páli (Buddh)
páli [pāli, pāḷi] – takzvaná pálijština, jazyk hínajánského kánonu Tipitaka (san. Tripitaka), Trojího koše, který byl sestaven na prvním koncilu nedlouho po Buddhově skonu. Jelikož se koncil asi pěti set mnichů konal v Magadhsku, které bylo s okolními kraji vlastně hlavní oblastí Buddhovy působnosti, mohli bychom s jistou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že jazyk kánonu tam sestaveného, jemuž od 17. století říkáme páli či pálijština, představoval nějakou starší formu magadhštiny (san. mágadhí, magadhabhášá, pál. mágadhí, magadhabhása). Ačkoli velký komentátor Buddhaghóša (pál. Buddhaghósa), sám rodák z Magadhska, počátkem 5. století n. l. potvrzuje, že to opravdu je magadhština, přece jen se ta magadhština, popisovaná v traktátech staroindických jazykovědců a užívaná především v dramatech, od pálijštiny značně lišila. Zdá se tedy, že pálijština je jazyk, který vznikl přirozeným vývojem z prvků několika severoindických nářečí té doby. Slovo páli ovšem nikdy nebylo pojmenováním jazyka; odjakživa označovalo původní text na rozdíl od komentáře (san. arthakathá, pál. atthakathá; doslovně „promluva o významu“). Etymologicky je toto slovo zatím temné. Buddhisté nijak nedbali o zachování původního jazyka Buddhova učení. Každý si je mohl upravit, přizpůsobit nebo přeložit do svého jazyka nebo nářečí. Důležitý byl jen obsah a smysl. To usnadnilo šíření nauky i tam, kde magadhština nebo „prapálijština“ byla neznáma, a to v prostoru i v čase. Jen mantry a dháraní, jež nelze přeložit, byly vždy a všude užívány v původním znění, a to i v kontextu s jazyky neindickými. Působilo to značné potíže třeba v čínštině nebo v barmštině.
Viz též: apabhranša, prákrtské jazyky, sanskrt