Ústředí muslimských obcí
Ústředí muslimských obcí
Ústředí muslimských obcí je zastřešujícím orgánem společenství muslimů – vyznavačů islámu v České republice. V roce 2004 získalo status registrované náboženské společnosti, bez tzv. zvláštních práv. Islám přitom patřil mezi státem uznaná náboženství už dřív, v předlitavské části Rakouska-Uherska v letech 1912–18a v Čechácha na Moravě znovu v období protektorátu v letech 1941–45. Existence malé komunity muslimů, většinou zahraničního původu, přitom těmto aktům předcházelaa trvalai v obdobích, kdy islám legální status neměl; jednalo se ovšemo početně nevelkoua personálně velice proměnlivou skupinu, v níž čeští konvertité k islámu tvořili menšinu.
Stručná historie islámu
Xxxxx
Religionistická charakteristika islámu
Xxxx
Islám v českých zemích
Nepočítáme-li ojedinělé kupce ve středověku, k prvním kontaktům českých zemís „Turky“, „Tatary“, „machometány“ či „musulmany“ (korektní výraz „muslimové“ tehdy vůbec nebyl znám) došlo v souvislosti s invazí Osmanské říše na Balkána do střední Evropy v 16.a 17. století. Válečná konfrontace, třebaže pro Habsburskou říši (s výjimkou většiny Uher) nakonec úspěšná, posílila starší negativnía konfrontační stereotypy vnímání muslimů. Stejně jako dlouhodobý zábor Uhera řady dalších balkánských zemí Osmanskou říšía národně osvobozovací boje tamních etnik proti turecké nadvládě, trvající v některých případech až do první světové války. K nové rakousko-turecké konfrontaci došlo po protitureckém povstání v Bosně (1875), kdy byla země obsazena rakouským vojskema prohlášena protektorátem (1878). Po třiceti letech (1908) byl tento stav „legalizován“ formální anexí Bosny, která se tak stala „plnohodnotnou“ součástí Rakouska-Uherska. Výrazem změny stavu bylo uznání islámu „hanafitského ritu“ (sunnitského islámu podle hanafijského/hanífovského madhabu) jako jednoho z povolených náboženství v roce 1912. České země se s ním však prakticky nesetkaly,i když příležitostně docházelo k migraci jednotlivců muslimského vyznání z Bosnya odjinud, nebo k dočasné přítomnosti jiných muslimů (obchod, lázně).
Tato situace trvala bez velkých změni po první světové válce. Zatímco prakticky všechna ostatní v Předlitavsku uznávaná vyznání byla bez dalšího recipována Československou republikou (situace v někdejších Uhrách byla složitější), islám mezi státem uznaná náboženství nepatřil. Delší čas to nikomu nevadilo, iniciativy se však začali chápat někteří zahraniční diplomaté působící v Československu spolus (nemnoha) českými konvertity k tomuto „exotickému“ náboženství. Významnou osobností rodící se muslimské obce se stal publicista Bohdan, novým jménem Mohamed Abdalláh Brikcius (1903–1959). V prosinci 1934 se konala ustavující schůze Moslimské náboženské obce pro Československo, která začala rovněž vydávat periodikum Hlas MNOa žádala ministerstvo školstvía národní osvětyo legalizaci ve smyslu obnovy platnosti původního předlitavského uznání. Ministerstvo se tomu z různých důvodů (včetně údajného praktikování polygamie českými muslimy) vzpíralo,a ani tlak početně nevelké muslimské obce nebyl soustavný, proto se do konce první republiky nic nezměnilo. Na druhou stranu, muslimům nebylo ani nikterak bráněno v jejich náboženském životěa muslimská náboženská obec fungovala jako spolek – podobně jako řada menších křesťanských společenství, která z různých důvodůo státní uznání nestála.
Vzhledem k tomu, že nacisté v rámci svého protižidovského tažení podporovali Araby (stejně jako pro ně bylo výhodné podporovat národněosvobozovací boje proti koloniálním velmocím – Franciia Spojenému království), někteří čeští muslimové inklinovali k rétorickéa publicistické podpoře nacistického Německa ještě před okupací českých zemí. V protektorátu tyto tendence pokračovaly, do té míry, že Hadži Brikcius, působícíi jako redaktor Vlajky, mohl být po válce právem odsouzen jako kolaborant. Současně byla za příznivějších podmínek obnovena jednánío legalizaci islámu, resp. Moslimské náboženské obce, k němuž došlo nařízením prezidia ministerské rady 18. prosince 1941. Na činnosti obce, k níž se podle některých pramenů údajně hlásilo až 700 věřících většinou nečeského původu, se tím však mnoho nezměnilo, nejsou doloženy ani její další kontakty s protektorátními či okupačními úřady. Byl-li Brikcius jako nejviditelnější představitel (ne vždy předseda) muslimské obce podporovatelem nacistického režimu,o všech českých muslimech to rozhodně neplatilo. K islámu přitom nezávisle na politických poměrech přestupovali další zájemci, včetně úředníkaa pozdějšího středoškolského učitele Přemysla (Mohameda Aliho) Šilhavého (1917–2008)a orientalistůa překladatelů Ivana (Ahmeda) Hrbka (1923–1993)a Jiřího (Abdallláha) Bečky (1916–2004).
Protektorátní uznání muslimské obce přestalo platit anulováním všech protektorátních zákonů, vyhlášeka nařízení jedním z prezidentských dekretů Edvarda Beneše, Brikcius byl zatčena odsouzen za kolaboraci (ve vazbě již od května 1945, vězněn 1946–53)a ostatní muslimové raději veřejně nevystupovali. Skrytá činnost výrazně zmenšené obce však trvala,i když není jasné, jak výrazněa jak dlouho se jí účastnili intelektuálně nejvýznamnější členové jako Hrbeka Bečka; oba dali přednost spíše akademické kariéře. Neúspěšný pokuso novou legalizaci byl podniknut v letech 1968–69. V období tzv. normalizace se do popředí miniaturního nepovoleného společenství dostal Šilhavý, který stál od roku 1990 v čele obnovených snah. V květnu 1991 se konala ustavující schůze Ústředí muslimských obcí, jehož byl Šilhavý zvolen předsedou. Jeho úloha však už zůstala spíše deklarativní, stejně jako dalších českých konvertitů k islámu – arabisty Petra Pelikána (* 1964) nebo geologa Vladimíra Sáňky (* 1959). Většinu členů několika muslimských společenství začali tvořit nově příchozí cizinci, případně jejich rodinní příslušníci (české manželky, které přestoupily na islám).
Postupně se vytvořila muslimská centra v Brně, Prazea Teplicích, disponující vlastními mešitami (prosazení jejich povolení či stavby se stalo předmětem konfliktů se vzrůstající protimuslimsky naladěnou částí společnosti). Většinu jejich uživatelůa častoi vedoucí představitele přitom tvoří cizinci, islám v české společnosti výraznější kořeny zatím nezapustil. V roce 2004 bylo Ústředí muslimských obcí, které tato centra zastřešuje (vedle toho existují další nezávislá muslimská společenství), registrováno jako náboženská společnost, bez tzv. zvláštních práv.O dva roky později požádaloo výjimku v podobě přiznání některých zvláštních práv, avšak bezúspěšně. Desetiletí po oficiální registraci, kdy by teoreticky mohli žádat (při splnění dalších podmínek, především členstva odpovídajícího 1 promile české populace), což neučinili, naopak využili protiislámští aktivisté k mediálním útokům na islámi společenství muslimů.
Organizace náboženské společnosti
Ústředí muslimských obcí je zastřešující organizací organizačněi ideově samostatných místních náboženských obcí (v současnosti existujících při mešitách v Praze, Brněa Teplicích), tvořenou výkonnou radoua několika dalšími orgány. Reálný náboženský život muslimských komunit v České republice je vázán právě na místní obce, včetně těch které zastřešující charakter Ústředí neuznávají. Oficiální sídlo Ústředí je v Praze.
Někdejší Moslimská náboženská obec vydávala časopis Hlas MNO (měsíčník 1937–45), obnovený jako samizdat v roce 1983. V letech 1990–2009 časopis Hlas vycházel legálně jako dvoj/měsíčník péčí Ústředí muslimských obcí. Toto společenstvíi jednotlivé náboženské obce vydávají další náboženskou literaturu, která vycházíi v dalších spřízněných nakladatelstvích – např. Dar ibn Rushd Šarífa Bahbnúha (* 1941).
Počet věřících
| sčítání lidu | ||
|---|---|---|
| 1880 | 3 | |
| 1890 | 8 | |
| 1900 | 3 | |
| 1910 | 33 | |
| 1921 | -- | |
| 1930 | -- | |
| 1940 | -- | |
| 1950 | -- | |
| 1960 | -- | |
| 1970 | -- | |
| 1980 | -- | |
| 1991 | 495 | |
| 2001 | 3699 | |
| 2011 | 3358 |
Tabulka zahrnuje všechny osoby, které se v příslušném sčítání lidu hlásily k islámu či muslimskému náboženství; výsledky sčítání lidu z období první republikya vlády komunistického režimu tyto kategorie samostatně neevidovaly. V rámci posledního censu (2011) je možné rozlišit muslimy hlásící se k Ústředí muslimských obcí (1 437 osob)a ostatní muslimy (1 921 osob).
Literatura
Frederick M. DENNY: Isláma muslimská obec. Prostor, Praha 1999.
Jakub HAVLÍČEK: „Kritika islámu na českém internetu – možnosti interpretace. Případ facebookové stránky Islámv České republice nechceme.“ Lidé města 17, 2015, 3, s. 475–511.
Luboš KROPÁČEK: Duchovní cesty islámu. Vyšehrad, Praha 1993 (několik dalších vydání).
Adéla KŘIKAVOVÁ – Miloš MENDEL – Zdeněk MÜLLER: Islám – ideála skutečnost. Panorama, Praha 1990 (také další vydání).
Miloš MENDEL – Jiří BEČKA: Isláma české země. Votobia, Olomouc 1998.
Miloš MENDEL – Bronislav OSTŘANSKÝ – Tomáš RATAJ: Islámv srdci Evropy. Academia, Praha 2007.
Bronislav OSTŘANSKÝ: Malá encyklopedie islámua muslimské společnosti. Libri, Praha 2009.
Bronislav OSTŘANSKÝ: Islamofobie po česku. Český odpor vůči islámu, jeho východiska, projevy, souvislosti, přesahyi paradoxy. Vyšehrad, Praha 2017.
Daniel TOPINKA (ed.): Muslimové v Česku. Etablování muslimůa islámu na veřejnosti. Barrister & Principal, Brno 2016.
Oficiální internetové stránky: http://www.umocr.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR
Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek