Církev Svatého Řehoře Osvětitele
Církev Svatého Řehoře Osvětitele
Církev svatého Řehoře Osvětitele je českou součástí Arménské apoštolské církve, jediné tzv. staré orientální církve působící v České republice. Arménští věřící v České republice začali vyvíjet společné duchovní aktivity roku 2005a následujícího roku učinili první pokuso registraci Arménské apoštolské pravoslavné církve českým státem. Podmínky registrace ovšem tehdy nebyly splněny,a tak společenství bylo registrováno až roku 2013 jako Církev Svatého Řehoře Osvětitele (bez tzv. zvláštních práv).
Historie arménského křesťanství
Česká Církev svatého Řehoře Osvětitele je spravována Patriarchálním zastoupením Arménské apoštolské církve ve Střední Evropě, které sídlí ve Vídni. Arménská apoštolská církev je jednou z pěti takzvaných starobylých východních církví. Do této skupiny vzájemně si blízkých církví (nazývaných též orientální pravoslavné církve) patří kromě Arménské apoštolské církve také Syrská pravoslavná církev, Koptská pravoslavná církev, Etiopská pravoslavná církeva Pravoslavná církev Indie (malabarská). Zvláštní postavení těchto církví v rámci křesťanstva je dáno jejich odmítnutím kánonů chalkedonského sněmu (IV. ekumenického koncilu, konaného roku 451) včetně věroučné formulace, která ve slovech „nesmíšeně, neproměnně, nerozděleněa nerozlučně“ nalezla kompromisní výpověďo dvou přirozenostech Kristových. K odmítnutí ovšem kromě náboženských důvodů vedly tyto církve zároveňi důvody politické, především snaha ohradit se vůči nárokům cařihradského patriarchátua Byzantské říše.
Kořeny Arménské apoštolské církve jsou velmi staré. Křesťanští misionáři přicházeli na území Arménie záhy po vzniku církve,a to jak z řecké Malé Asie, tak ze syrského jihu. Od 8. století jsou jako první misionáři jmenováni dokonce Ježíšovi apoštolovéa pozdější mučedníci Tadeáša Bartoloměj, ale rozhodujícím obdobím christianizace Arménů je až přelom 3.a 4. století, kdy žil Řehoř Osvětitel (sv. Grigor Lusavorič, ?260 – ?328), který kvůli nepokojům vyrůstal v kappadocké Cesarejia přijal tam křesťanství. Do Arménie se vrátil jako misionářa byl pro svou víru vězněn. Obrat v jeho misi způsobila nemoc krále Trdata III. (250–330). Po Řehořově modlitbě se totiž uzdravila přijal křesťanství. Křest krále Trdata se tradičně klade do roku 301. V následujících letech král prosadil v Arménii křesťanství: podle tradice se křest Arménů udál roku 314, ale ve skutečnosti se patrně jednalo spíšeo dlouhodobý proces. Ke stejnému roku se váže Řehořova cesta do Cesareje. Přijal tam biskupské svěcenía byl kappadockým exarchou jmenován všeobecným (řecky: katholikos) pověřencem pro Arménii. Ačkoli na přesné dataci událostí není shoda, Arménie byla každopádně první zemí, kde se křesťanství stalo státním náboženstvíma kde vznikla nejstarší národní církev.I další biskupové v jejím čele nesou titul „katolikos“.
Mezi nimi vynikl Řehořův pravnuka šestý katolikos Nerses Veliký (+373). Promyšleně zorganizoval, reformovala posílil církev, byl ale kvůli své kritice dvorských mravů otrávena předčasně zemřel. Jeho syn, Izák Veliký (+438) se stal posledním katolikem z Řehořova rodu. Byl zároveň prvním, při jehož jmenování nebyl vyžádán souhlas kappadockého metropolity. Arménská církev tak učinila první krok ke svému osamostatnění vůči cařihradskému patriarchátu. V Izákově době vytvořil vzdělaný mnicha církevní učitel (vardapet) Mesrop Maštoc (?350–439) arménskou abecedu. Vznikla kolem něho skupina překladatelů Bible; byla přeložena nejprve ze syrské verze (z Pešity) kolem roku 410a její druhý překlad do arménštiny byl pořízen z řeckých rukopisů mezi lety 433a 436. Překlady Bible podnítily velký rozvoj arménské kultury: byla přeložena další díla křesťanské literatury včetně spisů Jana Zlatoústého (349–407)a roku 439 vznikla arménská liturgie.
Tato doba byla zároveň poznamenána stálými boji mezi Persiía Byzantskou říšía roztržením Arménie mezi tyto mocnosti. V důsledku válek bylo katolikovo sídlo přeneseno od jezera Van do města Vagharšapat, přejmenovaného na Ečmiadzin (což znamená „Jednorozený sestoupil“) na památku údajného vidění Řehoře Osvětitele. Také postupné osamostatňování arménského katolikátu, které vyvrcholilo roku 429 úplným přerušením kontaktů s kappadockým exarchou, bylo způsobeno ovládnutím velké části Arménie Peršany. Z politických důvodů se arménští biskupové neúčastnili ani čtvrtého ekumenického koncilu v Chalkedonu roku 451. Toho roku totiž v Arménii vypuklo neúspěšné povstání proti Peršanům, kteří chtěli prosadit mazdaismus (zoroastrismus). Arméni v tomto povstání marně čekali pomoc ze strany Byzantské říšea jejich zklamání bylo možná jedním z důvodů, proč arménská církev odmítla chalkedonský koncil včetně kánonů odsuzujících monofyzitismus.
Během 6. století se arménská církev cařihradskému patriarchátu nadále vzdalovala,i když to pro ni znamenalo rozchod s gruzínskou církví, která usnesení chalkedonského koncilu na začátku 7. století naopak přijala. Pod správou arabských muslimů od osmého století byla Arménii ponechána značná míra samostatnostia církev se mohla dále rozvíjet. Spolu s ní dosahoval značné kulturní vyspělostii arménský národ. Již od sedmého století sídlili arménští biskupové také v Jeruzalémě (později s titulem patriarchů)a pečovalio tamní arménskou diasporua poutníky do Svaté země.
Rozchod s cařihradským patriarchátem kvůli rozdílnému postoji vůči chalkedonskému koncilu neznamenal přerušení kulturní výměny. Příležitostně, například za patriarchy Fotia (820–891), byla dokonce vedena jednánío sjednocení arménské církves cařihradským patriarchátem. Nejblíže bylo sjednocení během 11. století, kdy se Byzantská říše rozšířila na arménské územía kdy cařihradský patriarchát světil pro toto území biskupy, kteří závěry chalkedonského koncilu přijímali. Tento nátlak ale po porážce Byzantinců Turky roku 1072 ustal. Aktivní ve snaze sblížit se s cařihradským patriarchátem byli ve 12. století zase arménští katolikové. Ve 13.a 14. století se ovšem v důsledku křížových výprav arménská církev ocitla pod vlivem římské církvea Arménie pod vlivem latinské kultury. V této době má kořeny arménská církev sjednocená s Římem, která se roku 1843 institucionalizovala jako Arménská katolická církev. Její patriarchát je v libanonském Bejrútua v současnosti ji tvoří asi 100 tisíc římských katolíků.
Tradiční sídlo arménského katolikátuv Ečmiadzinu se několikrát změnilo v závislosti na politických okolnostech. V důsledku postup Turků bylo roku 1292 přeneseno do kilíkijského města Sis (v současnosti Kozan v Turecku). Tamní koncil roku 1307 učinil ve snazeo uniis římskokatolickou církví velké ústupky,a toi navzdory nesouhlasu části arménské církve. Proti unii s Římem se nejprve postavil jeruzalémský arménský patriarchát. Vážná roztržka v arménské církvi pak nastala kvůli souhlasu s unií, který vyjádřila delegace siského katolikátu na florentském koncilu západní církve roku 1439. V reakci na to obnovili odpůrci unie roku 1441 katolikát v Ečmiadzinu. V dalších staletích ztrácel katolikát v Sisu význama po roce 1921 – v poslední fázi genocidy Arménů v Turecku – emigroval kilíkijský katolikos do Libanonua své sídlo přenesl do monastýru v libanonském městě Antelias.
Naproti tomu katolikát v Ečmiadzinu získával po pádu Byzantské říše roku 1453 na významua postupně byli jeho katolikové stále více uznáváni za reprezentanty všech Arménůi v diaspoře. Těžkým obdobím procházela arménská církev po nastolení vlády komunistů v roce 1920a po připojení Arménie k Sovětskému svazuo dva roky později. Postihl ji útlak, konfiskace majetkua zákazy činnosti. V době prvního, nejtěžšího pronásledování byl komunisty zavražděn katolikos Choren I. Arménský (1873–1938). K oživení církve došlo po roce 1955 za katolika Vazgena I. (1908–1994). V současné Arménii má Arménská apoštolská církev privilegované postavení, garantované od roku 2005 dokoncei ústavou. Vzhledem k tomu, že za součást církve se podle odhadů považuje 90 %, nebo snad až 95 % Arménů,i vzhledem k politické situaci v regionu je to pochopitelné, ale z hlediska náboženských menšina ochrany lidských práva svobod je tento stav problematický.V současné době se Arménská apoštolská církev stará asio 6–8 miliónů věřících.
Religionistická charakteristika Arménské apoštolské církve
Arménská apoštolská církev patří k takzvanému starému východnímu křesťanství, odlišnému od pravoslavíi od západokřesťanských forem. Po kontaktech se Západem zůstaly spíše pouze stopy především v liturgii. Její věroučnýa liturgický profil je dán nikajsko-cařihradským vyznáním víry, kánony prvních tří ekumenických koncilůa svatou tradicí.
Křesťanskou víru Arménská apoštolská církev formuluje tak, jak ji vymezily koncily v Nikaji (roku 325), v Cařihradě (roku 381)a Efezu (roku 431); odmítá tedy nestoriánství, zavržené efezským koncilem. Odsouzení monofyzitismu, k němuž došlo na koncilu chalkedonském, ovšem nepřijímá. Jako takzvaná předchalkedonská církev bývá jinými křesťany podezírána z monofyzitismua některá vyjádření katolikůa dalších teologů, pronesená hlavně v 6.a 7. století patrně též pod vlivem politické situace, by takovou pozici mohla naznačovat. Ve skutečnosti ovšem Arménská apoštolská církev považuje monofyzitismus za herezi. Blízká je jí formulace Cyrila Alexandrijského (376–444), která zdůrazňuje jednotu Kristovy osoby, v níž jsou božstvía lidství sjednoceny. Namísto monofyzitismu, který rozeznává pouze jedinou přirozenost Kristovu, se stanovisko Arménské apoštolské církve (a dalších takzvaných starobylých východních církví) označuje spíše jako miafyzitismus, čímž je myšlena víra v jednu (sjednocenou) Kristovu přirozenost. Namísto účasti ve sporuo pojetí Kristových přirozeností ovšem církev dává přednost staršíma jednodušším formulacím, které ponechávají více prostoru pro tajemství víry. To se ostatně týkái otázky filioque (víceo ní v kapitole Pravoslavná církev).
V liturgii jsou patrné kořeny v tradici církve kappadocké, z níž arménská církev vyrostla,a základní bohoslužebný rámec je tedy stejný jako v pravoslavných církvích. Na vzniku specifické arménské liturgie se podíleli Řehoř, Nersesa Mesrop ve 4.a 5. stoletía její současná podoba pochází z doby od poloviny 10. do poloviny 12. století.V liturgii je však možné nalézti méně podstatné prvky, ovlivněné křesťanským Západem, například některé součásti liturgických oděvů nebo používání nekvašeného chlebaa neředěného vína při eucharistii. Podobně jako pravoslavné církve neužívá ani Arménská apoštolská církev k popisu eucharistie výraz „transsubstanciace“, nýbrž dává přednost pohledu, že materiální elementy používané při eucharistii zůstávají,i když získávají novou funkcia novou moc. Na rozdíl od pravoslaví bývá v chrámech prostá oponaa nikoli ikonostas. Bohoslužebným jazykem je klasická arménština, takzvaný grabar.
Kromě svaté liturgie se konajíi další bohoslužby. Mezi svatými má hlavní místo Řehoř Osvětitel, který je zároveň považován za patrona Arménů. Ačkoli umělecká tvorba Arménů je velmi bohatá (slavné jsou zvláště arménské fresky či iluminované rukopisy), ikony mají v duchovním životě podstatně menší úlohu než v pravoslavných církvích. Mezi monastýry se zvláštní úctě se těší monastýr svatého Řehoře Osvětitele v Ečmiadzinua antelijský monastýrv Libanonu, který slouží jako rezidence kilíkijského katolika. Podobně jako v pravoslavných církvích vycházejí klášterní pravidla z Basileia Velikého (330–379). Hlavním účelem klášterního života je budování prosté, až asketické zbožnosti, ale některé monastýry jsou zaměřenyi na sociální pomoca hlavně náboženské vzdělávání.
Pojetí sedmi svátostí (tajemství) – křtu, myropomazání, eucharistie, pokání, takzvaného rukopoloženík vysvěcení, svátosti manželstvía pomazání nemocných – je velmi blízké pravoslavným křesťanům. Pomazání nemocných je vyhrazeno nositelům tří vyšších svěcení: kněžím, biskupůma katolikům. Kněží fakticky tvoří dvě kategorie: vardapetové jsou vzdělaní, svobodnía volí se z nich biskupové, zatímco ostatní kněží mohou být ženatí, pokud do manželství vstoupili před vysvěcením diakonema pokud si nezvolí život v klášteře. Nižší, diakonské (jáhenské) svěcení bylo v minulosti udělováno mniškáma tento obyčej se v posledních desetiletích obnovuje.
Nejvyššími představiteli Arménské apoštolské církve jsou dva katolikovéa dva patriarchové; tyto čtyři osobnosti mají jurisdikci nad všemi věřícími této církve ve světě. Jeruzalémský patriarcha nad Armény v Izraelia Jordánsku, cařihradský patriarcha nad Armény v Tureckua na Krétě, kilíkijský katolikos nad Armény v Sýrii, Libanonu, Iránu, Řeckua některých diecézích ve Spojených státecha katolikos v Ečmiadzinu nad Armény v Arménii, v Náhorním Karabachua v ostatní cizině. Ačkoli katolikové jsou si formálně rovni, katolikos v Ečmiadzinu má čestný primáta nazývá se vrchní patriarchaa katolikos všech Arménů. Pro Arménskou apoštolskou církev je charakteristická úzká spolupráce kněžía laiků na všech úrovních: ve farnostechi eparchiích bývají ustanoveny laické radya laikové se podílejíi na ordinaci kněžía volbě biskupů.
Poslední tři katolikové Arménské apoštolské církve mají – zdá se – pozitivní vztah k rozvíjení kontaktů mezi církvemi. Katolikos Vazgen I. se roku 1956 setkals canterburským arcibiskupem anglikánské církvea roku 1970s papežem Pavlem VI. Mezitím (roku 1962) se Arménská apoštolská církev stala členem Světové rady církvía její současný katolikos Karekin II. (*1951) byl roku 2014 zvolen jedním z jejích osmi prezidentů. Je přirozené, že nejbližší vztahy má Arménská apoštolská církev s dalšími starobylými východními církvemi: užší spolupráci navázala se Syrskou pravoslavnou církví, Koptskou pravoslavnou církvía Etiopskou pravoslavnou církví na setkání v Addis Abebě roku 1965. Spolu s nimi se účastní rozhovorů s pravoslavnými církvemi. Současný katolikos Karekin II. (zvolen byl roku 1999) navštívil roku 2000 Vatikána papež Jan Pavel II. mu předal ostatky Řehoře Osvětitele. Následujícího roku se papež zúčastnil v Ečmiadzinu oslav výročí 1700 let od uznání křesťanství za státní náboženství Arménie.
Arménští křesťanév českých zemích
Migrace arménských křesťanů do evropských zemí či Spojených států, k níž docházelo v raném novověku,v 19. stoletía především na počátku 20. století v důsledku jejich genocidy, české země prakticky nezasáhla. Třebaže starší sčítání lidu tyto věřící evidovaly, stejně jako členy uniatské arménskokatolické církve, jednalo se jeno jednotlivce, přicházející nejčastěji z východních oblastí habsburské monarchie, kde již od středověku nebo raného novověku žily komunity arménských křesťanů. Žádná církevní organizace Arménské apoštolské církve, ani jiné staré orientální církve, však v českých zemích neexistovala.Z téhož důvodu bylo při přípravě sčítání lidu v roce 1930 (a ve všech následujících censech) od samostatné evidence arménských křesťanů upuštěno, zatímco uniaté byli (v roce 1930) sčítáni spolu s řeckými katolíky.
Teprve novodobá imigrace Arménů z Arméniei odjinud vedla v roce 2005 Arménskou apoštolskou církev k vyslání archimandrity Barsegha Pilavchyana, který začal působit jako duchovní pastýř pro Českou republiku, Slovenskoa Maďarsko. Následujícího roku církev (jakožto Arménská apoštolská pravoslavná církev) požádala ministerstvo kulturyo registraci, která jí ovšem nebyla udělena. K církevní registraci pod názvem Církev Svatého Řehoře Osvětitele, došlo až v březnu 2013. Církev přitom sdružuje především imigranty do České republikya její činnost nepřekračuje duchovní službu těmto osobám.
Organizace církve
Církev svatého Řehoře Osvětitele sídlí v Prazev pronajatých prostorách, bohoslužby koná jednou měsíčně v propůjčeném římskokatolickém kostele – zprvuu sv. Jiljí v Husově ulici, od roku 2015u sv. Ducha.
Počet věřících
Zatímco rakouskái první československé sčítání lidu členy Arménské apoštolské církve evidovala, primárně z mezinárodněpolitických důvodů (jednalo se častoo cizincea církev v českých zemích neměla žádnou organizaci), další censy od toho z důvodu nízkého počtu věřících upustily. V současnosti může jít nanejvýšo stovky věřících, převážně imigranty z Arménie nebo dalších oblastí, kde církev působí.
| sčítání lidu | |
|---|---|
| 1880 | 24 |
| 1890 | 89 |
| 1900 | 21 |
| 1910 | 9 |
| 1921 | 139 |
| 1930 | -- |
| 1940 | -- |
| 1950 | -- |
| 1960 | -- |
| 1970 | -- |
| 1980 | -- |
| 1991 | -- |
| 2001 | -- |
| 2011 | -- |
Literatura
Edward G. FARRUGIA: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2008.
Arcibiskup KRYŠTOF (Radim PULEC): Orientální pravoslavné církve. Prešovská univerzita v Prešove, Prešov 2004.
John Anthony McGUCKIN (ed.): The Concise Encyclopedia of Orthodox Christianity. Wiley – Blackwell, Chichester 2014.
Vrej Nerses NERSESSIAN: Armenian Christianity. Pp. 23–46 in Ken Parry (ed.): The Blackwell Companion to Eastern Christianity. Wiley – Blackwell, Chichester 2010.
František POLÁŠEK: Východní křesťanské církve (ortodoxnía katolické). Matice cyrilometodějská, Olomouc 2002.
Církev nemá oficiální internetové stránky.
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR
Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek