Boëthius, Anicius Manlius Severinus (JKI-K)
Boëthius, Anicius Manlius Severinus (asi 480- asi 526) Lat. filosof, spisovatel a řím. státník, zvaný „poslední Říman a první scholastik“. Po studiu v Athénách se stal poradcem na dvoře Theodoricha Velikého a konzulem (510). Později upadl v nemilost, byl uvězněn a popraven. Na rozdíl od jiných současníků měl hluboké znalosti řec. filosofie, zejm. Platona a Aristotela, mezi nimiž chtěl prokázat vzájemný soulad. Přeložil část Aristotelova Organonu (vytvořil přitom řadu nových lat. pojmů, které převzala pozdější středověká filosofie, např. substantia, persona, providentia ad.) a napsal několik komentářů k nim. Vlastními spisy z několika vědních oborů položil základy rozvoje sedmi svobodných umění (septem artes liberales). B. komentář k Porfyriovu dílu Isagoge se stal východiskem středověkého sporu o universalia; sám B. se přiklonil ke stanovisku, že universalia jsou ve smyslových jednotlivinách, poznáváme je ale bez pomoci smyslů. Cílem těchto B. snah byla latinizace řec. intelektuálního dědictví, o němž se zmiňuje již Cicero. B. proslavené dílo De consolatione philosophiae (524; čes. O útěše z filosofie, 1983) bylo napsáno ve vězení. Je ryze platonské a líčí, jak se lidská duše prostřednictvím filosofie přibližuje Bohu – cesta k němu nevede skrze Ježíše (jeho jméno není v knize vůbec zmíněno), ale skrze poznání zprostředkované filosofií. Od 8. stol. (Alkuin) patřila Consolatio k nejrozšířenějším a nejkomentovanějším knihám středověku. Výslovně inspirovala školu Gilberta z Poitiers a chartreskou školu, komentoval ji však také Tomáš Akvinský. Nejdůležitějším B. ontologickým spisem jsou Opuscula sacra (asi 520).