Církev bratrská
Církev bratrská
Církev bratrská je českou a slovenskou evangelikální církví, která vyrostla z probuzenecké misie, iniciované a podporované v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století několika faráři evangelické reformované církve a hlavně zahraničními misionáři, především ze Skotska a Spojených států. Vznikla roku 1880 jako Svobodná církev reformovaná (stejně tak byl užíván název Svobodná reformovaná církev), roku 1919 byla přejmenována na Jednotu českobratrskou a roku 1967 na Církev bratrskou. Z teologických důvodů odmítala jakékoli vztahy se státem, a proto nestála ani o státní uznání, to jí bylo Československou republikou vnuceno roku 1951.
Evangelikální misie u zrodu Svobodné církve reformované
Dva ze tří zdrojů, z nichž vznikla Svobodná církev reformovaná, mají původ v evangelikální misijní práci, rozvinuté v českých zemích zahraničními misionáři. Evangelikální misie byla v české společnosti relativně úspěšná patrně především proto, že navázala na domácí tradice a posílila již existující tendence náboženského života. Evangelikalismus se rozšířil z anglosaských zemí v podstatě do celého světa právě zásluhou rychle se rozvíjejících evangelikálních misijních organizací v 19. století. Na vzniku Svobodné církve reformované se podílely hlavně dvě z nich: Americký výbor pověřenců pro zahraniční misii a misionáři Svobodné církve Skotska.
Americký výbor pověřenců pro zahraniční misii byl vůbec první americkou evangelikální misijní organizací. Vznikla v Bostonu roku 1810 jako jeden z mnoha plodů takzvaného druhého velkého probuzení (více o tomto probuzení v úvodní kapitole Evangelikalismus). Podnětem k jejímu vzniku byl náboženský zážitek skupiny studentů teologie roku 1806. Jejich neformální Společenství bratří se s naléhavou žádostí o instituční podporu zahraniční misijní práce obrátilo na Generální shromáždění kongregacionalistických sborů ve státě Massachusetts. Dva z prvních misionářů Amerického výboru pověřenců pro zahraniční misii, Adoniram Judson (1788–1850) a Luther Rice (1793–1836), se na cestě do Indie stali baptisty a přičinili se o to, že roku 1814 vznikla další významná evangelikální misijní organizace, Všeobecný misijní konvent baptistické denominace ve Spojených státech pro zahraniční misie (též v kapitole Bratrská jednota baptistů).
Americký výbor pověřenců pro zahraniční misii byl po celé 19. století velmi úspěšnou misijní organizací: v době své vrcholné aktivity ve dvacátých letech 20. století měl ve světě asi sedm set misionářů. Zpočátku se na jeho práci podíleli evangelikálně zaměření misionáři z řady dalších reformovaných církví; ty ale postupně zakládaly vlastní misijní společnosti a po roce 1870 byl Americký výbor již téměř výhradně kongregacionalistický. V této době se výbor rozhodl působit také v tradičně křesťanských zemích s většinou katolického obyvatelstva. Roku 1872 tak byli do tehdejšího Rakouska-Uherska vysláni tři misionáři, Henry A. Schauffler (1831–1905), Edwin A. Adams (1837–1927) a Albert W. Clark (1842–1921). Jak je připomenuto níže, všichni se výrazně podíleli na vzniku Svobodné církve reformované.
Naproti tomu misionáři Svobodné církve Skotska nebyli v Praze příliš úspěšní. Svůj vliv ale prosadili ve východních Čechách, kde se tak utvořilo další ohnisko počínajícího českého evangelikalismu. Toto východočeské evangelikální hnutí (také je o něm pojednáno níže) pod vedením Jana Balcara (1832–1888) se svou větší částí později připojilo k plodu pražské misie Amerického výboru, tedy ke Svobodné církvi reformované.
Svobodná církev Skotska vznikla roku 1843, když se evangelikálně orientovaní duchovní odtrhli od reformované Církve Skotska. Roznětkou odtržení se stal spor o ustanovení duchovních v jednotlivých sborech. Evangelikálové požadovali, aby sbory nebyly nuceny přijmout duchovního ustanoveného panskou vrchností. Po soudní prohře v tomto sporu se odtrhla asi třetina duchovních. Nově založená Svobodná církev Skotska se intenzivně věnovala misii, a to i misii mezi Židy. Její misionář židovského původu Daniel Edward (1815–1896) založil ve Vratislavi roku 1860 Svobodnou evangelickou církev Německa, a to také proto, aby ve společnosti poznamenané antisemitismem vytvořil prostředí, které by bylo přátelské vůči konvertovaným Židům. Jak je popsáno níže, právě s působením Edwarda a Svobodné evangelické církve Německa se setkal lidový kazatel Jan Balcar, jehož působení zanechalo později nejvýraznější stopu v založení a rozšíření sboru v Bystém v Orlických horách.
Misie Amerického výboru i misie Svobodné církve Skotska měly kromě evangelikální orientace a probuzeneckého způsobu misijní práce několik dalších společných znaků. Obě misie vycházely z reformovaného (kalvínského) protestantismu, obě prosazovaly myšlenku svobodných církví a obě dávaly přednost kongregačnímu modelu uspořádání společenství křesťanů. Požadavek svobodného postavení církve a kongregační model jejího uspořádání jdou často ruku v ruce, neboť byly zásadně formulovány v puritánském hnutí. Jeho křídlo independentistů a separatistů nesouhlasilo s provázáním státu a církve a požadovalo oddělení náboženských záležitostí od státních. Myšlenka naprosté oddělenosti církve od záležitostí státu je dodnes v protestantismu velmi živá, a to především ve společenstvích baptistů, mennonitů, kvakerů a v učednickém hnutí (v této knize je zmíněna ještě v kapitole Bratrská jednota baptistů).
Někteří puritáni byli přesvědčeni o tom, že skutečná náboženská svoboda je zaručena nejenom v nezávislosti na státu, ale také v nezávislosti na hierarchickém církevním vedení. Měli za to, že každý místní sbor (kongregace) je sám o sobě církví v tom smyslu, a že tedy není potřeba, aby byl zapojen do vyššího celku. Zastánci kongregačního uspořádání považují za jedinou autoritu mimo tento sbor samého Krista. Jeho členové mají sice různé role (a někteří z nich jsou pověřeni vedením), ale jsou si rovni a všichni jsou voláni k odpovědnosti za jeho činnost, na níž se také mají podílet podle svých možností a schopností. Sbory se obvykle sdružují za účelem koordinace vzdělávacích, misijních, sociálních a podobných činností. Příkladem je právě Americký výbor. Někdy sbory s kongregačním uspořádáním dokonce vytvářejí svazy, jehož hlavním znakem je kromě reformované věrouky právě toto uspořádání. Tyto svazy se někdy mohou nazývat též „církev“ nebo „denominace“, ale jejich společné orgány nemají žádné rozhodovací pravomoci. Svazy kongregačních sborů (často se o nich hovoří jako o kongregacionalistických církvích) byly nábožensky, ale i politicky velmi významné především v prvních staletích existence Spojených států. Největší současný svaz vznikl roku 1957 pod jménem Spojená církev Kristova.
Způsob, jakým se obě uvedené misijní aktivity (Americký výbor pověřenců pro zahraniční misii a misionáři Svobodné církve Skotska) podílely na vzniku Svobodné církve reformované, je popsán v oddíle Svobodní reformovaní v českých zemích.
Religionistická charakteristika Církve bratrské
Stejně jako celé evangelikální hnutí nevzniklo ani společenství současné Církve bratrské kvůli odlišné věrouce, ale kvůli odlišnému pochopení role církve a hlavně odlišnému pojetí toho, co znamená být jejím příslušníkem. Křesťané, kteří se roku 1880 spojili ve Svobodné církvi reformované, byli přesvědčeni o tom, že církev má být nezávislá na státu a sestávající z osobně rozhodnutých, „obrácených“ věřících, kteří se v celém svém životě řídí Biblí a podrobují se v duchu Bible i kázeňským opatřením ze strany sboru svých duchovních bratří a sester. Tito křesťané se vymezovali vůči státem uznaným evangelickým církvím, jejichž teologii považovali za racionalistickou a vzdálenou zvěsti Bible a jejichž členstvo pokládali za převážně „matrikové“. Naproti tomu požadovali, aby příslušníci jejich sborů byli těsně spjatí s Biblí jako se „slovem Božím“, misijně horliví, mravně odpovědní a aktivní ve svém místním společenství.
Rozdíl ve vztahu ke státu oproti reformovaným evangelickým sborům vyjádřila roku 1880 nová církev výrazem „svobodná“. Přihlásila se tím k tradici puritánského independentismu, který se stal jednou z důležitých a dodnes živých charakteristik evangelikalismu. Myšlenka naprosté nezávislosti na státu („svobody“) bývá často – i když ne vždy – těsně spojena s kongregačním církevním zřízením, tedy s nezávislostí jednotlivých sborů na církevním ústředí.
Kromě těchto dvou rysů, jimi se Svobodná církev reformovaná vymezovala, se ovšem teologicky lišila od církve reformované jen málo, takže její kazatelé zpočátku užívali přísně kalvínský Westminsterský katechismus. Také ve formulaci Vyznání víry a zřízení Svobodné reformované církve z roku 1904 se mladá církev přihlásila k reformovaným konfesím i Českobratrské konfesi. Podobně i v současném Vyznání víry z roku 1995 zvolila Církev bratrská sice vlastní formulaci, ale opět těsně navázala na starokřesťanská, reformační i novodobá vyznání. Svobodná církev reformovaná vznikla jako církev kongregační, ovšem od počátku diskutovala i o presbyterním zřízení, které měl například původní Balcarův bysterský sbor. V presbyterním zřízení navazuje na volbu místního kolektivního vedení sborových starších (presbyterů) ještě volba delegátů do vedení vyšších celků, do nichž jsou jednotlivé sbory sdruženy. Na konferenci roku 1904 vytvořila Svobodná církev reformovaná kombinaci těchto dvou zřízení, když jednotlivé samostatné sbory dobrovolně vložily některé své pravomoci do rukou Církevního výboru. Toto kongregačně-presbyterní zřízení se ovšem během 20. století vychýlilo ve prospěch zřízení presbyterního, a to především kvůli vnucenému spolufinancování církve státem, které Jednota českobratrská musela vtělit do své nové ústavy z roku 1952. Volený řídící orgán (dnešní Rada Církve bratrské) tak už jednoznačně získal pravomoc rozhodovat o záležitostech sborů. Také vznik seniorátů (regionálních svazků sborů), který byl stvrzen Ústavou Církve bratrské z roku 2007, odpovídá presbyternímu zřízení. Je ovšem možné, že finanční samostatnost, k níž církev spěje po přijetí zákona České republiky o majetkovém vyrovnání s církvemi, prvky kongregacionalismu v budoucnosti opět posílí.
Díky své misijní horlivosti brzy překročila mladá Svobodná církev reformovaná hranice Čech a Moravy. Už roku 1898 tak vznikl sbor Čechů ve Vídni, na začátku 20. století pak v polské Łódźi a Żyrardówě, rumunsky hovořící sbor ve Svaté Heleně v Banátu nebo český sbor v Delmenhorstu v Dolním Sasku. Církev také vyslala misionáře do Slovinska. Ve třicátých letech pak vznikal sbor ve Velkém Bočkově na Podkarpatské Rusi. Žádná z těchto aktivit ovšem neměla dlouhého trvání a nedokázala vzdorovat společenským a politickým turbulencím své doby. Dlouhodobý význam měly jen četné kontakty církve s probuzeneckými kruhy na Slovensku. První sbor Jednoty českobratrské v Bratislavě vznikl roku 1924. V průběhu 20. století slovenských sborů přibylo a v souvislosti s federativním uspořádáním Československa byl roku 1969 ustanoven jejich slovenský řídící orgán (předsednictvo). Na rozdělení České a Slovenské republiky reagovala Ústava Církve bratrské z roku 2013 zřízením dvou zemských církví, spojených zákonodárnou společnou konferencí, konanou nejméně jednou za tři roky. Na misijní práci v zahraničí po desítkách let v současnosti navázala Zahraniční misijní agentura Jděte.
Povaha misijní práce, na jejímž základě vyrostla Svobodná církev reformovaná, nevedla k tomu, aby se nové české společenství stalo pobočkou některé zahraniční církve. Kvůli této své samostatnosti musela ovšem hledat své místo mezi duchovními proudy někdy se značnými obtížemi. Hned první krize v roce 1884, v níž se jednalo o pozdějšího baptistického kazatele Jindřicha Novotného (1846–1912), způsobila ostražitost církve vůči baptismu. Evangelikální ráz Svobodné církve reformované byl sice kolem roku 1905 posílen ohlasy probuzení ve Walesu, v Německu či na Těšínsku, ale církev byla záhy poté vystavena otázce, zda přijme také impuls nového typu evangelikalismu: vznikajícího pentekostálního hnutí (více o tomto hnutí v kapitole Apoštolská církev). Po vzoru většiny německých svobodných evangelikálních sborů toto „jazykové hnutí“ roku 1908 odmítla a ostře se distancovala od toho, co považovala za jeho bludy. Daleko menší nesnáz pak církev měla s vlivem takzvaných uzavřených bratří (darbistů), jednou z větví bratrského hnutí (více o něm v kapitole Křesťanské sbory). Tento vliv odmítla na konferenci roku 1912.
Několik desítek let trval ambivalentní vztah Svobodné církve reformované k evangelické církvi. Na jedné straně – jak je řečeno výše – se vůči této církvi mladé společenství jasně vymezovalo a z její strany se stávalo terčem tvrdé kritiky. Na druhé straně existovaly tendence (roku 1910 dokonce podporované Americkým výborem), aby se Svobodná církev reformovaná k evangelické církvi přece jen připojila (vlastně se do ní – v jistém smyslu – navrátila). Také projektu sjednocení českých protestantů do jedné církve, která by mohla získat větší vliv v nově vzniklém Československu, se Svobodná církev reformovaná odmítla v letech 1918–19 účastnit opět v obavách ze ztráty svých zásad. Jiné církve zase ovšem odmítly iniciativu Svobodné církve reformované spojit do jednoho útvaru všechny „obrácené“, evangelikálně orientované protestanty. V důsledku neúspěchu všech těchto snah se Svobodná církev reformovaná roku 1919 definitivně rozhodla k samostatnému působení pod názvem Jednota českobratrská a roku 1923 toto rozhodnutí stvrdila přijetím Katechismu biblického učení.
Hledání místa mezi současnými duchovními proudy, a zvláště poměru k pentekostalismu, ovšem v Jednotě českobratrské pokračovalo. Ozvěnu let 1907–08 připomínalo přijetí pentekostálního sboru Tábor v pražské Myslíkově ulici do Jednoty českobratrské roku 1920 a jeho vyloučení o tři roky později. S tímto vyloučením pak vznikla řada dalších ohnisek napětí v jiných sborech této církve. Vztah k pentekostalismu ovšem církev řešila i nadále, a to jak kvůli svým členům, kteří se jím i v následujících desetiletích nechávali inspirovat, tak i kvůli politické situaci. Když totiž komunistické úřady roku 1951 likvidovaly spolky, pentekostální evangelikálové ze spolku Tábor i z bývalého Svazu rozhodných křesťanů na Těšínsku a Ostravsku nalezli zaštítění své církevní činnosti právě v Jednotě českobratrské. Její vedení ovšem na přelomu padesátých a šedesátých let podrobilo pentekostální zbožnost tvrdé kritice, na niž navázala řada nedorozumění. Roku 1962 situaci ještě zhoršila dobová proroctví, vyzývající pentekostalisty k vystěhování do Polska. Následujícího roku téměř celé dva sbory a desítky dalších pentekostalistů Jednotu českobratrskou opět opustili.
Od druhé poloviny osmdesátých let 20. století byla Církev bratrská konfrontována s novou vlnou pentekostalismu, která kvůli zpočátku nesvobodným poměrům kombinovala prvky charismatického a v menší míře i neocharismatického hnutí. Tato konfrontace sice způsobila přestupy stovek členů především do církve, která dnes vystupuje pod jménem Církev Křesťanská společenství (více o ní ve stejnojmenné kapitole), na druhou stranu ale měla v Církvi bratrské za následek postupnou akceptaci některých prvků charismatické zbožnosti. V současnosti se tak v životě jednotlivých, někdy značně rozdílných sborů, objevují prvky celé škály typů evangelikalismu od konzervativních až k pentekostálním podobám. Je pravděpodobné, že tato pluralita prospívá růstu církve v posledních desetiletích. Teologické jádro Církve bratrské je ovšem v takzvaném novém evangelikalismu, který se v ní prosadil díky dlouhodobé orientaci jejího vedení na dílo britského teologa a pastora anglikánské církve Johna R. W. Stotta (1921–2011) a jeho teologických souputníků a následovníků.
Vliv charismatického evangelikalismu se v současné Církvi bratrské projevuje nejvíce asi v misii (příkladem mohou být kursy Alfa) nebo v liturgii. Do ní jsou zařazovány takzvané chvály, tedy písně ve specifickém hudebním žánru s emotivními, repetitivními texty. Liturgie je ale značně volná už od samého počátku tohoto církevního společenství; dříve do ní bylo častěji zařazováno takzvané svědectví – příběh některého účastníka bohoslužby z jeho života spontánně vyprávěný tak, aby v něm vynikla boží intervence. Takzvaní laikové, tedy teologicky neškolení příslušníci sboru, jsou běžně zapojeni do bohoslužby i kázáním. Děje se to zvláště tehdy, pokud byli sborem zvoleni staršími. Laikové mohou být i ordinováni na kazatele.
Volnost je v Církvi bratrské i ve způsobu křtu: křtí se jak děti na základě víry rodičů, tak i dospělí na základě vlastního vyznání, a to politím, pokropením i ponořením. Většina rodičů v církvi ovšem dává před křtem dítěte přednost jeho slavnostnímu požehnání uprostřed sboru a křest ponechává na jeho pozdějším vědomém a samostatném rozhodnutí. K nedogmatickému postoji v otázkách křtu dospívala církev v důsledku nesnází po propuštění Jindřicha Novotného z misijní práce v polovině osmdesátých let 19. století a potvrdila ho na konferenci roku 1897. Otázky křtu byly nicméně předmětem dlouhých debat i v dalších desetiletích.
Společenství dnešní Církve bratrské bylo na počátku charakteristické především svým pojetím sborové kázně. Vedle přísné ostražitosti v mravních záležitostech společenství dbalo i na způsob trávení volného času, jehož vhodnost byla měřena především příležitostí k misijnímu působení, popřípadě k duchovnímu vzdělávání. Ačkoliv kázeňská napomenutí ze strany pověřených činovníků sboru se nadále vykonávají, postupem doby se těžiště posunulo k tendenci zvnitřňovat křesťanské mravní normy spíše osobní kázní. Také snaha sdružovat jen osobně rozhodnuté věřící provází Církev bratrskou od samého počátku. Slouží k tomu i institut přípravného členství, určeného pro dosud duchovně hledající, kteří se v jeho rámci obvykle podrobují katechezi.
Starost o dobré mravy a vedení k osobnímu rozhodnutí pro zbožný život jsou v pozadí velmi promyšlené a rozvinuté práce Církve bratrské s dětmi, dospívajícími a mladými dospělými. Zřízení nedělních škol pro děti bylo jednou z prvních aktivit amerických misionářů. Ovšem zásadní podíl na misijním úspěchu církve v prvních letech její existence měl až Křesťanský spolek mladíků v Čechách, založený roku 1886 v Praze, postupně rozšířený do dvanácti dalších míst a proslulý bohatou činností. Na přelomu 19. a 20. století pak byly obdobným způsobem organizovány i mladé ženy. V současnosti bývají v místních sborech Církve bratrské organizovány nedělní školy a skupiny dorostu a mládeže. Kromě toho Církev bratrská podporuje dětské kluby Awana, sportovní iniciativu Atleti v akci, prázdninové tábory i další výchovné aktivity. Církev projevuje zájem i o manžele, svobodné dospělé, rodiny a seniory.
Rozsáhlá spolková činnost, typická pro evangelikální církve, vstupuje od počátku Svobodné církve reformované i do sociální oblasti. Již roku 1886 byla v Praze založena Domovina, dům pro resocializaci „padlých dívek“, roku 1904 vznikl spolek Podpora, který po čase zřídil starobinec v Berouně. Ještě významnějším podnikem než péče o seniory bylo založení sirotčince ve Chvalech (tehdy na pražském předměstí) roku 1908. Jeho úspěšné fungování podnítilo zakládání sirotčinců i na dalších místech, organizačně zastřešených spolkem Křesťanská služba. Ve dvacátých letech působil sirotčinec také ve Svaljavě na Podkarpatské Rusi. Pro děti byly od roku 1909 organizovány prázdninové osady a roku 1927 byla pro tento účel zakoupena vila v Kařezu na Hořovicku. Roku 1922 vznikla ošetřovatelská služba Diakonie a vydržela až do nuceného převzetí pražským magistrátem roku 1950. Na tuto bohatou tradici navázala ve svobodných poměrech Diakonie Církve bratrské.
Důsledkem nedůvěry Svobodné církve reformované k teologii evangelické církve byla potřeba zajistit vlastní učiliště, které by vedle zahraničních biblických škol formovalo kazatele a další pracovníky v evangelikálním duchu. Zpočátku ale měly tyto biblické školy jen krátké trvání. První dvouletý biblický kurs uspořádal misionář Albert W. Clark v letech 1886–88. Druhým pokusem byla biblická škola při sboru v Praze na Vinohradech, založená roku 1921 na základě obav z teologické linie nedávno (1919) založené Husovy československé evangelické bohoslovecké fakulty (nynější Evangelická teologická fakulta UK). Škola byla plánována jako tříletá, ale již po dvou letech musela být uzavřena. Třetí církevní školou byl Biblický ústav působící od roku 1947 v kutnohorské modlitebně. Vládním nařízením byl ovšem roku 1950 zrušen. V současnosti naplňuje potřebu vzdělávání kazatelů Evangelikální teologický seminář, který Církev bratrská zřídila roku 1990 pod názvem Teologický seminář Církve bratrské. Od roku 2006 je vyšší odbornou školou a připravuje studenty k dokončení bakalářského stupně vysokoškolského studia na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Společenství současné Církve bratrské vytvářelo od svého počátku hustou síť vztahů s domácími i zahraničními církvemi. Avšak ekumenismus ve smyslu snahy o sblížení církví dlouho nebyl samozřejmý a navíc společné akce protestantských církví byly často chápány spíše jako demonstrace jednoty v obraně před katolicismem. Zatímco jednotliví členové Svobodné církve reformované běžně vstupovali do naddenominačního protestantského spolku Kostnická jednota už od jeho založení roku 1905, církev jako celek byla vždy podstatně zdrženlivější. Je to zřejmé i z toho, že Jednota českobratrská se k myšlence ekumenické spolupráce ve Svazu evangelických církví stavěla odmítavě až do roku 1936. Svaz ovšem z politických důvodů poté existoval už jen tři roky. Bližším zájmem Jednoty českobratrské byla spolupráce s evangelikály v jiných církví nebo za hranicemi. Tak do ekumenických vztahů vstupovala Česká biblická práce v Kutné Hoře, založená díky usnesení konference Jednoty českobratrské roku 1929, a to především díky své ediční i misijní činnosti. (Byla také iniciátorkou výše zmíněného Biblického ústavu.)
Jednota českobratrská se roku 1955 stala zakládající členkou Ekumenické rady církví v Československé/České republice. Je také členkou Konference evropských církví a jedinou českou členkou Mezinárodní federace svobodných evangelikálních církví. Spolu s Církví československou husitskou, Českobratrskou církví evangelickou, Evangelickou církví metodistickou a Slezskou církví evangelickou a. v. je členkou Společenství evangelických církví v Evropě. Tyto církve si na základě takzvané leuenberské konkordie vzájemně uznávají ordinaci k duchovní službě a mohou vytvářet i eucharistické společenství. Roku 2003 však Církev bratrská na protest proti teologickému liberalismu vystoupila ze Světové reformované aliance. Církev bratrská byla v roce 1990 aktivní iniciátorkou vzniku České evangelikální (tehdy evangelické) aliance, její práce se dnes však účastní jen některé sbory nebo členové církve; obdobně je vnímáno i členství Církve bratrské v Ekumenické radě církví, v jejímž vedení v devadesátých letech 20. století působili představitelé Církve bratrské (Pavel Černý, *1949), neznamená to však, že by se všichni členové církve aktivně účastnili ekumenické spolupráce se všemi zúčastněnými církvemi.
Svobodní reformovaní v českých zemích
České svobodné evangelictví vzniklo ze tří nezávislých, i když vzájemně propojených zdrojů. Obecné podhoubí tvořila nespokojenost některých reformovaných evangelíků s postavením a vnitřním životem jejich církve, která podle nich byla ve druhé polovině 19. století příliš závislá na státu a nedostatečně orientovaná na praktickou zbožnost a její důsledky v každodenním životě. Umírněně evangelikálně orientovaní faráři a členové reformované církve (dnešní Českobratrské církve evangelické), typicky Václav Šubert (1825–1885), ale rovněž Jan Janata (1825–1905), Justus E. Szalatnay (1834–1910), a dokonce i člen vrchní církevní rady Heřman z Tardy (1832–1917) a další proto podporovali zahraniční evangelikální misionáře a kazatele – do té doby, než se Svobodná reformovaná církev osamostatnila a začalo docházet ke konkurenci. Z řad nespokojených reformovaných evangelíků se později rekrutovalo několik svobodných reformovaných sborů a další z nich tvořili jejich základ, třebaže misie „svobodné“ církve úmyslně směřovaly spíše do římskokatolického prostředí.
Druhým, v tomto případě už přímým zdrojem bylo hnutí vedené lidovým náboženským myslitelem Janem Balcarem v severovýchodních Čechách. Balcar v roce 1856 vystoupil z římskokatolické církve a do konce padesátých let 19. století kolem sebe shromáždil kroužek asi třiceti stoupenců, s nimiž na čas zakotvil v reformované církvi, avšak v roce 1868 ji zase opustil a zanedlouho založil vlastní, státem neuznané evangelikální společenství. Před tímto rokem totiž Balcar přišel do styku s probuzeneckým kazatelem ve Stroužném (Pstrążna) Heinrichem W. Kurzem (1823–1889) a v letech 1864 a 1865 prošel vnitřním zápasem, jenž skončil evangelikální zkušeností obrácení. Společenství ve Stroužném bylo přitom součástí Svobodné evangelické církve Německa, již roku 1860 založil ve Vratislavi misionář Svobodné církve Skotska Daniel Edward (srov. výše v oddíle Evangelikální misie u zrodu Svobodné církve reformované). Po setkání s misionářem této tehdy poměrně nové svobodné církve se Jan Balcar roku 1866 stal kolportérem Skotské biblické společnosti (tehdy Národní biblické společnosti Skotska). Balcarovy styky s vratislavskou svobodnou reformovanou církví vedly k formování sboru Svobodné evangelické církve Německa. Sbor definitivně vznikl roku 1870 v Balcarově rodišti Horní Radechové, Balcar byl zvolen jeho kazatelem a jako kazatel byl ordinován synodou Staroreformované církve holandské. Místa kolportéra se vzdal. Roku 1873 Balcar opustil Hronovsko a nadále působil v obci Rzy v podhůří Orlických hor. Od roku 1877 sbor stavěl s velkým úsilím modlitebnu v blízké obci Bystré, a to za finanční pomoci obnovené Jednoty bratrské i vratislavského sboru Svobodné evangelické církve Německa. Přes nepřízeň úřadů se v modlitebně konala roku 1880 první bohoslužba. Růst bysterského sboru byl zpomalen krizí, která roku 1884 vedla k jeho rozdělení. Balcarovo společenství se osamostatnilo pod názvem Svobodná evanjelická církev česká. Tento útvar ale trval po Balcarově smrti jen čtyři roky – roku 1892 tato církev vplynula do Svobodné církve reformované (část sboru přitom do Svobodné reformované církve vstoupila již v roce 1888, po Balcarově smrti, kdy pražské církevní vedení do Bystrého vyslalo schopného kazatele a organizátora Josefa Kostomlatského (1848–1918)). Dočasně přitom existoval ještě jeden „svobodný evanjelický“ sbor, a to v Kladně, kam se církev rozšířila působením Václava Pázdrala (1845–1919); Pázdral se přitom současně hlásil k metodismu.
Třetím, organizačně nejvýznamnějším zdrojem byla misie amerických kongregacionistů, v roce 1872 vyslaných Americkým výborem pověřenců pro zahraniční misii. Tři misionářské rodiny Henryho A. Schaufflera, Edwina A. Adamse a Alberta W. Clarka přijaly úkol posilovat probuzeneckou misijní činností práci těch reformovaných evangelických farářů, kteří byli otevřeni evangelikálním důrazům. Od roku 1873 misie také finančně podporovala kazatele Balcara. Téhož roku misionáři zahájili veřejnou přednáškovou činnost, tedy fakticky nepovolené bohoslužby, v Praze (konaly se do roku 1876). Misie byla posílena o Němce Georga Wilhelma Freytaga (1841–1924) a následujícího roku se Henry Schauffler přesunul do Brna. Rozvíjející se misii pomohlo například zřízení knihkupectví křesťanské literatury v Praze. Vznikly nedělní školy pro děti v Praze i v Brně a v bytech misionářů a na dalších místech se konaly domácí bohoslužby. Činnost misionářů ovšem narážela na úřední omezení, na nepřátelství majoritní římskokatolické církve i na chladné přijetí ze strany vedení evangelické církve reformované. Pokutovaní a úředně šikanovaní probuzenečtí konvertité (původně římští katolíci) se dokonce prostřednictvím Amerického výboru obrátili o pomoc na Evangelikální alianci, jejíž sjezd se roku 1879 konal v Basileji. Evangelikální aliance ještě téhož roku vyslala deputaci k císaři Františku Josefovi I., která se (úspěšně) snažila vymoci větší volnost pro členy státem neuznaných církví. Situace konvertitů a možnosti misijního působení se od počátku roku 1880 výrazně zlepšily, přesto však trvalo nepřátelství římskokatolické i evangelické církve, která roku 1879 definitivně odmítla snahu o vytvoření vnitřní probuzenecké frakce.
Misionáři se tak postupně smiřovali s myšlenkou vzniku samostatné církve. V květnu 1880 byla do Prahy svolána schůze diskutující rozchod s reformovanou církví, opakovaná na začátku června téhož roku. Druhá schůze přitom dospěla k rozhodnutí „státní“ církev opustit a založit vlastní organizaci, Svobodnou reformovanou církev, přímou předchůdkyni dnešní Církve bratrské. Její činnost byla legalizována prostřednictvím spolkové činnosti – nejdůležitějším byl spolek Betanie, založený v roce 1882, vedle toho však existovala řada dalších, většinou lokálně omezených spolků. Již v této době nebo brzy poté se ve vedení církve začali uplatňovat domácí představitelé, mezi nejvýznamnější z nich patřili Alois Adlof (1861–1927), zakladatel Spolku křesťanských mladíků (1886), a Josef Kostomlatský. Zatímco Schaufflerovi a Adamsovi se brzy po vzniku církve vrátili do Spojených států, americkou misii až do první světové války řídil Albert Clark a v roce 1891 ji posílil John S. Porter (1862–1938). Postupnému přechodu od společenství vedeného misionáři k samostatné domácí církvi napomohlo ustavení církevní konference jako nejvyššího orgánu a Církevního výboru jako výkonného orgánu, v němž vedle misionářů Clarka a Portera působili i tři čeští kazatelé. Došlo k tomu na konferenci Svobodné církve reformované roku 1904. Předsedou výboru byl ovšem Clark, a to až do svého nuceného návratu do Spojených států v důsledku války. Roku 1917 byla také přerušena hmotná podpora Svobodné církve reformované Americkým výborem. Do Československa a do Jednoty českobratrské (jak znělo od roku 1919 nové jméno Svobodné církve reformované) se z misionářů vrátil jen Porter. Na církevní konferenci, která rozhodla o změně jména, bylo také zrušeno pravidlo o přítomnosti představitele americké misie v Církevním výboru, a církev se tak administrativně zcela osamostatnila. Finanční podpora Amerického výboru byla ovšem utlumována během několika let až po konferenčním rozhodnutí roku 1930. Hnutí přitom prakticky nezasáhlo jiné než českojazyčné prostředí: mezi českými Němci hrál podobnou úlohu spíše baptismus, zatímco v českém Slezsku se uplatnily pentekostální proudy, ať už v rámci nebo mimo etablované evangelické církve. Česká Svobodná reformovaná církev naproti tomu zřídila (malé) sbory pro zahraniční Čechy, a v meziválečném období rovněž sbory na Slovensku (Bratislava, Prešov).
Od počátku 20. století lze sledovat větší důraz na tradice české reformace, který se projevil postupným osamostatňováním od americké misie a v květnu 1919 také změnou názvu na Jednota českobratrská. Po první světové válce došlo i k určitému nárůstu počtu členů (a sborů) v důsledku přestupového hnutí. Církev se současně musela vyrovnávat s pentekostálním hnutím, které přicházelo z ciziny (v dobovém kontextu se kvůli glosolálii hovořilo o „jazykovém hnutí“) a v některých sborech vyvolávalo rozkol. První vlna jazykového hnutí proběhla koncem prvního desetiletí 20. století, druhá pak ve dvacátých letech, v obou případech došlo k vylučování jeho stoupenců z církve (někdy šlo o celé sbory a stanice). V některých případech byla pentekostální orientace jen dočasná a sbory se do Jednoty českobratrské po čase zase vrátily. Ve třicátých letech se dokonce uvažovalo o připojení k Českobratrské církvi evangelické, avšak většina svobodných reformovaných je odmítla a pod vedením Františka Urbánka (1866–1948) se výrazněji orientovala na skandinávské svobodné církve. Ani pokusy o sblížení s baptisty či Jednotou bratrskou nevedly k úspěchu.
V průběhu druhé světové války církev odmítla připojení ke Svazu německých svobodných církví, na Slovensku dočasně přestala existovat (bratislavský sbor se připojil k reformované církvi a prešovský k baptistům). Po válce došlo nicméně k obnově a dalšímu růstu, stejně jako k odmítnutí nových snah o spojení s jinými evangelickými církvemi. Jednota českobratrská se naopak stala církví absorbující některé dosud samostatné náboženské proudy mezi poválečnými reemigranty do Československa a – především po vydání (proti-)církevních zákonů v roce 1949, které nepovolovaly jejich nezávislost – tzv. rozhodnými křesťany ve Slezsku. V obdobné situaci byl na Slovensku Modrý kříž. Většina těchto nucených konvertitů již v Jednotě českobratrské / Církvi bratrské zakotvila natrvalo, i když později došlo k povolení jejich „původních“ denominací (především se jednalo o Křesťanské sbory a Apoštolskou církev). Také z tohoto důvodu církev v roce 1967 změnila svůj název na obecnější Církev bratrská. Část slezských letničních se nicméně s církví nesžila a docházelo ke konfliktům, na počátku šedesátých let řešeným i státním zásahem (nucená likvidace dvou sborů v roce 1961) – někteří vyloučení členové Církve bratrské pak v roce 1968 emigrovali do Polska. K dalším vnitrocírkvním sporům došlo v sedmdesátých letech v souvislosti s tzv. Branhamovým učením a (opětovně) letničním hnutím, i tehdy bylo přikročeno k vylučování členů a celých sborů. Také tato vlna konfliktů ovšem po čase skončila návratem podstatné části věřících do Církve bratrské.
V období komunistické vlády se Jednota českobratrská / Církev bratrská musela vzdát své nezávislosti na státu, stejně jako (počátkem padesátých let) sociálních ústavů a celé řady spolků, které zajišťovaly jejich činnost a další církevní aktivity. Byl snížen počet sborů (z 39 na 28) a do vedení církve se dostali kazatelé konformní s komunistickým režimem – například Josef Michal (1920–1996) či Jan Urban (1920–2000), státní orgány jim ovšem současně pomáhaly při udržení vnitrocírkevní kázně, zejména ve vztahu k novým vlnám pentekostalismu. Ačkoli mezi jednotlivými sbory panovaly značné rozdíly, fungování Církve bratrské a její zbožnost se výrazněji přiblížily v rámci českého protestantismu dominantní Českobratrské církvi evangelické, což bylo dáno i studiem kazatelů na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (vlastní duchovní školu, kterou Jednota českobratrská otevřela v letech 1948–50 v Kutné Hoře, musela z rozhodnutí Státního úřadu pro věci církevní likvidovat). Teprve v osmdesátých letech a ještě výrazněji ve svobodných poměrech po roce 1989 se v Církvi bratrské mohly výrazněji prosadit moderní evangelikální proudy, které ji opětovně přiblížily jiným takto orientovaným denominacím. Mohla být rovněž obnovena církevní sociální činnost. Církev se však již nevrátila k modelu „svobodné církve“ odmítající spolupráci se státem, využívá státní podpory svých sociálních a vzdělávacích ústavů, poskytuje duchovní službu v armádě, věznicích a zdravotnických a sociálních zařízeních, její členové se účastní práce veřejnoprávních médií.
Po roce 1989 Církev bratrská výrazně roste jak počtem věřících, tak sborů (včetně obnovy některých dříve suspendovaných či fakticky vymírajících sborů), v českých zemích přitom patří mezi relativně nejrychleji rostoucí křesťanské církve. Současně se vnitřně pluralizuje a do značné míry liberalizuje; ačkoli se Církev bratrská nepřestává považovat za evangelikální denominaci, religiozita její významné části se dnes příliš neliší od Českobratrské církve evangelické. Slovenské sbory od roku 2013 tvoří samostatnou Cirkev bratskou, která má v současnosti 17 sborů.
Organizace církve
Základní jednotkou církve je místní sbor, který v dalších lokalitách/prostředích může zřizovat kazatelské stanice (v současnosti je upřednostňováno pouze označení stanice), jehož vedení tvoří volené staršovstvo za předsednictví rovněž voleného kazatele. Kromě plnoprávných členů, kteří mají uvedená volební práva, sbor tvoří rovněž čekatelé a děti. Nekázeň v náboženském životě přitom může vést po mírnějších trestech, jako je vyloučení z účasti na přijímání, k suspenzi členů sboru na čekatele nebo i jejich vyloučení.
Prvotní (kongregacionistická) organizace Svobodné reformované církve nepřekračovala úroveň jednotlivých sborů, i když jejich faktická samostatnost byla omezena dohledem a příspěvky americké misie. Formální omezení kongregacionismu přineslo zřízení Církevního výboru (1904), který nadále schvaloval ustavování/rušení sborů a stanic, stejně jako jejich kazatele. Církevní výbor byl v roce 1919 nahrazen dodnes fungující Radou Jednoty českobratrské / Církve bratrské, na pětileté období volenou celocírkevní konferencí (která se sama schází alespoň jednou ročně za účasti kazatelů a dalších zástupců všech sborů). V roce 1970 by vytvořena samostatná rada pro slovenské sbory, s garantovaným počtem míst v ústřední Radě Církve bratrské. Předseda Rady církev zastupuje navenek. Dále byly (v roce 2007) vytvořeny senioráty, prozatím tvořící pastorační a poradenské společenství kazatelů, nikoli organizační mezičlánek; v současnosti je v České republice 12 seniorátů.
Až do vydání komunistických (proti-)církevních zákonů v roce 1949 církev důsledně dbala na svoji nezávislost od státu a samofinancování, velmi jí přitom ovšem pomáhaly zahraniční dotace a dary. Komunistický režim jí v podstatě vnutil státní příspěvky na provoz, které od té doby čerpá, zároveň si ovšem vynutil kontrolu nad církevní činností (zrušenou po roce 1990).
Církevní sbory
| sbory | filiální sbory / stanice | |
|---|---|---|
| 1880 | 1 | |
| 1890 | 5 | 19 (1901/02) |
| 1900 | 15 | 25 |
| 1910 | 29 | 42 |
| 1920 | 28 | 70 (1921) |
| 1930 | 33 | 144 |
| 1940 | 35 | 186 |
| 1950 | 40 | 280 (1952, počet sborů byl tehdy redukován na 29) |
| 1960 | 29 | 224 |
| 1970 | 30 | 180 |
| 1980 | 31 | 186 |
| 1990 | 38 | 182 (1991) |
| 2000 | 51 | -- |
| 2010 | 76 | cca 60 |
| 2020 | 79 | 78 |
Církevní zařízení
Církevní ústředí sídlí v Praze.
K prvnímu déletrvajícímu pokusu zřídit učiliště pro vzdělávání kazatelů došlo po druhé světové válce, kdy v letech 1948–50 existoval Biblický ústav v Kutné Hoře, zrušený komunistickými úřady. V roce 1990 Církev bratrská zřídila v Praze Teologický seminář, v roce 1993 přejmenovaný na Evangelikální teologický seminář, od roku 1996 se statusem vyšší odborné školy. Evangelikální teologický seminář nabízí čtyřleté pomaturitní studium teologických a sociálních oborů. Několik sborů Církve bratrské v posledních letech zřídilo vlastní nebo „spřízněné“ mateřské a základní školy.
V dějinách církve byla významná vydavatelská činnost, soustředěná na misijně a církevně orientované časopisy a knihy. Zpočátku byla dílem jednotlivců, především významných kazatelů a církevních organizátorů. Později tato činnost přešla na spolky, které zaštiťovaly fungování církve: Betanii a Křesťanský spolek mladíků. Typickým příkladem je především Josef Kostomlatský, který od roku 1883 vydával „biblický časopis k probuzení a pěstování náboženského života“ Betanie (vycházel do roku 1920, v posledním ročníku s názvem Obrození). V letech 1893/94 – 1915 byl časopis doplněn o Adlofův časopis Mladý křesťan, po jehož nuceném zastavení v průběhu první světové války začal vycházet nový časopis Světlo (1918–24 jako čtrnáctideník, od druhého ročníku měsíčník), respektive Českobratrská rodina (1925–51, návrat k měsíční periodicitě). Vydávání časopisů i dalších publikací fakticky ukončil komunistický režim. Teprve v roce 1969 bylo církvi povoleno znovuvydávání časopisu (měsíčníku), nyní s názvem Bratrská rodina, jež po roce 1989 převzalo církevní nakladatelství Oliva, Evangelické nakladatelství a v současnosti nakladatelství Kodex. Periodicita byla snížena na deset čísel ročně a v roce 2006 byl název časopisu „zkrácen“ na Brána, číslování ročníků přitom zůstalo zachováno.
Svobodná reformovaná církev a její nástupnické organizace se od počátku výrazně profilovaly rovněž nábožensky motivovanou sociální činností. Již v osmdesátých let 19. století církev spravovala dům pro „padlé dívky“ Domovina v Praze, trvající do roku 1911. V roce 1908 spolek Evangelická jednota v Žižkově koupil domek se zahradou ve Chvalech (dnes součást Prahy – Horních Počernic), který se stal základem budoucího sirotčince. Menší sirotčince vznikly v (Horních) Černošicích (1913) a v (Plzni-)Bolevci (1916), v roce 1921 však byly zrušeny a činnost se koncentrovala do Chval (v roce 1927 vznikl ještě další sirotčinec ve Svaljavě na Podkarpatské Rusi). Sirotčinec zaopatřoval několik desítek dětí, jeho organizace byla v roce 1931 přejmenována na spolek Křesťanská služba. V roce 1952 byl chvalský sirotčinec církvi odebrán a nadále provozován státními orgány jako dětský domov, až byl pro zcela havarijní stav opuštěn. Jeho objekty byly Církvi bratrské vráceny prostřednictvím restitucí, v letech 1993–98 proběhla jejich přestavba a 22. května 1998 byly obnovené sociální ústavy opětovně otevřeny (viz níže). Prostřednictvím spolku Podpora církev v roce 1908 koupila také dům v Berouně, který začal sloužit jako starobinec, dlouho se však neudržel. Místo toho se v roce 1923 ustavil spolek Starobinec Jednoty českobratrské, který koupil tvrz Hamr u Veselí nad Lužnicí, pocházející z 15. století a přestavěný po požáru v 17. století (dnes součást obce Val), a v roce 1926 rovněž přilehlý mlýn. V těchto prostorách byl zřízen – dnešními slovy – dům s pečovatelskou službou pro seniory, jichž bylo kolem deseti až dvaceti. Také o tento objekt církev přišla na počátku padesátých let, tvrz nadále chátrala, mlýn sloužil rekreačním účelům a nyní je v soukromém držení jako penzion. V roce 1947 církev s přispěním ministerstva sociální péče starobinec přestěhovala do zámečku v Suchomastech u Berouna. Toho se v roce 1960 musela vzdát (formálním vlastníkem nicméně církev zůstala až do sedmdesátých let), v zámečku byl umístěn domov důchodců a od roku 1985 až do současnosti domov pro zdravotně postižené. Vedle toho církev po první světové válce koupila další objekt (vilu) v Kařezu u Zbiroha, kde byla zřízena dětská ozdravovna. Záchranný spolek Tábor, sídlící rovněž v Praze, avšak patřící k letničně orientované části církve, která ji opustila, v roce 1925 koupil pozemek v Úvalech, na němž měl být postaven útulek pro osoby v těžkých životních situacích a bez přístřeší. Než k tomu však došlo, úvalská kazatelská stanice se spolu s organizátory spolku orientovala pentekostálně a z Jednoty českobratrské byla vyloučena; na svém pozemku si proto vystavěla vlastní sborový dům. Po zániku tohoto společenství dům přestal sloužit náboženským účelům. Sociální činnost mohla být obnovena teprve po pádu komunistického režimu, od roku 1994 ji zaštiťuje Diakonie Církve bratrské, sídlící v Praze. Diakonie v rozsáhlém areálu v Horních Počernicích–Chvalech provozuje dům pro seniory, středisko pro postižené a středisko chráněného bydlení. Další pobočky Diakonie jsou v Hrádku, Kladně, Litvínově, Mostě a v Praze 3.
Počet věřících
| sčítání lidu | církevní statistika: členové | církevní statistika: čekatelé | církevní statistika: děti | |
|---|---|---|---|---|
| 1890 | -- | 296 | -- | 104 |
| 1902 | -- | 1496 | -- | 693 |
| 1910 | -- | 1987 | -- | 938 |
| 1921 | 5036 | *2745 | *1349 | *1376 |
| 1930 | 6616 | *3671 | *816 | *1706 |
| 1940 | -- | *4372 | *727 | *1926 |
| 1950 | 5353 | *5012 | *1215 | *2045 |
| 1960 | -- | *6516 | *1775 | *2984 |
| 1970 | -- | *5855 | *2211 | *2303 |
| 1980 | -- | *5972 | *2206 | *2332 |
| 1991 | 2759 | *6067 | *1525 | *2591 |
| 2001 | 9931 | 5730 | 729 | 2396 |
| 2011 | 10872 | 6986 | 493 | 2877 |
Církevní statistika v období 1921–91 zahrnuje celé Československo (*), od roku 2001 pouze Českou republiku.
Literatura
120 let ve službě evangelia. 120 let pražského sboru – 120 let Církve bratrské. Sbor CB, Praha 2000.
Alois Adlof. 150 let: život – služba – odkaz. Církev bratrská, Praha 2012.
Alois ADLOF: Nástin dějin svobodných církví křesťanských, zvláště pak Svobodné reformované církve české. KSML, Praha 1905.
Alois ADLOF: Začátky svobodné reformované církve ve Strměchách. Vl. n., Praha 1898.
Ivan HOLÝ – Pavel ČERNÝ: Církev bratrská v ČSSR. SPVC MK ČSR, Praha 1985.
Jednota českobratrská, bývalá Svobodná reformovaná církev. Vl. n., Praha 1923.
Kazatel František Urbánek. Oliva, Praha 1999.
J[osef] KOSTOMLATSKÝ: Nejstarší svobodná církev v Čechách. Sv. ref. církev, Bystré 1893.
Tomáš W. PAVLÍČEK: „Povolání duchovního v náboženských kulturách v Čechách na sklonku 19. století.“ Pp. 160–180 in Zdeněk R. Nešpor – Kristina Kaiserová (eds.): Variety české religiozity v „dlouhém“ 19. století (1780–1918). Albis international, Ústí nad Labem 2010.
Tomáš W. PAVLÍČEK: „Konverze na cestě k moderní době. Proměny náboženství, motivy konvertitů a lokální náboženské změny v Čechách druhé poloviny 19. století.“ Pp. 211–206 in Miloš Havelka a kol.: Víra, kultura a společnost. Náboženské kultury v českých zemích 19. a 20. století. P. Mervart, Červený Kostelec 2012.
Pravdivé slovo o Svobodné reformované církvi. Církevní výbor sv. ref. církve, Praha 1911.
Sola gratia. 100 let sboru Církve bratrské na Žižkově, 1902–2002. Sbor CB, Praha 2002.
Sto let ve službě evangelia, 1880–1980. Jubilejní sborník Církve bratrské. Církev bratrská, Praha 1981.
Jan ŠTĚPÁN: Babylónské zajetí církve. Praha 2015.
Timoteus Č. ZELINKA: Přehled dějin Svobodné reformované církve a Jednoty českobratrské za sedmdesát let 1880–1950. Rada Jednoty českobratrské, Praha 1950.
Oficiální internetové stránky: http://portal.cb.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR
Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek