Českobratrská církev evangelická

Českobratrská církev evangelická, často zkráceně ČCE, je největší česká protestantská církev, reprezentující tradiční, v průběhu 20. stoletíi dnes spíše liberálně orientovaný protestantismus (v českém prostředí se užívá ekvivalent „evangelictví“). Vznikla v roce 1918 spojením českojazyčných sborů evangelických církví augsburského vyznání (tj. luteránů)a helvetského vyznání (tj. kalvinistů/reformovaných), jejichž existenci povoloval toleranční patent Josefa II. z roku 1781. Církev tak vzdáleně navazujei na tradice české reformace 15.–17. století (husitství, Jednota bratrská), které byly v průběhu její samostatné existence dále posilovány. Do unionované ČCE se při jejím vzniku „nevešly“ jednak německojazyčné evangelické sbory, tvořící Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravěa ve Slezsku (její historie je krátce připomenuta v tomto hesle), jednak polsko-, německo-i českojazyčné luterské sbory v Těšínském Slezsku, tvořící Augšburskou církev evangelickou ve východním Slezsku v Československu, dnešní Slezskou církev evangelickou a. v. (viz toto heslo). Všechny tři církve (ve druhých dvou případech po určitých peripetiích) získaly československé státní uznání recepcí z Rakouska-Uherska, v případě ČCE hned v roce 1919; v současnosti tato církev požívá všechna tzv. zvláštní práva.

Stručná historie (kalvínského) protestantismu

Českobratrská církev evangelická je klasickou tzv. unionovanou protestantskou církví, tedy církví, jež v nauce, náboženské praxii organizačním uspořádání spojuje prvky obou hlavních proudů evropské reformace – luterstvía kalvinismu. Nástin obecných dějin luterského protestantismu čtenář najde v hesle Evangelická církev a. v., se zvláštním zřetelem na oblast českého Slezska v hesle Slezská církev evangelická a. v.; na tomto místě je pojednána jen stručná historie kalvínské větve reformace.

xxxxx

Religionistická charakteristika liberálního (tradičního) protestantismu

xxxxx

Moderní protestantismus v českých zemích

České země se staly v období 15.–17. století dějištěm první, třebaže regionálně omezené evropské reformace. Husitství se stalo výrazně většinovým konfesním proudem Čecha Moravy (mnohem méně se uplatnilov dalších zemí České koruny)a dokázalo se ubránit mocenskémui ideovému tlaku celé Evropy. Postupně krystalizovalo do několika výrazných teologickýcha organizačních proudů, z nichž nejdůležitější byly dominantní utrakvistická (kališnická, podobojí) církeva početně omezenější mravně rigoristická Jednota bratrská. Tyto proudy se od 16. století setkávaly s různými podněty evropské reformace, které mnohdy přijímalya transformovaly tak původní husitismus či bratrství do podob bližších luterské, respektive kalvínské reformaci. K úplnému splynutí však nikdy nedošlo, stejně jako se nepodařilo dokončit organizační spojení obou hlavních proudů české reformace ideově zakotvené v České konfesi z roku 1575a prakticky započaté po vyhlášení Majestátu Rudolfa II. v roce 1609. Po porážce povstání českých stavů na Bílé hoře (1620) byl Majestát zrušena následující restrikce směřovaly proti všem podobám protestantismu, až bylo v roce 1627 Obnoveným zřízením zemským (na Moravě 1628) římskokatolické vyznání prohlášeno jediným povoleným náboženstvím v zemi (určitou výjimku tvořilo židovství, viz heslo Federace židovských obcí). Od Bílé hory do roku 1781 byl protestantismus s různou mírou intenzity pronásledována v rámci této protireformace (rekatolizace) téměř úplně vymýcen. Mnozí evangelíci odešli do exilu, v Čechácha na Moravě se tajná nekatolická víra udržela jenom v okrajových skupinácha vrstvách společnosti – po sto padesáti letech pronásledování, násilnýchi pozitivních pobídek ke konverzi se nejednaloo víc než asi dvě procenta populace. Současně platilo, že tito pozůstalí po české reformaci neměli řadu generací možnost většího kontaktu s evangelickými konfesemi, museli si vystačit sami se svými znalostmii lidovými vůdci (s občasnou vzpruhou v podobě tajných kazatelů nebo knih pašovaných z evangelické ciziny). Jejich učenía náboženská praxe se proto v mnohém vzdálily oficiálnímu protestantismu, nehledě k tomu že ten se rovněž dále vyvíjel.

Existence (skupin) tajných nekatolíkůi po dlouhodobém pronásledování byla ovšem nesporná, boj proti nim byl přitom shledáván ekonomickyi sociálně náročnýma v neposlední řadě neefektivním jak vzhledem k evangelické cizině (útěky poddaných, „pátá kolona“), tak vzhledemk celku habsburského soustátí (protestantismus byl legální v Ašsku, Slezskua Uhrách, v nedávno připojené Haličia vymohli si jeji v Terstu). Z těchto důvodů vydal císařa král Josef II. (samostatně vládl 1780–90) 13. října 1781 toleranční patent, jímž za omezujících podmínek legalizoval protestantismus v Čechách, na Moravěa v Alpských zemích monarchie, respektive upravil jeho postavení ve Slezskua dalších zemích (mimo Uhry). Dosud konfesně nerozlišení češtía moravští evangelíci se museli rozhodnout, přihlásí-li se k augsburské (luterské) konfesi nebo ke konfesi helvetské (kalvínské, reformované),a pokud jich v dané lokalitě byl dostatečný počet, mohli vytvořit samostatný sbor. Přihlášených bylo asi osmdesát tisíca v průběhu osmdesátých let 18. století vzniklo 12 luterských sborů v Čechácha 12 sborů na Moravěa 38 kalvínských sborů v Čechácha 17 na Moravě. Některé sbory přitom měly jasno v tom, k jaké konfesi se hlásit, jiné se definitivně rozhodly až po příchodu prvního duchovního. Problémem nebyly jazykové rozdíly (řada sborů byla dvojjazyčných, některéi trojjazyčné, navíc většina reformovaných duchovních byli Maďaři, kteří se teprve museli naučit česky), nýbrž věroukaa náboženská praxe. Trvalo přinejmenším několik let, než se evangelickým duchovním podařilo získat ve sborech dostatečnou autoritua postupně je disciplinovat ve smyslu povoleného vyznání. Evangelíci si směli zřizovati vlastní školy. Současně docházelo k prohlubování odkazů na tradice české reformace, k nimž se obě toleranční evangelické církve hlásily. Mezi nejvýznamnějšími budovateli novodobých evangelických církví lze uvést faráře Michaela Blažka (1753–1827), Štěpána Lešku (1757–1818), Matěje Markoviče (1752–1793) či Jana Végha (1755–1830), ředitelem německojazyčné luterské školy v Brně byl přírodovědeca ekonom světového formátu Christian Karl André (1763-1831).

Evangelické sbory nebyly rozšířeny po celém území rovnoměrně. Tajní nekatolíci se udrželi především v oblastech blízko hranic s protestantskými zeměmi (Sasko, Slezsko, Uhry), v odlehlýcha obtížně spravovaných oblastech (to zahrnovaloi častější změny majitelů panství, duchovní správy apod.), prakticky jenom na venkově. Většinou šloi o chudé oblasti, jejichž obyvatelstvo omezení daná tolerančním patentema další legislativou dále ochudila (evangelíci si museli své kostelya další budovy postavit za vlastní peníze, stejně tak vydržovat svého duchovního, přičemž současně museli platiti římskokatolickému duchovnímu),a pokud výjimečně šloo sbory ekonomicky silné, často podléhaly tlaku několika bohatých členů. Evangelické konfese přitom byly obnovovány doslova z ničeho, kromě vybudování veškeré sociálnía hmotné infrastruktury bylo třeba překládat, psáta vydávat příslušnou náboženskou literaturu, formovat evangelické (sebe-)vědomía v neposlední řadě bojovat proti mnohonásobné mocenskéa početní převaze římských katolíků, z nichž mnozí využívali svého postavení. V neposlední řadě bylo problémem tzv. náboženské blouznilství, sektářství, k němuž některé dosavadní tajné nekatolíky vedla neochota podřídit se věroučnéi sociální autoritě evangelických duchovnícha konfesí. Sektářství spojené se svéráznými náboženskými představamia eschatologickými očekáváními se sice objevilo jen někde, trvalo však přinejmenším jednu až dvě generacea ve výjimečných případech až do druhé poloviny 19. století („děti čistého živého“, „blouznivci našich hor“).

Přes všechny problémy je třeba zdůraznit, že se podařilo vybudovata stabilizovat obnovené novodobé evangelické církve, sice menšinovéa v neplnoprávném postavení (katolicismus zůstal státním, privilegovaným vyznáním), avšak živéa v rámci možností fungující. Naplnil sei záměr státu, aby se evangelíci stali plně loajálními poddanýmia aby došlo k legislativnímu vyrovnání mezi jednotlivými zeměmi habsburské monarchie. Právě vnitrostátnía v menší mířei mezinárodní migrace vedly ke vzniku několika nových evangelických sborů, především ve městech. Byly to však ojedinělé případya celkové postavení evangelíků v tomto období, nadále omezované legislativněi sociálně, bylo jen druhořadé. Evangelíci ostatně dlouho neměli ani žádné vyšší školy (mimo Uhry). Evangelická škola ve slezském Těšíně byla na gymnázium povýšena teprve v roce 1813 (později vzniklai další evangelická gymnázia v Bílskua ve Vídni)a reformovaný učitelský ústav v Čáslavi byl založen dokonce až v roce 1872 (již od roku 1867 přitom fungoval augsburský učitelský ústav v Bílsku). Vysokoškolské vzdělání museli budoucí evangeličtí duchovní nabývat v Uhrách nebo (v případě luteránů) v cizině, teprve v roce 1821 byla ve Vídni otevřena bohoslovecká kolej společná pro obě vyznání, v roce 1850 povýšená na mimouniverzitní fakultu. Nebohatý intelektuální život českýcha rakouských evangelíků v tolerančním období těmto poměrům odpovídal,i když zvlášť mladší duchovní, nezřídka nabyvší zkušenostía kontaktů v cizině, začali postupně usilovato zlepšení poměrů.

Takovou příležitostí se stala celoevropská revoluce v letech 1848–49. V rámci všeobecného rozšíření liberálních hodnot získali druhořadí evangelíci podporu veřejnosti, pronikli do revolučních orgánůa sami se snažilio zlepšení svého postavení. V první řadě usilovalio zrušení dosavadních omezenía sociální, ekonomickéi symbolické vyrovnání s římskokatolickou církví, v Čechácha na Moravě se nadto objevil plán na spojení obou protestantských církví do národní církve české reformace, která se měla stát základem budoucí reprotestantizace českého národa. Jeho tvůrci, především Bedřich Vilém Košut (1819–1893)a Josef Růžička (1808–1872), ovšem poněkud zapomněli na konfesionální rozdílyi německé souvěrce (především v luterské církvi), z obav před vzrůstem českého nacionalismua potenciálním odbojem bylo něco podobného nepřijatelnéi pro vídeňskou vládu. V rámci konsolidace poměrů proto vláda dala protestantům něco, aby je uspokojilaa nemusela splnit všechny jejich požadavky: tak zvané protestantské provizorium z ledna 1849 rušilo většinu dosavadních ekonomickýcha symbolických omezení evangelických církví, následujícího roku došloi k uvedenému povýšení evangelické fakulty. V Čechách ale žádná další evangelická fakulta nevzniklaa ke spojení obou církví nedošlo, naopak Košut byl poslán do vyhnanstvía potom donucen k exilu. Definitivní vyrovnání s římskokatolickou církví přinesl protestantský patent 8. dubna 1861, který stavěl obě evangelické církve na roveň církvi římskokatolické. Kromě úplného státního uznání měly nároki na ekonomickou podporua společenské výhody; zatímco v Československu patent brzy po roce 1918 nahradila novější legislativa, v Rakousku platil až do roku 1961.

Vyrovnání s římským katolicismema změněné poměry ve druhé polovině 19. století vedly k rychlému vzestupu českýcha moravských evangelických církví. Protestanti posílali své děti studovat (zdaleka nejen teologii), využívali zahraničních kontaktůa dalších příležitostí, snad se přitom uplatnilai Weberova „protestantská etika“. Během několika dekád každopádně došlo nejen k výraznému povznesení evangelických sborů (rostl přitomi jejich počet), alei k jejich viditelnému vstupu do veřejného životaa k nadproporčnímu zastoupení evangelíků na kulturním, společenskéma stále víci ekonomickém životě země; tyto trendy pak pokračovalyi v meziválečném období. Bez Jána Kollára (1793–1852), Karola Kuzmányho (1806–1866), Františka Palackého (1798–1876) či Pavla Josefa Šafaříka (1795–1861) si nelze představit českou kulturu této doby, zásadní společenský vliv měli třebai vysoký státní úředník Heřman z Tardy (1832–1917), knihtiskařa dlouholetý starosta Pardubic František Hoblík (1842–1926), stavitelé Josef (1841–1900)a Matěj Blechové (1861–1919) nebo rektor české techniky Antonín Vávra (1848–1928)a mnozí další.A to neuvádíme specifickou situaci českého Slezska se zhruba třetinovou evangelickou menšinou, kde byl vliv protestantů mnohonásobně vyšší. V případě německojazyčných luteránů byl jejich společenský vzestup umocněn rychlým početním růstem: někteří liberálně uvažující Němci vystupovali z římskokatolické církvea stávali se členy „svobodomyslnější“a současně „národně německé“ augsburské církve. Druhou stranou téže mince byly vzrůstající nacionální česko-německé konflikty uvnitř luterské církve. Do konce první světové války bylo nicméně založeno 38 nových augsburských sborů v Čechách, 9 na Moravěa 12 ve Slezsku, zatímco nových reformovaných sborů byloo něco méně, 23 v Čechách, 10 na Moravěa jeden ve Slezsku.

V rámci reformované církve se naopak debatovaloo jejím potencionálním odstátněnía posílení demokratického charakterui odpovědnosti jednotlivých sborůi jejich členů (tzv. čáslavské zřízení). Tyto návrhy neprošlya obě protestantské církve zůstaly závislé na státu, třebaže ten nadále fakticky protežoval římské katolíky; nespokojenci s touto závislostí založili v roce 1880 Svobodnou reformovanou církev (viz heslo Církev bratrská). Likvidace snaho spojení českých evangelíků vedla současně k posílení konfesionální výlučnosti obou větších protestantských církví, s určitým zpožděním kopírující situaci ve většině ostatních evropských zemí. Zejména duchovní obou církví – jako byl luterán Karel Eduard Lány (1838–1903) nebo kalvinisté Jan Karafiát (1846–1929) či František Šebesta (1844–1896) – sázeli na vlastní výlučnosta horlivě prosazovali také nárok svých církví na údajné dědictví české reformace, zatímco běžní věřící často neviděli konfesionální hranice tak ostře. Vedle důsledného konfesionalismu se uplatňovalyi liberální postoje (např. Ferdinand Císař, 1850–1932)a na okraji evangelické menšiny, ne však bez vlivu na ni stálii konvertité typu T. G. Masaryka (1850–1937). Přáteléa žáci posledně uvedených, stejně jako novější cestovatelé po Evropěa světě, kde již vedle konfesionalismu poznali také první ekumenické tendence, se potom na začátku 20. století začali zapojovat do nových snaho spojení evangelíků na nacionálním základě. Historik Ferdinand Hrejsa (1867–1953) k němu dal významný podnět důkazem, že většina historické utrakvistické církve byla schopná dohodya souručenství různých duchovních proudů, čímž měla zaujmout „modernější“ postoj než představitelé obou větví evropské reformace.

Spojení evangelických církví umožnil vznik Československé republiky. Hned 17.–18. prosince 1918 se v Praze sešli představitelé českých evangelických sborůa odhlasovali jejich spojení ve snaze vytvořit národní evangelickou církev (těchto zakládajících sborů bylo 117), která by opustila obě dosavadní vyznání ve prospěch České konfese z roku 1575a Komenského edice bratrského Počtuz víry z roku 1662; v předsněmovních jednáních se uvažovaloi o tom, že by nová církev závazně nepřijala vůbec žádnou konfesi. Spojená církev se měla nazývat Evangelickou církví bratrskou, ale protože tento název již užívala Jednota bratrská (viz toto heslo), musel být změněn na Českobratrská církev evangelická (ČCE). Tvůrci sjednocení přitom předpokládali, že k nové církvi – jejímž formálním členem byli nově zvolený prezident T. G. Masaryk – rychle přestoupí většina obyvatelstva. To se však nestalo, z tehdejšího výstupového hnutí z římskokatolické církve mnohem víc těžila Církev československá (husitská) (viz toto heslo)a ke sjednocené evangelické církvi přestoupilo jen několik desítek tisíc osob. Vzhledem k její velikosti však nešloo zanedbatelný početa liberální protestantismus se současně rozšířili do oblastí, kde dosud prakticky neexistoval (jihozápadní Čechy). Na druhou stranu spojení českých sborů do „národní“ církve vyvolalo také protichůdné reakce: do české církve se „nevešly“ německojazyčné sbory (těch tehdy bylo 58), ani česko-německo-polskojazyčné sbory v české části Těšínského Slezska, jimž vadilo opuštění luterské konfese (šloo 6 sborů, k jejich historii viz heslo Slezská církev evangelická a. v.) – podobně jako slovenským luteránům, kteří nepodlehli vábení ČCEa ponechali si samostatnost, stejně jako další menší protestantské církve, rovněž neúspěšně zvané ke sjednocení.

Českobratrská církev evangelická zůstala nicméně dominantní protestantskou církví v západní části nové republiky s výrazně nadproporčním vlivem na veřejné dění. Nešlo přitom jeno přímý vliv církvea jejích představitelů (voleným nejvyšším představitelem, synodním seniorem, byl prakticky po celé meziválečné období Josef Souček, 1864–1938), jako spíšo nepřímé působení jejích členů ve veřejné sféře, školství, kultuřea dalších oblastech. Svůj díl na tom mělai nově založená (1919) Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, která měla vychovávat budoucí evangelické duchovní,a která svou vědeckou činnostíi společenským vlivem výrazně zasahovala do veřejného dění; mezi její profesory patřili teolog Josef Lukl Hromádka (1889–1969), biblista František Žilka (1871–1944), historikové F. Hrejsaa František Michálek Bartoš (1879–1972)a další. Vedle toho ČCE v Olomouci zřídila „vyšší odbornou“ Misijní školu (1923–39)a její členové učili na řadě vysokých škol (např. semitolog Bedřich Hrozný, 1879–1952). Církev samotná byla reorganizována, v jejím čele stanula volená synodní rada (zpočátku „synodní výbor“)a byly promíšenya nově uspořádány dosavadní senioráty. Kromě efektivnější správy (do počátku druhé světové války měla církev už 166 sborů) za tím stálai vědomá snaha odstranit někdejší konfesionální hranice, což ovšem v praxi vedlo k rychlému potlačení menšinového luterství. Prvky luterské zbožnosti (především zpívaná liturgie, uspořádánía výzdoba kostelů apod.) zůstaly na úrovni „folklorních specifik“ několika tradicionalistických sborů, zatímco organizační, bohoslužebnéi praktické záležitosti celé církve se formovaly v kontinuitě převládající reformované tradice. Poněkud odlišně tomu bylo v případě teologie. Třebaže ČCE zakládali převážně liberálně uvažující teologové se silnými nacionálními důrazy, tento proud v církvi postupně uvadal. Od konce dvacátých let se mnohem výrazněji prosazovala mezinárodněa ekumenicky, současně však vyznavačky orientovaná dialektická teologie (J. L. Hromádka, s odlišnými důrazy také např. Slavomil C. Daněk, 1885–1946,a další). Hromádka společně s filosofem Emanuelem Rádlem (1873–1942) organizovali přednášky, spolek Akademická YMCAi vydávání časopisu Křesťanská revue (1927–39, obnoven 1946), čímž na sebe strhli pozornost velké části nejen evangelické mládežea vytvořili solidní ideovéa společenské zázemí, z nějž český protestantismus čerpal ještě dlouho po druhé světové válce.

Byla-li Českobratrská církev evangelická „hradní“ církví první Československé republiky, s jejíž ideologií byla úzce spojena (přes odpor kritiků jako byli J. Karafiát nebo J. L. Hromádka), němečtí evangelíci se v této republice ocitli v mnohem horším postavení. Jejich sbory zůstaly jako „odpad“ po vzniku ČCEa současně jim nebylo dovoleno užší spojení s jazykověi konfesně (drtivá většina německojazyčných evangelíků byla luterány) blízkými církvemi v Rakousku, případně Německu. Ohledy na reformovanou menšinu je vedly k tomu, žei oni se vzdali augsburské konfese, čímž si rozkmotřili slezskéa slovenské luterány. Když chtěli v roce 1919 vytvořit Německou evangelickou církev v Československé republice, název jim zablokovali německojazyční evangelíci na Slovensku. Nezbylo než se uchýlit k názvu Německá evangelická církev v Čechách, na Moravěa ve Slezsku (Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien, často se užívá zkratka DEK), s nímž byla církev po komplikovaných jednáních se státem v roce 1923 definitivně uznána.I tato církev byla v nových poměrech reorganizována, v jejím čele stanul volený církevní prezident (po celou dobu tento úřad zastával Erich Wehrenfennig, 1872–1968). Současně však platilo, že nedošlo k vytvoření plnohodnotné církevní infrastruktury. Církev disponovala jen nižším školstvím (ČCE se svých triviálnícha měšťanských školi učitelského ústavu naopak úplně vzdala – zůstala jí jen teologická fakulta)a její budoucí duchovní museli studovat v cizině, pokud vůbec nešloo cizí státní příslušníky. Přišla rovněžo vliv na veřejnou sférua státní orgány, jako početně nevelká konfesní menšina v nacionálně odlišné společnosti se musela cítit ve dvojí diaspoře. Přesto nadále rostla, alespoň počtem sborů (v meziválečném období vzniklo 11 nových sborů). Za této situace nepřekvapuje, že někteří němečtí evangelíci setrvali ve velkoněmeckých tužbácha začali podporovat pronacistickou sudetoněmeckou politiku; formálním evangelíkem přitom byli Konrad Henlein, který změnil vyznání před sňatkem s evangeličkou. Církev jako celek se však politicky neangažovalaa byli-li někteří její duchovní členy či sympatizanty nacistického hnutí, další zase udržovali spojení s německou protinacistickou Vyznávající církví.

Po připojení tzv. Sudet (československého pohraničí) k Německé říšia Polsku na základě Mnichovské dohody se Německá evangelická církev ústy svých představitelů proklamativně postavila na stranu hitlerovského Německa, současně však udělala maximum pro zachování vlastní samostatnosti. K Německé evangelické církvi byla víceméně z donucení připojena teprve v roce 1940a i pak se snažilao zachování autonomního postavenía co možná minimální politickou angažovanost. Mezi duchovnímii členy církve se samozřejmě našli aktivní nacisté, ale stejně tak bojovníci proti nacistickému režimu; většina církve se k němu zřejmě z náboženských důvodů stavěla spíše chladněa ústupky některých říšských evangelíků jim byly proti mysli. Mnozí členové církve rovněž nadále udržovali kontakty se svými českými souvěrci. Nutno však konstatovat, že jdeo předběžné hypotézy, situace (bývalé) Německé evangelické církve v období druhé světové války dosud nebyla systematicky historicky zkoumána. Po skončení války byla církev českými úřady postavena mimo legalitu, počítalo se s jejím zánikem v souvislosti s vyhnáním („odsunem“) českých Němců. S tím se smířiloi dosavadní církevní vedení, které současně vyjádřilo zájem na převedení veškerého církevního majetku v Československu na věroučněa mnohdyi osobně nejbližší Českobratrskou církev evangelickou. Československá vláda ovšem nesouhlasilaa různé politické strany naopak podporovaly dva hlavní soupeře v bojio konfiskovaný majetek Německé evangelické církve – ČCEa Církev československou (husitskou); obě církve si nakonec rozdělily zhruba polovinu tohoto majetku, menší část připadla ještě několika dalším církvím, zbytek necírkevním subjektům. Právní postavení Německé evangelické církve bylo vyřešeno až po komunistickém převratu v roce 1948, kdy byla zrušena se zpětnou platností k roku 1945 (zákon č. 131/1948 Sb.). Většina jejích členů v té době již žila v Německu nebo Rakousku (patrně nejznámějším „pozůstalým“ byl pozdější biskup Rakouské evangelické církve Oskar Sakrausky, 1914–2006;v Německu byla založenai „vzpomínková“ Johannes-Mathesius-Gesellschaft), jednotlivci vyňatí z odsunu obvykle vstoupili do sborů ČCE; v několika českých evangelických sborech se příležitostně konaly německojazyčné bohoslužby přinejmenším do šedesátých let.

S dramaticky změněnou situací po odstoupení tzv. Sudet, resp.i později po německé okupaci zbytku Česko-Slovenska, se musela vyrovnávati ČCE. Byla-li právě tato církev úzce spjata s ideologiía étosem první republiky, musela po jejím zániku čelit nejen rétorickým útokůma rozhodně došlo ke zhoršení jejího postavení. Situaci přitom ještě zhoršilo úmrtí synodního seniora Součkai jeho nástupce Kamila Nagye (1873–1939), který úřad zastával pouhé tři měsíce. Volba jeho nástupce Josefa Křenka (1885–1949) byla přitomi určitou postojovou demonstrací, protože Křenek prožil podstatnou část svého života ve Spojených státecha byli americkým občanem. Jiní evangeličtí teologové naopak v tomto období z obav před perzekucí odešli do exilu, často právě do Spojených států,a církev jako celek se musela vyrovnat s nastávajícími společenskými změnami. Kolaborace se jí až na výjimky vyhnula, častější –i když rovněž menšinové – bylo zapojení evangelíků do odboje domácíhoi zahraničního („Pobožný střelec“ Václav Morávek, 1904–1942). Většina církve se nicméně politice vzdálilaa žila vlastním náboženským životem, byť omezovaným vnějšími restrikcemi. Jejich nejvýraznějším porušením byla systematická výchova budoucích duchovních prostřednictvím pololegálních kurzů pořádaných Synodní radou po uzavření českých vysokých škol; až na výjimky v nich nemohli učit sledovaní profesoři někdejší Husovy fakulty, jejich „náhradníci“ se tím naopak kvalifikovali k tomu, aby po válce mohli stanout po jejich boku (např. F. M. Dobiáš, 1907–1972, Rudolf Říčan, 1899–1975, J. B. Souček, 1902–1972). Nejvyšší laický představitel církve, synodní kurátor (1939–50), sociologa demograf Antonín Boháč (1882–1950) odmítl deklarovat pronacistická stanoviskaa byl proto fakticky zbaven úřadua konfinován mimo Prahu v rodných Lišicích.

Po skončení války došlo k rychlé obnově církve, která se současně zapletla do tahanico majetek Německé evangelické církvei snaho mocenské pohlcení Augšburské církve evangelické (viz heslo Slezská církev evangelická). Vnitřní názorová pluralita vedla k tomu, že v církvi bylo poměrně hodně levicově orientovaných osobností, ale stejně taki jejich ideových odpůrců. Vládnoucí síly se po komunistickém převratu snažily využít levicovýcha pro-komunistických věřícícha členů ČCE, ale podařilo se jim to spíše výjimečně. Nejviditelnějším případem byl dlouholetý děkan Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (vzniklé transformací Husovy fakulty, viz níže), světoznámý teolog J. L. Hromádka, který proklamoval spolupráci křesťanůa marxistů. Řada dalších osobností naopak fakultu musela opustit, mnozí věřící nebo duchovní byli vězněni, aktivní členkou evangelické církve bylai nespravedlivě odsouzenáa popravená politička Milada Horáková (1901–1950). Situace však rozhodně nebyla černobíláa k Hromádkovi jako učitelia teologovi se hlásilii členové tzv. Nové orientace, teologického hnutí mladších bohoslovců, usilujících od konce padesátých leto aktivní, nikoli však konformní působení křesťanů v politicea veřejném životě – čímž se dostávali do přímé konfrontace s komunistickým režimem (např. Jan Čapek, * 1934, Alfréd Kocáb, 1925–2018, Jan Šimsa, 1929–2016, J. S. Trojan, * 1927). V tomto období došlo rovněž k připuštění ordinace žen (1953), v církvi diskutované již v meziválečné době.

Představitelé ČCEi celá církev se výrazně angažovali v „obrodném procesu“ druhé poloviny šedesátých let a/nebo maximálně využívali obnovených, třebaže limitovaných náboženských svobod. Teologové z Komenského fakultyi další se účastnili dobově velice ozvučných dialogů křesťanů s marxisty, k nimž fakulta (resp. její studentská domovina v Jirchářích) dokonce poskytla prostory. Synod proto jednoznačně odmítl invazi vojsk Varšavské smlouvya nastupující režim tzv. normalizace. Neostalinistický režim se církvi revanšoval nezřídka tvrdšími postihy než v padesátých letech. Obzvlášť výrazně byla pronásledována Nová orientace, zejména po svém prolnutí s Chartou 77,i další evangeličtí duchovní však byli zbavováni státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, studenti byli vylučováni ze studia teologické fakulty apod.I když postižení měli obvykle velkou podporu souvěrců v místních sborech, konformní vedení církve se za ně nedokázalo postavita podobně konformní byli profesorský sbor Komenského fakulty – třebaže současně trvalo odborně neobyčejně vysokéa i mezinárodně uznávané renomé fakulty (z mladších učitelů připomeňme biblistu Miloše Biče, 1910–2004, religionistu Jana Hellera, 1925–2008, historika Amedea Molnára, 1923–1990, nebo biblistu Petra Pokorného, 1933–2020). Na sklonku komunistického režimu církev zasáhlo evangelikální hnutí, spojené především s působením vikáře Dana Drápala (* 1949) v pražském sboru Na Maninách – ve svobodných poměrech se tento sbor s ČCE rozešel (viz heslo Církev Křesťanská společenství).

Stejně jako evangelická církev uvítala „Pražské jaro“, plnou vahou se postavilai na stranu listopadové revolucea spolupodílela se jak na pádu komunistického režimu, tak na následné společenskéa politické obnově. Řada evangelíků byla organizátory Občanského fóra, mnozí z nichi později zůstali aktivní v politice. Méně šťastným činem byl vstup tehdejšího synodního seniora (1987–90) Josefa Hromádky (* 1936) do federální vlády ve funkci místopředsedy. Cílem zřejmě mělo být symbolické odčinění proticírkevních represía spoluúčast církví na cestě k svobodě (ve vládě bylii významní zástupci římskokatolické církve), avšak souběh nejvyšší církevnía vládní funkce byl mnoha nejen evangelíky rozhodně odsuzována Hromádkově renomé nepřidalo ani jeho brzké odhalení jako tajného spolupracovníka komunistické Státní bezpečnosti. Podobně sei v dalších oblastech ukázalo, že církev poněkud přecenila své sílya její intelektuálnía společenský vliv už dávno nedosahujea zřejmě ani nemůže dosáhnout meziválečných parametrů. Do České republiky se sice vrátili mnozí emigranti (nejviditelnější byli asi kazatela písničkář Svatopluk Karásek, * 1942,a filosof Erazim Kohák, 1933–2020)a i další členové církve veřejně vystupovali k celé řadě otázek, byla obnovena církevní diakonie, církev se výrazně zapojila do kaplanské služby v armáděa ve věznicích, pozdějii v nemocnicích, rozvíjely se další formy společenského působení přesahující církevní hranice. Výrazně disproporční postavení (členů) ČCE v českém kulturníma společenském životě se však již neobnovilo. Ani církev jako celek v masově odcírkevněné společnosti nevyvolává větší pozornost, počet jejích členůi sborů přitom v souvislosti s demografickým vývojem postupně klesá. Třebaže do církve vstoupila řada nových konvertitů, nezřídka veřejně známých osobností, je třeba konstatovat, že liberální protestantismus umožňující širokou paletu náboženských představi forem zbožnosti (jednotlivé evangelické sbory neboi jejich části se v těchto ohledech dost výrazně odlišují) svou společenskou přitažlivostí v devadesátých letecha na prahu třetího tisíciletí zjevně zaostával za evangelikálními formami zbožnosti, oslovujícími mnohem větší počet zájemců. Teologicky liberální tendence ČCE se projevují například v přístupu ke genderovým otázkám, homosexuálům nebo jinověrcůma imigrantům ze zemí Třetího světa; jako kontroverznější je v církvi vnímáno, vedou-lii k liberálním postojůma osobnostemv politice, s nimiž se ne všichni věřící mohou ztotožnit.

Součástí ČCE se na přelomu tisíciletí stala početně sice nevelká, ale symbolicky významná skupina věřících Jednoty bratrské. Podobně další české protestantské církve, bylai Jednota bratrská v tomto období ovlivněna evangelikalismem. Charismatická „vlna“ evangelikalismu k ní dosáhla už v období náboženské nesvobody na konci sedmdesátých let 20. stoletía vliv tzv. charismatického hnutí se projevoval stále silnějii ve svobodných letech devadesátých. Soužití pietistickya charismaticky orientovaných členů bylo v této době sice diskutováno napříkladi na synodech, alev duchu tradiční doktrinální tolerance Jednoty nebylo dlouho chápáno jako nutně konfliktní. Během devadesátých let začal ovšem mezi charismatickými evangelikály narůstat význam některých prvků tzv. neocharismatického hnutí. Jednalo se předevšímo tzv. evangelizaci boží mocí (tedyo misii se spektakulárními zázračnými projevy), překřtívání jednou již pokřtěných, zavedení neformálního úřadu apoštolů vybavených autoritou nad příslušníky různých křesťanských denominacía o vliv tzv. teologie prosperity. V obavě před důsledky vlivu neocharismatického hnutí přistoupilo vedení Jednoty bratrské (Úzká radaa biskup) roku 1998 k pozastavení duchovenské služby Evaldu Ruckému (*1959), hlavnímu představiteli této vlny,a vyzvalo církev k zásadnímu teologickému rozhovoru za asistence evropských biskupů. Podle výkladu současné Jednoty bratrské k tomuto rozhodnutí ovšem došlo v rozporu s církevními řády. Stoupenci neocharismatické zbožnosti každopádně získali většinu na následujícím církevním synodu, takže synod odvolání Ruckého odmítl, ustanovil komisi, která jej zbavila obvinění z autoritářských tendencí,a změnil složení Úzké rady. V důsledku změny vedení došlo k vyloučeními dobrovolným odchodům z církve. Roku 1999 bylo pět sborů Jednoty bratrské zrušenoa následující rok byl zrušen další, někteří kazatelé byli propuštěni ze zaměstnání, jiným nebyla prodloužena pracovní smlouva. Tímto způsobem se mimo českou Jednotu bratrskou ocitli její jediný tehdejší biskup Adolf Ulrich (1909–2002).

Pro členy Jednoty bratrské, kteří nesouhlasili s její neocharismatickou orientacía fakticky se ocitli mimo její strukturu, byl usnesením 30. synodu Českobratrské církve evangelické v listopadu 1999 zřízen nový, Ochranovský seniorát. Přešlo do něj sedm sborů dřívější Jednoty bratrské (z původního celkového počtu 22)a později se připojila dvě další místní společenství. Usnesení synodu tak navázalo na úvahya jednánío spojení Českobratrské církve evangelickéa Jednoty bratrské, případněi dalších protestantských denominací, které probíhaly v meziválečném období, největší intenzity dosáhly brzy po druhé světové válce, v následujících letech však v podstatě ustaly. Jejich neúspěch byl přitom způsoben nedůvěrou menší církve, že se podaří uchovat svébytnost její zbožnostia sborové kázně, stejně jako příliš hegemonickými snahami představitelů Českobratrské církve evangelické. K aktuálnímu spojení, které ovšem nemusí být konečné, vedla víceméně nutnost, nebylo by však možné bez dobré vůle na obou stranách. Situaci v Jednotě bratrské po jejím synodu roku 1998 se pokoušely ovlivnit výkonné orgány světové církve Unitas fratruma přijaly řešení (deklarované jako prozatímní), na jehož základě zůstaly obě části původní Jednoty bratrské součástí celosvětové Unitas fratrum. Přímá právní nástupkyně Jednoty bratrské nadále tvoří českou provincii (viz heslo Jednota bratrská)a sbory Ochranovského seniorátu ČCE se staly distriktem evropské kontinentální provincie, respektive od roku 2013 misijní provincii Evropského regionu.

Organizace církve

Základní jednotkou tradičních evangelických církví je místní sbor, spravovaný jak voleným duchovním (farářem), tak voleným staršovstvem (presbytery). Sbor ovšem není úplně samostatný, ale podléhá kontrole vyšších církevních orgánů, které byly v rakousko-uherské monarchii osobnía jmenované (zemští superintendenti, konsistoře)a po vzniku Československa se staly kolektivnímia volenými (synod, reprezentovaný synodním výborem/radou). Organizační zřízení ČCE je v tomto smyslu presbyterně-synodním, kdy je kombinován princip volbya delegace církevních orgánůa institucí. Sbor je přitom definován místním společenstvím věřících, do roku 1956 existovalyi tzv. sbory filiální – prostorově oddělené autonomní součásti místního sboru, obvykle s vlastní modlitebnoua častoi s odděleným hospodářstvím, které však hlavně z ekonomických důvodů nedisponovaly vlastním farářem. Filiální sbory byly nahrazeny již dříve existujícími kazatelskými stanicemi – místy konání bohoslužeb, která však nemají žádnou organizační samostatnost.

V mimouherské části Habsburské monarchie (pozdějším Předlitavsku) evangelické církve po tolerančním patentu řídilya reprezentovaly císaři přímo odpovědnéa jím jmenované konsistoře, v roce 1861 nahrazené C. k. vrchní evangelickou církevní radou (v Rakouské republice toto uspořádání zůstalo zachovánoi po roce 1918). Zvláštní postaveníi konsistoř měla Ašská superintendence, do Rakouské evangelické církve právněa organizačně včleněná teprve v roce 1870. Vrchní evangelické církevní radě podléhaly jednotlivé zemské superintendence,a to pěta později sedm superintendencí augsburského vyznání (včetně českéa moravskoslezské, z nichž česká byla v roce 1901 rozdělena na jazykově českoua jazykově německou)a tři, později čtyři superintendence helvetského vyznání (včetně českéa moravské), v jejichž čele stál doživotně jmenovaný superintendent. Superintendence se podobným způsobem dělily na menší správní obvody – senioráty. Seniořii superintendenti přitom byli jmenováni z řad farářů daného obvodua své úřady zastávali nad rámec běžných farářských povinností, neměli ani žádné úřední sídlo.I když po roce 1861 došlo k pokusůmo kolektivní projednávánía řízení církevních záležitostí (seniorátní konventy), reálnou řídící moc v církvi vykonávali právě seniořia superintendenti. Neměli ovšem příliš volné ruce, protože mohli jednat jen v intencích nařízení vrchní církevní rady (která např. schvalovala faráře jednotlivých sborů, povolovala vznik nových sborů, řídila finanční toky v církvi), která plně podléhala státním zájmům.

Vznik Československa, resp. Českobratrské církve evangelické (v Německé evangelické církvi tomu bylo obdobně) vedl k odstranění těchto státních vlivůa k demokratizaci církevního provozu (včetně toho, žez „dvojí cti hodných pánů farářů“ se šmahem stali „bratři faráři“). Nejvyšším církevním orgánem se stal synod, na který byli delegováni zástupci všech sborů, přičemž synod na šest let volí výkonný orgán – synodní výbor (od roku 1921 šestičlenný),v roce 1931 přejmenovaný na synodní radu. V čele synodního výboru/rady stojí nejvyšší duchovní představitel církve – synodní senior,a nejvyšší laický představitel – synodní kurátor. Na nižší úrovni podobně funguje (seniorátní) konvent, seniorátní výbor, seniora seniorátní kurátor, v každém sboru pak sborové shromáždění, staršovstvo (presbyterstvo), farářa kurátor. Kromě nejvýznamnějších organizačníchi teologických otázek celocírkevního významu, diskutovanýcha řešených na synodech, je pro správu církve důležitý zejména střední článek – senioráty. Ty vznikly transformací původních rakouských seniorátů na území Čech, Moravya českého Slezska, jejichž počet byl zvýšen z 8 na 12 (v roce 1925 přibyl nový seniorát),a nově reorganizovány v roce 1953. Tehdejších 13 seniorátů funguje nezávisle na změnách územněsprávního členěníi výrazné disproporčnosti dodnes, jedinou změnu představovalo zřízení Ochranovského seniorátu k roku 2000.

Církevní sbory

	sbory církve a. v.	sbory církve h. v.
1785	38	55
1850	42	57
1880	66	66
1890	70	71
1900	76	77
1910	97	83
1918	102	85
	sbory DEK	sbory ČCE
1920	59	124
1930	68	161
1940	69	172
1950	--	247
1960	--	271
1970	--	272
1980	--	272
1990	--	264
2000	--	263
2010	--	250
2020	--	250

Údaje do roku 1918 včetně zahrnují celé Čechy (a to včetně Ašska), Moravua české Slezsko. Po roce 1920 již nejsou uváděny sbory, které vytvořily Augšburskou církev evangelickou (viz heslo Slezská církev evangelická).

Církevní zařízení

Záměr vybudovat v Praze středisko českých evangelíků, které by překračovalo konfesionální hranice (původně šlo ovšem jeno projekt reformované církve), se objevil na konci 19. století, v roce 1912 příslušný spolek zakoupil dům v Jungmannově ulici, který po první světové válce předal ČCE. Dům byl nazván Husovým domema ve dvacátýcha třicátých letech prošel významnými přestavbami, sídlí v něm vedení (synodní rada) ČCEa další církevní instituce, v letech 1953–95 rovněž teologická fakulta.

Evangelické církve, resp. ČCE vydávaly velké množství církevních periodik. Již v osmdesátých letech 18. století se objevily evangelické kalendáře, znovu pak v polovině 19. stoletía soustavně od jeho posledních dekád: Orloj (1869–76, 1881–1917)a Hus (1891–1917), vedle několika efemérnějších. Na ně navázal unionovaný kalendář Komenský (1918–19), resp. Kalich (1920–21), od roku 1922 nahrazený oficiálním dodnes vycházejícím Evangelickým kalendářem. První časopisecké pokusy se objevily už v revolučních čtyřicátých letech 19. století (časopisy Česko-bratrský hlasatel, 1849–50,a Česko-bratrský-věstník, 1850–51), následovány řadou periodik po uvolnění cenzury v šedesátých letech. Nejvýznamnější z nich byly reformované Hlasy ze Siona (1861–1916)a augsburský Evanjelický církevník (1870–1918, v roce 1919 pod titulem Za pravdou); dlouhodobě vycházela také Českomoravská (později Českobratrská) jednota (1899–1941), Český bratr (1886–1915), Evanjelické listy (1877–1918)a Hus (1889–1943). V ČCE se oficiálním časopisem stal nový Český bratr (od roku 1924 do současnosti), pro mládež vycházel časopis Bratrstvo (1921–42, 1946–48, 1969–72, 1999–2013, 2014–18 pod titulem Nota nebe). Z dalších časopisů lze uvést alespoň liberální Kalich (1911–14, 1917–42)a novoortodoxní Křesťanskou revui (1927–39, od 1946 do současnosti). Po druhé světové válce se objevil pokus českýcha slovenských evangelíkůo společný odborný teologický časopis Theologia evangelica (1948–51), nahrazený cizojazyčným Communio viatorum (od 1958)a faktickyi transformovanou Křesťanskou revuí, v roce 1995 doplněnýmio Teologickou reflexi.

Uvedení (i další) periodikaa velké množství evangelické náboženské literatury vycházelo v množství nakladatelství, komerčníchi různě spřízněných s církví. V roce 1921 ČCE založila dodnes fungující církevní nakladatelství Kalich, v období komunistického režimu vydávající pod hlavičkou Ústředního církevního nakladatelství. Dalšími ČCE blízkými nakladatelstvími jsou v současnosti především EMAN, Mlýna Zdeněk Susa.

Evangelické církve, resp. jednotlivé sbory v „dlouhém“ 19. století provozovaly vlastní triviální, někdyi měšťanské školy; některé z nich vznikly hned po vydání tolerančního patentu, další zejména po vydání protestantského patentu – jejich počet překročil stovku. Tyto školy většinou postupně získaly „právo veřejnosti“, dnešními slovy plnou akreditaci. Jejich provoz,i když na něj ve druhé polovině 19. století přispíval stát, však pro sbory byl ekonomicky velmi náročnýa proto postupně svolovaly s převedením škol na obce, nebo je samy rušily. Vznik Československa, v němž se čeští evangelíci cítili plně zabezpečeni státními školami, tento proces urychlil. Poslední církevní škola ČCE v Horní Krupé zanikla v roce 1930, naproti tomu Německá evangelická církev ještě v období druhé světové války provozovala šest škol. Po roce 1989 vznikla jediná základní škola přímo zřízená ČCE, Bratrská škola v Praze 7.

Vyšší evangelické školy (gymnázia, učitelské ústavy) se v (pozdějším) Předlitavsku dlouho nacházely především v českém Slezsku, v Těšíně (dnes polský Cieszyn), případně Bílsku (Bielsko-Biała). Prvním ústavem podobného druhu v Čechách byl reformovaný učitelský ústav v Čáslavi, otevřený v roce 1872 (jeho zakladatelema prvním ředitelem byl Karel Utíkal, 1839–1877). Ústav roku 1873 získal právo veřejnostia od roku 1910 na něm hospitovaly také dívky. V roce 1921 byl předán státu, budova však zůstala ve vlastnictví církvea po restituci se po roce 2000 stala centrem diakonie. Další jakousi „vyšší odbornou“ teologickou školu, Misijní školu, ČCE zřídila v Olomouci; tato škola fungovala v letech 1923–39. Vedle toho rakouské evangelické církve/ČCE provozovaly několik studentských ubytoven (Hradec Králové, Praha, Tábor aj.), usnadňující studentům z řad jejich členů středoškolská studia –a současně je kontrolujícía chránící před „negativním“ vlivem společnosti. Zvláštním případem na úrovni internátní střední školy byl rovněž dívčí výchovný ústav v Krabčicích, založený Václavem Šubertem (1825–1885) v roce 1864. Ústav sloužil zároveň jako sirotčineca zanikl zásahem komunistického státu v roce 1951. Následujícího roku byl v jeho prostorách zřízen domov důchodců, církvi protiprávně odebraný v roce 1960,a navrácený roku 1991. V současnosti ČCE provozuje pět střednícha vyšších odborných škol, tzv. Evangelických akademií v Brně, Náchodě, Olomouci (původně v Kroměříži)a v Praze.

Rovněž teologická vysoká škola, pokud vůbec existovala, byla dlouho mimo území českých zemí – oběma vyznáním společná Evangelická teologická kolej/fakulta. Několik jejích učitelů pocházelo z českých zemí a/nebo se hlásilo k české národnosti, v okamžiku zániku Rakouska-Uherska šloo praktického teologa G. A. Skalského (1857–1926), který přešel na Husovu fakultu,a teologa Josefa Bohatce (1876–1954), který zůstal ve Vídnia stal se proto teologem světového formátu. V Praze byla zákonem č. 197/1919 Sb. z.a n. zřízena Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, jako plnoprávná neuniverzitní vysoká škola vychovávající evangelickéa další nekatolické duchovní. Na fakultě mohly od počátku studovati ženy, ačkoli ještě dlouho nezískaly právo vikářské nebo farářské ordinace,a v roce 1935 byla zřízena zvláštní sekce pro Církev československou (husitskou) (prvního učitele měla již od roku 1923). V roce 1939 byla Husova fakulta se všemi ostatními českými vysokými školami uzavřena, to trvalo až do konce druhé světové války. Vládním nařízením č. 112/1950 Sb. byla fakulta rozdělena na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, kam přešla většina učitelů (někteří komunistickému režimu obzvlášť nepohodlní byli ovšem penzionováni nebo propuštěni)a která nadále sloužila ČCEa několika menším protestantským denominacím,a Husovu československou bohosloveckou fakultu, fakticky nově zřízenou pro Církev československou (husitskou).I když byla v období vlády komunistického režimu Komenského fakulta vnímána jako významné nezávislé intelektuální centrum se širokým (i mezinárodním) respektem, nebo právě proto, nevyhnula se represivním zásahům státní moci. Vedení fakulty bylo nuceno ke konformitě, rétorickým vyjádřením podpory vládnoucímu režimu (nejvýrazněji v tzv. Teologických tezích učitelů Komenského fakulty z roku 1977, jimiž profesoři odsoudili Chartu 77i prakticky jakoukoli občanskou angažovanost)a dokonce k demonstrativnímu vylučování studentů; někteří učitelé byli evidování jako tajní spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti. Obě nekatolické fakultyi Římskokatolická teologická fakulta byly zákonem č. 163/1990 inkorporovány do Karlovy univerzity. Evangelická teologická fakulta, což je stávající název Husovy/Komenského fakulty tím současně ztratila přímou vázanost na ČCEa její učitelský sbor postupně výrazně doplnily osoby hlásící se k jiným konfesím. Fakulta zprvu sídlila v Salvátorském kostelea pak v Klementinu, po druhé světové válce krátce v budově zrušené Německé techniky v Konviktské ulici. V letech 1953–95 fakulta sídlila v Husově domě v Jungmannově ulici, od roku 1995 v paláci Marathon v Černé ulici.

Evangelické církve již od konce 19. století provozovaly několik sociálních ústavů (sirotčinců, starobinců), v českém Slezsku dokonce vlastní nemocnici. Diakonická činnost se rozvíjela po první světové válce, kromě přímých církevních služeb také prostřednictvím spolku Česká diakonie (založen 1903 v Praze, provozoval střediska v Kostelci nad Černými lesya v Praze). Hlavní střediska byla v Krabčicícha Myslibořicích, po druhé světové válce církev převzalai diakonii Německé evangelické církve v Sobotíně; menší sociální ústavy církev nebo sbory spravovaly v Čáslavi, Mladé Boleslavi, Tábořea Vsetíně. Všechna tato zařízení byla církvi odebrána v padesátých, nejpozději na počátku šedesátých let 20. stoletía buď zrušena, nebo nadále provozována státem. Po roce 1989 došlo k jejich restituci. Dostala je do správy Diakonie ČCE, založená již v červnu 1989, která v roce 2020 provozovala celkem 25 středisek, 6 speciálních škola 1 mateřskou školu.I když je Diakonie zřizovanáa částečně dotovaná církví, jdeo samostatný právní subjekt.

Kromě škola sociálních zařízení evangelické církve od tolerančního patentu mohly zřizovat také vlastní hřbitovy. K první vlně jejich zřizování došlo hned na konci 18. stoletía znovu v padesátých letech 19. století, v obou případech v souvislosti s římskokatolickým odporem vůči pohřbívání jinověrců na církví vlastněné tzv. zádušní hřbitovy. Před rokem 1918 bylo v českých zemích 96 augsburských (příp. unionovaných)a 131 reformovaných hřbitovů, z nichž 171 připadlo Českobratrské církvi evangelické, jež k nim v meziválečném období zřídila 10 dalších, 37 hřbitovů připadlo Německé evangelické církvia 19 nynější Slezské církvi evangelické a. v., která v meziválečném období vybudovala 1 nový hřbitov.I když zřizování evangelických hřbitovů v meziválečném období neustalo, jeho frekvence se snížila, protože tehdejší legislativa umožnila pohřbívat mrtvé prakticky na všechny dostupné hřbitovy nezávisle na jejich vlastnících. To ještě podtrhla nařízení komunistického režimu, který církevní hřbitovy faktickya někdyi právně vyvlastnil. V současnosti je v České republice 145 hřbitovů ve vlastnictví Českobratrské církve evangelickéa 35 hřbitovů Slezské církve evangelické a. v., zejména v prvním případě však většinu z nich církev sama nespravuje.

Počet věřících

	církev a. v.	církev h. v.	ČCE	DEK
1880	157856	98828	--	--
1890	168658	104581	--	--
1900	190791	111973	--	--
1910	231525	122565	--	--
1921	150687	3080	231199	--
1930	--	--	290994	130981
1940	--	--	--	--
1950	--	--	401729	6400
1960	--	--	--	--
1970	--	--	--	--
1980	--	--	--	--
1991	--	--	203996	--
2001	--	--	117212	--
2011	--	--	51858	--

Údaje podle sčítání lidu za celé české země v dobovém vymezení. Počet evangelíků a. v. v roce 1921 zahrnuje jak členy budoucí Německé evangelické církve, tak Augšburské církve evangelické, tak slovenské luterány; obě poslední skupiny nejsou nadále uváděny.

Literatura

Auslanddeutschtum und evangelische Kirche 1936–37. Ch. Kaiser, München 1936–37.
Erich BERNARD: Die rechtliche Organisation der Evangelischen in Böhmen seit dem Beginn unrer Geschichte. M. Niemeyer, Halle 1939.
František BEDNÁŘ: Památník Českobratrské církve evangelické. Českobratrská církev evangelickáa její seniorátya sbory na stezkách minulostia na prahu přítomnosti. Kalich, Praha 1924.
Gottlieb BIERMANN: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien. Prag 1897.
Ilja BURIAN – Jiří MELMUK – Eva MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ (eds.): Evangelíciv rané toleranční doběv Čechácha na Moravě. Oliva, Praha 1995.
Cesta církve I. – VIII. ČCE, Praha 2009–17.
Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení českobratrské církve evangelické. ÚCN (Kalich), Praha 1969.
Církev v proměnách času. 1969 – 1999. Sborník Českobratrské církve evangelické. Kalich, Praha 2002.
Eva FIALOVÁ: Malý obrazový průvodce dějinami Českobratrské církve evangelické. Kalich, Praha 2008,.
Emanuel HAVELKA: Protestantské školstvív Čechácha na Moravě. Dědictví Komenského, Praha 1910.
Heimat und Kirche. Festschrift für Kirchenpräsident D. Wehrenfennig. Johannes Mathesius Gesellschaft, Heidelberg – Wien 1963.
Maria HEINKE-PROBST: Die Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, M)ahren und Schlesien 1918–1938 (–1946). Identitätsuche zwischen Nationalität und Bekenntnis. Kirchhof & Franke, Leipzig – Berlin 2012.
Jiří JUST – Zdeněk R. NEŠPOR – Ondřej MATĚJKA et al.: Luteráni v českých zemích v proměnách staletí. Lutherova společnost, Praha 2009.
Georg LOESCHE: Geschichte des Protestantismus im vormaligen und im neuen Österreich. J. Klinkhardt, Wien – Leipzig 1930.
Zdeněk Jan MEDEK: Na sluncea do mrazu. První čas josefinské náboženské tolerancev Čechácha na Moravě. ÚCN (Kalich), Praha 1982.
Eva MELMUKOVÁ: Patent zvaný toleranční. Mladá fronta, Praha 1999.
Karol MICHEJDA: Dzieje Kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim. Towarzystwo ewangelickie, Cieszyn 1909.
Peter MORÉE – Jiří PIŠKULA: „Nejpokrokovější církevní pracovník.“ Protestantské církvea Josef Lukl Hromádka v letech 1945–1969. Eman, Benešov 2015.
Zdeněk R. NEŠPOR: Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravya českého Slezska. Kalich, Praha 2009.
Zdeněk R. NEŠPOR: Století evangelických časopisů, 1849–1948. Časopisy v dějinách „lidových“ protestantských církví v Čechácha na Moravě. Kalich, Praha 2010.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Evangelické kalendářev ‚dlouhém‘ 19. století.“ Český lid 97, 2010, 2, s. 113–143.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Mizení náboženství z veřejného prostoru. Kostely, kaple, modlitebnya fary Německé evangelické církve.“ Lidé města 13, 2011, 3, s. 397–441.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Evangelické hřbitovy v Česku: nekrogeografická perspektiva.“ Geografie 121, 2016, 1, s. 187–207.
Zdeněk R. NEŠPOR: „České evangelické tisky toleranční doby (1781–1861).“ Acta Musei Nationalis Pragae – Historia litterarum (Sborník NM, řada C – Literární historie) 63, 2018, 3–4, s. 9–15.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Sto let Českobratrské církve evangelickéa Církve československé (husitské): Náboženské organizace, společenská poptávkaa racionalita řízení.“ Český časopis historický 116, 2018, 4, s. 1059–1078.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Tradicea konstrukce tradice české reformace v novodobých protestantských církvích.“ Národopisná revue 29, 2019, 2, s. 115–123.
Zdeněk R. NEŠPOR: „Bez slávyi bez diskuse, aneb ordinace žen v českých církvích.“ Lidé města 22, 2020,1, s. 37–58.
Zdeněk R. NEŠPORa kol.: Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Scriptorium, Praha 2010.
Zdeněk R. NEŠPORa kol.: Malý slovník českých nekatolických náboženských osobností 20.a 21. století. Kalich, Praha 2019.
Jiří OTTER – Josef VESELÝ: První sjednocená církevv srdci Evropy. Českobratrská církev evangelická. Kalich, Praha 1992.
Herbert PATZELT: Geschichte der evangelischen Kirche in Österreichisch-Schlesien. Laumann, Dülmen 1989.
Miroslav PFANN: „Nová orientace“v Českobratrské církvi evangelickév letech 1959–1968. Z. Susa, Středokluky 1998.
Pomůcka ke studiu historie Českobratrské církve evangelickéa jejích sborů. SR ČCE, Praha 1982.
Jan ROSKOVEC – Ota HALAMA (eds.): Sto let evangelické teologické fakulty v Praze. ETF UK, Praha 2019.
Rudolf ŘÍČAN: Vyznánía vyznavači.Z historie českého protestantismu XIX. století. KSML, Praha 1940.
Oskar SAKRAUSKY (ed.): Die Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien I. –VI. Johanes-Mathesius Vg., Heidelberg – Wien.
Milena ŠIMSOVÁ (ed.): Prošli jsme v jeho síle. Evangelíci v čase druhé světové války. Kalich, Praha 2003.
Milena ŠIMSOVÁ: V šat bílý odění. Zápasya oběti Akademické Ymky 1938–1945. Eman, Benešov 2005.
Jan TOUL: Jubilejní kniha českobratrské evangelické rodiny.K 150letému výročí Tolerančního patentu 1781–1931. České Budějovice 1931.
Oskar WAGNER: Mutterkirche vieler Länder. Geschichte der Evangelischen Kirche um hwerzogtum Teschen 1545–1918/20. H. Böhlau, Wien – Köln – Graz 1978.

Oficiální internetové stránky: https://www.e-cirkev.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek