koncily (Buddh)
koncily – sangíti, sangájana, doslovně „souzpěv“; v historické době jich bylo pět nebo šest; to podle tradice. První koncil se konal tři měsíce po Buddhově skonu; bylo to v Rádžagrze na kopci Vaibhára (pál. Vébhára). Spiritus agens tohoto prvního koncilu byl výborný mnich Mahákášjapa (pál. Mahákassapa). Pověřil tehdy mnicha Upáliho, aby hovořil o zásadách mnišské kázně (vinaja), a Buddhova pobočníka Ánandu, aby vykládal nauku, tedy sútry (pál. sutta). Mahákášjapa kladl vhodně volené otázky a Upáli a Ánanda zevrubně odpovídali – a tak vznikly první dva koše (pitaka) buddhistického kánonu (san. Tripitaka, pál. Tipitaka), a to Vinajapitaka, Koš kázně, a Sútrapitaka (pál. Suttapitaka), koš nauky. Tyto dva texty pak mniši postupně recitovali sborem, aby si je vtiskli do paměti. Odtud i název koncilu – „souzpěv“, sborová recitace. V některých pramenech se tvrdí, že na tomto koncilu byl stejně ustaven i text třetího koše, totiž Abhidharmapitaka (pál. Abhidhammapitaka), Koš scholastiky, což se jeví jako nepravděpodobné. Asi jedno století po prvním koncilu se konal koncil druhý ve Vaišálí (pál. Vésáli) v klášteře Válika; sešlo se tam na sedm set arhantů (pál. arahant). Bezprostřední příčinou svolání tohoto koncilu bylo hrubé porušování kázně vaišálíských mnichů. Koncil skončil tak, že osmičlenný výbor složený ze čtyř mnichů vaišálíských a ze čtyř odjinud rozhodl jednomyslně, že kázeň se má upevňovat a žádné uvolňování nelze připustit. Vaišálíští mniši toto rozhodnutí chtě nechtě přijali, ale někteří z nejvzpurnějších se pak odtrhli a založili si svůj vlastní řád. Tvrdili, že právě oni se drží Buddhovy dharmy – to prý byl počátek vzniku mahájány. Třetí koncil se konal za vlády císaře Ašóky hlavně kvůli pěti pohoršlivým tvrzením mnicha Mahádévy1, který jinak proslul svou ctností, kázní i moudrostí; Mahádéva prohlásil v Pátaliputře (pál. Pátaliputta), že ctihodný mnich arhant (pál. arahant), tedy světec blížící se nirváně (pál. nibbána) smí a může podlehnout ve spánku hříšným svodům chlípných dcer boha smrti a zmaru Máry, to jest mít poluci, být ještě částečně nevědomý či neuvědomělý, mít jisté pochybnosti, spoléhat cestou k nirváně na pomoc a podporu a používat k duchovnímu soustředění zaříkadel a podobných výroků (san. mantra, pál. manta). To byla výrazná úchylka a na třetím koncilu mohli jeho účastníci jen konstatovat pravý stav věcí – rozkol je definitivní. Zastánci pěti Mahádévových zásad, kteří byli početnější, si začali říkat mahásanghikové, „příslušníci velké obce“. Jejich odpůrci, mezi nimiž byla většina starých ctihodných mnichů nepřejících změnám, si ponechali jméno sthavirové (pál. théra), starci či stařešinové. Tak proběhlo základní schizma mnišské obce, jak lze soudit z neúplných a často si odporujících zpráv z tehdejších i pozdějších pramenů. Důležité bylo i rozhodnutí vysílat misie do jiných zemí. Čtvrtý koncil se konal na Šrí Lance roku 29 před n. l. a proslul tím, že během jeho konání byla Tripitaka (pál. Tipitaka) zapsána. Tak se stalo, že máme pálijský kánon zachován v úplnosti. Jakýsi druhý čtvrtý koncil se konal někde v severozápadní Indii za vlády krále Kanišky II.; píše o tom Süan-cang i Táranátha. Byl to koncil pouze sarvástivádský. Pátý koncil se sešel za vlády krále Harši roku 643 v Kánjakubdže, ale neměl zvláštního významu, protože mnozí ho neuznávají a za pátý považují až ten roku 1871 v Mandalaji v Barmě.