Ruská pravoslavná církev – podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi

Pravoslavní křesťané žijící na „kanonickém území“ jiné pravoslavné církve (nebo kdekoli jinde v cizině) obvykle podléhají jurisdikci autokefální církve, v níž se narodili. Z praktických důvodů se mohou účastnit bohoslužeb místní pravoslavné církve (viz kapitolu Pravoslavná církev). V řadě případů však velké pravoslavné církve, především ruská, v zahraničí organizují svá zastupitelství – podvorje. Úřad podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi zastupuje Ruskou pravoslavnou církev v České republice a organizuje duchovní službu těm pravoslavným věřícím, kteří patří do jurisdikce moskevského patriarchátu. Podvorje vzniklo roku 1979 při farnosti s chrámem nejpřednějších apoštolů Petra a Pavla v Karlových Varech a roku 2007 získalo církevní registraci – vzhledem k českému církevnímu právu poměrně nesystémově, protože jde vlastně o „servisní úřad“, nikoli standardní církev či náboženskou společnost. Ke karlovarskému podvorje se přitom hlásí prakticky výlučně Rusové a další imigranti ze zemí bývalého Sovětského svazu, jejichž počet v posledním desetiletí významně narostl (někteří Ukrajinci se však naproti tomu hlásí k Pravoslavné církvi v Českých zemích a na Slovensku). Druhé české podvorje Ruské pravoslavné církve bylo v devadesátých letech 20. století zřízeno při ruském velvyslanectví v Praze; nemá status státem registrované církve.

Historie Ruské pravoslavné církve

Ruská pravoslavná církev moskevského patriarchátu je největší z jednotlivých autokefálních (samostatných) pravoslavných církví (více o dějinách pravoslaví viz v hesle Pravoslavná církev). Kořeny Ruské pravoslavné církve sahají do doby Kyjevské Rusi, státního útvaru vzniklého na základě sjednocení východních slovanských kmenů ve druhé polovině 9. století. Z dokumentu cařihradského patriarchy Fotia (820–891) můžeme předpokládat první vlnu christianizace Rusů po roce 860. V polovině 10. století byla v Cařihradu pokřtěna kněžna Olga (?890–969), která v té době vládla Kyjevské Rusi, když zastupovala svého nezletilého syna Svjatoslava (?942–972). Ten ovšem jako kníže křest nepřijal. Rozhodující událost v procesu christianizace Rusů tak znamenal až křest Olžina vnuka Vladimíra (956–1015) roku 988 a pak i křest rozhodujících vrstev obyvatelstva. Vladimírovu synovi Jaroslavu Moudrému (?978–1054) se po bojích s bratry podařilo v dlouhém období vlády Kyjevskou Rus stabilizovat politicky, ekonomicky i nábožensky. Úsilí o prostoupení společnosti křesťanstvím ve druhé polovině 11. století převzaly monastýry; na prvním místě mezi nimi Kyjevsko-pečerská lávra, založená roku 1051.

V důsledku invaze Mongolů a zničení Kyjeva roku 1240 se sídlo metropolity přesunulo do Vladimiru a roku 1325 do Moskvy. Cařihradský patriarchát jmenoval metropolity řecké národnosti až do poloviny 15. století. Poslední z nich byl řecký teolog Isidor (1385–1463), jedna z hlavních postav při vzniku Florentské unie, jež měla roku 1439 sjednotit východní a západní křesťanství. Cařihradský patriarchát souhlasil se vznikem unie v situaci hrozby ze strany Turků a v naději na pomoc Západu při obraně. Představitelé ruských pravoslavných křesťanů ovšem přijetí podmínek unie považovali za zradu a Isidora roku 1441 vyhnali. Volba Jonáše (+1461) metropolitou bez souhlasu Cařihradu roku 1448 byla vlastně jednostranným vyhlášením autokefality. Když nedlouho nato, roku 1453, Cařihrad padl, Byzantská říše zanikla a Moskevské velkoknížectví zůstalo jedinou pravoslavnou zemí, stal se moskevský metropolita vůdčí osobností pravoslaví. Ale cařihradský patriarcha oficiálně uznal autokefalitu ruské církve teprve roku 1589.

Po úspěchu se vznikem patriarchátu ovšem vyvstala v Ruské pravoslavné církvi v polovině 17. století naléhavá potřeba reformy kvůli nízké úrovni mravů i vzdělání kněží i kvůli dosavadním zásahům do liturgie i liturgických textů. S neobvyklou vehemencí se reformy chopil šestý právoplatný moskevský patriarcha Nikon (1605–1681) a hned po svém nástupu roku 1652 začal prosazovat obnovu liturgie a další změny. Vzbudil tím ale velký odpor části obyvatelstva a některých kněží. Po mocenských bojích car Alexej (1629–1676) nakonec roku 1666 prosadil Nikonovo odvolání. Synod, který po odvolání následoval, Nikonovo jednání odsoudil, ale reformu potvrdil. Ztráta nadějí na zastavení reforem vedla ke vzniku protestního a schizmatického hnutí starověrců. Hnutí bylo ovšem těžce pronásledováno, což vedlo k jeho dělení a později i k rozvoji asketické praxe a vzniku apokalyptických nálad mezi některými jeho příslušníky. Pronásledování starověrců s různou intenzitou pokračovalo až do roku 1905. Ve 20. století se projevovaly snahy o překonání schizmatu a nakonec vedly k vzájemnému odvolání klateb roku 1971. Proces sbližování asi dvou a půli milionu starověrců s ostatními příslušníky ruské pravoslavné církve nadále pokračuje.

Patriarchů bylo v prvním období po ustavení patriarchátu nakonec jenom deset. V důsledku sporů s tím desátým, patriarchou Adrianem (1627–1700), chtěl car Petr I. Veliký (1672–1725) omezit moc církve tím, že nedovolil volbu dalšího patriarchy. Jednání o novém uspořádání správy církve vedlo roku 1721 ke zrušení patriarchátu. Církev pak byla spravována Posvátným synodem pod vedením prokurátora jmenovaného carem. Tento stav těsného sepjetí církve s carským státem vydržel téměř dvě stě let. Až teprve roku 1917 byl patriarchát obnoven a metropolita Tichon (1865–1925) zvolen patriarchou. Následovalo ovšem kruté pronásledování jeho samého i celé církve ze strany bolševické moci. Po Tichonově smrti zůstal stolec patriarchy neobsazen až do roku 1943, kdy v důsledku války tlak komunistů na církev polevil. Zatímco v prvních letech bolševické vlády v Rusku bylo pravoslavné křesťanství (a stejně tak všechny ostatní církve) tvrdě potlačováno, pro pozdější období stalinismu je naopak charakteristická (vynucená) spolupráce církve se státní mocí a její relativní, nacionálně motivovaná podpora na úkor jiných církví. Nová vlna potlačování pravoslaví nastala až za vlády „liberálního“ Nikity S. Chruščova (1894–1971; vládl v letech 1954–64).

Mezitím se ovšem roku 1920 sešel v Cařihradu synod více než dvaceti ruských biskupů v exilu s cílem vytvořit autonomní církev pro Rusy v zahraničí. Synoda nalezla sídlo v srbském městě Sremski Karlovci a tam také roku 1927 vznikla Ruská pravoslavná církev v zahraničí. Stalo se tak poté, co v době nejtěžšího pronásledování církve v Sovětském svazu prohlásil správce patriarchátního stolce metropolita Sergij (1867–1944) věrnost komunistickému režimu. Kvůli kompromisům, které Ruská pravoslavná církev byla nucena činit s vládnoucí mocí Sovětského svazu, se mezi ní a Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí udržovalo napětí. To polevilo až po rozpadu Sovětského svazu roku 1991. Ale až roku 2007 byly zahraniční a domácí větve ruské církve formálně sjednoceny. Na základě dohody si ale Ruská pravoslavná církev v zahraničí ponechává v rámci ruského patriarchátu určitou autonomii. Celkově Ruská pravoslavná církev pečuje o 80 až 100 miliónů křesťanů. O ty, kteří žijí na území České republiky, se stará úřad podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi.

Religionistická charakteristika Ruské pravoslavné církve

Základní věroučné, liturgické i organizační charakteristiky sdílí Ruská pravoslavná církev s ostatními pravoslavnými církvemi (viz heslo Pravoslavná církev). Liturgickým jazykem Ruské pravoslavné církve je církevní slovanština (staroslověnština), ruština se používá jen při kázání.

Následkem téměř dvou set let prokurátorského uspořádání církve, kdy církev byla součástí carské imperiální moci, je v Ruské pravoslavné církvi stále živý ideál „symfonie“, tedy shody a těsné spolupráce církve a státu. Ruská pravoslavná církev obnovila v devadesátých letech minulého století svůj politický vliv, ale získat status státní církve se jí nepodařilo. Je ovšem částečně úspěšná v prosazování odmítavého, až nepřátelského postoje státní správy Ruské federace i veřejnosti k náboženským menšinám, a to včetně římských katolíků, evangelikálů nebo příslušníků takzvaných nových náboženských hnutí. Kritice kvůli mocenským ambicím a nedostatku pozornosti vůči xenofobii, antisemitismu a extrémnímu nacionalismu ve vlastních řadách čelí církev například zásadním dokumentem Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve, který přijal biskupský sněm roku 2000. Předsedou komise, jež dokument připravila, byl smolenský a kaliningradský metropolita Kirill (*1946), který byl roku 2009 zvolen patriarchou moskevským a celé Rusi.

Dějiny, organizace a statistika ruských pravoslavných v českých zemích

Vliv ruské pravoslavné církve lze sledovat od druhé poloviny 19. století, zpočátku přitom šlo o duchovní správu bohatých návštěvníků západočeských lázní, později i o nepříliš úspěšné misijní snahy (k tomu podrobněji v hesle Pravoslavná církev). Samostatná reprezentace moskevského patriarchátu přitom existuje od sedmdesátých let 20. století, k jejímu zřízení přispěly dobové církevně-politické souvislosti a snaha o řešení starších (meziválečných) sporů o majetek ruské pravoslavné církve na českém území. Karlovarské podvorje, sídlící při tamním pravoslavném chrámu, získalo v roce 2007 prostřednictvím církevní registrace samostatnou právní subjektivitu, hlavně za účelem vyřešení majetkoprávních vztahů ke karlovarskému pravoslavnému chrámu Svatých nejpřednějších apoštolů Petra a Pavla.

V toto období začala rovněž jeho významnější náboženskoorganizační činnost, protože dříve se (nečetní) pravoslavní imigranti běžně účastnili církevního života československé autokefální církve. K tomuto dělení přispěla rovněž složitá situace pravoslaví na Ukrajině, kde sice většina věřících po rozpadu Sovětského svazu zůstala pod jurisdikcí moskevského patriarchy, nezanedbatelné části ji však odmítly a začaly se hlásit k separatistickému Kyjevskému patriarchátu nebo se pokusily vytvořit autonomní Ukrajinskou pravoslavnou církev; občanská válka probíhající od roku 2013 tyto spory dále vyhrotila. Velká část ukrajinských imigrantů do České republiky tak dlouhodobě dává přednost účasti na církevním životě Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku (je ovšem třeba připomenout, že ne všichni ukrajinští imigranti se hlásí k pravoslaví, poměrně značný počet z nich je aktivní v různých evangelikálních církvích), zatímco ruští imigranti se sdružují v rámci podvorje.

Organizace církve

Ruská pravoslavná církev moskevského patriarchátu v České republice přímo spravuje tři chrámy – veřejné chrámy v Karlových Varech a v Praze, podléhající karlovarskému podvorje, a neveřejný chrám na půdě ruského velvyslanectví v Praze.

Počet věřících

Žádné vnitrocírkevní údaje o počtu věřících nejsou k dispozici (důvody jsou uvedeny v hesle Pravoslavná církev). Podle posledního sčítání lidu (2011) se k ruské pravoslavné církvi přihlásilo 5844 věřících, tedy více než čtvrtina počtu věřících hlásících se k Pravoslavné církvi v Českých zemích a na Slovensku. Jejich největší část přitom žila v Praze a ve středních Čechách.

Literatura

Edward G. FARRUGIA: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2008.
John Anthony McGUCKIN (ed.): The Concise Encyclopedia of Orthodox Christianity. Wiley – Blackwell, Chichester 2014.
Martin C. PUTNA: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Vyšehrad, Praha 2015.
Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2009.

Církev nemá oficiální internetové stránky.
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek