistická církev považovala za součást křesťanské církve v čele s papežem; tento svazek, nikoli však apoštolskou posloupnost popřela menší Jednota bratrská. Po rychlém triumfu luterskéa pozdějii švýcarské reformace v západní Evropě v 16. století bylyi české země vystaveny jejich vlivu. Fakticky docházelo k luteranizaci utrakvistické církve, které se již přestala ohlížet na Řím,a ke kalvinizaci Jednoty bratrské, zároveň se od poloviny 16. století objevovaly pokusyo římskokatolickou protiofenzívu (1556 uvedení jezuitů do Čech, 1561 znovuobsazení arcibiskupského stolce).

Přes velký vliv obou hlavních proudů evropské reformace si čeští (méně již moravští) protestanti udrželi vlastní specifika, jejichž výsledkem bylai kompromisní, k věroučným odchylkám snášenlivá Česká konfese (1575). Bojo její uznání za oficiální vyznání Českého království vyplnil konec 16.a počátek 17. století, došlo k němu v podobě Majestátu Rudolfa II. (1609), na jehož základě se začala formovat jednotná česká evangelická církev, tvořená jak utrakvisty, tak bratřími. Během stavovského povstání (1618–20) tato církev nabyla podoby státní církvea došlo k rozšíření platnosti majestátu na Moravu (a Lužice, ve Slezsku platil již od roku 1609 obdobný majestát pro augsburskou konfesi). Po porážce vzbouřených stavů na Bílé hoře (1620) byl Majestát zrušen, došlo k omezování protestantůa Obnovené zřízení zemské (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu) ustanovovalo římský katolicismus za jediné povolené křesťanské vyznání.I když válečná situace třicetileté války (1618–48) přinesla několik zvratůa naděje na posílení či obnovu protestantismu v českých zemích, v průběhu válkya po jejím skončení byly ukotveny struktury moderního římského katolicismu v Čechácha na Moravě.

Je třeba poznamenat, že k stručně naznačenému vývoji české křesťanské církve do husitské revoluce se mohou stejným právem hlásit jak římští katolíci, tak protestanti.I pozdější více či méně rozdělená církev chtěla být katolickou, ať už si pod tím představovala podřízenost papeži nebo „jen“ sounáležitostk (neviditelnou) církví Kristovou. Postupné zanikání požadavku na církevní jednotui na tomto světěa diferenciace moderních křesťanských konfesí je až dílem 16. století, kdy v celoevropském měřítku dochází k vytvoření vzájemně disparátních církevních organizací – (zemských) luterských, reformovaných či anglikánských církvía církve římskokatolické v moderním slova smyslu. Nárok této (potridentské) římskokatolické církve na starší církevní dědictví je přitom teologické povahy, z historického hlediska nenío nic větší, ani menší než v případě stejného („katolického“) nároku církví protestantských. Pro účely nástinu českých náboženských dějin je ovšem významné, že pobělohorská rekatolizace/protireformace byla z velké většiny úspěšná, pronásledovaný lidový protestantismus (tajné nekatolictví) se stal okrajovou záležitostía postupně degeneroval. K jeho legální obnově došlo teprve po sto padesáti letech prostřednictvím tolerančního patentu Josefa II. (1781) (viz heslo Českobratrská církev evangelická).

Římskokatolická obnova, sledovatelná od poloviny 16. století (na Moravě byly její obdobou episkopáty Viléma Prusinovského, Stanislava Pavlovskéhoa Františka kardinála Ditrichštejna), nebyla vedena jen snahouo likvidaci „hereze“ – protestantismu, ale rovněž reformami církevní správya zbožnosti ustanovenými tridentským koncilem (1545–63). Nejistotám třicetileté války čelila přitažlivá barokní zbožnost, která stejně jako protestantismus osobně angažovala široké vrstvy věřícícha svou okázalostí, dramatičnostía naléhavostí byla pro mnoho z nich dokonce bližšía „jistější“. Nelze podceňovat rovněž skutečnost, že „náhrada“ evangelického kléru římskokatolickým proběhla poměrně rychlea „viditelně“ jenom ve městech. Množství venkovských farností bylo dlouhodobě opuštěných nebo jenom neřádně spravovaných, k tomu je třeba připočíst celkově stále nevalné náboženské znalosti lidových vrstev – je vlastně otázkou, nakolik si všichni „násilně“ rekatolizovaní nějaké konfesní změny vlastně povšimlia jak moc významná pro ně byla. Tím nemá být zpochybněna tragičnost vynucené konfesní proměny, jíž museli vzdělanějšía nábožensky hlouběji žijící obyvatelé Čecha Moravy projít (nebo kvůli ní odejít do exilu), do vyhrocených západůo svědomí se však zjevně dostávala jenom část postižených.

Byl-li již v 16.a na počátku 17. století vytvořen pevný „odrazový můstek“ rekatolizace Čecha Moravy, k jejímu prosazování začalo docházet již ve dvacátých letech 17. století, nejprve prostřednictvím vyhnání evangelických duchovnícha v případě (královských) měst, následněu šlechtya nejpozději, často teprve po skončení třicetileté války,u venkovského obyvatelstva. Rekatolizaci, jejíhož provedení se ujal pražský arcibiskup Arnošt hrabě Harrach (v úřadě 1623–67), ovšem provázely těžkosti spojené jednak s probíhající válkou, jednak s nedostatkem finančních prostředkůa v neposlední řadě s mocenským bojem s jezuitským řádem (sporo Karlovu univerzitu). Úplná restituce církevních majetků vyvrácených v období husitské revoluce nebyla možná, dohodou se státem byla nahrazena církevním podílem na výnosu státního solního monopolu (1630). Pro lepší správu „kacířských“ krajů byla v roce 1655 zřízena litoměřickáa 1664 královéhradecká diecéze, hlubší restrukturalizace farní sítě však stále narážela na ekonomické problémy. První vlna rekatolizace byla proto víc než diecézním klérem, k jehož obnově docházelo jenom postupně, nesena misionáři z řad řeholníků – jezuitů, dominikánůa dalších (Albert Chanovský). Teprve později se výrazněji uplatnila obnovená farní správa, v posledních desetiletích 17. století už došlo ke zřetelnému posílení pravověrného římského katolicismu.

Rané 18. století je obdobím stabilizace barokního katolicismu na českém území, jejím výrazem je rychlý rozmach nově zavedeného kultu sv. Jana Nepomuckého (beatifikován 1721, kanonizován 1729). V období vlády Marie Terezie (1740–80) začaly být uplatňovány některé osvícensky motivované církevní reformy, směřující především do oblasti vzdělávání, omezení řeholního životaa veřejného vlivu církve. Z rozhodnutí papeže došlo ke zrušení jezuitského řádu (1773), naopak bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupstvía byla mu podřízena nově ustavená brněnská diecéze (1777). Tyto reformy byly „přípravou“ pro mnohem zásadnější úpravy náboženského života, provedené Josefem II. (samostatně vládl 1780–90). Vedle legalizace protestantismu se jednalo předevšímo podřízení církve státua další omezení jejího veřejného vlivu, rušení klášterů pokládaných za neužitečnéa náboženských bratrstev, likvidaci vnějších forem barokní zbožnosti. Ruku v ruce s tím šla dlouho odkládaná nebo jen nedostatečně prováděná restrukturalizace farní sítě, vytvoření nového biskupství v Českých Budějovicích (1785), racionalizace církevní správya reforma kněžského vzdělávání. Překotnéa mnohdy chaotické zavádění josefinských reforem vedlo ovšem k destabilizaci náboženských záležitostí prakticky v celé zemi, již dále podpořily zprávyo excesech francouzské revolucea následné napoleonské války.

Josefovi nástupci na trůně sice jeho náboženské reformy zmírnili, základní intenci církevní podřízenosti státu však zachovali; v tehdejší Evropě však nešloo nic výjimečného. Římskokatolická církev, nadále privilegovaná jako státní církev, současně příslušnému státu sloužilaa fungovala v jeho intencích. V daných poměrech to znamenalo příklon k protiosvícenské restauraci, prováděnéi prostřednictvím obnovy barokních náboženských praktik (pouti, modlitební knihy, obnovení jezuitského řádu). Mezi částí duchovních naopak tajně pokračovalo (umírněné) osvícenství, někteří se zapojili do českého (alei německého) nacionálního hnutí. Pozdním případem osvícenství byly reformní požadavky části kněží, které zaznělyv revoluci 1848–49, tehdy se rovněž poprvé veřejně projevily nacionální česko-německé různice zasahujícíi do náboženských záležitostí. Revoluce byla nicméně potlačenaa nastupující neoabsolutistický režim upevnil svou moci tím, že došlo k uzavření konkordátu mezi Rakouským císařstvíma Svatým stolcem (1855). Přes formální zrovnoprávnění protestantů (1861) si římskokatolická církev udržela výsadní postavení, vliv na školství (trval až do roku 1868)i státní zákony,a naopak se zbavila státního vměšování do vnitřních záležitostí – fakticky to platiloi po vypovězení konkordátu (1870).O spojení „trůnua oltáře“ lze mluvit až do konce rakousko-uherské monarchie, během první světové války přitom místní představitelé římskokatolické církve explicitně podporovali habsburské válečné snažení (podobně jako představitelé státních protestantských církví podporovali své strany).

Docházelo-li ve druhé polovině 19. století v habsburském soustátí k růstu nacionalistických vášní, sociálních problémůi politického boje, římskokatolická církev si s těmito procesy nedokázala adekvátně poradita i když se snažila vzájemné třenice spíše mírnit, byla obviňována z jednostranných postojů. Čeští nacionalisté vyčítali jejímu vedení „proněmecké tendence“, zatímco jejich němečtí protihráči tendence „českéa slovanské“. Liberálovéa pozdějii socialisté se stavěli protiklerikálně kvůli církevní konzervativnostia mocenským ambicím, církev se v celoevropském měřítku dostávala spíše do vleku nechtěných událostía procesů. Uzavírala se do „ghetta“ vlastních institucía společenství, v nichž však postupně ubývalo skutečných věřícícha docházelo k jejich rozchodu s významnými částmi společnosti. V českém prostředí k tomu přispělai dlouhodobá antiklerikální rétorika mladočeské stranya socialistických stran, vedle méně významných „realistů“a dalších. Pokusem zvrátit tento stav se stal tzv. katolický modernismus, který získal určitý ohlasi mezi českýma moravským klérem (Jindřich Šimon Baar, 1869–1925, Sigismund Bouška, 1867–1942, Xaver Dvořák, 1858–1939, Karel Dostál-Lutinov, 1871–1923), byl však církví potlačen (několik nespokojenců církev opustilo)a zůstalo z něj jenom politické křesťanskosociální hnutí (Jan Šrámek, 1870–1956).

Po vzniku Československa byla římskokatolická církev ve veřejném prostoru chápána jako jedna z poražených stran, výrazem se staloi demonstrativní stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí (1918). První československé vlády rychle omezily církevní privilegiaa nastolily víceméně rovné zacházení se všemi státem uznanými církvemi, což římskokatolická církev chápala úkorně (nedošlo však například k původně plánované odlucea ani pozemková reforma nezasáhla církevní nemovitosti tak výrazně, jak by bývala mohla), ještě horší však byly veřejné útoky proti církvia masivní výstupové hnutí. Během několika let římskokatolickou církevi formálně opustil více než milion věřících, v některých českých oblastech třebai pětina všech věřících. Na Moravě bylo výstupové hnutí slabšía více rozložené v čase, na Slovensku se neprojevilo vůbec – naopak mnozí Slováci, ovlivňovaníi katolickým klérem, byli upřímně zděšeni z české „bezbožnosti“a náboženské různice vyvolaly první vážnou krizi ve vztahu obou teprve nedávno sloučených národů. Na výstupovém hnutí se přitom podílelia profitovali z něj nejen antiklerikálovéa (v malé míře) evangelíci, ale rovněž nově vzniklá Církev československá (husitská) (viz toto heslo). Uvolnění po vzniku Československa znovuotevřelo prostor potlačenému katolickému modernismua někteří římskokatoličtí kněží začali volat po zásadních církevních reformách. Odpovědí Říma bylo jmenování sice příkladně českého, avšak teologicky konzervativníhoa s ohledem na církevní disciplínu plně loajálního nového pražského arcibiskupa Františka Kordače (1852–1934,v úřadě 1919–31). Napětí mezi modernistya Kordačem vygradovalo na přelomu let 1919–20a skončilo odchodem asi dvou set rozkolníků z římskokatolické církve, spolu s nimi odešlo několik stovek tisíc věřících. Posledním výrazným projevem „národního“ konfliktu s církví se stala tzv. Marmaggiho aféra v létě 1925.

V průběhu dvacátých let docházelo,i vzhledem k situaci na Slovenskua mezinárodněpolitickým otázkám, k postupné konsolidaci vztahů mezi státema římskokatolickou církví. Její výsledek lze označit za chladně korektní, neboť stejně jako kurie nejásala nad rozpadem spřízněného Rakouska-Uherskaa novým politickým uspořádáním ve střední Evropě, tvůrcům Československa se nepodařilo prosadit odlukua veřejný vliv početně stále dominantní římskokatolické církve zůstal rovněž nezanedbatelný. Formalizací tohoto výsledku se stal tzv. modus vivendi (1928), mezivládní dohodao navázání diplomatických styků, hranicích církevních provinciía jmenování biskupů. Uklidnění aféra veřejných kontroverzí umožnilo bezproblémové pokračovánía v některých oblastech rozvoj římskokatolického náboženského života. Šrámkem vedená Československá strana lidová (vznikla sloučením několika menších stran v roce 1919) se stala pevnou součástí vládních koalic, fungovaly staré (tělocvičná jednota Orel)i nové církevní spolky (Katolická akce), objevilo se několik významných intelektuálních středisek (kromě spíše konzervativních teologických fakult zejména dominikánské řádové učiliště v Olomouci – Silvestr Braito, 1898–1962, Reginald Dacík, 1907–1988, Metoděj Habáň, 1899–1984, nebo okruh kolem laika Josefa Floriana, 1873–1941, ve Staré Říši). Proti dominantním liberálníma levicovým kulturním proudům se postavila silnáa umělecky všeobecně uznávaná římskokatolická opozice – uveďme alespoň spisovatele Jaroslava Durycha (1886–1962), skupinu ruralistů (Josef Knap, 1900–1973, František Křelina, 1903–1976, Václav Renč, 1911–1973, do jisté míryi Jan Čep, 1902–1974), nebo spirituální básníky Jakuba Demla (1878–1961), Bohuslava Reynka (1892–1971), Jana Zahradníčka (1905–1960) ad. Ne všichni však byli spokojeni. Část zejména mladších římskokatolických intelektuálů byla oslovena fašismem (Jan Scheinost, 1896–1964), ideologii první republiky se nepodařilo integrovat představitele slovenskýcha německých římských katolíků.

Mnichovská dohodaa rezignace prezidenta Beneše (1938) vedly k novému politickému uspořádání, nazývanému druhá republika (1938–39). V tomto období došlo k faktické autonomizaci Slovenskaa Podkarpatské Rusi, k prosazování nedemokratických tendencía ke stále zřejmější politické závislosti Česko-Slovenska na nacistickém Německu. Současně byl přímo pociťován ideologický krach původní Československé republiky, což vedlo k explicitním přihlášením státních představitelů ke svatováclavské idejia římskokatolické církvi; církev v sobě pražského arcibiskupa Karla Kašpara (1870–1941,v úřadě 1931–41) tyto projevy loajality vítalaa spolupodílela se na odsudku první republiky. Na druhou stranu papež Pius XI. (v úřadě 1922–39) jako vůbec jediný představitel státu vystoupil proti Mnichovské dohodě, stejně jako předtím odsoudil anšlus Rakouska. Prosazování římskokatolických idejí, větší církevní vliva kontrola veřejného života ve druhé republice neměly ovšem dlouhé trvání – zmenšující se česká samostatnost skončila okupacía vznikem Protektorátu Čechya Morava v březnu 1939. Římskokatolická církev nadále s nacistickým režimem z nutnosti koexistovala, avšak nevycházela mu vstříca totéž lze řícii o většinovém postoji české společnosti. Svědectvímo neshodě mezi představiteli Německaa Svatou stolicí je skutečnost, že po smrti svých nositelů (1940–41) nebyly znovuobsazeny biskupské stolce v Českých Budějovicícha v Brně, ani pražské arcibiskupství. Na druhou stranu Vatikán odmítl diplomaticky uznat exilovou vládu v Londýněa udržoval diplomatické styky se Slovenskou republikou, aniž by veřejně vystupoval proti problematickým činům jejího prezidenta – římskokatolického kněze Jozefa Tisa (1887–1947). Za války se našli kněží-odbojáři, z nichž mnozí za svou činnost zaplatili životem nebo vězněním,i mnozí další duchovní nebo římskokatoličtí intelektuálové prokázali osobní integritua statečnost, v čele exilové londýnské vlády stanul římskokatolický kněz (a politik) Jan Šrámek; na druhou stranu existovalii kolaboranti s nacismem.

Po skončení války došlo k rychlé obnově církevního provozu pod vedením nového pražského arcibiskupa Josefa Berana (1888–1969, v úřadě od 1946), církev se vyrovnala s vyhnáním („odsunem“) německojazyčného obyvatelstva, větší konflikty nastaly jenom v souvislosti se situací na Slovensku (jednání některých biskupů během druhé světové války, poprava J. Tisa, likvidace církevního školství)a s otázkou znovuotevření pozemkové reformy. Tyto spory se vyhrotily po komunistickém převratu, kdy arcibiskup Beran sice uvítal zvolení Klementa Gottwalda prezidentem bohoslužbou Te Deum (1948), současně však kněží vyzýval k opatrnosti při jednání s komunistickým režimem. Opatrnost byla vskutku na místě, komunisté jí však nedali velkou příležitost. Prostřednictvím nových církevních zákonů (1949)i nezákonnými represemi došlo rychle k ovládnutí církevního vedení, kdy byli prakticky všichni (arci-)biskupové internovánia fakticky zbaveni svých úřadů, byly obsazeny klášterya zcela likvidován řeholní život (1950), ve vykonstruovaných soudních procesech byla církeva její představitelé denuncovániz protistátní činnosti, špionážea přípravy ozbrojeného převratu, za což byly udělovány mnohaleté tresty odnětí svobodya ojediněle docházeloi k popravám (Číhošťský zázrak, Babice, Zelená internacionála). Likvidována bylai autonomní řeckokatolická církev (viz níže), prakticky všechny církevní spolkya korporace, došlo k vynucené výměně vedenía velké části členstva dominantně katolické Československé strany lidové.

Architekti státní církevní politiky dokonce nějaký čas uvažovalio odtržení československé římskokatolické církve od Svatého stolce, toho se nakonec neodvážili. Činnost církve byla nicméně od počátku padesátých let výrazně paralyzovánaa radikálně omezena jen na duchovenskou službu (a stále omezenější možnost vyučování náboženství v základních školách),i ta přitom byla pod přísným státním dozorema maximálně restringována. Komunistický režim spoléhal na (malou část) otevřeně kolaborujících kněží, později představovaných především Mírovým hnutím katolického duchovenstva (organizace existovala v letech 1950–68, v období tzv. normalizace byl zřízen její ekvivalent Sdružení katolických duchovních Pacem in terris), většina ostatních duchovních byla přitom zastrašenaa dohnána do defenzivy. Laická církevní služba byla prakticky vyloučena, římskokatolická kultura byla vytlačena do podzemí nebo nanejvýš na úplný okraj veřejného dění, případně do exilu. Za této situace docházelo k tajným kněžskými biskupským svěceníma rodila se malá, konspirativní tzv. podzemní církev (jejím nejvýznamnějším představitelem byl Felix Maria Davídek, 1921–1988, došlo však k dalším přinejmenším 11 řádným biskupským svěcením). Veřejně působící církev byla nutně konformnía dohnaná k ústupkům (např. vynucená emigrace arcibiskupa Berana v roce 1965), situace se přitom nelepšila ani v průběhu následující dekády,i když nejviditelnější proticírkevní represe dávno ustaly.

Krátké zlepšení přineslo tzv. Pražské jaro (1968). Někteří biskupové se mohli vrátit do svých úřadů, z vůle členstva se rozpustilo Mírové hnutí katolického duchovenstvaa vznikla demokratická organizace duchovníchi laiků Dílo koncilové obnovy, snažící seo uplatnění principů druhého vatikánského koncilu (k jejímu oficiálnímu povolení ovšem nestačilo dojít), objevily se pokusyo obnovení řeholního životaa řeckokatolické církve. Po nástupu tzv. normalizace se však brzy vše vrátilo do původních kolejí, s tím rozdílem, že církev již mohli reprezentovat biskupové. Šlo všako ústupek obou stran, Vatikán svoloval k biskupským jmenováním vůči komunistickému režimu konformních osobností – příkladem může být pražský arcibiskup František Tomášek (1899–1992, správce diecéze od 1965, arcibiskup 1977–92), který se teprve mnohem později stal zřetelnějším odpůrcem státních zásahů do církevních záležitostí. Teprve v osmdesátých letech, zřejměi pod vlivem papeže Jana Pavla II. (v úřadě 1978–2005), docházelo k viditelnějším konfliktům církve se státema na Slovensku se aktivizoval římskokatolický disent. Cyrilometodějská pouť na Velehradě v roce 1985 za účasti snad až 200 tisíc věřících se stala významnou protirežimní demonstrací, petici laika Augustina Navrátila (1928–2003) za náboženskou svobodu (1988) podepsalo více než půl milionu osob, velký ohlas měloi oficiální církevní hnutí Desetiletí duchovní obnovy (vyhlášeno 1987, iniciátory byli Tomáš Halík, * 1948,a Petr Piťha, * 1938). Oslava kanonizace sv. Anežky České (1989) pak už přímo splynula s listopadovou revolucí

Ve svobodných poměrech došlo především k rychlé institucionální obnově. Byl obnoven oficiální řeholní život (v případě ženských řeholí dokonce ještě za komunistického režimu), obsazenya nově zřízeny biskupské stolce (v Plzni v roce 1993a v Ostravě-Opavě v roce 1996), obnovovaly sea byly rekonstruovány další církevní organizační struktury. Velkou zásluhu na tom měl nově jmenovaný pražský arcibiskup Miroslav Vlk (1932–2017, v úřadě 1991–2010). Nepodařilo se však integrovat významnou část tzv. podzemní církvea viditelné rozpory nastávalyi mezi různými duchovními proudy, postupně krystalizující na škále mezi (ultra-)konzervatismema liberálním pojetím římskokatolické zbožnosti; obai další proudy se přitom formují v mezinárodním dialogua častoi v ekumenické spolupráci s podobně smýšlejícími uvnitř dalších církevních společenství. Do značné míry problematický byli opětovný vstup římskokatolické církvea zbožnosti do veřejného prostoru. Zatímco první návštěva papeže v českých zemích (Jan Pavel II. na jaře 1990) vyvolala obrovskou pozornosta úctu, mediální prostor záhy naplnily kauzy více či méně problematických restitucí církevního majetku zabaveného komunistickým režimem, mocenského vlivu církvea jejích představitelů, pozdějii sexuálního zneužívánía další. Víc než vstup do širokospektrých médiía veřejného prostoru jako celku se církvia jejím představitelům podařilo vybudovat vlastní nebo spřízněná periodika, nakladatelství, rozhlasovéa televizní stanice, spolkya organizace. Podobně se pod hlavičkou Charity České republiky (do 2006 Česká katolická charita), několika řeholních společenstvía dalších organizací rozvíjí církevní sociální pomoc, vzdělávací institucea programya další podobné aktivity.

Organizační obnovaa nový vstup církve do veřejného prostoru vyvolaly jak nadšenéa souhlasné reakce, tak vehementní odpor. Přivedly do církve nebo k aktivní zbožnosti množství konvertitů, nedokázaly však zastavit demografickyi jinak podmíněný dlouhodobý úbytek počtu věřících. V pozici „nejlidovější“, ne-li jediné lidové církve v České republice tak římskokatolická církve alespoň podle údajů ze sčítání lidu trvale ztrácí relativně nejvyšší podíly věřících. V poslední době, zejména za archiepiskopátu Dominika Duky (* 1943, v úřadě od 2010) naopak došlo k významnému zlepšení vztahů se státema ke vzájemné podpoře mezi nejvyššími státnímia církevními představiteli (účast Václava Klause na tzv. Národní pouti ve Staré Boleslavi, dopis Miloše Zemana na podporu setrvání kardinála Duky v arcibiskupském úřadě).

Jak už bylo uvedeno výše, autonomní součástí římskokatolické církve v České republice je tzv. řeckokatolická církev. V západní části Rakouska-Uherska šlo dlouho jeno jednotlivce bez duchovní správy, tak tomu byloi po vzniku Československé republiky, kdy byli všichni uniaté v republice formálně podřízeni správě prešovského eparchy. Teprve v roce 1933 byla zřízena „celočeská“ řeckokatolická farnost v Prazeu sv. Klimenta, později vzniklai farnost v Brněa po druhé světové válce byla systemizována pomocná duchovenská správa v šesti dalších městech. Na počátku padesátých let došlo nicméně k likvidaci celé církve, formálně prostřednictvím inscenovaného soboru (= sjezdu duchovníchi laiků) v Prešově, jehož účastníci odhlasovali rozpuštění církvea její připojení k církvi pravoslavné (1950; viz také heslo Pravoslavná církev). Duchovní, kteří se odmítli podřídit, byli internováni nebo konfinovániv západnícha severních Čechách, eparcha Pavel Peter Gojdič (1888–1960, v úřadě od 1940) zemřel ve vězení. Protože se věřící nechtěli vzdát svých kostelů, jejich předávání asistovala policiea došlo při něm k několika ozbrojeným střetnutím. K částečné obnově řeckokatolické církve mohlo dojít teprve v roce 1968, kdy byl provizorně obsazen eparchiální úřada mohlo vzniknout několik farností (v českých zemích šloo jedinou farnost v Praze), dříve zabavené kostely však byly nanejvýš spoluužíványa řeckokatolická církev byla nadále silně omezována. Úplná obnova církevního provozu nastala až v devadesátých letech, na Slovensku ji přitom provázely spory s Pravoslavnou církvío nemovitostia hodnocení období nuceného zániku církve. Miniaturní řeckokatolické společenství v České republice tyto problémy nemuselo řešit, v souvislosti s rozdělením Československa došlo k jeho organizační autonomizaci v podobě vikariátu (1993), respektive Svatému stolci přímo podřízeného apoštolského exarchátu (1996). Exarchát spravuje zhruba dvacet farností ve větších městech České republiky, velkou většinu jejich věřících přitom tvoří příchozí ze Slovenskaa jejich potomci.

Organizace církve

V současné podobě tohoto hesla oddíl pojednává jeno aktuálních organizačních formách Církve římskokatolické na území České republiky,a i to jen v maximálně zjednodušující podobě.

(Arci-)Biskupstvía farní správa

V České republice jsou dvě církevní provincie, Česká, tvořená pražskou arcidiecézía diecézemi českobudějovickou, královéhradeckou, litoměřickoua plzeňskou,a Moravská, tvořená arcidiecézí olomouckoua diecézemi brněnskoua ostravsko-opavskou. Mimo diecézní strukturu stojí vojenský vikariáta apoštolský exarchát řeckokatolické církve, stejně jako naprostá většina řeholních společenství. Všichni sídelníi pomocní biskupové, řeckokatolický exarchaa emeritní biskupové tvoří Českou biskupskou konferenci, která reprezentuje církev naveneka má vlastní orgány, komisea rady.

Jednotlivé diecéze se dělí na vikariáty (v Čechách), respektive děkanáty (na Moravě),a ty na farnosti. Početa struktura farností musely být v souvislosti se sekularizačními procesy na počátku třetího tisíciletí dramaticky redukovány (reorganizace pražské arcidiecéze, královéhradeckéa plzeňské diecéze)a i v těch diecézích, kde k tomu zatím nedošlo, probíhají tyto změny de facto. V případě pražské arcidiecéze zůstalo z původních 318 farností zachováno 136 (43 %)a ostatní se změnily na pouhá místa konání bohoslužeb; v případě mimopražských farností šlo přitomo pokleso 71 % z 232 na 67.

Organizační jednotky Církve římskokatolické podle dat České biskupské konference (2017):

(arci)diecéze	vikariáty/děkanáty	farnosti	kostelya kaple	kněží ve službě
Pražská	14	148	1018	271
Českobudějovická	10	354	545	117
Královéhradecká	14	265	1016	201
Litoměřická	10	384	636	72
Plzeňská	10	68	922	80
Olomoucká	21	418	1275	202
Brněnská	20	450	1486	332
Ostravsko-opavská	11	276	203	239
Apoštolský exarchát řeckokatolické církve	7	21	--	29

Řeholní společenství

V České republice působí celkem třicet mužských řeholních řádůa kongregací: augustiniáni, augustiniáni-kanovníci, benediktini, bosí karmelitáni, cisterciáci, dominikáni, františkáni, Chemin Neuf, jeruzalémští bratři, jezuité, kapucíni, karmelitáni, klaretiáni, křížovníci, maltézští rytíři, mariáni, milosrdní bratři, minorité (františkáni konventuálové), misionáři sv. Karla Boromejského, obláti, pallotini, pauláni, petrini, piaristé, premonstráti, redemptoristé, salesiáni, saletini, salvatoriáni, trapisté. Dále nejméně 39 ženských řeholních řádůa kongregací (alžbětinky, benediktinky, boromejky, bosé karmelitánky, cisterciačky, congregatio Jesu, cyrilometodějky, dcery Božské Lásky, dominikánky, františkánky, jeruzalémské sestry, karmelitánky, karmelitky, klarisky, paulínky, premonstrátky, salesiánky, sestry Božího Milosrdenství, sestry DJ od M. Barrého, sestry Dobrého Pastýře, sestry Ježíšovy, sestry Matky Terezy, sestry Nejsvětější Svátosti, sestry Nejsvětějšího Spasitele, sestry od andělů, sestry sv. Alžběty, sestry sv. Hedviky, sestry sv. Josefa, služebnice Ducha svatého, služebnice Panny Marie Slezské, služebnice Srdce Ježíšova, školské sestry, těšitelky, trapistky, učednice, vincentky, vizitantky, voršilky, zdravotní misionářky Mariiny; budeme-li brát do úvahy organizační uspořádání, jde dokonceo 59 společenství), 7 ženských sekulárních institutů (Sekulární institut Caritas Christi, Misijní benediktinský sekulární institut sv. Bonifáce, Madonna della Strada, Servitium Christi, Česká provincie sekulárního institutu Schönstattské sestry Mariiny, Sekulární institut volontarií dona Boska, Dílo blažené Zdislavy), jednu společnost apoštolského života (Společenství Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul)a tři další společenství zasvěceného života (Misijní rodina Donum Dei, Sestry Kristova Boholidství, Zasvěcené panny). Jejich představitele sdružují konference vyšších představitelů mužských, resp. ženských řeholí.

Církevní zařízení

Oficiálním periodikem českéi moravské církevní provincie je Katolický týdeník (1948–89 se stejnou periodicitou pod titulem Katolické noviny), na Moravě vedle toho vychází další týdeník Světlo (od 1993), rovněž s arcibiskupským schválením. Další periodika vydávají různé korporace (např. dominikánský časopis Salve, revue České křesťanské akademie Universum) nebo zájmové skupiny (o konzervativních časopisech Mezinárodní katolický report / Mezinárodní report / Te Deum je zmínka v hesle Kněžské bratrstvo sv. Pia X.). Nejvýznamnějším teologickým časopisem byly Teologické texty (od 1978 samizdat, oficiálně 1990–2015), další časopisy se římskokatolické teologiea spirituality dotýkají částečně. Kromě již uvedených od roku 1990 v Praze vychází Souvislosti (původně s podtitulem Revue pro křesťanstvía kulturu, od 2002 Revue pro literaturua kulturu), v Brně nepravidelně vycházel Teologický sborník (1995–2002), v posledních ročnících orientovaný na běžnějšího čtenářea přejmenovaný na Teologie & společnost (dvojměsíčník, 2003–06)a pak nahrazený dalším dvojměsíčníkem Proglas (2007–08, časopis s tímto titulem již od 1990), od roku 2009 přejmenovaným na Kontexty.

Římskokatolická náboženskéa další literatura vychází v nakladatelství Vyšehrad (s různými peripetiemi existuje od 1934, po druhé světové válce jako nakladatelství Československé strany lidové, v současnosti jdeo akciovou společnost), Portál (salesiánské nakladatelství, od 1993), Karmelitánském nakladatelství (od 1991, původně karmelitánského řádu, dnes ve vlastnictví několika církevních organizací), Matici cyrilometodějské (od 1990, spolek)a řadě dalších subjektů. Žádné z větších nakladatelství se neorientuje výlučně na římskokatolickou náboženskou produkci, naopak různá zájmová/stranická malá nakladatelství vydávají jenom velmi omezené spektrum publikací.

Nejvýznamnější rozhlasovou stanicí blízkou římskokatolické církvi je soukromé Radio Proglas, v roce 1995 zřízenéa dodnes vedené Martinem Holíkem (* 1960). Holík společně se salesiánem Leošem Ryškou (* 1963) v roce 2006 založil také TV Noe, jedinou českou křesťanskou televizní stanici. Radio Proglas sídlí v Brně, TV Noe v Ostravě. Obě médiaa zejména TV Noe jsou vedená v ekumenickém duchu, nelze je proto považovat za striktně římskokatolické podniky.

Římskokatolická církev v České republice zřizuje 30 mateřských škol, 26 základních škol, 19 gymnázií, 13 dalších středních škola 6 vyšších odborných škol; v některých případech jdeo zařízení plnící několik těchto funkcí zároveň. Římskokatolické teologické fakulty jsou celkem tři, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Prazea Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci (v obou případech s arcibiskupským seminářem), volněji je na církev vázaná Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Katolická Charita, zřízená biskupskou konferencí, je největším nestátním poskytovatelem sociálních služeb. Navazuje na obdobně pojmenovanou sociální organizaci, která jako jediný církevní poskytovatel sociálních služeb přečkala období vlády komunistického režimua nově se konstituovala v roce 1990; od roku 2006 nese název Charita Česká republika. Spolu s řeholními institutya dalšími církevními společenstvími provozuje celkem tři nemocnice (jednu další nemocnici řeholní komunita sice vlastní, ale dlouhodobě pronajímá), 17 hospiců, několik domovů důchodců, dětských domovů, azylových domůa další zdravotnía sociální zařízení. Církví pověření kaplani vedle toho působí v nemocnicích, věznicích,v armáděa dalších ozbrojených složkách.

Počet věřících

	římskokatolická církev	arménsko-a řeckokatolická církev
1880	7866757	2349
1890	8292761	615
1900	8966369	2714
1910	9616769	3306
1921	8201464	9307
1930	8378079	12149
1940	--	--
1950	6792046	32862
1960	--	--
1970	--	--
1980	--	--
1991	4021385	7030
2001	2740780	7675
2011	1082463	9883

Údaje podle sčítání lidu za celé české země v dobovém vymezení, data od roku 1950 již nezahrnují arménskokatolickou církev. Ve sčítání lidu v roce 2011 se – vedle masově využité možnosti na otázku po náboženském vyznání neodpovědět – objevila také poměrně frekventovaná odpověď „katolická víra“ (71 138 osob), případněi „křesťanství“ (13 034), což někteří autoři chápou jako projev distance od oficiální římskokatolické církve; tuto hypotézu je ovšem obtížné jakkoli doložit.

Římskokatolická církev si vede vlastní evidenci věřícíchi církevních úkonů (zejm. křty, sňatkya pohřby), tato data jsou zveřejňována v různé míře za jednotlivé diecéze.

Literatura

Stanislav BALÍK – Jiří HANUŠ: Katolická církevv Československu 1945–1989. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2007.
Zdeněk BOHÁČ: Atlas církevních dějin českých zemí 1918–1999. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999.
Církevní procesy padesátých let. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002.
Alessandro CATALANO: Zápaso svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667)a protireformace v Čechách. NLN, Praha 2008.
Jaroslav CUHRA: Církevní politika KSČa státu v letech 1969–1972. ÚSD AV ČR, Praha 1999.
Tomáš ČERNUŠÁKa kol.: Papežstvía české země v tisíciletých dějinách. Academia, Praha 2017.
Československoa Svatý stolec I.–III. Masarykúv ústav AV ČR, Praha 2012–15.
Zdeněk DEMEL: Pod dohledem církevních tajemníků. Omezování činnosti katolické církvev Československu 1945–1989. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2008.
Olga FEJTOVÁ: „Já pevně věříma vyznávám…“ Rekatolizace na Novém Městě Pražském v době pobělohorské. Scriptorium, Praha 2012-
Petr FIALAa kol.: Český politický katolicismus 1848–2005. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2008.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ: Skrytá církev. Felix M. Davídeka společenství Koinótés. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 1999.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ (eds.): Koncila česká společnost. Historické, politickéa teologické aspekty přijímání II. vatikánského koncilu v Čechácha na Moravě. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2000.
Petr FIALA – Jiří HANUŠ (eds.): Katolická církeva totalitarismus v českých zemích. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2001.
August FRANZEN: Malé církevní dějiny. Zvon, Praha 1991.
František X. HALAS: Fenomén Vatikán. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2004.
Jiří HANUŠ: Tradice českého katolicismu ve 20. století. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2004.
Jiří HANUŠ: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2005.
Jitka JONOVÁ: Theodor Kohn (1845–1915). Kníže-arcibiskup olomoucký, titulární arcibiskup Pelusijský. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2015.
Hieronim KACZMAREK: Státa církev. Český případ. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2017.
Jaroslav KADLEC: Přehled českých církevních dějin I.–II. Znov, Praha 1991.
Karel KAPLAN: Státa církevv Československuv letech 1948–1953. Doplněk, Brno 1993.
Karel KAPLAN: Těžká cesta. Spor Československas Vatikánem 1963–1973. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2001.
Ondřej LIŠKA: Církevv podzemía společenství Koinótés. Sursum, Brno 1999.
Howard LOUTHAN: Obracení Čech na víru aneb Rekatolizace po dobréma po zlém. Rybka, Praha 2011.
Pavel MAREK: Apologetové nebo kacíři? Studiea materiályk dějinám české katolické moderny. Gloria, Rosice 1999.
Pavel MAREK Český katolicismus 1890–1914. Kapitoly z dějin českého katolického tábora na přelomu 19.a 20. století. Univerzita Palackého, Olomouc 2003.
Pavel MAREKa kol.: Jan Šrámeka jeho doba. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2011.
Jiří MIKULEC: Náboženský života barokní zbožnost v českých zemích. Grada, Praha 2013.
Jiří MIKULECa kol.: Církeva společnost raného novověku v Čechácha na Moravě. Historický ústav, Praha 2013.
Zdeněk R. NEŠPORa kol.: Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Scriptorium, Praha 2010.
Vojtěch NOVOTNÝ: Katolická teologická fakulta 1939–1990. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007.
Vojtěch NOVOTNÝ: Teologie ve stínu. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století. Karolinum, Praha 2007.
Aleš OPATRNÝ: Kardinál Tomášeka pokoncilní proměna pražské arcidiecéze. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002.
Tomáš PARMA: František kardinál Dietrichsteina jeho vztahyk římské kurii. Prostředkya metody politické komunikace ve službách moravské církve. Matice moravská, Brno 2011.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Torst, Praha 1998.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literaturav kontextech 1918–1945. Torst, Praha 2010.
Martin C. PUTNA: Václav Havel. Duchovní portrétv rámu české kultury 20. století. Knihovna Václava Havla, Praha 2011.
Martin C. PUTNA: Česká katolická literaturav kontextech 1945–1989. Torst, Praha 2017.
Barbora SPALOVÁa kol.: Laicia klerici v české katolické církvi. Na cestě ke spiritualitě spolupráce? Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2017.
Jaroslav ŠEBEK: Mezi křížema národem. Politické prostředí sudetoněmeckého katolicismu v meziválečném Československu. Centrum pro studium demokraciea kultury, Brno 2006.
Jaroslav ŠEBEK: Za Boha, národ, pořádek. Academia, Praha 2017.
Václav VAŠKO: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I.–II. Zvon, Praha 1990.
Václav VAŠKO: Dům na skále I.–III. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004–08.
Vojtěch VLČEK: Perzekuce mužských řádůa kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2004.
Vojtěch VLČEK (ed.): Ženské řehole za komunismu 1948–1989. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005.
Vít VLNAS: Jan Nepomucký. Česká legenda. Mladá fronta, Praha 1993.
Bohumil ZLÁMAL: Příručka českých církevních dějin I.–VII. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2005–10.
Rudolf ZUBER: Osudy moravské církvev 18. století 1695–1777 I.–II. ÚCN, Praha 1987, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2003.

Oficiální internetové stránky: https://www.cirkev.cz/ Oficiální internetové stránky majíi jednotlivé (arci-)diecéze, řeholní společenstvía další církevní orgánya korporace.
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek