Bratrská jednota baptistů

Bratrská jednota baptistů je sdružením českých baptistických sborů. Ačkoli baptistické sbory vždy trvají na své samostatnosti a spojují se pouze účelově, je možné jejich sdružení chápat jako jednu z křesťanských protestantských denominací. V době vzniku prvního českého baptistického sboru roku 1885 působili baptisté na evropském kontinentu už přes půl století a v Anglii a v Severní Americe dokonce více než 250 let. Čeští baptisté se tak připojili k celosvětovému, vnitřně bohatě diferencovanému společenství, jež má v současnosti více než sto miliónů příslušníků. V meziválečném období užívali název Bratrská jednota Chelčického, který byl po druhé světové válce změněn na současný. Bratrskou jednotu baptistů československý stát oficiálně registroval roku 1951, v kontextu tehdy platných (proti-)církevních zákonů, v současnosti požívá většiny tzv. zvláštních práv. I když se představitelé Bratrské jednoty baptistů účastnili jednání se státem o tzv. církevních restitucích, nakonec v jejich společenství převládl názor, že církev nemá přijímat žádné náhrady od státu a Bratrská jednota baptistů se tak stala jedinou relevantní církví, která příslušnou dohodu se státem nepodepsala a restitučních nároků se vzdala. V roce 2019 se jednota rozštěpila, především v souvislosti s různě chápanou individuální etikou, a liberálněji orientovaná menšina se organizačně ukotvila v podobě Společenství baptistických sborů (viz toto heslo).

Historie baptistického hnutí

V baptistickém hnutí můžeme rozeznat dva hlavní a vzájemně se prolínající kořeny. První tkví v hnutí puritánů, které vzniklo v Anglii jako výsledek úsilí o hlubší reformaci anglikánské církve v kalvínském duchu. Puritáni se zformovali v anglikánské církvi po nástupu královny Anglie a Irska Alžběty I. na trůn roku 1558. Alžběta prováděla náboženskou politiku „střední cesty“ mezi katolicismem a kalvínskou reformací, a zklamala tak ty ze svých poddaných, kteří si přáli jasnou protestantskou orientaci církve. Hnutí puritánů se postupně diferencovalo podle důrazů, které se týkaly především správy sborů věřících a jejich vztahu ke státní moci. Na přelomu 16. a 17. století je tak možné v puritánském hnutí rozeznat křídla presbyteriánů a kongregacionalistů (s independenty a separatisty). A právě puritánští separatisté, kteří prosazovali oddělení státních záležitostí od církve, měli na začátku 17. století hlavní podíl na vzniku nového hnutí baptistů.

Druhý kořen baptismu je především ideový a o téměř sto let starší. Baptisté se hlásí k duchovnímu dědictví radikální reformace, a to především k hnutí křtěnců. Příslušníci tohoto hnutí trvali – kromě jiného – na tom, že křest je důsledkem osobního vědomého rozhodnutí následovat Ježíšovo učení a znamením odpuštění vlastních hříchů (nikoli hříchu dědičného); jako takový tedy nemůže být prováděn u nemluvňat. V rozdílném českém označování tohoto hnutí jako hnutí křtěnců či novokřtěnců (anabaptistů) se odráží rozdíl mezi jeho příznivci, kteří křest v dospělosti chápou jako první skutečný křest, a jeho odpůrci, kteří křest v dospělosti vnímají jako nový křest nebo jako obřad překřtívání. Baptisté dávají obvykle přednost označení „křtěnci“ a z dědiců křtěneckého hnutí je jim od počátku nejbližší společenství mennonitů. Jeho zakladatelem se stal Menno Simons (1496–1561), původně nizozemský římskokatolický kněz a od poloviny třicátých let 16. století křtěnec, jemuž se podařilo konsolidovat hnutí křtěnců po otřesu, jenž nastal kvůli násilnému apokalyptickému experimentu jedné jeho části v Münsteru roku 1533.

Počátky samotného baptistického hnutí jsou spojeny s Johnem Smythem (?1570–1612), původně anglikánským duchovním ustanoveným roku 1600 do města Lincoln. Kvůli kritice anglikánské církve byl však po pouhých dvou letech propuštěn. Roku 1606 se připojil k tajnému sboru separatistů v nedalekém Gainsborough a začal jej vést. Pojítkem tohoto společenství byla smlouva, kterou jeho příslušníci společně uzavřeli na základě vědomého a dobrovolného rozhodnutí sloužit Bohu podle slov Bible. Nezávislá kongregace byla ovšem v době tlaku na puritány vyzrazena a musela roku 1608 pod vedením Smythe a jeho nejbližšího spolupracovníka Thomase Helwyse (?1575–?1616) přesídlit do Holandska. Našla útočiště v mennonitské části Amsterdamu. Ve svém hledání toho, jaká by měla být církev podle vzoru apoštolů, došel Smyth s Helwysem ke stejnému přesvědčení jako mennonité: totiž že podle biblického učení je oprávněný pouze ten křest, při němž je pokřtěn věřící člověk na základě svého vyznání. Příslušníci Smythova sboru tedy roku 1609 podstoupili nový křest: Smyth se nejprve pokřtil sám, pak pokřtil Helwyse a ostatní.

Již po několika měsících začal mít ovšem Smyth pochybnosti o správnosti svého křtu a spolu s některými dalšími příslušníky sboru se přiklonil k mennonitské církvi. Tím vznikl ve sboru rozkol a Helwys prohlásil Smythovu skupinu za vyloučenou. Roku 1611 Helwys sepsal Vyznání víry Angličanů přebývajících v Amsterdamu, které obsahovalo i pasáže, v nichž se vymezil proti některým typickým mennonitským doktrínám; povolil například některé přísahy, dovolil se ozbrojit pro sebeobranu či účastnit se na světské vládě. Ačkoli vyznání víry sepsal už roku 1910 i Smyth, za první baptistické vyznání víry se považuje Helwysova formulace.

Se zbytkem společenství se Helwys vrátil roku 1612 do Anglie, neboť dospěl k názoru, že emigrace není správnou reakcí na pronásledování. Sbor vznikl na londýnském předměstí Spitalfields a nechal vytisknout Helwysův traktát Krátké prohlášení tajemství nepravosti. Traktát byl formálně adresován králi Jakubovi I. a vyjadřoval přesvědčení, že žádný pozemský vládce nesmí rozhodovat o svědomí a víře svých poddaných. Helwys byl ovšem kvůli traktátu uvězněn a o několik let později ve vězení zemřel. Jeho sbor nicméně přetrval, zvětšoval oblast svého působení a časem se stal jádrem hnutí baptistů.

Helwysovo Vyznání víry bylo výrazně arminiánské a jeho sbor založil tradici takzvaných generálních baptistů (všeobecných baptistů nebo též baptistů svobodné vůle). V duchu holandského kalvínského duchovního a profesora teologie Jakoba Arminia (1560–1609) byli přesvědčeni, že všichni lidé mají možnost přijmout spásu, a že tedy boží milost má všeobecnou platnost. Vedle této Helwysovy arminiánské větve se zformovali i takzvaní partikulární (částeční) baptisté, kteří měli klasickou kalvínskou víru ve dvojí předurčení (ke spáse a k zatracení), a věřili tedy v částečné vykoupení (Kristus zemřel jen pro ty, kdo byli předurčeni k víře v něho). První sbor partikulárních baptistů vznikl roku 1638 po sporu o křest nemluvňat, k němuž došlo v separatistickém kalvínském sboru založeném Henrym Jacobem (1563–1624) roku 1616 v londýnské čtvrti Southwark. Sedm sborů partikulárních baptistů se roku 1644 shodlo na vyznání víry, později nazývaném První londýnská konfese. Označení „partikulární baptisté“ stejně jako samotný výraz „baptisté“ byly původně hanlivými jmény, která ovšem sami takto označovaní nejpozději do konce 17. století přijali. Pro obě větve byl totiž nadále typický křest (řecké slovo baptizein má význam „křtít“), a to výhradně na základě osobního vyznání a prostřednictvím ponoření do vody.

Baptisté i ostatní puritáni rostli v době po pádu monarchie (1649) a za vlády puritána Olivera Cromwella (1599–1658), kdy se jim konečně dostalo plné náboženské svobody. Sbory generálních baptistů vytvářely unie a svazy obvykle na regionální úrovni a roku 1654 dokonce vzniklo jejich Národní shromáždění. V té době se k baptistům připojil i John Bunyan (1628–1688), který se stal velmi populárním kazatelem a spisovatelem. Slavnou Cestu poutníka, jednu z nejprodávanějších knih na světě, ovšem napsal – podobně jako další ze svých spisů – ve vězení (kniha vyšla poprvé roku 1678). Navzdory trestům (poprvé strávil ve vězení celých 12 let) byl Bunyan schopen oslovovat zástupy posluchačů a získávat je pro znovu pronásledované baptistické sbory.

Bunyan a další baptisté se totiž tehdy spolu s jinými dědici puritánství stali takzvanými nonkonformisty, tedy těmi, kteří odmítali vyhovět Zákonu jednoty z roku 1662, přijatému hned na počátku období restaurace anglické monarchie. Tento zákon zakazoval jiné než anglikánské bohoslužby a i jinak potlačil náboženské svobody. Persekuce, jíž byli v následujících desetiletích všichni nonkonformisté vystaveni, nejen upevnila společenství baptistů, ale založila v něm i silnou tradici prosazování lidských práv a svobod.

Naopak po stabilizaci politických poměrů a vydání zákona o náboženské toleranci roku 1689 se angličtí, skotští a irští baptisté paradoxně ocitli v krizi. Sbory generálních baptistů byly postiženy dlouhodobým odlivem členstva ve prospěch unitářství a roku 1699 se rozpadlo jejich Národní shromáždění kvůli unitářským postojům některých vůdčích osobností. Na straně partikulárních baptistů sice hned roku 1689 přijalo více než sto sborů velmi populární Druhou londýnskou konfesi (vydanou poprvé anonymně roku 1677), ale sbory brzy začaly slábnout kvůli důslednému učení o předurčení ke spáse a k zatracení. Toto učení totiž zcela utlumilo jejich zájem o misii.

Nový impuls získali ostrovní baptisté od pietistického, ale v druhé polovině 18. století zvláště od nově vznikajícího metodistického hnutí. Bývalému metodistovi Danu Taylorovi (1738–1816) se podařilo „probudit“ generální baptisty k aktivní misii a roku 1770 prosadil založení Nového spojení generálních baptistů. V důsledku vzniku tohoto svazku sborů se baptisté definitivně oddělili od unitářů. Partikulárním baptistům pomohl překonat extrémně kalvínský postoj vůči misii Andrew Fuller (1754–1815), který se pro misii nadchl pod vlivem jak vlastního zážitku obrácení k Bohu, tak vzmáhajícího se metodistického arminianismu.

Fullerovy spisy o misii se staly natolik populárními, že roku 1792 byla založena Společnost partikulárních baptistů pro zvěstování evangelia mezi pohany, později známá jako Baptistická misijní společnost. Jedním ze spoluzakladatelů a z prvních misionářů této společnosti byl William Carey (1761–1834), původně kongregacionalista, jejž Fuller pokřtil v dospělosti a uvedl do baptistického společenství. Roku 1793 Carey odplul do Indie a jeho misijní práce, která zahrnovala i překlady Nového zákona do místních jazyků, se stala inspirací pro další generace misionářů. Baptistická misijní společnost se stala modelem pro desítky dalších protestantských misijních společností. Misijní entusiasmus také přivedl partikulární baptisty roku 1813 k vytvoření své první národní organizace – Baptistické unie.

Baptistické sbory rostly ve Velké Británii po celé 19. století a některé z nich získávaly evangelikální ráz, a to nejen pod vlivem amerických baptistů. S evangelikalismem souzněl i kalvínský baptistický kazatel Charles Haddon Spurgeon (1834–1892), ve své době jistě nejobdivovanější řečník a evangelista. Jeho kázání a množství traktátů a dalších spisů vycházely ve velkých nákladech a jeho časopis Meč a zednická lžíce, založený roku 1865, je dosud čten především kalvínsky zaměřenými evangelikály. Roku 1856 založil učiliště pro baptistické evangelisty a kazatele a roku 1861 otevřel londýnský Metropolitní svatostánek, jednu z největších shromažďovacích prostor té doby. Spurgeon se postupně se stal hlavním představitelem evangelikální opozice vůči evoluční teorii a textové a historické kritice Bible. Ke konci života vystoupil i proti plánovanému spojení generálních a partikulárních baptistů.

Spurgeonův odpor vůči intelektuálním výzvám doby vyvažoval mezi baptisty i ostatními nonkonformisty londýnský baptistický duchovní John Clifford (1836–1923), otevřený vůči evoluční teorii i podnětům kritického přístupu k Bibli a angažovaný v řešení dobových politických a sociálních otázek. Oproti Spurgeonovi také usiloval o spojení generálních a partikulárních baptistů. Ke spojení došlo roku 1891 pod názvem Baptistická unie Velké Británie a Clifford se stal jejím prvním prezidentem.

Ačkoli 19. století bylo pro britské baptisty obdobím růstu, daleko silnější baptistické aktivity byly tehdy již ve Spojených státech. První dva americké baptistické sbory vznikly díky známým osobnostem, které se ovšem samy baptismu pouze dotkly. První z nich byl Roger Williams (1604–1683), separatistický puritánský duchovní, zakladatel kolonie Rhode Island a horlivý zastánce svobody svědomí, jehož myšlenky nejen po více než stu letech ovlivnily První dodatek Ústavy Spojených států, ale mají velký podíl na postoji Američanů k náboženství dodnes. Baptistický sbor vznikl v hlavním městě Providence roku 1639 a přetrval navzdory tomu, že se s ním Williams po několika měsících rozešel. Na vzniku druhého baptistického sboru v Newportu v téže kolonii se zásadně podíleli stoupenci nezávislé puritánské a – řečeno dnešním slovníkem – feministické aktivistky Anne Hutchinsonové (1591–1643), zvláště jeho pozdější pastor John Clarke (1609–1676). Oba tyto sbory tak byly ideově spojeny s tím, co americké baptisty charakterizovalo v prvních staletích snad nejvíce – zápasem za občanskou i náboženskou svobodu pro ně i pro ostatní, dokonce i pro jejich odpůrce.

Sbor v Newportu byl také prvním americkým sborem, který se v šedesátých letech 17. století rozdělil podle anglického vzoru na generální a partikulární baptisty. Obě větve nadále rostly i mimo kolonii Rhode Island hlavně díky přistěhovalcům. Od newportského sboru generálních baptistů se roku 1671 oddělili takzvaní sobotní baptisté, kteří jsou přesvědčeni, že „dnem odpočinku“ má být podle Bible sobota a nikoli neděle, jak ji slaví většina křesťanstva. Pod vedením britského přistěhovalce Stephena Mumforda (1639–1707) vytvořili první americký sbor baptistů sedmého dne (v Londýně vznikl takový sbor již o 20 let dříve). Ve čtyřicátých letech 19. století vnesl kazatel John Bates (1792–1872) základní myšlenku sobotních baptistů do adventistického hnutí a podnítil tak vznik společenství adventistů sedmého dne. V téže době američtí sobotní baptisté zahájili misijní působení ve světě, které trvá dodnes.

Mezitím se v 18. století dostalo výrazné podpory oběma hlavním větvím amerického baptismu – generálním a partikulárním baptistům – v takzvaném velkém probuzení, a to hlavně díky anglickému kazateli a jednomu ze zakladatelů metodismu Georgi Whitefieldovi (1714–1770). Whitefieldovy kalvínské postoje vyhovovaly baptistům patrně více než samým metodistům. Probuzenecký impuls ovšem způsobil také dělení. Partikulární baptisté se rozdělili na řádné baptisty, kteří odmítali emocionalitu hromadných shromáždění, a na oddělené baptisty, kteří ji naopak vítali. Výraznou postavou mezi oddělenými baptisty se stal bývalý kongregacionalistický pastor Isaac Backus (1724–1806), jeden z bojovníků za nezávislost církví na státu, a tím za náboženskou svobodu. Ocitl se dokonce ve vězení, neboť v puritánské kolonii Massachusetts odmítl platit církevní daň připadající kongregacionalistické církvi. Hájil se přitom argumentem, že náboženská příslušnost má být dobrovolná a církve a sbory mají spoléhat pouze na prostředky věnované jejich členy.

Baptisté nejrůznějších důrazů byli spolu s metodisty hlavními hybateli velké vlny evangelikalismu, která od konce 18. století působí v americké společnosti v podstatě dodnes. Baptistické sbory byly hlavně na počátku této vlny také hlavními příjemci těch, kteří byli obráceni při druhém velkém probuzení v prvních třech desetiletích 19. století. Probuzení bylo tehdy již neseno arminiánskými důrazy a baptisté, kteří si přáli zachovat původní kalvinismus a kteří se nemohli připojit k žádnému ze vznikajících svazů, vytvořili roku 1827 na protest proti misijnímu zápalu a zavádění nedělních škol společenství takzvaných původních baptistů (v češtině se někdy nazývají „primitivní baptisté“). Naprostá většina baptistických sborů se ale ztotožnila s evangelikalismem a rozvoj misijních aktivit je vedl roku 1814 k vytvoření Všeobecného misijního konventu baptistické denominace ve Spojených státech pro zahraniční misie. Konvent se stal nástrojem společného misijního zájmu většiny amerických baptistických sborů, a tím prostředkem jejich užší spolupráce a vzorem pro další organizace spojující baptistické sbory ke spolupráci. Patrně nejvýznamnějšími baptistickými misionáři té doby byli Adoniram Judson (1788–1850) a Luther Rice (1793–1836). Do Indie je roku 1812 společně vyslal Americký výbor pověřenců pro zahraniční misii (více o něm v kapitole Církev bratrská). Oba byli kongregacionalisty, ale ještě na cestě se přiklonili k baptismu a brzy po příjezdu do Indie byli (znovu) pokřtěni. Misijním polem Judsona se stala Barma, zatímco Rice se při cestách po Spojených státech věnoval hlavně organizaci zahraniční i domácí misie a získávání prostředků na ni.

Spolupráce velké většiny amerických baptistických sborů při misii ale netrvala dlouho. Již roku 1845 se spolupracující sbory rozdělily kvůli otázce otroctví. Misijní organizace odmítaly ustanovit na místa duchovních pro misii majitele otroků a v reakci na to sbory na jihu Spojených států vytvořili Jižní baptistický konvent. Růst sborů sdružených v tomto konventu byl nejrychlejší ve 20. století a v současnosti dosahuje počet jejich členů více než 16 milionů, takže tvoří největší útvar mezi protestantskými denominacemi ve Spojených státech. Z jižních baptistických sborů se ve druhé polovině 19. století oddělilo silně konzervativní křídlo takzvaných baptistů mezníku (landmarkistů). Hlavní teologické důrazy těchto sborů zformuloval James R. Graves (1820–1893) roku 1880. Odkázal při tom na traktát Jamese Madisona Pendletona (1811–1891) z roku 1856, který vycházel ze slov Bible: „Nepřenášej dávné mezníky, které zasadili tvoji otcové“ (Př 22,28). Sbory na severu Spojených států vytvořily roku 1907 Severní baptistický konvent, který dnes působí pod názvem Americké baptistické sbory v USA. V důsledku vlivu fundamentalismu ve dvacátých a třicátých letech 20. století a kontroverzí, které s ním byly spojeny, vzniklo z těchto dvou převážně bělošských sdružení více než 50 dalších baptistických svazů. Afroamerické sbory měly jako svůj největší svaz Národní baptistický konvent. Od něho se roku 1961 oddělil Progresivní národní baptistický konvent kvůli neshodě na vhodné míře angažmá baptistů v zápase za lidská práva a sociální spravedlnost. Také převážně afroamerické baptistické sbory vytvořily ještě další svazy.

Z velkých svazů amerických baptistických sborů vyšly osobnosti, jejichž vliv zasáhl celou americkou společnost. Jedním z vůdců hnutí sociálního evangelia, které zdůrazňovalo společenskou odpovědnost křesťanů, solidaritu, spravedlnost a potřebu sociálních reforem, se stal Walter Rauschenbusch (1861–1918), pastor německého baptistického sboru v chudé oblasti New Yorku. Rauschenbusch se v mládí ucházel o místo misionáře Severního baptistického konventu a sbor, v němž působil, je součástí Severoamerické baptistické konference. Kazatelem Jižního baptistického konventu je světoznámý evangelista William Franklin („Billy“) Graham (1918–2018), výrazná postava takzvaných nových evangelikálů. Roku 1956 Graham pozval dalšího baptistu a teologa nového evangelikalismu Carla F. H. Henryho (1913–2003) k vedení reprezentativního evangelikálního časopisu Křesťanství dnes. Nefundamentalistický evangelikalismus reprezentuje také sociolog, baptistický pastor a především vlivný řečník Anthony („Tony“) Campolo (*1935), angažovaný – kromě jiného – ve prospěch vzdělávání a sociální péče a uznávaný představitel levého politického křídla evangelikalismu.

Na druhé straně politického spektra stojí konzervativní evangelikalismus (fundamentalismus), reprezentovaný v jeho slavném období šedesátých a sedmdesátých let 20. století dalšími baptisty. Byli to především dva ordinovaní duchovní Jižního baptistického konventu: televizní kazatel a zakladatel vlivné organizace Morální většina Jerry Falwell (1932–2007) a mediální magnát Marion Gordon („Pat“) Robertson (*1930), zakladatel Křesťanské koalice, která se podobně jako Morální většina snažila pomocí důrazů na konzervativní křesťanskou morálku zabránit tomu, co chápala jako mravní rozklad Spojených států. Velmi známým současným konzervativním evangelikálem je baptista Rick Warren (*1954), pastor megasboru Saddleback v kalifornském městě Lake Forest a autor populárních knih posilujících křesťanskou zbožnost.

Reprezentantem zápasu za občanská práva se ve druhé polovině padesátých let stal Martin Luther King ml. (1929–1968). V době svého největšího společenského angažmá v šedesátých letech působil jako pomocný pastor baptistického sboru v Atlantě a díky své občanské iniciativě se stal také jedním z hlavních aktérů vzniku Progresivního národního baptistického konventu. Kulturní vklad afroamerických baptistů může dokumentovat gospelová zpěvačka Mahalia Jacksonová (1911–1972).

Do kontinentální Evropy se baptistické hnutí vrátilo až tři staletí po Smythovi a Helwysovi, a to převážně ve své evangelikální podobě s důrazem na probuzeneckou misii. Roku 1816 učil a kázal ve Švýcarsku a ve Francii nezávislý skotský misionář Robert Haldane (1764–1842) a pokřtil Henriho Pyta (1796–1835), později známého francouzského probuzeneckého kazatele. Díky Pytovi vznikl roku 1820 první kontinentální baptistický sbor v obci Nomain u severofrancouzského města Orchies. Hlavní zásluhu na dalším postupu baptistické misie v kontinentální Evropě měl ale Němec Johann Gerhard Oncken (1800–1884), původně luterán, který během svého devítiletého pobytu ve Skotsku a v Anglii zažil roku 1820 evangelikální obrácení. Na jeho základě se roku 1823 nechal vyslat Společností pro šíření náboženského vzdělání na kontinentální Evropě (spoluzaložil ji Haldane) jako kolportér Biblí a probuzenecký kazatel do Hamburku (od roku 1828 pracoval stejným způsobem pro Edinburskou biblickou společnost). Při svém velmi úspěšném působení ale – podle svých slov – pocítil již roku 1826 pochybnosti o platnosti křtu nemluvňat. Tyto pochybnosti ho nakonec vedly k přijetí křtu v řece Labi roku 1834 od amerického baptistického profesora Barnase Searse (1802–1880), cestujícího po Evropě. Následujícího dne Oncken založil spolu s dalšími šesti pokřtěnými baptistický sbor v Hamburku a roku 1835 se stal jeho pastorem, podporovaným americkou baptistickou misijní společností.

Rozsáhlou kazatelskou a traktátovou činnost vykonával Oncken i jako baptista, a to navzdory počátečnímu pronásledování ze strany německých úřadů (nejednou byl i vězněn). Růst hamburského sboru a expanze do mnoha dalších německých měst nastala ve čtyřicátých letech díky Onckenem prosazované zásadě „každý baptista misionářem“, díky jeho mimořádným organizačním schopnostem i díky jeho misijním cestám. Oncken sám, jeho spolupracovníci, ale například i cestující řemeslníci rozšiřovali baptistické učení po Evropě a zakládali sbory. Pro misijní pracovníky organizoval Oncken v Hamburku vzdělávací kursy již od roku 1849. Téhož roku založil i Unii spojených sborů baptistických křesťanů, která v době jeho smrti sdružovala 165 sborů s asi 30 tisíci členy. Počet jím přímo ovlivněných nebo založených sborů je ovšem ještě daleko vyšší.

V současné době dosahuje počet baptistů ve světě asi 110 miliónů. Baptismus je tak druhou nejsilnější protestantskou tradicí (po pentekostalismu). Podstatnou část baptistických sborů s celkem asi 47 milióny členů zastřešuje Světový svaz baptistů, založený na podnět Baptistické unie Velké Británie roku 1905. V současné době je jeho součástí asi 210 baptistických unií, konvencí a svazů z celého světa, které jsou organizovány ještě i v regionálních svazcích, například v Evropské baptistické federaci, založené roku 1949. Světový svaz baptistů byl roku 2004 oslaben odchodem největšího svého člena, Jižního baptistického konventu. Důvodem odchodu byl nesouhlas jižních baptistů s údajnou liberální teologickou orientací svazu, s jeho tolerancí vůči homosexuálům a s podporou ustanovování žen na místa pastorů.

Religionistická charakteristika baptismu

Baptistické hnutí specificky a velmi úspěšně propojilo své puritánské kořeny s dědictvím křtěneckého hnutí. Přijímání Bible jako autority v každodenním životě křesťana, jednoduchá liturgie se zvěstováním evangelia v jejím centru nebo vážný postoj k biblickým mravním nárokům se spojily s důrazem na individuální rozhodnutí následovat Ježíšův příklad a se snahou vytvářet z těchto odpovědných a aktivních křesťanů svobodná a nezávislá společenství. Důraz na vnitřní svobodu každého baptisty a na vnější samostatnost každého baptistického sboru učinil z baptistického hnutí velmi pestré společenství. Na jedné straně je tvořeno umírněnými (nebo též liberálními) baptisty, kteří mají například podíl na diskusi o historicko-kritické metodě výkladu Bible, a na druhé straně konzervativními baptisty, kteří takovou diskusi zásadně odmítají.

Kromě způsobu výkladu Bible je ovšem řada dalších oblastí, k nimž baptisté přistupují v široké škále postojů ovlivněných nejen bohatou historií baptismu, ale i různým kulturním prostředím, v němž se vyvíjel. Baptistická tradice se tak například v severní Americe stala téměř ideálním nositelem šířícího se evangelikálního hnutí, zatímco v Evropě, kde se dostaly do protikladu majoritní, kdysi státní církve, a církve svobodné a nezávislé, získaly větší ozvučnost myšlenky nonkonformismu, separatismu, náboženské svobody i dalších lidských práv. Většina současných baptistů jsou sice evangelikálové, a to především konzervativní (fundamentalističtí) a takzvaní noví evangelikálové, ale část baptistického hnutí se přimyká k protestantismu hlavního proudu a vůči evangelikální zbožnosti je zdrženlivá. Rozmanitost baptistického společenství je obvykle chápána jako prostředek vzájemného obohacování. V některých případech (zejména na straně konzervativních evangelikálů) se ale projevuje i snaha rozmanitost potlačit a prosadit vlastní podobu křesťanské víry. Právě evangelikální orientace má totiž rozhodující podíl na tom, že se baptistické hnutí stalo během posledních dvou staletí jednou z nejsilnějších větví křesťanstva.

Následování Ježíšova příkladu, úcta ke křesťanské Bibli jako k normě osobního i společenského života a snaha držet se co nejvěrněji učení Bible mohou být chápány jako základní orientační body baptistického hnutí. Kvůli různosti cest, které k nim směřují, baptisté časem ustoupili od přesných formulací vyznání víry a hlásí se společně jen k autoritě Bible a k nejstarším všeobecným křesťanským vyznáním. Nepřímo k této různosti přispívá také křest na základě vědomého vyznání osobní víry jako charakteristika, která je na baptistickém hnutí zřejmá na první pohled a která mu také dala jméno. Takové pojetí křtu totiž zákonitě posiluje odpovědnost jednotlivce za vlastní život a povzbuzuje ho k samostatné volbě přístupu k Bibli a k osobnímu přijetí závazků, které z ní pro něj vyplývají.

Křest udělovaný těm, kdo se vědomě hlásí k víře v Ježíše, je také základem baptistického pojetí církve. Křtěnecké i puritánské kořeny baptistického hnutí sahají do doby otřesů unitárními společnostmi, které ztotožňují církev s národem a jeho kulturou a v nichž církev zahrnuje pokud možno všechny příslušníky společnosti. Baptisté naopak od počátku trvají na takovém pojetí církve, které počítá s nábožensky pluralitní společností: církev je v jejich pojetí výběrová v tom smyslu, že je společenstvím pouze těch lidí, kteří se sami rozhodli připojit k místnímu sboru a setrvat ve vztahu s ním. Duchovní péči sbor pochopitelně poskytuje i dětem před rozhodnutím pro křest a přátelům sboru. Neaktivním (formálním) příslušníkům sboru bývá členství odňato.

Výrazným puritánským dědictvím je v baptistickém hnutí důsledný kongregacionalismus. Baptisté mají za to, že jednotlivá sborová společenství jsou plně církví, a že tedy nepotřebují žádné řídící či zastřešující orgány ani jejich hierarchii. Každý sbor je zcela samostatný a podřízený pouze Bohu. V takovém sboru se plně uplatňuje protestantská zásada kněžství všech věřících: každému členu sboru, který splňuje sborem dané podmínky, může být udělena autorita ke kázání, ke správě sboru, k nakládání se svátostmi, k zacházení s kázeňskými prostředky a k dalším činnostem. Ani tito kazatelé, starší a nositelé jiných úřadů ovšem nemají mít nadřazené postavení. Ustanovení těchto místních autorit se děje hlasováním; dříve obvykle byl a v současnosti spíše výjimečně je potřebný konsenzus. Kvůli zásadě všeobecného kněžství všech věřících odmítají některé baptistické svazy ordinovat své duchovní (kazatele či pastory).

Každý místní sbor se může, ale nemusí spojit s jinými sbory do svazu (unie, konventu, jednoty apod.) obvykle na regionálním základě, a to za účelem podpory a koordinace vydavatelských, vzdělávacích, společensky reformních či charitativních aktivit. Výnosy orgánů těchto svazů mají formu doporučení a jednotlivá rozhodnutí i nadále zůstávají v kompetenci místního sboru. Vedle pracovníků v administrativě svazy v některých zemích (Lotyšsko, Gruzie) ustanovují i duchovní, kteří v roli biskupů dohlížejí na sbory v určitém regionu či na některou z oblastí společného zájmu. Výjimečně tak můžeme i v rámci baptistického hnutí nalézt prvky episkopálního zřízení, které ale svrchovanost jednotlivých sborů omezují jen minimálně.

Podobně jako má křest na základě vědomého vyznání víry důsledky pro život jednotlivce a sborového společenství, má důsledky i pro vztah baptistů vůči státu. Na baptistickém hnutí je dodnes patrné živé dědictví puritánských separatistů, kteří protestovali proti státní církvi a požadovali oddělení náboženských záležitostí od státních. Tento požadavek vychází z přesvědčení, že pouze takové oddělení zaručuje skutečnou náboženskou svobodu, jejíž hodnota je v baptistickém hnutí vysoce oceňována už od doby jeho prvního mučedníka Thomase Helwyse, autora Krátkého prohlášení tajemství nepravosti. Některé baptistické sbory a jejich svazy odmítají jakoukoli formu vazby se státem, jiné se nezříkají kooperace s ním v oblastech vzdělávání nebo sociální práce.

Oddělení od státu ovšem pro baptisty neznamená rezignaci na snahu ovlivňovat společnost. Ostatně i společenský aktivismus je patrně důsledkem baptistického étosu vědomého rozhodování a dobrovolného přijímání odpovědnosti. Od doby Rogera Williamse je pro výrazné baptistické osobnosti typické zastávat se náboženské svobody a prosazovat rasovou a sociální rovnost. Jednotlivé sbory se na místní úrovni obvykle účastní charitativní práce. Pro baptisty velmi typickým způsobem vztahování se ke společnosti je také misie. S výjimkou takzvaných původních (primitivních) baptistů obvykle podporují misijní organizace a jejich profesionální misionáře, ale jádrem misijního úsilí je přesvědčení, že vydávání svědectví o vlastní víře je odpovědností každého baptisty i ve všedních životních podmínkách.

Svědectví o vlastní víře není podle baptistické tradice omezeno pouze na slova, ale má vycházet z celého způsobu života. Předpokládá se, že každý baptista má osobní vztah k Bohu, na jehož základě se v něm prosazuje náboženský a mravní standard Ježíšova kázání na hoře a dalších pasáží křesťanského Nového zákona. Tradičně se v baptistických sborech uplatňují kázeňská opatření, která mají sledovat nápravu mravně nepřijatelného jednání i ochranu sboru před porušováním zásad Bible. Počáteční kontakt s mennonity i příklad Ježíšova života často nastolují v baptistických sborech témata pacifismu a – také pod vlivem příkladu života a díla Martina Luthera Kinga – nenásilného jednání, ale v postoji k těmto tématům baptisté jednotní nejsou.

Z puritánských počátků přetrvalo v baptistickém hnutí povědomí, že pojítkem společenství sboru je duchovní smlouva uzavřená mezi jeho jednotlivými příslušníky a Bohem a mezi nimi navzájem. Znamením této smlouvy je obřad večeře Páně (eucharistie) slavený jako památka poslední večeře Ježíšovy a jako připomínka vykoupení lidí prostřednictvím jeho smrti a vzkříšení. Podobně jako reformátor Ulrich Zwingli také baptisté věří, že Ježíš je při Večeři Pánově přítomen prostřednictvím svatého Ducha a nikoliv prostřednictvím obřadního chleba a vína. Druhým svátostným obřadem je křest, provedený ponořením křtěnce do vody.

Ve vztahu k jiným křesťanským církvím odmítá naprostá většina současných baptistů myšlenku vlastního výlučného postavení a uznává tyto církve za legitimní křesťanská společenství (nejvýznamnější výjimkou z tohoto postoje jsou američtí landmarkisté). V zásadě velmi dobré ekumenické vztahy byly ovšem především v minulosti poněkud komplikovány skutečností, že ti, kdo se připojili k baptistům z jiné církve, mohli být žádáni, aby v baptistickém sboru podstoupili křest. Z hlediska těchto církví se jednalo o opakovaný křest (překřtívání), který nutně znevěrohodňoval křest provedený v těchto církvích. V současné době záleží především na novém členu, zda svůj křest provedený např. v raném dětství chápe jako platný, anebo nikoli.

Svým pojetím křtu, jemuž hlavní význam dodává osobní vyznání víry a jenž je proveden ponořením, baptisté ovlivnili mnoho protestantských denominací. Málokteré z nich ale trvají na tom, že tento význam a tento způsob jsou jediné platné. V etických otázkách jsou baptistům tradičně nejblíže mennonité. Ekumenické vztahy se ovšem baptisté obvykle aktivně pokoušejí rozvíjet s celým spektrem křesťanských církví a denominací.

Baptisté v českých zemích

Moderní baptistické hnutí přímo nesouvisí s raně novověkým (novo-)křtěnectvím, paralelním k evropské reformaci. To se v českých zemích, zejména na jižní Moravě a nějaký čas i v jižních Čechách, rozšířilo v 16. století, kdy se do těchto míst uchylovali pronásledovaní novokřtěnci z německých zemí. Z ekonomických důvodů byli chráněni vrchnostmi, ačkoli jejich pobyt v zemi byl vlastně ilegální, nepěstovali však výraznější styky s okolním prostředím a na počátku dvacátých let 17. století museli Moravu opustit v důsledku rekatolizačního tlaku. Podobně pouze analogické byly sebelegitimizační odkazy pozdějších českých baptistů k Petru Chelčickému (?1370–?1460) a dalším osobnostem či proudům radikální české reformace (sdružení baptistických sborů v počátcích první Československé republiky přijalo název Bratrská jednota Chelčického, podobně jako se i jiné náboženské společnosti přímo či nepřímo přihlásily k odkazu české reformace).

Počátky působení baptistů na území dnešní České republiky spadají do období poloviny devatenáctého století. Misijní činnost německých baptistů (Magnus Knappe, 1822–1910) tehdy ovlivnila několik rodin na Broumovsku, z nichž na počátku 20. století vznikly první německojazyčné baptistické sbory v českých zemích (německojazyčný baptismus se později rozšířil také na Jablonecku). Jen o málo později, v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století baptistická misie pronikla také do českých exulantských komunit v Polsku (Zelow) a na Volyni, a v meziválečném období do českých exulantských komunit v Rumunsku (Svatá Helena). Reemigranti z těchto oblastí později výrazně posílili české baptistické hnutí. V sedmdesátých letech 19. století začal v Čechách působit německojazyčný baptistický misionář z Volyně August Meereis (1847–1929), jehož rodiče pocházeli ze severních Čech. Meereis se však orientoval na českou populaci a v roce 1885 společně s Jindřichem Novotným založil první samostatný baptistický sbor v Hleďsebi (nyní součást Nelahozevsi), záhy přenesený do Prahy.

Jindřich Novotný (1846–1912) byl původně kazatelem svobodné reformované církve (nynější Církve Bratrské), který byl v roce 1885 v Lodži znovu pokřtěn a stal se hlasatelem „u víře pokřtěných křesťanů“ (baptistů) i prvním kazatelem nově založeného sboru. Svobodnou reformovanou církev spolu s Novotným opustilo několik jednotlivců, další baptistické misie nesly skromné ovoce mezi původně římskokatolickým a v některých oblastech (Valašsko a zejména Vsacko) i evangelickým obyvatelstvem, nespokojeným s dobovým charakterem svých církví. Jednalo se však jen o drobné, lokálně omezené skupinky, které musely čelit ústrkům ze strany státních úřadů a zcela odmítavé reakci většinových církví, které je vinily z proselytismu (to se týkalo i svobodné reformované církve). Obdobně tomu bylo i na Slovensku, kde Meereis v roce 1888 založil první německo-slovenský baptistický sbor kežmarsko-vavrišovský. Baptistické hnutí však ve svých počátcích procházelo také štěpením. Například Norbert F. Čapek (1870–1943), propagátor baptistických myšlenek na Moravě a zakladatel sboru v Brně, se později s baptisty rozešel a po epizodě s neinstitucionalizovaným Svobodným bratrstvím zorganizoval českou unitářskou obec (viz kapitolu Náboženská společnost českých unitářů).

Výraznější rozvoj baptistického hnutí mohl nastat teprve v podmínkách nábožensky liberální první Československé republiky. V roce 1919 se ve Vavrišovu (Slovensko) sešla celostátní konference představitelů baptistických sborů, která je spojila do Bratrské jednoty Chelčického. Počítalo se s úspěchem rozsáhlé misijní činnosti, která chtěla využít dobového výstupového hnutí z římskokatolické církve a mohla se opřít také o ekonomickou pomoc amerických a dalších zahraničních souvěrců. Misie však dosáhla jen dílčích úspěchů a rychle se zastavila. Důvodem byly i neshody mezi baptisty českého původu a těmi, již přišli v rámci několika reemigračních vln zahraničních Čechů a Slováků do Československa. K menší reemigrační akci, organizované Kostnickou jednotou, došlo přitom již ve dvacátých letech 20. století v případě zelowských a volyňských Čechů (kteří vytvořili sbor ve Vikýřovicích), mnohem rozsáhlejší reemigrační vlna z Volyně a Rumunska (Svatá Helena) však nastala po druhé světové válce. Podle údajů Petra Hlaváčka se jednalo přinejmenším o 800 věřících, jejichž příchod výrazně proměnil strukturu českého baptismu. Rozsahem menší, avšak nikoli nevýraznou vlnu reemigrantů přinesla rovněž devadesátá léta 20. století, kdy individuální příchody rumunských Čechů do oblastí poválečného usazení jejich blízkých (Litoměřicko, Žatecko, Chebsko) proměnily strukturu baptistického společenství. Obecně totiž platilo, že komunity reemigrantů zůstávaly dlouho dost uzavřené, i kvůli nepřátelskému přijetí ze strany českého okolí, přičemž náboženské vyznání sloužilo jako jeden z faktorů udržujících tuto specifičnost. Mnozí věřící o ni usilovali i záměrně a navzdory novoosídleneckým plánům, které je rozptýlily do řady obcí na rozsáhlém území, se časem sestěhovávali do přirozených středisek sborové činnosti (typicky k tomu došlo na Chebsku a v severních Čechách).

Bratrská jednota Chelčického si sice v meziválečném období vybudovala organizační zázemí a celorepublikovou strukturu, zůstala však relativně malou a státem neuznanou církví – tento charakter ovšem vyplýval i z náboženského přesvědčení věřících. Jednota neusilovala o masovost, spíše se věnovala evangelizační práci v podobě vydávání náboženské literatury, rozvoje nedělních škol a podobně. Nepochybně nejvýznamnější postavou byl bohatě literárně činný Jindřich Procházka (1890–1961), zabývající se mimo jiné vzděláváním i vztahem křesťanství a socialismu a proto občas neprávem obviňovaný z přílišného náboženského liberalismu. Spolu s dalšími kazateli jako byl Josef Novotný (1886–1966) či Václav Králíček (1866–1929) přitom Procházka důsledně hájil myšlenku svobodné, nonkonformistické křesťanské církve.

V období po druhé světové válce zanikly z důvodu odsunu/vyhnání svých členů německojazyčné baptistické sbory (k Bratrské jednotě Chelčického se tehdy ovšem hlásil jen jeden z nich, sbor v Broumově). Početně významnější byl naproti tomu vznik nových českojazyčných sborů, vytvořených především reemigranty ze zahraničí. Jednalo se přitom o téměř stejný počet osob, jako byli českojazyční baptisté v Čechách a na Moravě; mezi oběma skupinami docházelo příležitostně ke sporům kvůli odlišnému pojetí zbožnosti. Tyto spory přiživovaly komunistické orgány, které se rovněž snažily omezovat vznik a fungování řady reemigrantských sborů (věznění kazatelů, zákaz povolání nových apod.).

K státnímu uznání Bratrské jednoty baptistů došlo v roce 1951, pod tlakem státních (proti-)církevních zákonů. Baptistická jednota byla příliš rozsáhlá a etablovaná na to, aby mohla být jednoduše zakázána (dočasný zákaz činnosti zasáhl například plymouthské bratří, z nichž někteří trvale přestoupili k baptistům; po obnově v polovině padesátých let se zbývající část tohoto společenství institucionalizovala jako Křesťanské sbory), současně však dlouho odmítala vzdát se svého charakteru svobodné církve a podřídit se státnímu dozoru a dalším důsledkům komunistické legislativy. Kompromisní výsledek, jehož vyjednání zabralo několik let, znamenal ovšem zásadní vliv státních orgánů na církevní provoz (i financování), zánik sociálních a vzdělávacích církevních zařízení i publikační činnosti. Sborů se citelně dotýkal i samotný státní dohled, který omezil jejich vlastní rozhodování, kdo může být kazatelem (to se samozřejmě týkalo i laických kazatelů), kde a kdy se mohou konat shromáždění a podobně. S vynucenými změnami se věřící smiřovali jen obtížně, nejednou je obcházeli a porušovali, což vedlo k napětí mezi vedením sborů a církve a státními orgány. V padesátých letech bylo nadto uvězněno několik duchovních (včetně Jindřicha Procházky) a pronásledování zasáhlo také některé aktivní věřící, od nichž se církev oficiálně distancovala. Vzniklé rozpory se plně nevyřešily po celé období vlády komunistického režimu, v církvi tak existovalo jak vůči tomuto režimu značně konformní vedení, tak zřejmě i skrytá (nepočetná) opozice.

Po roce 1989 se Bratrská jednota baptistů vrátila ke standardnímu církevnímu provozu, bez státních zásahů. Vznikly rovněž nové sbory, včetně anglickojazyčných, ruskojazyčných a čjinsky hovořících. Naopak se v roce 1994 jednota rozdělila na českou a slovenskou část (Bratrská jednota baptistov na Slovensku má v současnosti 23 sborů). Jednotlivé sbor v České republice nedosáhly jednoty v případě vztahu ke státním příspěvkům na svůj provoz: zatímco některé sbory přijímání příspěvku z náboženských důvodů odmítly, jiné i církevní ústředí se k němu později vrátily; a v roce 2013 se nicméně Bratrská jednota baptistů jako jediná zahrnutá církev odmítla podílet na tzv. restitucích církevního majetku zabaveného komunistickým režimem. Neméně závažným předmětem rozepře mezi jednotlivými osobnostmi, sbory a proudy uvnitř církve se staly otázky individuální etiky (zejména vztah k homosexuálům a k chápání rodiny) a otázka autority uvnitř církve. Liberálněji orientované sbory, na prvním místě pražský sbor Na Topolce, se dostávaly do sporu s těmi konzervativnějšími, přičemž apelovaly na svéprávný charakter každého baptistického společenství – jedním z pomyslných vrcholů se stalo ustavení ženy, teoložky Lydie Kucové (* 1972), jako jednoho z kazatelů pankráckého sboru. Tyto střety vyústily v dubnu 2019 na celocírkevním Sjezdu delegátů ve vyloučení sboru Na Topolce z Bratrské jednoty baptistů; sbor Na Topolce se pak stal středem nově vznikajícího Společenství baptistických sborů (viz toto heslo)

Organizace církve

Základní, ve velké míře nezávislou organizační jednotkou je sbor, chápaný jako plnohodnotná místní křesťanská církev. Sbor si ze svého středu volí staršovstvo a kazatele, ke kázání a dalším činnostem přitom mohou být povoláni i další členové sboru v libovolném počtu. V rámci jednotlivých sborů mohou existovat kazatelské stanice (v současnosti se dává přednost označení misijní stanice, které má naznačit naději na jejich budoucí osamostatnění).

Bratrská jednota baptistů funguje jako sdružení místních sborů. Nejvyšším orgánem tohoto svazku je Sjezd delegátů, na který sbory podle počtu svých členů vysílají své zástupce. Sjezd se koná každoročně a volí členy Výkonného výboru (v období vlády komunistického režimu šlo o Ústřední radu), který zastupuje baptistické sbory navenek. Výkonný výbor ani Sjezd delegátů nemají pravomoc vstupovat do vnitřních záležitostí jednotlivých sborů, mohou je však do svazku sborů přijímat nebo naopak vylučovat.

Baptistická jednota usiluje o to být církví odlukovou, včetně úplného samofinancování. Až do komunistických (proti-)církevních zákonů proto rozhodně odmítala státní příspěvky na svůj provoz a vzdala se jich hned, jak to bylo po pádu komunistického režimu možné. Část sborů se však ke státním příspěvkům později přihlásila, což uvnitř denominace vyvolalo dvojkolejnost, při níž některé sbory a kancelář Výkonného výboru státní příspěvky na provoz přijímají, zatímco jiné sbory si hradí platy duchovních, údržbu stávajících a výstavbu nových modliteben výlučně z vlastních zdrojů, popřípadě darů. Z důvodů zachování obecného principu odluky baptisté nicméně odmítli vyrovnání v rámci tzv. restitucí církevního majetku.

Bratrská jednota baptistů je členkou Evropské baptistické federace i Světového svazu baptistů, z tohoto členství ovšem nevyplývají žádné věroučné závazky.

Církevní sbory

	sbory	kazatelské/misijní stanice
1890	1	3
1900	3	9
1910	3	9
1920	4	cca 10
1930	12	cca 50
1940	11	cca 30
1950	19	cca 50
1960	18	cca 40
1970	19	cca 40
1980	19	38
1990	21	33
2000	30	32
2010	39	19
2020	43	--

Církevní zařízení

Výkonný výbor Bratrské jednoty baptistů sídlí v Praze, stejně jako Diakonie Bratrské jednoty baptistů, která sdružuje 10 především volnočasových středisek přidružených k jednotlivým místním sborům (jako občanská sdružení). Dvě z nich vlastní zařízení spojená i s ubytováním klientů, obě však byla nucena ukončit činnost z důvodu krácení nebo úplného odmítnutí státních dotací na provoz. V meziválečném období a krátce po druhé světové válce (1922–47) baptisté spravovali také Dětský domov Chelčického v Podhořanech (dnes součást Nelahozevsi).

První interní, státem neuznanou školu pro své kazatele (Teologický seminář) založila Bratrská jednota Chelčického v roce 1921 v Praze. Škola nabízela čtyřletou výuku, jíž šlo ve výjimečných případech zkrátit na dva roky. Seminář byl úředně zrušen v roce 1950. V roce 1991 založila Bratrská jednota baptistů dvouletou pomaturitní Biblickou školu v Olomouci, která byla v souvislosti se změnou školských zákonů v roce 1996 transformována na tříletou Vyšší odbornou školu sociální a teologickou (od roku 2003 s přídomkem Dorkas). V letech 1995–2014 v Praze sídlil rovněž Mezinárodní baptistický teologický seminář, zřizovaný Evropskou baptistickou federací, který nicméně získal i českou vysokoškolskou akreditaci. Seminář nabízel anglickojazyčné teologické studium, převážně pro zahraniční zájemce, avšak vzhledem k dlouhodobému nízkému počtu studentů byl nakonec přestěhován do nizozemského Amsterdamu, kde ve spolupráci se Svobodnou univerzitou (Vrije universiteit Amsterdam) nabízí specializovaná doktorská studia.

Z iniciativy některých baptistických kazatelů vycházela již v době před založením Bratrské jednoty Chelčického řada časopisů. Jindřich Novotný vydával v letech 1892–1911 časopis Posel pokoje, který byl po jeho smrti v roce 1912 nahrazen časopisem Chelčický; kratší život měly časopisy Moravský bratr, Nový lid, Pravda a Probuzení. V meziválečném období byly takto vydávány časopisy Nedělní besídka a Úsvit (pro mládež), Posla pokoje v letech 1923–43 obnovil Karel Lopata, zprvu v Josefově a později v Praze. Oficiálním periodikem Bratrské jednoty Chelčického se v roce 1921 stal měsíčník Chelčický, vycházející již od roku 1912 (s nucenou přestávkou 1915–20), s podtitulem „Náboženský časopis pokrokový pro lid“, vydávání však muselo být v roce 1934 ukončeno z ekonomických důvodů. Jeho náhradou usiloval být v letech 1948–50 časopis Slova pro život, řízený Cyrilem Burgetem. Pro nepřízeň doby však neměl dlouhého trvání. Nejdéle trvajícím církevním časopisem je měsíčník (10 x ročně) Rozsievač, v Prešpurku (Bratislavě) vydávaný již od roku 1914. Rozsievač / Rozsévač vychází od té doby dvojjazyčně dosud, s výjimkou vynucené přestávky v letech 1952–68, a zůstává společným periodikem baptistických jednot v České republice a na Slovensku i po jejich organizačním rozdělení.

Počet věřících

Přestože Bratrská jednota baptistů získala oficiální státní registraci teprve v roce 1951, jako stabilní církevní společenství existovala již před první světovou válkou. Počet věřících rostl zejména v meziválečném období; údaj za rok 1940 zahrnuje pouze území Protektorátu Čechy a Morava. Některé tehdejší (i dnešní) rozdíly mezi údaji ze sčítání lidu a církevní statistikou lze vysvětlit tím, že církevní statistika uvádí pouze počet pokřtěných řádných členů, v tom počtu nejsou zahrnuty nepokřtěné děti členů.

	sčítání lidu	církevní statistika
1890	--	80
1900	--	240
1910	--	355
1921	1010	1170
1930	2137	1320
1940	--	1140
1950	--	2040
1960	--	2170
1970	--	2030
1980	--	1950
1991	2544	2060
2001	3622	2410
2011	3208	2350

Literatura

100 rokov rozsievania 1914–2014. Historický zborník o vývoji časopisu Rozsievač. Brněnská tisková misie, Brno 2014.
John H. Y. BRIGGS (ed.): A Dictionary of European Baptist Life and Thought. Paternoster, Milton Keynes 2009.
Anthony R. CROSS – Nicholas J. WOOD (eds.): Exploring Baptist Origins. Centre for Baptist History and Heritage, Oxford 2010.
Vladimír DVOŘÁK – Vlastimil POSPÍŠIL (eds.): 100 let života víry. Jubilejní sborník Bratrské jednoty baptistů v ČSSR. ÚCN (BJB), Praha 1989.
Václav HENDRICH: Počátek historie baptistů čili u víře pokřtěných křesťanů v Čechách. Vl. n., Wilson 1929.
Petr HLAVÁČEK: „Vzájemné přínosy českomoravské a exulantské větve českého baptistického hnutí.“ Informační věstník o.s. Exulant 2012/2, 34, s. 16–20.
Karel HLAVOŇ: Bratrská jednota baptistů v ČSSR. SPVC MK ČSR, Praha 1984.
František HRUZA: Ze Svaté Heleny do Čech. A-Alef, Ostrava 1995. '
František KOLÁTOR: Bratrská jednota Chelčického, její program a cíl. J. Šťastný, Týniště nad Orlicí 1948.
Lydie KUCOVÁ: „Baptists in the Czech Lands.“ Pp. 85–103 in Pieter J. Lalleman – Peter J. Morden – Anthony R. Gross (eds.): Grounded in Grace. Essays to Honour Ian M. Randall. Spurgeon’s College + Baptist Historical Society, London – Oxon 2013.
Lydie KUCOVÁ: „Pastors in the Dock. The Political Trials of Baptist Ministers in Czechoslovakia in the 1950s.“ Pp. 127–145 in Antony R. Cross – John H. Y. Briggs (eds.): Freedom and the Powers. Perspectives from Baptist History. Baptist Historical Society, Didcot 2014.
August MEEREIS: Šedesát let apoštolem. Bratrská jednota Chelčického, Praha 1922.
Zdeněk R. NEŠPOR – Martina HORNOFOVÁ – Marek JAKOUBEK: „Čeští nekatolíci v rumunském Banátu a v Bulharsku. Část čtvrtá: Religiozita reemigrantů.“ Lidé města, Revue pro etnologii, antropologii a etologii komunikace 8/2002, s. 85–104.
Jaroslav PÁNEK: „Moravští novokřtěnci. Společenské a politické postavení předbělohorských heretiků, sociálních reformátorů a pacifistů.“ Český časopis historický 92, 1994, 2, s. 242–256.
Jindřich PROCHÁZKA: Po deseti letech. Přehled činnosti Bratrské jednoty baptistů (Chelčického) 1919–1929. Liptovský Sv. Mikuláš 1929.
Ian M. RANDALL: Communities of Conviction. Baptist Beginnings in Europe. Neufeld Verlag für European Baptist Federation, Schwarzenfeld 2009.
Barbora SPALOVÁ: Bůh ví proč. Studie pamětí a režimů moci v křesťanských církvích v severních Čechách. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012.
Pavel VYCHOPEŇ – Lydie KUCOVÁ – Jáchym GONDÁŠ: Baptistické zásady, jejich kořeny a okolnosti vzniku. Bratrská jednota baptistů, Praha 2010.
Jan VYCHOPEŇ – Jaroslav SMÍLEK – Vlastimil POSPÍŠIL: Kazatelé Bratrské jednoty baptistů. Bratrská jednota baptistů, Brno 2005.
C. Douglas WEAVER: In Search of the New Testament Church. The Baptist Story. Mercer University Press, Macon 2008.
B. R. WHITE: The English Baptist of the Seventeenth Century. Baptist Historical Society, Didcot 1996.

Oficiální internetové stránky: http://bjb.cz/
[1] v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek