Starokatolická církev
Starokatolická církev
Starokatolická církev v České republice je samostatnou českou církví, která se spolu s dalšími starokatolickými církvemi, spojenými v Utrechtské unii, a dalšími blízkými církevními útvary hlásí k takzvanému alternativnímu katolicismu. Na území Československa se stala pokračovatelkou Starokatolické církve Rakouska, která získala státní uznání ministerským výnosem z roku 1877. Toto její postavení recipoval československý a následně i český stát.
Historie starokatolického hnutí
Starokatolická církev v České republice je dědičkou hnutí, jež vytvořili evropští odpůrci směřování římskokatolické církve ve druhé polovině 19. století. Toto hnutí bylo pojmenováno jako „starokatolické“, neboť jeho příslušníci hodnotili přijetí dokumentů I. vatikánského koncilu římskokatolické církve roku 1870 jako vznik zcela nové církevní situace a usilovali o návrat církve k předkoncilní, ba ještě starší podobě. Jejich úsilí postupně vedlo k zakládání církevních obcí a biskupství, jež tvořily duchovní i správní alternativu k římskokatolické církvi. Z nejprve volného starokatolického hnutí vznikly v sedmdesátých letech 19. století první národní starokatolické církve, které se spolu se starší nizozemskou nezávislou katolickou církví spojily roku 1889 do Utrechtské unie.
Kořeny starokatolického hnutí jsou ovšem mnohem starší. Hnutí samo je nachází ve všech událostech církevních dějin, kdy římští katolíci vzdorovali prosazování centralistického modelu církve, v němž je římskému biskupu (papeži) svěřena rozhodující výkonná moc nad ostatními částmi církve, a nikoli pouze čestné přední postavení mezi nimi. V pozdním středověku byly takovými událostmi snahy uvést do života koncept konciliarismu, tedy přesvědčení, že nejvyšší církevní instancí jsou všeobecné sněmy. Konciliarismus se prosazoval na dvou sněmech s reformním programem, a to na koncilu kostnickém (1414–18) a basilejském (1431–49), ovšem pouze dočasně. Ve stejném století se nacházejí i počátky takzvaného galikanismu, jež svůj nejsilnější výraz dosáhl roku 1682 ve formulaci čtyř zásad, které se pokusily oslabit vliv papeže na francouzský politický i církevní život. V německých zemích získal ve druhé polovině 18. století velký vliv příbuzný koncept febronianismu, obsahující požadavek nezávislosti národních církví a jejich vyvázání z jurisdikce papeže. Febronianismus byl nesen osvícenskými idejemi podobně jako josefinské reformy v Rakousku v osmdesátých letech 18. století a množství dalších liberálně laděných iniciativ teologů a dalších katolických intelektuálů v první polovině 19. století, včetně tzv. německého katolicismu Johannese Rongeho (1813–1887). Starokatolické hnutí, které se formovalo na začátku druhé poloviny 19. století, tak navazovalo na hlubokou tradici kritického vztahu k moci papežského úřadu.
Snahy omezit moc papežství a podržet si, anebo vydobýt zpět určitou míru nezávislosti na něm obvykle vyznívaly naprázdno. Pro pozdější starokatolické hnutí byl velmi důležitý relativní úspěch, který v těchto snahách dosáhla arcidiecéze v nizozemském Utrechtu. Příběh její nezávislosti (byť za cenu exkomunikace) začal na konci 17. století, kdy do ní – jako do nábožensky svobodnějšího prostředí – přicházeli jansenisté, příslušníci obnovného římskokatolického hnutí, které bylo inspirováno dílem Conelia Jansena (1585–1638), biskupa z flanderských Yper. Jansenova kniha Augustinus (1640) byla papežem zakázána a jansenistické hnutí pronásledováno, na některých místech a v některých dobách obzvláště tvrdě, především ze strany jeho jezuitských odpůrců a jejich spojenců. Z jansenismu papež podezíral i utrechtského arcibiskupa Pietera Coddeho (1648–1710), roku 1702 ho suspendoval a o dva roky později definitivně odvolal. Jeho ustanovený nástupce v postavení pouhého apoštolského vikáře ovšem nebyl místním duchovenstvem ani laiky přijat. Spor, při němž utrechtští pociťovali hrozbu ztráty arcibiskupství i ztráty práva volit svého duchovního představitele, vyvrcholil roku 1723, kdy se proti vůli papeže uskutečnila volba Cornelia Steenovena (?1661–1725) sedmým utrechtským arcibiskupem. Steenovena roku 1725 a po jeho smrti další utrechtské biskupy konsekroval francouzský římskokatolický misijní biskup Dominique-Marie Varlet (1678–1742), od roku 1719 ovšem papežem suspendovaný. Papež Benedikt XIII. (1649–1730) na tuto volbu reagoval exkomunikací arcibiskupa. Jeho příznivci vytvořili nezávislou Římskokatolickou církev starobiskupského kléru (duchovenstva), která se nadále považovala za katolickou, oficiálně se odřekla jansenismu a nadále uznávala papeže i většinu dokumentů, které vydával. Její pozdější vůle spojit se znovu s římskou církví se nesetkala s příznivou odezvou. Byla ale nadále schopna samostatné existence a od poloviny 19. století se profilovala v souladu s tehdy nově vznikajícím starokatolickým hnutím: roku 1854 utrechtská církev odmítla dogma o neposkvrněném početí Panny Marie a roku 1870 odmítla výsledky I. vatikánského koncilu. Podobně jako jiné starokatolické církve (i když zpravidla později než ony) pak přijímala další zásadní charakteristiky starokatolického hnutí: roku 1909 zavedla v celé liturgii mateřský jazyk, roku 1922 zrušila povinnost kněžského celibátu a podobně.
Mezitím se zformovalo starokatolické hnutí jako další z mnoha pokusů o revizi centralistického a autoritativního způsobu vedení církve, a to v době, kdy tento způsob vedení měl být výrazně upevněn. Na začátku 19. století, po otřesech způsobených Francouzskou revolucí, se po pádu Napoleona roku 1814 a v důsledku dalších politických událostí totiž zdálo, že vliv papeže ve státních útvarech a mezinárodní politice posiluje. Na druhou stranu ale sílila i národní hnutí a to italské ohrožovalo samu existenci papežského státu. Podobně rozporná byla i situace v církvi: obnova jezuitského řádu signalizovala upevnění moci papeže a dařilo se i lidovému emocionálnímu kultu papeže spojenému s absolutizací jeho autority, na druhé straně byly nepřehlédnutelné liberální a reformní postoje některých katolických intelektuálů, jimiž se snažili reagovat na rychlou modernizaci evropských společností. V této situaci se papež Pius IX. (1792–1878) rozhodl ke dvěma krokům, jimiž své liberální kritiky popudil. Prvním bylo roku 1854 vyhlášení dogmatu, že Marie, matka Ježíše Nazaretského, byla uchráněna před dědičným hříchem (dogma o neposkvrněném početí Panny Marie). Papežovi kritici se obávali, že vyhlášením této nauky papež vlastně vznesl nárok na neomylnost v oblasti věrouky. Druhým, ještě více kontroverzním jeho krokem pak bylo roku 1864 vydání encykliky, v jejížSyllabus errorum jsou do seznamu osmdesáti zavržených bludů shrnuta předchozí papežova negativní vyjádření o ideách provázejících moderní dobu. V jednom dokumentu je tak odsouzena například svoboda víry a svědomí, oddělení státu a církve, racionalismus, kritická teologická práce s Biblí, socialismus a komunismus či myšlenka, že smíření církve s pokrokem, liberalismem a moderní společností je možné a žádoucí. Odpůrci shledávali ve vydání tohoto seznamu papežův zatím skrytý nárok na univerzální primát.
Trvající vlna nesouhlasu s těmito činy patrně přispěla k papežovu rozhodnutí svolat koncil, který by je potvrdil. Vyhlášení sněmu roku 1868 a neoficiální zveřejnění jeho agendy roznítilo v katolických kruzích nové znepokojení. V čele laické opozice proti potvrzení papežových nároků byli profesoři katolických univerzit; argumentací mezi nimi vynikal mnichovský profesor dogmatiky Ignaz von Döllinger (1799–1890). Na konci roku 1869 byl I. vatikánský koncil zahájen za účasti více než sedmi set hlasujících biskupů. Ideovým vůdcem odporu proti chystanému vyhlášení dogmat se stal pražský arcibiskup Bedřich kardinál ze Schwarzenbergu (1809–1885); jeho stoupenci ovšem tvořili pouze menšinu koncilu (i když reprezentující podstatnou část církve). V červenci 1870 tak byla prostřednictvím konstituce Pastor aeternus římskému biskupovi předána plná moc celou církev „pást“, řídit ji a vládnout jí, a připsána neomylnost ve výrocích týkajících se víry a mravů, pokud je papež vyhlašuje v apoštolské autoritě (ex cathedra). Taková rozhodnutí jsou podle konstituce nezměnitelná, a to aniž by byl nutný souhlas církve (dogma o papežské neomylnosti). Rozhodnutí koncilu se biskupové brzy podřídili; patrně hlavně proto, aby byla zachována jednota církve. Odpor ke koncilním rozhodnutím tak vyjadřovali pouze katoličtí intelektuálové a další laici především v německy hovořících zemích. Jejich bezprostřední reakcí na I. vatikánský koncil byla dvě prohlášení (z porýnského Königswinteru a z Norimberku) vydaná v srpnu 1870. V diskusi ovšem nešlo jen o odpor k obsahu koncilních rozhodnutí, ale o zásadní odpor k tomu, že usnesení nebyla založena na konsensu celé církve. Značný souhlas tak získalo Döllingerovo přesvědčení, že takto vznikla v církvi zcela nová situace, i vyjádření jeho touhy žít nadále v církvi „staré“. Kriticky se diskuse také obracela ke směřování církve po tridentském koncilu (konal se v letech 1545–1563). Souhlas získávala myšlenka, že v církvi je platné to, na čem se shodla na prvních sedmi ekumenických koncilech v prvním tisíciletí své existence, tedy před rozdělením na východní a západní křesťanstvo roku 1054. Zatím ovšem nebylo pochyb o tom, že toto starokatolické hnutí zápasí o podobu stávající církve, nikoli o vytvoření jiného církevního útvaru.
Rozhodující kroky na cestě od volného hnutí ke vzniku starokatolických církví se udály roku 1871. Na jeho začátku bylo většině opozičních profesorů znemožněno působit na teologických fakultách. O Letnicích pak Döllinger a další představitelé hnutí vydali v Mnichově prohlášení a na slavnostním shromáždění přislíbili konání kongresu, jenž by shromáždil odpůrce koncilních dogmat. Na tomto kongresu (opět v Mnichově v září 1871) přijalo asi tři sta účastníků program, v němž se nejen zavázali prosazovat reformu církve, ale také se zastali utrechtské církve a vyjádřili naději na sjednocení církví Západu a Východu. Nejzávažnější bylo ovšem jejich rozhodnutí organizovat bohoslužby ve vlastních, starokatolických obcích. Bylo přijato navzdory Döllingerovi, který si přál pokračovat v reformním úsilí uvnitř stávající struktury římskokatolické církve. Neformálním vůdcem hnutí se tak namísto něho stal německý profesor práva na univerzitách v Praze a v Bonnu Johann Friedrich von Schulte (1827–1914).
Na kongresu označovaném již jako „starokatolický“ a konaném za rok v Kolíně nad Rýnem účastníci vytvořili obrysy duchovní správy starokatolických obcí a opět deklarovali vůli rozvíjet ekumenické vztahy. Jedna z komisí kongresu připravila biskupskou volbu. Tak byl v červnu roku 1873 zvolen prvním starokatolickým biskupem pro oblast Německa profesor teologie na univerzitě ve Vratislavi Joseph Hubert Reinkens (1821–1896). Vysvěcen byl v Rotterdamu deventerským biskupem utrechtské církve Hermannem Heykampem (1804–1874). Na dalším kongresu v Kostnici roku 1873 a pak na synodách, které se staly nejvyššími orgány starokatolických biskupství, vznikaly společné podmínky pro existenci prvních tří národních starokatolických církví v Německu, Švýcarsku a Rakousku: byl přijat církevní řád, odmítnuty odpustky či povinná soukromá zpověď, reformován způsob postů a slavení církevních svátků, zaveden národní jazyk do liturgie, kněžím odňata povinnost celibátu a mnoho dalšího.
V německých zemích se první synoda nově založeného Katolického biskupství starokatolíků v Německu konala roku 1874 v Bonnu, v sídle biskupa Reinkense. Ve Švýcarsku byla přijata církevní ústava na první synodě Kristokatolické církve Švýcarska roku 1875. Na základě ústavy byl na druhé synodě následujícího roku zvolen biskupem profesor teologie Eduard Herzog (1841–1924) a byl konsekrován biskupem Reinkensem. V Rakousku se první synoda konala roku 1879 a biskupství vzniklo ve Vídni roku 1880. Jeho první správce Anton Nittel (1826–1907), zvolený roku 1881, však nebyl uznán rakouskými úřady. Druhý správce Amandus Czech (též Miloš Čech, 1855–1922) byl zvolen roku 1888. Úřední uznání jako správce biskupství sice získal, ale nikoliv souhlas s biskupským svěcením. Biskupství bylo roku 1896 přeneseno do Varnsdorfu, kde zůstalo zachováno i po vzniku Československa jako biskupství československé starokatolické církve. Roku 1920 vzniklo biskupství též ve Vídni. Prvním rakouským biskupem byl tedy až roku 1924 zvolen a roku 1925 konsekrován Adalbert Schindelar (1865–1926).
Mezitím roku 1889 připravili biskupové Reinkens, Herzog, Heykamp, další dva nizozemští biskupové a čtyři kněží dohodu, v níž deklarovali plné církevní společenství tří samostatných starokatolických církví v Německu, Švýcarsku a v Nizozemí. Součástí dohody je i prohlášení, v němž se biskupové hlásí k dogmatickému dědictví církve prvního tisíciletí a vymezují se vůči směřování římskokatolické církve ve druhém tisíciletí. Dohodou tak vznikla takzvaná Utrechtská unie. Společné záležitosti má v tomto svazku církví na starost Mezinárodní starokatolická biskupská konference (IBK), jejímž čestným předsedou je utrechtský arcibiskup. K biskupům tří zakládajících církví se ještě roku 1889 připojil správce vídeňského biskupství Starokatolické církve v Rakousku. Dalšími členskými církvemi Utrechtské unie se pak stala Polská národní katolická církev Severní Ameriky (od roku 1907 do roku 2003), Starokatolická církev mariavitů (mezi lety 1909 a 1924), Starokatolická církev v Československu (od roku 1924, v dnešním názvu nahrazuje Československo Česká republika) a Polská katolická církev (od roku 1959). V současné době je tedy členských církví sedm. Pod jurisdikcí Mezinárodní starokatolické biskupské konference se jako nesamostatná společenství v současnosti nacházejí obce v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, holandská frankofonní obec a starokatolické obce ve Francii. Počet starokatolíků sdružených Utrechtskou unií dosahuje asi sedmdesáti tisíc.
V některých zemích – ve Francii, Itálii nebo Velké Británii – nebylo založení starokatolických obcí úspěšné. Pro církve Utrechtské unie je ale zvláště nepříjemný jev takzvaných potulných biskupů, rozšířený hlavně ve Spojených státech. Sami nebo prostřednictvím jimi vysvěcených kněží jsou původci desítek a snad až stovek obvykle velmi malých společenství, která se hlásí k takzvanému nezávislému (nebo též svobodnému) starokatolickému hnutí. Svěcení se jim dostalo v linii apoštolské sukcese obvykle buď prostřednictvím Arnolda Harrise Mathewa (1852–1919), jenž získal biskupské svěcení pro působení mezi anglickými starokatolíky roku 1908, nebo prostřednictvím Josepha René Vilattea (1854–1929), který byl starokatolickým knězem a biskupské svěcení získal roku 1892 na Cejlonu díky biskupovi Malankarské syrské pravoslavné církve. Oba tito světitelé – Mathew i Vilatte – byli starokatolickými církvemi Utrechtské unie brzy odmítnuti a ve styku s Utrechtskou unií nejsou ani církve, které vzešly a které dodnes vznikají na základě jejich působení před přibližně sto lety. Fenomén takzvaných potulných biskupů se dotkl i slovenské starokatolické církve, která vznikla roku 1995 po rozdělení Československa a byla nesamostatnou církví v rámci Utrechtské unie. V jejím čele stojí Augustín Bačinský (*1949). Utrechtská unie se s touto církví rozešla roku 2004 po biskupském svěcení Bačinského cestujícím biskupem Antóniem Josém da Costa Raposo (*1948). Ke slovenské starokatolické církvi se jako český vikariát roku 2006 připojila Apoštolská episkopální církev katolická, vedená biskupem Antonínem Jelínkem (*1955), konsekrovaným roku 2001 též biskupem Antóniem.
Religionistická charakteristika starokatolicismu
Starokatolické hnutí je možné na základě jeho kořenů i okolností vzniku jednoduše označit za hnutí alternativy vůči oficiálnímu římskému katolicismu. Při jeho formování, jakož i při vzniku starokatolických církví a jejich unie bylo nejdůležitější jasné sebevymezení vůči některým prvkům aktuální římskokatolické doktríny, liturgie, svátostné praxe i církevní správy. Vedle negativního vymezování, které je naznačeno výše, ovšem krystalizovaly i důrazy, které se pro existenci starokatolických církví ukázaly jako nosné. Je jím především návrat k věroučnému základu nerozdělené církve prvního tisíciletí, s nímž korespondují i další charakteristické důrazy: západní liturgie reformovaná s využitím národního jazyka, biskupský a synodální způsob správy církve a s velkým nasazením rozvíjený ekumenismus.
Protestní vymezení i obrysy pozitivního programu nalezneme i v prohlášení, jež je součástí dohody starokatolických biskupů z roku 1889. Na základě této dohody vznikla Utrechtská unie a pro připojení k ní je i v současnosti nutný souhlas s tímto prohlášením. Jím se starokatolíci hlásí k tomu, co je křesťansky katolické (obecné). V duchu slov Vincence Lerinského (+?445), citovaných už v mnichovském prohlášení roku 1871, je katolickým to, čemu všude, vždy a všichni věřili. Touto zkratkou starokatolíci rozumějí učení, které bylo formulováno ve vyznáních a v rozhodnutích první církve na jejích prvních sedmi ekumenických koncilech (poslední z nich se konal v Nikaji roku 787). Nikajsko-cařihradské vyznání víry z roku 381 přijímají starokatoličtí křesťané v souladu s pravoslavnými bez zpřesňující vložky filioque ve výpovědi o svatém Duchu (více v hesle Pravoslavná církev). Z věroučných formulací prvních staletí jsou pro starokatolíky – podobně jako pro většinu ostatních křesťanů – nejdůležitější ta, která se snaží vystihnout boží trojjedinost a boží i lidskou podstatu Ježíšovu. Tradice prvního křesťanského tisíciletí slouží ve starokatolických církvích jednak k výkladu a vysvětlení Písma, jednak k posouzení závaznosti pozdějších výpovědí západní církve: závazné jsou pro starokatolíky pouze tehdy, pokud jsou s Písmem a starokřesťanskou tradicí v souladu. Mimo oblast víry starokatolického křesťana tak zůstává neposkvrněné početí Ježíšovy matky Marie a její nanebevstoupení, možnost čerpat odpuštění hříchů z pokladnice zásluh světců, vzývání světců jako pomocníků v nouzi, výše zmíněné papežské nároky a podobně. Písmo (křesťanská Bible včetně deuterokanonických knih) je přitom považováno – spolu s takzvanou apoštolskou pratradicí prvních dvou křesťanských staletí, než se uzavřel biblický kánon – za inspirovaný „pramen“ zjevení, na jehož základě je možné poznat Boha.
Ničím jiným než utrechtským prohlášením není víra ani duchovní praxe starokatolických církví vázána, takže mezi nimi existují rozdíly. Příkladem může být přístup ke kněžskému svěcení žen, které česká Starokatolická církev nepraktikuje na rozdíl od německé, švýcarské, rakouské a nizozemské. Mezinárodní starokatolická biskupská konference a další grémia podporují rozhovory o rozdílných pohledech a aktuálních otázkách. Jednotlivé církve jsou zcela samostatné, ale zároveň spolu vytvářejí plné církevní společenství, v němž jsou navzájem sdíleny svátosti a uznávána jejich platnost. Odpovědnost vůči takovému svazku církví vyžaduje zdrženlivost a konzultace zvláště při přijímání závazků vůči církvím mimo Utrechtskou unii a při případném udělování biskupského svěcení jejich příslušníkům. Jednotlivé církve Utrechtské unie spolu mají vytvářet „jednotu v různosti“, přičemž tato různost je chápána jako vzájemně obohacující. K této různosti přispívá i skutečnost, že každá starokatolická církev vědomě navazuje na národní duchovní tradice odporu vůči centralizované církevní moci. Čeští starokatolíci oceňují například Jana Husa (?1370–1415), husitství, utrakvistickou církev 15. a 16. století, dílo Bernarda Bolzana (1781–1848) a jeho žáků a další osobnosti a události české církevní historie.
Také v liturgické praxi jednotlivých starokatolických církví jsou rozdíly. Bohoslužby ale vždy vycházejí z římského ritu a jsou vedeny v národním jazyce (v nejstarších starokatolických církvích byl zaváděn postupně). Vývoj liturgie ve starokatolických církvích a hlavně reforma římskokatolické bohoslužby na II. vatikánském koncilu způsobily, že se starokatolická a římskokatolická liturgická praxe v posledních desetiletích přiblížily. Rozdíl ovšem zůstává například v roli kázání: ve starokatolickém pojetí je v samém středu bohoslužby vedle eucharistie (Pánovy večeře). Při eucharistii, slavené pod obojí, je i pro starokatolického věřícího Kristus reálně přítomen; jakým způsobem se to děje, zůstává ale tajemstvím. Římskokatolickou nauku o transsubstanciaci chápe starokatolická teologie – podobně jako luteráni – jako nepatřičnou racionalizaci, která moc tajemství nadpřirozené Kristovy přítomnosti oslabuje. Starokatolické pojetí dále zdůrazňuje, že svátost oltářní je především hostinou, k níž se obec schází, aby vytvořila láskyplné společenství a získala zmocnění k hlásání evangelia a k službě bližním.
Eucharistie je spolu se křtem hlavní („principiální“) svátostí. Starokatolické církve sice v zásadě přejímají středověký model sedmi svátostí, ale s vědomím, že pojem „svátost“, natož pak počet svátostí nejsou zakotveny v Bibli ani v nejstarší tradici. Významy přikládanými křtu se starokatolické pojetí neliší od většiny ostatních křesťanských církví; křest se podobně jako v prvotní církvi provádí ponořením nebo politím, a to i nedospělých. Biřmování, pomazání nemocných a udílení svátosti svěcení a svátosti manželství jsou podobné jako v římskokatolické církvi. Apoštolské posloupnosti při svěcení jáhnů, kněží a biskupů rozumí starokatolická církev jako znamení toho, že je skutečně předávána víra a učení Ježíšových apoštolů. Odlišné od římskokatolické církve je pojetí svátosti smíření: starokatolické církve odmítají povinnou soukromou zpověď knězi, neboť tuto podobu považují za zmechanizovanou a nátlakovou, a svátost udělují celé obci na základě kající liturgie nebo jednotlivci na základě jeho dobrovolné zpovědi knězi.
Pro starokatolické věřící je typické chápání církve jako společenství pokřtěných věřících všech míst a dob, nad nimiž panuje sám Kristus. V tomto společenství tedy není přijatelná centralizace moci ani její direktivní uplatňování, a to zvláště ne ve spojení se státní mocí. Ve shodě se starokřesťanskou tradicí má být toto společenství spravováno biskupy, přičemž se jednotlivá biskupství z praktických důvodů spojují do národních církví. Římskému biskupu je přiznáno čestné postavení „prvního mezi vzájemně rovnými“ biskupy. Zřízení starokatolických církví je proto episkopální, přičemž biskupové mají být spíše součástí společenství než dozorci nad ním. Biskup je volen synodou jednou provždy a úřad vykonává do určeného věku. Může na něj rezignovat nebo jej ztratit kvůli zdravotnímu stavu či závažným přestupkům. Synoda volí též synodní radu, která spolu s biskupem vede církev v období mezi synodami. Do synod jsou voleni zástupci farních obcí. Shromáždění farní obce volí i svého faráře a farní radu. Ve správě obcí i národních církví tak připadá laikům velká role. Podobně jako biskup má i farář být především služebníkem, který předsedá společenství. Biskupové jsou spojeni kolegiálním vztahem v Mezinárodní starokatolické biskupské konferenci. Zkušenost s potulnými biskupy nutí starokatolické církve zdůrazňovat zásadu, že nejen místní obce nemohou být bez biskupa (anebo alespoň bez dočasného administrátora), ale ani biskup nemůže zastávat úřad bez vazby na místní obce.
Důraz na křesťanskou tradici před rozdělením církve učinil z Utrechtské unie důležitého činitele rozvíjení ekumenických vztahů: jednotlivé starokatolické církve se obvykle aktivně podílejí na činnosti Světové rady církví a Konference evropských církví. Již před vznikem Utrechtské unie byli na mnichovském kongresu starokatolíků roku 1871 přítomni zástupci pravoslavných a anglikánských církví. Pro rozhovory s nimi uspořádal Ignaz von Döllinger dvě konference v Bonnu v letech 1874 a 1875. V dalších desetiletích se vztahy rozvíjely především s pravoslavnými církvemi; jistě i díky tomu, že již první z těchto konferencí uznala způsob vsunutí filioque do nikajsko-cařihradského vyznání za „nezákonný“. Bohaté dějiny rozhovorů mezi pravoslavnými a starokatolickými teology sice prokázaly velkou míru shody v teologických otázkách, k uzavření plného svátostného společenství (interkomunia) však zatím nedošlo. Od devadesátých let 20. století se jako překážka sbližování projevilo rozhodnutí západoevropských starokatolických církví udělovat kněžské svěcení ženám. Interkomunia bylo naopak dosaženo s anglikánskými církvemi na základě dohody v Bonnu roku 1931. Připravila ji komise ustanovená Utrechtskou unií a anglikánským arcibiskupstvím v Canterbury a přistoupili k ní i ostatní členové anglikánského společenství církví. Praktickým důsledkem těchto ekumenických vztahů je například společná jurisdikce nad anglicky hovořící pražskou obcí, která je součástí evropské diecéze anglikánské církve a zároveň farní obcí Starokatolické církve v České republice. Taková dohoda je zatím v evropských zemích ojedinělá. Byla podepsána roku 2000. Plné církevní společenství mají starokatolické církve od roku 1965 také s Filipínskou nezávislou katolickou církví a s dvěma církvemi ve Španělsku a Portugalsku, které jsou pod jurisdikcí anglikánského arcibiskupa v Canterbury. Vstup do svátostného společenství připravuje Utrechtská unie i s několika dalšími církvemi. Prostřednictvím anglikánské církve a zmíněných církví ve Španělsku a Portugalsku, které roku 1992 uzavřely ve finském městě Porvoo svátostné společenství s evropskými luterskými církvemi, se s těmito církvemi sblížila i Utrechtská unie. Pozvání k eucharistii si roku 1985 vyměnili němečtí starokatolíci s evangelíky (Katolické biskupství starokatolíků v Německu a Evangelická církev v Německu).
Představitelé římskokatolické církve se po II. vatikánském koncilu setkávají s představiteli církví Utrechtské unie na místní úrovni podobně jako s ostatními církevními hodnostáři. Od roku 2004 do roku 2009 proběhlo jedenáct setkání Mezinárodní římskokatolické a starokatolické komise pro dialog (IRAD), jež byla zřízena roku 2003 Papežskou radou pro jednotu křesťanů a Mezinárodní starokatolickou biskupskou konferencí. Výsledkem je zpráva komise Církev a církevní společenství. Roku 2014 papež František navázal kontakt přímo se starokatolickými biskupy s výhledem ke spolupráci. Povzbuzením pro možnosti takové spolupráce je „omezené interkomunio“, které roku 1996 vytvořila konference římskokatolických biskupů ve Spojených státech s Polskou národní katolickou církví Severní Ameriky, která byla v letech 1907–2003 členem Utrechtské unie.
Starokatolicismus v českých zemích
Starokatolické hnutí se v českých zemích a v celém Předlitavsku objevilo již v roce 1871, přičemž zjevně navazovalo na ideové vlivy pozdního osvícenství i na neúspěšný pokus slezského kaplana Johannese Rongeho o vytvoření „národní“ německokatolické církve ze čtyřicátých let 19. století (mnozí Rongeho stoupenci z německých zemí tehdy odešli do exilu, především do Spojených států, kde jejich komunity existovaly až do počátku 20. století); nutno ovšem konstatovat, že starokatolická církev jakoukoli přímou návaznost, natož spolupráci s Rongeho hnutím odmítla. Hnutí získalo pozornost mezi některými českými Němci, z liberálních a nacionálních důvodů nespokojenými s dobovou podobou římskokatolické církve – další z nich ovšem přestupovali také k evangelické církvi augsburského vyznání nebo zůstávali čistě formálními členy římskokatolické církve. Hnutí, jež bylo součástí šířeji pojatého hnutí Los-von-Rom (Pryč od Říma), se objevilo především na Ústecku, Varnsdorfsku a v Jizerských horách a na moravskoslezském pomezí. Dlouhodoběji však zakotvilo jenom ve Šluknovském výběžku, kde se o jeho rozšíření zasloužil bývalý římskokatolický katecheta Anton Nittel (1826–1907). Okolí Varnsdorfu pak zůstalo centrem celého předlitavského starokatolicismu až do konce Rakousko-Uherské monarchie, Varnsdorf se v roce 1896 stal i sídlem biskupství (samostatná rakouská starokatolická církev se oddělila po první světové válce). Přes výrazný odpor římskokatolické církve dosáhla starokatolická církev v roce 1877 státního uznání, dotace na provoz jí však byly zadržovány až do roku 1917. Obdobně Nittel nemohl získat státní souhlas se svojí biskupskou volbou a nezískal jej ani žádný další zvolený církevní představitel, v čele církve proto od roku 1888 stál jen „správce biskupství“ Amandus Czech (1855–1922; Czech byl mladším bratrem spisovatele Svatopluka Čecha, dával ovšem přednost německé verzi jména).
Starokatolicismus zůstal okrajovým vyznáním severočeských a severomoravských Němců, jedinou výjimku přitom tvořilo pražské společenství kolem Františka Išky (1863–1924). Iška se na přelomu 19. a 20. století pokoušel založit „národní církev českoslovanskou“, jakousi „národní katolickou“ církev, již po určitém váhání včlenil do jurisdikce starokatolické církve. Iškovi a jeho nástupcům (Josef Peřina, František Loskot, V. J. Ráb) se však jen obtížně vysvětlovalo, že dosažení ideálu „národní Husovy církve“ je možné prostřednictvím převážně německého starokatolicismu. Proto zůstalo české starokatolické hnutí až do konce druhé světové války jenom velice okrajovým. Ve dvacátých letech část českých starokatolíků přestoupila do nově založené Církve československé (husitské) a ve třicátých letech probíhaly podobné přestupy do pravoslavné církve, pražská česká starokatolická obec však zůstala zachována. V meziválečném období došlo rovněž ke konsolidaci německojazyčné většiny církve, která v roce 1923 získala prvního vysvěceného biskupa Aloise Pascheka (též Alois Pašek, 1869–1946). Církev jako celek přivítala odstoupení Sudet a proklamovala svoji věrnost Německé říši a jejímu Vůdci, v řadě případů však nešlo o víc než o deklarativní záležitost. Proto také v období po druhé světové válce nebyla starokatolická církev zrušena, ačkoli existovaly snahy v tomto směru (i precedenty v podobě likvidace Německé evangelické církve a dočasné likvidace Novoapoštolské církve), výrazně ji však postihl odsun/vyhnání naprosté většiny jejích členů z Československa.
V poválečném období fakticky přestala existovat většina starokatolických náboženských obcí s výjimkou Prahy a situaci dále komplikovalo úmrtí biskupa Paschka v roce 1946. Církev tehdy řídil dlouholetý představitel pražského sboru Václav Jaromír Ráb (1877–1956) a po jeho nucené abdikaci v roce 1950 Augustin Podolák (1912–1991), který ovšem nemohl získat státní souhlas k biskupskému svěcení a byl odsunut do prakticky neexistující varnsdorfské farnosti. Ačkoli formálně zůstala starokatolická církev státem uznanou církví, její náboženský život jen skomíral a byl negativně ovlivňován komunistickými orgány. To se změnilo jenom v letech 1968–71, kdy se do vedení církve mohl vrátit Podolák, který byl současně vysvěcen na biskupa. Pak však následovaly nové intervence vedoucí k jeho odstranění a „náhradě“ představiteli blízkými komunistickému režimu. Ve správě biskupství, jehož počet věřících trvale klesal, se v období tzv. normalizace vystřídali Jan Heger (1909–1978), Rudolf Trousil (1905–1982) a Miloš J. Pulec (1923–1991, otec pozdějšího pravoslavného arcibiskupa Radima Pulce – Kryštofa), který byl i dříve vlivným členem synodní rady. Státního souhlasu zbavený biskup Augustin Podolák se pokusil zřídit podzemní církev, pro niž vysvětil několik kněží, výraznější úspěchy však v tomto směru neslavil a do svého úřadu se mohl vrátit teprve v roce 1990.
V dubnu 1990 proběhla tzv. synoda obnovy, která potvrdila kontinuitu a autoritu Podolákova episkopátu a distancovala se od dřívějších stanovisek (i přestavitelů) církve vynucených komunistickým režimem. Po Podolákově brzkém úmrtí byl v roce 1991 zvolen správcem biskupství a vzápětí i biskupem Dušan Hejbal (*1951); sídlo biskupství bylo v roce 1995 přeneseno do Prahy. Obnova standardního náboženského života vedla k jistému přílivu nových věřících a ke vzniku řady náboženských obcí, včetně faktické obnovy některých dříve existujících. Svou roli přitom hrály rovněž přestupy několika všeobecně známých bývalých římskokatolických duchovních (Odilo I. Štampach, *1946, ve starokatolické církvi se angažoval jen v letech 1999–2002; Jan Jandourek, *1965) nebo duchovních s lokální autoritou (Grzegorz Zywczok, *1968, v jižních Čechách).
Organizace církve
Starokatolická církev má episkopálně-synodní zřízení, v jejím čele tedy stojí biskup jako nejvyšší duchovní představitel a zároveň synodální rada tvořená faráři a volenými zástupci laiků jako správní orgán. Biskup je volen a následně vysvěcen v rámci apoštolské posloupnosti, což mu umožňuje světit další biskupy, kněze a jáhny (jáhenské svěcení je od roku 2003 přístupné také ženám). Vnější důvody vedly ovšem k tomu, že biskupský úřad v českých zemích byl po většinu historie církve neobsazen, respektive nespravován a v čele církve stál tzv. správce biskupství, který ovšem neměl plné biskupské svěcení.
Základní jednotkou církve je farní obec, analogicky vedená vysvěceným farářem a farní radou. Menší obce se nazývaly filiálními a byly pod správou příslušné farní obce, i když s rozsáhlou autonomií, ještě menší pak kazatelské stanice či diaspory. Obce typu diaspor a kazatelských stanic se v rámci formální církevní organizace začaly uplatňovat teprve v devadesátých letech 20. století.
I když starokatolická církev dosáhla státního uznání již v roce 1877, související státní dotace na provoz jí byly poprvé přiznány teprve v roce 1917. Církev proto žila převážně z darů věřících, a to i v následujícím období. Teprve v období vlády komunistického režimu převládl dotační systém (také kvůli velmi malému počtu věřících), který zůstal zachován do současnosti. Od devadesátých let 20. století se výrazně uplatnily také dary sesterských církví ze zahraničí, sloužící zejména k údržbě církevních budov. Vzhledem ke státnímu uznání ještě v období Rakouska-Uherska starokatolická církev požívá všech výhod registrovaných církví, včetně tzv. zvláštních práv.
Náboženské obce
Nezávisle na zásadních proměnách, jimiž starokatolická církev v českých zemích ve své historii prošla, její trvalou charakteristikou zůstává regální charakter, který se odráží v lokalizaci jednotlivých náboženských obcí. Před první světovou válkou i v meziválečném období bylo starokatolické hnutí doménou severních Čech, především Šluknovského výběžku a Jizerských hor, a severní Moravy a českého Slezska. Výjimku tvořil prakticky jen specifický (českojazyčný) sbor v Praze. Tato farnost byla prakticky jedinou, která s větším počtem věřících přečkala poválečný odsun/vyhnání českých Němců, ostatní farnosti fungovaly jen nominálně nebo krátkodobě, i když řada z nich byla obnovena po roce 1989. V podmínkách svobodné společnosti nastal růst starokatolického hnutí jak v Praze a některých dalších dřívějších centrech, tak také v nových oblastech (jižní Čechy, východní Morava).
| farní obce | filiální obce | kazatelské stanice/diaspory | |
|---|---|---|---|
| 1880 | 1 | -- | -- |
| 1890 | 3 | -- | 15 |
| 1900 | 3 | 2 | 10 |
| 1910 | 7 | 3 | 18 |
| 1920 | 9 | 2 | 30 |
| 1930 | 11 | 8 | 28 |
| 1940 | 2 | 1 | -- |
| 1950 | 8 | 1 | 5 |
| 1960 | 2 | 11 | -- |
| 1970 | 6 (7) | 1 (4) | 0 (1) |
| 1980 | 60 (2) | -- | -- |
| 1990 | 6 | -- | -- |
| 2000 | 11 | 4 | -- |
| 2010 | 15 | 2 | 3 |
| 2020 | 19 | -- | 1 |
Za Rakouska-Uherska se rozchází počet státem uznaných farních či filiálních obcí od počtu, který dekladovala církev; důvodem byl negativní postoj úřadů vůči Starokatolické církvi a z něj plynoucí omezení. Státem neuznané filiálky jsou započítávány mezi kazatelské stanice. Údaje za rok 1940 se vztahují jen k Protektorátu Čechy a Morava. Údaje za roky 1970 a 1980 rozlišují reálně existující obce a (v závorkách) obce existující jen formálně, v nichž neprobíhala pastorace. Institut diasporních obcí byl formalizován teprve na počátku 21. století, naopak byly zrušeny obce filiální.
Církevní zařízení
Biskupský úřad starokatolické církve pro celé Předlitavsko, respektive po roce 1920 (1924) pro Československo sídlil od roku 1896 ve Varnsdorfu v sídle tamní náboženské obce. V období vlády komunistického režimu byl však správce biskupství a od roku 1968 biskup Augustin Podolák dlouho konfinován a biskupský úřad mohl vykonávat jen v letech 1968–71. Správa církve byla tehdy fakticky přenesena do Prahy. Po roce 1989 se sice řízení církve vrátilo k demokratičtějším metodám, ne však už do Varnsdorfu, nýbrž zůstalo v Praze v nově zakoupeném biskupském sídle v ulici Na Bateriích. Formálně bylo sídlo biskupství do Prahy přeneseno v roce 1995, kdy se kostel sv. Vavřince stal katedrálou.
Spolky a jednotlivci spříznění se Starokatolickou církví vydávali v meziválečném období řadu periodik, většinu německojazyčných. Od roku 1998 církev vydává časopis Communio, který vychází pětkrát ročně.
Počet věřících
Starokatolická církev v Předlitavsku/Československu vznikla v rámci hnutí Los-von-Rom a sdružovala postupně rostoucí počet nespokojenců s dobovou podobou a praxí římskokatolické církve (jejich mnohem větší část ovšem přestoupila do evangelické církve augsburského vyznání nebo zůstala čistě formálními členy římskokatolické církve). Až na malé výjimky byla celá církev německojazyčná, proto poválečný odsun/vyhnání českých Němců vedl téměř k zániku. Církev zůstala zachována s velice malým počtem věřících, který dále snižoval demografický vývoj a spolupráce oficiálních církevních představitelů s komunistickým režimem. Negativní trend vyplývající z demografických charakteristik pokračoval i po roce 1989, zároveň se však podařilo podnítit nové zájemce o starokatolicismus, opět často z řad nespokojených římských katolíků. V posledních letech se proto úbytek věřících zastavil a církev zvolna roste; nadále přitom trvá její výrazně regionální charakter.
| sčítání lidu | církevní statistika | |
|---|---|---|
| 1880 | 4148 | -- |
| 1890 | 6565 | 9000 |
| 1900 | 11271 | 17358 |
| 1910 | 17136 | 24100 |
| 1921 | 20103 | 20253 |
| 1930 | 22544 | 22712 |
| 1940 | -- | 2267 |
| 1950 | -- | -- |
| 1960 | -- | cca *5000 |
| 1970 | -- | cca *4000 |
| 1980 | -- | cca *3000 |
| 1991 | 2725 | -- |
| 2001 | 1605 | 1700 |
| 2011 | 1736 | 2000 |
Vnitrocírkevní statistika za rok 1940 eviduje pouze členy církve na území Protektorátu Čechy a Morava, tj. jenom pražské společenství – všechny ostatní obce byly v odstoupeném pohraničí a byly sčítány v rámci německé (říšské) církve. Údaje za roky 1960–80 jsou přebírány ze zahraničních schematismů, jde přitom jen o hrubé a nepříliš spolehlivé odhady, zahrnující nadto celé území tehdejšího Československa (*).
Literatura
Robert W. CARUSO: The Old Catholic Church. Understanding the Origin, Essence, and Theology of a Church that is Unknown and Misunderstood by Many in North America. Apocryphile Press, Berkeley 2009.
Hans J. DEMMEL: Starokatolictví v rakouském mocnářství. (+ Braasch, August J.: Starokatolictví a romantismus v Rakousku). Starokatolická církev v ČR, Praha 1998.
František IŠKA: Národní církev českoslovanská. Vl. n., Praha 1900.
J. JUNGA – J. HÁJEK: Starokatolická církev v ČSR. SPVC MK ČSR, Praha 1984.
Kristina KAISEROVÁ: Konfesní myšlení českých Němců v 19. počátkem 20. století. Ve stráni, Úvaly u Prahy 2003.
Karel KOLÁČEK: Vznik a vývoj starokatolického hnutí na území severních Čech do roku 1946. L. Marek, Brno 2006.
Urs KÜRY: Starokatolická církev, její dějiny, její učení, její cíle. Starokatolická církev v ČR, Praha 1998.
C. B. MOOS: The Old Catholic Movement, Its Origins and History. S. P. C. K., London 1964 (první vydání 1948).
Miloš J. PULEC: Starokatolická církev svým o sobě. ÚCN (Synodální rada Starokatolické církve), Praha 1973.
Miloš J. PULEC: Starokatolické svatyně v Praze. Pražská obec starokatolická, Praha 1985.
Oficiální internetové stránky: http://www.starokatolici.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR