Islam:Islam
Slovník islámu vznikl na základě knihy Bronislava Ostřanského Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti (Libri, Praha 2009). Její internetová verze doznala oproti knižní podobě četné úpravy jazykové i typografické; mimo jiné došlo k důsledné opravě přepisů arabských vlastních jmen a pojmů takovým způsobem, který odpovídá současnému úzu aplikovanému v českých odborných i popularizačních dílech (jedná se zejména o opravy starších fontů užitých k přepisu arabských konsonantů ʻajn a hamza, které odpovídají dnešním zvyklostem). Zásadně doplněna byla rovněž níže uvedená Předmluva, aby tak zohlednila dobu téměř dvaceti let, jež uplynuly od psaní rukopisu knihy, během kterých citelně (v jistých mezidobích až dramaticky) narostl zájem Čechů o islám, což se mimo jiné odrazilo nejen na zdejších knihkupeckých pultech, ale také ve zdejším mediálním i společenském diskursu (především v letech tzv. migrační krize 2015–16). Při aktualizaci Předmluvy se proto autor pokusil stručně nastínit několik milníků na cestě českého setkávání se i míjení s islámem, k nimž za uvedené dvě dekády došlo. Nejzásadnější změna internetové oproti knižní verzi však spočívá v přidání doporučené literatury přímo k jednotlivým heslům encyklopedie. Záměrně přitom nebyly uváděny cizojazyčné tituly (neboť tento slovník nemůže a ani nechce konkurovat mnohem rozsáhlejším a autoritativnějším projektům, které například v anglickém jazyce přinášejí i rozsáhlá bibliografická vodítka pro zájemce o hlubší studium vybraných témat), nýbrž výlučně doporučená literatura v češtině.
Poznámka k přepisu arabských termínů
Pro přepis arabských výrazů bylo použito zjednodušené transkripce podobně jako u českého překladu Koránu Ivana Hrbka nebo knihy Luboše Kropáčka Duchovní cesty islámu. Emfatika ani dyšné háʼ zde nejsou vyznačeny. ʻAjn (úžinová znělá faryngála) je přepisován jako ʻ. Hamza (ráz, odsazení hlasu) na začátku slov není vyznačována; uprostřed a na konci slov je vyznačena jako ʼ. Ostatní konsonanty odlišné od českých jsou vyznačeny následovně:
- dž tvrdopatrová znělá afrikáta (vyslovuje se jako jedna hláska)
- ch třená neznělá velára (tzv. „chrčivé“ nebo „chraplavé“ ch)
- th třená neznělá interdentála (jako v anglickém „thing“)
- dh třená znělá interdentála (jako anglické th v „this“)
- q ražená neznělá uvulára, hrdelně vyslovené k („zadní“ k)
- gh třená znělá uvulára (podobná ráčkovanému r )
- w obouretná znělá hláska (podobná anglickému w)
Veškeré citace z Koránu pocházejí z překladu Ivana Hrbka (Odeon, Praha 1991).
Předmluva (2008)
„Mínil jsem tehdy, že Evropan, který by chtěl podat přesný obraz východních mravů, který by líčil pestré proměny orientálcova života, jeho smýšlení o vládě, jeho chování v domácnosti, jeho naděje a plány pro životní úspěchy, jeho závistivost a ramenářství, krátce všechno, co souvisí s činností těla a duše –, že by takový Evropan pochodil nejlépe, kdyby nasbíral co nejvíce faktů a anekdot ze skutečného života, jež vrhají světlo na stavy a třídy, z nichž se skládá muslimská pospolitost, a kdyby je pak zpracoval v souvislé vypravování podle vzoru Le Sageova „Gil Blase“, které podává výborný obraz evropského života...“
Hadži Baba z Isfahánu v úvodním dopise „ctihodnému doktoru Fundgrubenovi, kaplanu švédského vyslanectví při Otomanské Portě.“ James Morier: Hadži Baba (Praha 1941, s. 6–7).
„Kdo hledá Boha, je jako oheň, i když ho převrhneš, šlehá vždy vzhůru; kdo se vzdálil z cesty poslušnosti Pánu, je jako voda, ať ji pozvedneš sebevýše, vždy klesá dolů…“ Unsurulmaʻálí Kajkáʼús: Kniha rad (Bratislava 1999, s. 10).
Islám, jako prakticky každé náboženství, pevně vzdoruje pokusům přiblížit se k němu zvenčí. Je to snad dáno i tou skutečností, že islám neznamená jen, jak se nemuslimové běžně domnívají, řadu věroučných bodů a zákazů či příkazů. Islám nezná ono rozdělení na sakrální a profánní, které jsme si s jistou samozřejmostí zvykli v té nejobecnější rovině předpokládat, ale jeho ambicí je naplnit cele a plně život člověka. Od nejútlejšího dětství muslima utváří život v rodině, atmosféra prožitků v komunitě a hlavně nesdělitelná a nepřenosná zkušenost víry (ímán). I kdybychom se důkladně obeznámili s Koránem, Tradicí Prorokovou (sunna) i kompendii islámského práva (fiqh), stále tím ještě plně neobsáhneme svět věřícího muslima.
Islám, stejně jako další náboženství, v sobě skrývá „tvář normativní“ i „tvář žitou“. Jistě není náhodou, že většina monografií o islámu si všímá především té první složky, která bývá prezentována jako ta jediná správná podoba náboženství. Cizinci žijící v muslimském prostředí však neustále narážejí na spoustu zvyklostí, tradic či praktik, které jsou na hony vzdálené tomu, co si navykli vnímat jako „normativní islám“, a nezřídka jsou s tímto konceptem přímo v rozporu. Duchovní svět věřícího muslima zahrnuje pestrou kolekci narativních materiálů, legend či příběhů, z nichž sestávající individualizovanou mozaiku můžeme s notnou dávkou nadhledu nazvat jako „islám epický“. Strohá doktrína žádného náboženství nikdy nedokáže plně uspokojit potřebu psychiky i obrazotvornosti těch nejširších vrstev. „Lidový islám“ obsahuje pestrou škálu religiózních projevů, jež se jenom velmi obtížně analyzují, nezřídka vyžadují multidisciplinární přístup a specifickou metodologii. Proto se také většina islamologů této spletité problematice raději vyhýbá.
Cizinec pobývající delší dobu v islámském světě patrně dříve nebo později zahlédne schéma, obvykle bohatě dekorativně a kaligraficky pojaté, znázorňující košatý strom, jehož kmen i větve zdobí spousta jmen. Šadžarat al-anbijáʼ („strom proroků“), jak Arabové tento motiv obvykle označují, vyrůstá od prvního člověka (a pro muslimy též prvního proroka) Ádama (Adam), jeho kmen krášlí jména četných postav známých též ze Starého Zákona, aby přes Ibráhíma (Abraham), který jakožto pomyslný svorník spojuje i rozděluje tři velká monoteistická náboženství, jež mají svůj původ na starověkém Předním východě, nakonec jednou ze svých větví dospívá až k muži, jehož smrtí – jak muslimové pevně věří – se předlouhý „řetězec profécie“ nadobro uzavřel, k proroku Muhammadovi. Skrze něj se Arabům a jejich prostřednictvím pak celému lidstvu dostalo vrcholného Zjevení, jež mají lidé studovat, komentovat, avšak nesmí z něj nic ubírat a ani k němu nic přidávat. Muslimští vzdělanci to s oblibou uváděli okřídlenou větou: „Učenci dědí po prorocích.“
S příběhy proroků se pojí celá řada legend, lidových představ či praktik, na něž se mimo jiné zaměřuje předkládaná publikace. Ovšem smrtí Prorokovou se neuzavřel chod dějin, a tak muslimskou imaginaci formovaly a formují rovněž příběhy o významných postavách rané muslimské obce (umma), či historie bitev a válečných tažení, jež závratně rychle rozšířily moc islámu nad podstatnou částí tehdejšího světa. Na strom proroků pak volně navazuje další oblíbené schéma, jež tvoří častou výzdobu mešit či mauzoleí, nazývané dauhat ahl al-bajt, čili genealogický přehled „lidí Domu“, tj. příbuzných a potomků proroka Muhammada. Rodové vazby hrály v dějinách islámu zcela zásadní roli, a proto znalost Prorokova rodokmenu neodmyslitelně patřila k výzbroji středověkých muslimských učenců. Mnozí z nich se ve svém encyklopedickém úsilí přidržovali zmíněných schémat tak důsledně, že svůj historický exkurz započali stvořením světa a přes Proroka jej dovedli až do vlastní, „žhavé“, současnosti.
Muslimští učenci sami často zdůrazňují, že islám není pouhým souborem věroučných článků, nýbrž ve skutečnosti představuje organické prolnutí tří základních okruhů: ʻaqída (dogmata), šaríʻa (Boží řád, který vykládá islámské právo, fiqh) a hadára (civilizace). Psát o islámu lze jistě mnoha způsoby. Původní české i překladové tituly se většinou přidržují jistého nepsaného, leč dostatečně dobře zavedeného, úzu: po přiblížení předislámské Arábie a vylíčení života Prorokova a chalífů „vedených správnou cestou“, následuje pojednání o islámské věrouce a ortopraxi (tzv. pět pilířů islámu). Dále se v nich setkáme s částmi věnovanými islámskému právu, mystice (tasawwuf) či směrům v islámu. Publikace, kterou držíte v rukou, má ve srovnání s tímto všezahrnujícím pojetím mnohem skromnější ambice. Soustřeďuje se totiž především na onen třetí tematický okruh zvaný hadára (civilizace), což v praxi znamená, že její autor zcela vědomě vynechává mnohé základní islámské koncepty, aby se mohl věnovat především dvěma tematickým okruhům, jež dohromady vytvářejí „hájemství“ žitého náboženství, a to na jedné straně lidovým představám a vyprávěním, jež sice obvykle mají oporu v Koránu či hadíthech, ale které však tento rámec často dalece překračují (zde můžeme zařadit jak „vyprávění o prorocích“, tak nesčetné množství legend a jiného narativního materiálu), a na straně druhé praktikám a zvyklostem, které se nezřídka pohybují na samé hraně toho, co bývají islámské autority ještě ochotny vůbec pokládat za islám, a často tuto hranici překračující (zde můžeme mj. zmínit věštectví, magii a okultní vědy atp.). A konečně, do třetice, v knize najdeme hesla, která se věnují reáliím středověké muslimské společnosti (např. dům, město, mešita, hřbitov), čímž volně vytvářejí jistý „background“ předchozím dvěma oblastem.
Dlužno zdůraznit, že se nejedná o akademickou práci, čemuž odpovídá forma textu i výběr hesel. Autor se do psaní pustil s plným vědomím (i řadou pochybností), že práce tohoto rozsahu je příliš stručná na to, aby mohla obsáhnout vymezenou problematiku v celé její šíři a poskytnout tak opravdu encyklopedický výběr hesel, avšak zároveň dostatečně veliká na to, aby ji mohlo být vytýkáno nesprávné tematické či metodologické ukotvení a podobně. Předkládaná publikace, jak již bylo výše naznačeno, tudíž předpokládá jistou elementární znalost základů islámu, na něž navazuje tematickými okruhy, jež dosud v češtině nebyly souhrnně zpracovány. Smím-li zde použít poněkud patetická slova slavného švédského cestovatele Svena Hedina z úvodu jeho kdysi velmi oblíbené knihy Zaváté stopy, pak tento výsledek mého úsilí „dopadl chuději, než jsem doufal, ale bohatěji, než jsem se obával.“
Hlavní zásluha této malé encyklopedie pak spočívá především v tom, že je patrně prvním pokusem přiblížit českému čtenáři islám s prvořadým zaměřením na jeho „žitou stránku“ a zároveň s tím systematicky zmapovat vybrané reálie středověké muslimské společnosti. Na tuto oblast se zaměřila mj. jedna ze zakladatelských osobností české orientalistiky, profesor Felix Tauer, který vstoupil do povědomí nejširší české veřejnosti především jakožto překladatel Knihy Tisíce a jedné noci. Jeho rozsáhlé vysvětlivky, jež procházejí všemi osmi svazky tohoto monumentálního díla, jsou spolu s českým překladem komentáře slavného britského orientalisty Edwarda W. Lanea k témuž dílu, jež bylo na samém počátku 20. století vydáno pod názvem Arabská společnost ve středním věku, dosud prakticky jedinými dostupnými českými materiály na dané téma; obě již notně letité.
Autor předkládané publikace se tedy pokusil vytvořit něco jiného, než co přinášejí standardní úvody do islámu (jichž jenom za poslední dekádu vyšla celá řada) a představit islám z poněkud „jiné strany“. Je třeba dodat, že islám se zejména v posledních několika letech stal předmětem zájmu nejširší veřejnosti, což názorně odráží nejen česká masmédia a čemuž odpovídá i příliv souvisejících titulů. Ze zaměření, které donedávna přitahovalo jen hlubší pozornost odborníků z řad orientalistů, religionistů, historiků, politologů a badatelů dalších relevantních specializací, se stalo téma, k němuž dnes cítí potřebu se veřejně vyjádřit v podstatě každý, od politiků a „angažovaných intelektuálů“, pro něž islám nezřídka představuje jenom vhodný odrazový můstek k mnohem širším spekulacím, až po novináře a publicisty nejrůznějších profilací, pro které je islám živným polem pro esejistiku rozličného zaměření i kvality.
Na tomto místě nutno rovněž přiznat, že přes veškeré úsilí autora se do předkládané publikace nevešlo ani zdaleka tolik, kolik původně zamýšlel. To jen na omluvu a vysvětlení zároveň. Knihy věnované „světu islámu“, ať již se jedná o odborné práce historické či religionistické na jedné straně, nebo cestopisy a publicistickou produkci na straně druhé, s jistou samozřejmostí operují s množinou pojmů, které dokáží navodit ten správný „orientální kolorit“, ale čtenáře mnohdy spíše matou, nežli vedou k pochopení věci. Proto jsem na závěr knihy připojil především výkladový slovníček cizích pojmů z islámského prostředí. Kromě něj čtenář v další příloze nalezne také základní chronologický přehled islámských zemí.
Jednotlivá hesla byla většinou koncipována poněkud rozsáhleji, než bývá u encyklopedické produkce obvyklé, a často jsou prokládány citacemi z pramenných materiálů, což snad napomůže čtenáři lépe přiblížit příslušnou problematiku. Záměrem autora přitom bylo, aby čtenář knihou pouze nelistoval, nýbrž se mohl (alespoň u některých hesel) do textu skutečně začíst. Poskytne-li Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti zájemcům alespoň částečně hlubší pohled na toto pozoruhodné náboženství a civilizaci z úhlu, který není (alespoň u nás) tak zcela obvyklý, obohatí je a nabídne jim pestřejší a především úplnější náhled na něj, potom bude ambice jejího autora dokonale naplněna.
Dodatek k předmluvě (2024)
Téměř dvacet let, které nás dělí od doby, kdy vznikal rukopis Malé encyklopedie islámu a muslimské společnosti, přineslo na poli českého poznávání islámu celou řadu proměn. Zatímco na počátku nového milénia se jednalo o téma, které (i přes dočasný nárůst pozornosti v souvislosti s teroristickými útoky z 11. září 2001 a následným dramatickým děním na Blízkém východě) přitahovalo vesměs omezený zájem veřejnosti, dnes jsou islám a muslimové doslova skloňováni ve všech pádech, což je přitom jen slabým odvarem situace z období tzv. migrační krize v letech 2015 a 2016, kdy se islám a muslimové na jistý čas stali tématem číslo jedna zdejšího společenského, mediálního i politického diskurzu. Citelný nárůst zájmu o islám a vše, co s ním (byť často jen v představách nemuslimů) souvisí, se odrazil v mnoha rovinách, mj. na našich knihkupeckých pultech.
Pouhý výčet milníků na cestě seznamování se i míjení Čechů s islámem by jistě vydal na několik stránek. Dodejme rovnou, že uplynulé dvě dekády přinesly nejen množství relevantních titulů, ale též různě motivované přístupy, a proto by v jakémkoliv pokusu o náčrt současných českých informačních zdrojů k islámu (vedle bezbřehých zdrojů internetu, pochopitelně) neměly chybět ani přístupy angažované, ať již jde o tituly islám propagující, nebo o tituly islám kritizující či přímo zatracující. Pokud jde o tu první stranu, lze konstatovat, že počet publikací vydaných zdejší muslimskou menšinou je v poměru k její (ne)početnosti pozoruhodně vysoký. V zásadě jde o dva typy publikací: 1) informačně-misijní texty určené zájemcům o islám z řad nemuslimů, které je mají přesvědčit o přednostech islámu a rovněž vyvracet nejčastější nepravdy o něm, a 2) informačně-misijní texty určené zájemcům o islám z řad muslimů, které je mají přesvědčit o tom, že ten či onen výklad islámu je správný, a proto, chtějí-li být správnými muslimy, měli by následovat právě jej. Do této druhé kategorie „vnitřní misie“ lze zařadit mj. knihu Základy tauhídu Bilala Philipse, již nečekanou reklamu připravil v roce 2014 Útvar pro odhalování organizovaného zločinu PČR svým zásahem v pražské modlitebně, po němž se léta táhnul soud s vydavatelem knihy, který reflektovalo zdejší zpravodajství a na jehož konci se vydavatel dočkal osvobozujícího verdiktu.
Pohled na „druhou strany barikády“ bude (ve srovnání s muslimskou produkcí) ještě pestřejší, tudíž (zdržíme-li se jakéhokoliv hodnocení a budeme-li se držet jen kvantitativních hledisek), není nejmenších pochyb o tom, že většinu titulů věnovaných islámu a muslimům dnes dostupných na zdejších knihkupeckých pultech představují publikace kritické, přičemž tato množina je vnitřně velmi rozrůzněná, což v praxi znamená, že vedle kritických děl, jež nepostrádají reálnou erudici a argumentační schopnosti (viz např. Robert Spencer), najdeme rovněž řadu titulů spojujících omezenou dávku znalostí s nadměrnou dávkou emocí, nezřídka nenávisti (viz např. Martin Konvička). Samostatnou kapitolu v českém „odhalování pravé tváře islámu“ by si patrně zasloužil Bill Warner (vlastním jménem William French), americký protiislámský aktivista, postrádající jakékoliv relevantní formální vzdělání (titul Ph.D., kterým se na znamení své odbornosti, tak rád zaštiťuje, totiž získal v oboru fyziky a matematiky), jemuž v českém překladu vyšla dlouhá řada publikací, které on sám i jeho věrní příznivci pokládají za vědecké, a na nichž svého času vystavělo svou argumentační strategii mnoho zdejších odpůrců islámu. Obecně tedy platí, že islamofobní (či islamoskeptické, islamokritické, či protiislámské, neboť spory o názvosloví dodnes neutichají a mnohdy dokáží zastínit samu podstatu věci) publikace, kvantitativně vzato, zdejší knižní nabídce s přehledem kralují, takže pokud se nepoučený zájemce v současnosti vypraví do knihkupectví nebo do knihovny pro základní uvedení do islámu, s vysokou dávkou pravděpodobnosti narazí právě na ně.
Konečně, třetí množina publikací, tj. knihy odborné a popularizační, se za poslední léta rovněž citelně rozrostla, byť se nemůže, co do počtu, ani zdaleka měřit s kategorií předchozí. Prostor nám zde neumožňuje širší nástin; dodejme proto pouze, že české setkávání se a míjení s islámem se pokusili před lety shrnout Miloš Mendel, Tomáš Rataj a Bronislav Ostřanský v knize Islám v srdci Evropy: Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí (Praha: Academie, 2008). Seznam arabských, perských, tureckých a jiných děl blízkovýchodní provenience (zahrnujících mj. islámská témata) dostupných v českém překladu by vydal na mnoho stránek (jejich kompletní soupis do roku 1984 připravil Karel Petráček v Překladech z jazyků islámského Předního Východu, interní publikaci Sdružení českých překladatelů při Českém literárním fondu), takže se na tomto místě spokojme pouze s konstatováním, že mnoho z nich vyšlo v oblíbené ediční řadě Živá díla minulosti (SNKLHU, později Odeon). Od devadesátých let, kdy tato řada končí, bylo podniknuto několik pokusů, jak na úspěšnou edici navázat, přičemž jako zdaleka nejúspěšnější se (alespoň v našem „orientálním kontextu“) jeví dva projekty, a to edice Orient nakladatelství Academia a edice Itineraria nakladatelství Argo.
Doporučené tituly k dílčím islámským či muslimským tématům pak obsahují jednotlivá hesla internetové Malé encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Mnohé relevantní knihy (do roku 2007) dále zahrnuje přiložená Výběrová bibliografie. Pro „západní percepce“ islámu v té nejobecnější rovině se stalo zcela přelomovým dílo Edwarda W. Saida Orientalismus: Západní koncepce Orientu (1978), jež vyšlo česky pozdě, ale přece (Praha: Paseka, 2008), což názorně reflektuje skutečnost, že i české debaty o tomto paradigmatickém zlomu jsou poněkud opožděné a o poznání méně bouřlivé ve srovnání se Západem. Dodejme rovnou, že v češtině vyšla i Saidova poutavá autobiografie Nikam jsem nepatřil (Praha: H+H, 2019), po jejímž přečtení je mnohé z jeho akademického odkazu srozumitelnější. Nelze říci, že by se téma post-koloniálních studií, jímž bylo Saidovo dílo katalyzátorem, Česku zcela vyhnulo, byť množina relevantních titulů dostupných v češtině je na tomto poli omezená, ale pozvolna se rozrůstá.
Tzv. migrační krize z let 2015 a 2016, jak již zaznělo, způsobila, že islám se stal na čas tématem číslo jedna zdejších debat, což se odrazilo v různých rovinách, přičemž dodejme, že mnohé z plodů tehdejšího vzedmutí emocí, hlavně na sociálních sítích, sklízíme dodnes. V současnosti tolik akcentovaný boj s dezinformacemi i narůstající mírou nenávisti v kyberprostoru je totiž v mnohém jedním ze smutných důsledků tehdejšího selhání elit i médií. Islám (a odpor proti němu) se na čas stal zcela dominantním a zároveň konsensuálním tématem, na němž se (s drobnou výjimkou muslimů, jejich sympatizantů či lidskoprávních aktivistů a odborníků) shodli úplně všichni, což vedlo k masivnímu „zaplevelení“ zdejšího veřejného prostoru spoustou nesmyslů a polopravd. To se bohužel nevyhnulo ani veřejnoprávním médiím i řadě jinak kriticky smýšlejících jedinců (přičemž zde by mohl následovat výčet zvučných jmen všeobecně uznávaných osobností), kteří – když přišlo na islám – se přeochotně zapojovali do svérázné disciplíny, již svého času s notnou dávkou černého humoru nazval nejmenovaný český konvertita k islámu „mistrovstvím světa ve skoku na špek.“ Zájem o islám sice v České republice po čase polevil, ale nikoliv proto, že by snad dezinformace o něm byly vyvráceny či redukovány, že by snad došlo k nějaké pomyslné katarzi, nýbrž dané téma se, i v souvislosti s mezinárodním děním, samo vyčerpalo a postupně začalo nudit. A proto taky je zdejší veřejné mínění dodnes takové, jaké je.
V uplynulých letech bylo učiněno hned několik pokusů o rozbor již naznačených specifik zdejšího zájmu o islám a vysvětlení jejich příčin, kterých se účastnil mj. i autor těchto řádek (v knihách Stíny minaretů: Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik nebo Islamofobie po česku: Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahy i paradoxy, či v publikaci Atlas muslimských strašáků aneb Vybrané kapitoly z „mediálního islámu“). Není možno na tomto místě shrnout to, co bylo předmětem obsáhlých analýz i polemik, a tak si dovolím jen jedinou zkratku. Svou roli ve zdejší averzi vůči islámu sehrálo, v té nejobecnější rovině, míjení se s realitou. Jinými slovy, místo reálných problémů s reálnými muslimy (ne, že by jich bylo málo!) jsme si totiž vymysleli problémy vlastní, které sice nejsou tak úplně relevantní, ale zato se o nich velmi dobře hádá, například na sociálních sítích. Namísto toho, co je typické či většinové, jsme se zaměřili na to, co je extrémní, a o to viditelnější. Typickým příkladem budiž představa, že nošení šátku (hidžáb) je projevem radikálního islámu či islamismu, která se, navzdory své nesmyslnosti, u nás úspěšně zabydlela a projevila se nejen v „kulturních válkách“, jež následovaly konkrétní soudní spor týkající se zákazu nošení šátků na Střední zdravotní škole v Praze, ale postupně přerostla do klasických kontur střetů „našich“ a „jejich“ hodnot, jinými slovy civilizace a barbarství, v nichž se kus textilie na hlavě muslimky stal usvědčujícím znamením nepřizpůsobivosti, jakož i nepřátelství vůči „našim hodnotám.“
S českými boji o islám pak úzce souvisí rovněž naprostá rezignace na možnost informace o tomto náboženství jakkoliv verifikovat, která se bohužel nevyhnula ani veřejnoprávním médiím či serióznějším médiím komerčním, o bulváru ani nemluvě. A tak snaha poskytnout co nejširší prostor všem možným názorům a hlavně nikoho a nikterak „necenzurovat“, nás pozvolna přivedla do absurdní situace, kdy již zmíněný přední americký protiislámský aktivista vystoupil v pořadu Události, komentáře České televize coby uznávaný expert na islám a kdy Učitelské noviny daly prostor k šíření bludů zase pro změnu přednímu protiislámskému demagogovi českému. Výčet podobných příkladů, které jistě mohou být brány různě, třeba jakožto kuriozity, nebo jako jistá daň za svobodu slova, ale rovněž jako doklady profesního selhání či nedostatku profesionality (laskavý čtenář si jistě sám vybere…), by vydal na delší povídání (navíc plné absurdních, jen stěží uvěřitelných, epizod), což však rozhodně není záměrem těchto řádek.
Ale ať nekončíme příliš pesimisticky: Dodejme závěrem, že jednou z cest, kterak „hledat světlo na konci tunelu“, čili, jak současné, nepříliš uspokojivé, situaci na poli zdejšího poznávání i „poznávání“ islámu čelit, je vzdělávání se, jehož nedílným předpokladem jsou spolehlivé a ověřené informace, kterých je možné se držet. K nim nepochybně náleží rovněž Religionistická encyklopedie, která představuje základní informační bázi pro všechny zájemce o náboženství, religiozitu a religionistické poznání, a jejíž obsah je garantován Sociologickým ústavem AV ČR. Tento internetový projekt vznikl v rámci programu Strategie AV 21 Akademie věd ČR a po několika letech, během nichž se stačil etablovat a najít své uživatele, se dočkal rozšíření.
Vážím si toho a jsem velice rád, že k nově doplněným segmentům patří též Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti a velmi bych si přál, aby její elektronická verze, stejně jako předloha knižní, zaujala co nejvíce čtenářů a posloužila jim nejenom jako zdroj základních informací o islámu a muslimech, ale také jako jisté vodítko k dalšímu a hlubšímu studiu.