Duns Scotus, Jan (JKI-K)
Duns Scotus, Jan (asi 1266-1308) Skotský středověký filosof a teolog, františkán (OFM), zvaný doctor subtilis. Studoval a učil v Oxfordu, později (od 1302) v Paříži a Kolíně nad Rýnem (1308), kde zemřel. Jeho učení se opírá o Augustina (a platonismus), rozvíjí se ale cestou vlastního, určitými zákl. tezemi reprezentovaného myšlení a specifickými formami dokazování typického argumentování. Těmito rysy se D.S. odlišuje od dobového teol. i fil. diskursu, zaměřeného na vykladačskou a komentátorskou tradici, proti které se D.S. orientoval na vlastní koncepci a samostatný, moderně řečeno jazykově-kritický rozvoj metafyziky. Tato pozice ho vedla ke kritice Aristotela zprostředkovaného arab. komentátory a také Tomáše Akvinského. Ústřední pro metafyziku je pojetí Boha: je to bytost plně svobodná, neomezená nutností, jíž je vše možné, přičemž možnost je podmíněna vnitřní nerozporností. Jsoucno pak D.S. necharakterizuje jako to, co je, ale jako to, čemu na základě logické nerozpornosti neodporuje možnost být. Věci sice reálně existují náhodně, avšak možnost existence je znakem nutné existence; z tohoto důvodu klade D.S. esenci nad bytí a distinkci mezi essentia a esse chápe jako modální (tzn., že esenci můžeme vždy myslet jen jako určitý stupeň intenzity bytí). Proti tomistické nauce o analogičnosti pojmu bytí (analogia entis) postavil D.S. univoční teorii bytí – pojem je určen buď jednoznačně, nebo to vůbec není pojem. Z názoru o analogickém pojmu bytí plyne, že se hovoří o různých, týmž slovem označených pojmech, avšak podle D.S. mají všechny věci jsoucnost stejným způsobem: úkolem metafyziky je zkoumat predikační možnosti existujících věcí. Mnohost a rozrůzněnost nepocházejí z látky, ale jsou dány zvláštní individuální formou, která se ale od druhové formy (natura communis) odlišuje pouze formálně. Tuto individuální formu později označili D.S. žáci jako „haecceitas“ (jedinečnost dané entity, to, co dané jsoucno charakterizuje jako toto/zde-bytí. Spolu s teorií poznání se koncepce haecceitas stala východiskem k nominalismu, zejm. W. Occama. Jako teolog vyzdvihl účinnost boží lásky pro posmrtnou blaženost a prosazoval dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. Učení D.S., které oddělovalo filosofii od teologie a odmítalo její podřízení, se stalo závaznou normou pro františkány. Hl. díla: Super quatuor libros Magistri Sententiarum Quaestiones (Opus Oxoniense); Quaestiones super libro primo sententiarum; Tractatus de primo principio.