Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny

Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny

Náboženská společnost s oficiálním názvem „Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, hnutí Hare Krišna“ je českou součástí svě­tově rozšířené organizace, která vznikla v důsledku šíření indické tradice gaudíj­ského višnuismu na Západ. Od roku 1965, kdy misionář této tradice Bhaktivédánta svámí Prabhupáda dorazil do Spojených států, pronikla tato náboženská společnost nejen do západních zemí, ale její úspěch překročil i hranice pro­storu, který je obvykle chápán jako Západ. Ačkoli se nejedná o největší společenství založené na indické tradici u nás, podařilo se mu proniknout do povědomí široké ve­řejnosti tak, že se pro velkou část z ní stalo reprezentantem indické kultury a náboženství. Českou státní registraci (bez tzv. zvláštních práv) získala tato náboženská společnost v roce 2002.

Historie uctívání Kršny a gaudíjského višnuismu

Indický bůh Kršna (přepis sanskrtského jména, ekvivalentní transliterací z novoindických jazyků je Krišna; členové hnutí Hare Krišna preferují novoindický přepis) se v nejstarším indickém písemnictví – ve védách – vyskytuje jen vel­mi okrajově. Je ale hlavní postavou Bhagavadgíty („Písně vznešeného“), nejznámější čás­ti eposu Mahábhárata („Velký boj Bharatovců“), který vznikal ve staletích před přelo­mem našeho letopočtu a po něm. Jedná se zároveň o patrně nejoblíbenější náboženskou skladbu Indů. Bůh Kršna v ní poskytuje autoritativní poučení o mnoha základních prv­cích indických náboženských tradic. Kršna je také oblíbeným hrdinou purán („sta­rých vyprávění“) v ještě mladší vrstvě in­dické náboženské literatury, jejíž převažují­cím obsahem jsou příběhy. Zvláště nejmladší a nejslavnější z 18 klasických purán, Bhá­gavatapurána („purána Vznešeného“, rozumí se boha Višnua) z asi 10. století našeho letopočtu, obsahuje mnoho příběhů o Kršnovi, v nichž toto božstvo vystupuje jako ochránce, ale také jako milováníhodné dítě a přitažlivý milenec. Višnuisté, příslušníci jedné ze tří hlavních indických náboženských tradic, považují Kršnu za osmého avatára („sestou­pení“) boha Višnua.

Višnuismus má mnoho směrů; jeden z nich, v rámci celé Indie spíše okrajový, se vyvinul v západním Bengálsku a získal jméno podle tamějšího kraje Gauda „gaudíjský višnuis­mus“ (nebo též „bengálský“). Tantrická tradice, která byla na začátku druhého tisíciletí našeho letopočtu v Bengálsku obzvláště silná a v níž jde o překonání dualit tohoto světa například také sexuálním stykem, ovlivnila tamní višnuismus tak, že si obzvláště cenil erotických příběhů o vztahu Kršny a jeho milenky Rádhy. Tento nelegitimní vztah bož­ského avatára a krásné pastýřky byl také výrazem překračování náboženských a spole­čenských norem a konvencí, které je pro tantrickou tradici velmi charakteristické.

V této tradici gaudíjského višnuismu byl roku 1510 zasvěcen Čaitanja (1486–1534) a při zasvěcení obdržel mantru Haré Krišna. Ačkoli se stal vynikajícím učencem, rozhodl se náhle pro život cestujícího kazatele. Jeho kázání obsahovala hlavní myšlenku, že správ­ným projevem zbožnosti v tomto věku, který je nejhorší ze čtyř stále se opakujících velmi dlouhých období a který se nazývá kalijuga, je oddanost jedinému Bohu, Krišno­vi. Ta se má projevit láskou, jež se milovanému Krišnovi oddává se stejnou intenzitou, jako se oddávala Rádha, a jež má oddanému přinášet stejnou radost, jaké se těšila Rádha ve svém mileneckém vztahu. Cílem usilování člověka tak není poznání, ale láskyplná, oddaná a nesobecký služba Bohu.

Jako metodu, která ve věku kalijugy nejlépe rozvíjí láskyplnou oddanost k Bohu (bhak­ti) doporučoval Čaitanja recitaci (džapu) posvátných slov (manter), zpěv a případně i tanec na základě hudebního doprovodu tohoto zpěvu. Recitována a zpívána mají být jména Boha Krišny, texty o jeho činech, a hlavně velká mantra (mahámantra), sestá­vající ze 16 slov: „Haré Krišna, Haré Krišna, Krišna Krišna, Haré Haré, Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Rá­ma, Haré Haré“. Tato mahámantra Haré Krišna oslavuje Boha Krišnu, jeho energii (há­ra) a jeho věčného společníka Rámu. Energie těchto božích jmen mají být totožné se sa­mým Krišnou, a jejich recitace či zpěv tak sjednocují oddaného (bhak­tu) s jeho Bohem. Skupinový zpěv a tanec (sankírtan) tak umožňuje oddaným proží­vat extatické stavy ponoření do boží energie či sjednocení v boží lásce. Tato metoda je přístupná všem a Čaitanja jejím zvěstováním odvážně překonával náboženské a spole­čenské (kastovní) bariéry mezi Indy.

Čaitanja cestoval se svým poselstvím po celé Indii a založil tak úspěšné a mohutné hnutí; jeho centrem se stal kraj kolem měst Mathury (kde se Krišna narodil jako lidský avatár Višnua) a Vrindávanu (kde Krišna pobýval) v dnešním státě Uttarpradéši. Po dvou staletích úspěšného šíření prošlo Čaitanjovo hnutí úpadkem a od 19. století obnovou, jejímž vyvrcholením bylo působení Bengálce Bhaktisiddhánty Sarasvatího (1874–1937). Jako nástroj obnovy založil Sara­svatí roku 1920 organizaci Gaudíja math („gaudíjský klášter“) a roku 1922 se setkal s absolventem vysoké školy a začínajícím obchodníkem Abhajem Čaranem De (1896–1977), pozdějším zakladatelem Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny.

Abhaj Čaran De se zapojil do Gaudíja mathu a na Sarasvatího výzvu začal do angličtiny překládat texty důležité pro čaitanjovský gaudíjský višnuismus a vydávat časopis Ná­vrat k Bohu. Z jeho překladů je nejdůležitější Bhagavadgíta taková, jaká je (1968) a Bhágavatapurána, přeložená s názvem Šrímad Bhágavatam (1972–77). Roku 1959 mohl opustit světské zaměstnání a činnosti a pod jménem Bhaktivédanta svámí se věnoval pouze překladům a kaza­telství. Roku 1965 přesídlil do Spojených států a svými přednáškami a sankírtany se svými prvními následovníky oslovil americkou veřejnost, především kontrakulturní hnutí hippies. O rok později založil s prvními západními oddanými Krišny v New Yorku Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, známou nejen pod zkratkou ISKCON (International Society for Krishna Conciousness), ale hlavně jako hnutí Hare Krišna. Roku 1968 přijal titul Prabhupáda, pod nímž je od té doby nejvíce znám. Tento titul odkazuje k úctyhodné duchovní pokročilosti gurua a jeho význam se vykládá jako „Ten, jež sedí u lotosových nohou Pána“.

Ve Spojených státech a později i v dalších západních zemích vznikaly chrámy, zeměděl­ské farmy, restaurace a další střediska nově se šířícího hnutí Haré Krišna. Pro správu rozrůstajícího se společenství vznikla roku 1970 Správní komise (GBC). Před smrtí roku 1977 Prabhupáda ustanovil jedenáct guruů, odpovědných za vedení oddaných na urči­tém území (v tzv. zóně). Přesto se organizace po Prabhupádově smrti ocitla ve zmatcích a sporech ve vedení, které provázelo i selhávání guruů a jejich mravní, někdy dokonce krimi­nální poklesky. Situace se uklidnila na začátku nového tisíciletí až po odeznění skandálů kvůli způsobu výchovy a vzdělávání dětí, které oddaní Krišny svěřovali do tzv. gurukul a kde některé z nich trpěly týráním a zneužíváním. Ale i v nesnadných dobách hnutí rostlo a šířilo se do dalších zemí.

Religionistická charakteristika hnutí Hare Krišna

Náboženské přesvědčení členů hnutí Hare Krišna je monoteistické: Krišna je původcem a vládcem všeho a ostatní bohové uctívaní v jiných indických tradicích jsou vlastně jen polobozi, kteří jsou různým způsobem zapojeni do služby jedinému Bohu – Krišnovi (postavení Krišny jako jediného Boha vyznačujeme v tomto textu iniciálou ve slově „bůh“). Věčnou, nezničitelnou částí Boha je i každá lidská duše; ta ovšem kdysi padla do hmoty a je zajata v koloběhu převtělování (reinkarnace), dokud si neuvědomí svůj původ a svoje poslání být věčnou služebnicí Boha. Uvědomění si vlastní podstaty jako duše sloužící Bohu Krišnovi je proto nejdůležitějším úkolem oddaného.

O Bohu a o účelu své nynější inkarnace oddaní čtou v posvátných knihách, hlavně v BhagavadgítěŠrímad Bhága­vatamu, a poslouchají kázání, která vycházejí obvykle také z těchto knih. Vzor oddanosti nachá­zejí v Čaitanjově životopise (Šrí Čaitanja-čaritá­mrita), sepsaném kolem roku 1557 Kriš­nadásem Kavirádžem. Také tento spis Prabhupá­da edičně připravil a komentoval. Prab­hupádových textů ostatně vydalo hnutí Hare Krišna desítky (hlavně v mezinárodním nakladatelství Bhaktivedanta Book Trust, BBT); k velmi bohaté publi­kační činnosti patří i časopis ISKCON Communications Journal, na­učné knihy dalších odda­ných, propagační a misijní publikace, ale i kuchařky apod. Po­uliční prodej knih patří k hlavním zdrojům, jimiž je hnutí financováno.

Prabhupáda přinesl na Západ autentickou tradici pocházející od Čaitanji, ale kvůli situa­ci svých západních žáků ji doplnil dvěma významnými příkazy. Jednak určil minimální denní počet džapování mahámantry na 16 kol mály (růžence o 108 kuličkách), přičemž každá kulička růžence znamená jednu mahámantru. Druhý příkaz reagoval na dosavadní život­ní styl Prabhupádových prvních stoupenců tím, že stanovoval tzv. čtyři regulativní prin­cipy. Ty zakazují jedení masa a vajec, přijímání omamných látek, nedovolený pohlavní styk a ha­zard. Namísto pohlavního života, který je dovolen jen v manželství za účelem zplození potomka, Prabhupáda silně doporučoval celibát.

Oddaná služba Krišnovi podle Prabhupády vyžaduje celodenní plné nasazení. Proto také Prabhupáda předpokládal, že jeho stoupenci budou žít v komunitách při chrámech, zemědělských farmách a vegetariánských restauracích. Podobně jako jeho ideál celibátu se i tento ideál ukázal jako neudržitelný: jeho stoupenci v současnosti žijí v drtivé větši­ně v manželství a vydělávají si na živobytí mimo komunitu. Přesto se snaží dodržovat čtyři regulativní principy a zvláštní důraz kladou na přípravu a konzumaci pokrmů. Příprava jídla je totiž sama bohoslužbou s řadou závazných pravidel a pokrm, který takto vznikne, má být nejprve nabídnut Krišnovi. Ten do něj vstoupí a prodchne ho, takže konzumace takto posvěce­ného jídla způsobuje duchovní pokrok. Také proto oddaní Krišny provozují vegetarián­ské restaurace a rozvíjejí řadu potravinářských projektů (pekařskou výrobu, výrobu těstovin a sušených trvanlivých potravin, výrobu mouky, medu a dalších zemědělských produktů v bio-kvalitě apod.). Spíše misijní než výdělečný charakter projektů podtrhuje to, že oddaní často nabízejí jídlo i na ulicích za dobrovolný příspěvek a rozdávají jídlo zdar­ma v programu Jídlo pro život (Food for Life), za jehož počátek se považuje iniciativa zakladatele hnutí na Západě Šríly Prábhupády roku 1966 v New Yorku.

V centru náboženského života oddaného stojí obřady. V komunitách se konají nejméně dvakrát denně v chrámové místnosti a oddaní žijící mimo komunitu se jich účastní podle svých možností. V chrámové místnosti je oltář se sochou Krišny obvykle v doprovodu některé jeho další manifestace nebo jeho společníků. Kromě toho bývají na oltáři i zpo­dobnění významných učitelů v posloupnosti od Čaitanji. Prabhupádovi ovšem bývá vy­hrazen jiný oltář určený pro uctívání duchovního učitele. Třikrát denně je Krišnovi před jeho oltářem obětováno jídlo a je v obřadu árati uctíván prostřednictvím pěti elementů: vzduchu (von­nými tyčinkami), prostoru (ovíváním vějířem), ohně, vody a země (květi­nou). Jednou denně je prováděn obřad mytí božstev (abhišék). Obřady provádí oddaný, který je k tomu vyškolen a určen; ve veřejných částech se účastní i ostatní zpěvem man­ter (hlavně mahámantry) a duchovních písní (bhadžanů), hrou na hudební nástroje a tancem. Jednou denně a zvláště o svátcích bývá pronášeno kázání. Na svátky je náboženský rok oddaných poměrně bohatý; předcházejí jim posty a bývají pak slaveny též hostinou; půst se kromě toho drží dvakrát měsíčně.

Hnutí Haré Krišna vzniklo misií a je samo horlivě misijní, takže se často prezentuje na veřejnos­ti. Jedinečným místem setkání s veřejností jsou již zmíněné restaurace, často s názvem Góvinda („držitel krav“, rozumí se Krišna, méně často „Balaráma“ podle legendárního Krišnova staršího bratra.). Na ulicích jsou viditelné sankírtany, průvo­dy zpívajících a tančících oddaných, mimo města jsou pořádány průvody oddaných (pa­dajátry), doprovázejících vůz s božstvy (obvykle tažený voli). Oddaní při nich putují od obce k obci, pořádají veřejná kázání, programy pro děti, rozdávají jídlo a knihy za dobrovolný příspěvek apod. Jak je zmíněno výše, jídlo a knihy tímto způsobem distribuují i jednotliví oddaní (někdy ve dvojicích) v ulicích měst. V chrámech a dalších střediscích bývají veřejné programy. Zájemci mohou být osloveni i hudebními skupinami oddaných, ekologickými či humanitárními projekty apod.

Hnutí Hare Krišna v České republice

První povědomí o uctívání Krišny v hnutí Hare Krišna přinesly veřejnosti v bývalém Československu ozvuky kultury beatniků a hippies na konci šedesátých let či spíše až v následující dekádě. Několik západních oddaných Krišny zde v sedmdesátých letech tajně kázalo po bytech. Československá policie několikrát proti skupi­nám oddaných zasáhla (poprvé roku 1977). Dalším krokem k šíření vědomí Krišny byla konverze několika Čechů ve Švédsku a jejich překlady základních textů (včetně Prabhu­pádovy verze Bhagavadgíty) do češtiny. Tyto knihy pak byly pašovány do Českosloven­ska. Jeden z překladatelů, duchovním jménem Turija dás (* 1952), vytvořil síť kontaktů, z níž postupně vznikalo společenství oddaných a působilo skrytě v obavách z represí ze strany komunistického re­žimu. První pokus založit komunitu oddaných se odehrál roku 1988 v Lanšperku u Ústí nad Orlicí. Společenská změna roku 1989 ale tento pokus ukončila.

Po obnovení občanských svobod se oddaným roku 1990 podařilo koupit statek v blíz­kosti obce Chotý­šany na Benešovsku a vytvořit v něm zemědělskou komunitu s názvem Ekologická farma Krišnův dvůr. V téže době vznikla první komunita v Praze v Libni a postupně začala provozovat první restauraci Góvinda (otevřena byla roku 1992). Další Góvindy postupně vznikly v Praze na Novém Městě (1995), v Olomouci a v Benešově; podobný účel jako Góvindy má i restaurace Balarama v Praze na Vinohradech. Roku 1991 vznikl chrám v Praze a zároveň misijní organizace Centrum pro védská studia, ale roku 2010 se chrám přestěhoval a vytvořil v Lužcích (okr. Beroun) Centrum pro védská studia Šrí Šrí Nitái Návadvípačandra mandir. Nový chrámový prostor s malou komunitou (Harinam mandir) vznikl v Praze v Libni roku 2013. Chrám Čakra vytvořili čeští oddaní roku 1999 v Lutotíně na Prostějovsku, v Brně vzniklo centrum Prabhupád Bhavan a ve Fulneku (s působností na severní Moravě a v českém Slezsku) Šrí Hari Dhám, jeho působnost se ale čím dál více přesouvá do Ostravy. Několik rodin oddaných bydlících blízko sebe v Nových Sadech u Vyškova vytváří od roku 2001 komunitní centrum Nava Nandagram a stále rozšiřují výrobnu produktů zdravé výživy Damodara. Další ekologickou farmu s názvem Nava Gókula v obci Skavsko začali oddaní budovat roku 2015.

Kromě sankírtanů ve větších městech a téměř každoročních padajáter vešlo hnutí Hare Krišna do povědomí veřejnosti i mohutnými festivaly rathajátra („slavnosti vozů“); první z nich se konal roku 2007 v Brně, od následujícího roku se konají v Praze. Časopis Náma-Hatta vychází od roku 1997. Roku 2002 byla Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, hnutí Hare Krišna, registro­vána Ministerstvem kultury jako náboženská společnost. V jejím vedoucím orgánu (Národní radě) pracují oddaní z první české generace: představený Krišnova dvora Varnášrama dás (Václav Lichtág, *1970), chrámový prezident v Praze a následně v Lužcích Narakriti dás (Nenad Nejkov, *1965), vedoucí misijního centra Šrí Hari Dhám v Ostravě Ašvahari dás (Aleš Junga, *1965); dlouholetým tiskovým mluvčím a statutárním zástupcem společnosti byl Trilokátma dás (Antonín Valer, *1960), nyní misionář v zahraničí.

Organizace církve

Hnutí Hare Krišna tvoří světovou jednotu, v jejímž čele po smrti zakladatele stojí kolektivní správní rada (Governing Body Commission, GBC), která se schází nejméně jednou ročně. Členství v radě je doživotní (může však zaniknout vyloučením) a vzniká kooptací stávajícími členy (původní složení přitom určil Šríla Prabhupáda); v současnosti má rada 36 členů. Jednotliví členové rady odpovídají za správu oblastí (zón), kterých je v současnosti čtrnáct. Samostatnou zónu, do níž patří i Česká republika, tvoří Evropa.

Centra a další církevní zařízení

V České republice v současnosti působí sedm center hnutí Hare Krišna, některá z nich mají podobu komunitních společenství klášterního typu, jiná slouží především jako místo setkávání, meditací a duchovních cvičení, respektive i přednáškám a dalším formám misie. Příjmy hnutí Hare Krišna pramení především z vlastní podnikatelské činnosti – vydávání knih a provozování vegetariánských restaurací. Takové restaurace jsou v současnosti v České republice v provozu čtyři. Národní ústředí sídlilo původně v Praze, od roku 2010 v Lužcích na Berounsku.

Vedle center a společenství hlásících se k Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny působí v České republice jako jednotlivci i neregistrovaná náboženská společenství také další oddaní Krišny, vesměs z hnutí z různých důvodů vyloučení.

Počet věřících

K Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny se ještě před její oficiální státní registrací v rámci sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo 294 občanů, o deset let později (2011) se tento počet zvětšil na 673. Jejich větší počty jsou tradičně záležitostí velkoměst a jejich okolí, především Prahy a Brna, nověji také Ostravy a Olomouce. Samotná náboženská společnost počet svých členů nezveřejňuje.

Literatura

ASVAHARI DÁS: Historie hnutí Hare Krišna v Československu 1896–1989. Archiv hnutí Hare Krišna Česká republika 2017.
Martin FÁREK: „Gurukula jako zkouška. Ohlédnutí za úsilím založit školu hnutí Haré Kršna.“ Dingir 4, 2001, 2, s. 20–22.
Martin FÁREK: Haré Kršna v západním světě. Setkání dvou myšlenkových tradic. Univerzita Pardubice, Pardubice 2004.
Martin FÁREK: „A. Č. Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda – misionář a teolog oddanosti ke Kršnovi.“ Dingir 10, 2007, 1, s. 8–11.
Martin FÁREK: „O důležitosti gurua. Rozhovory s Krišnovými oddanými mimo ISKCON.“ Dingir 10, 2007, 1, s. 21–23.
Martin FÁREK: Hnutí Haré Kršna. Institucionalizace alternativního náboženství. Karolinum, Praha 2008.
Milan FUJDA – Dušan LUŽNÝ: Oddaní Kršny. hnutí Haré Kršna v pohledu sociálních věd. Západočeská univerzita, Plzeň 2010.
Jaroslav KLEPAL: „Kršnovy každodenní intervence.“ Dingir 10, 2007, 1, s. 11–13.
Miloš MRÁZEK: Děti modrého boha. Tradice a současnost hnutí Haré Kršna. Dingir, Praha 2000.
A. Č. Bhaktivédanta Swami PRABHUPÁDA: Bhagavadgíta: taková jaká je s původními sanskrtskými texty, přepisem do latinského písma, českými synonymy, překlady a podrobnými výklady. Bhaktivedanta Book Trust, Praha 1991.
A. Č. Bhaktivédanta Swami PRABHUPÁDA: Nektar oddanosti. Úplná věda bhakti-jógy. Bhaktivedanta Book Trust, Praha 1992.
A. Č. Bhaktivédanta Swami PRABHUPÁDA: Mezi životem a smrtí. Tajemství reinkarnace a cesta k dokonalosti. Švédsko 1995.
A. Č. Bhaktivédanta Swami PRABHUPÁDA: Śrīmad Bhāgavatam: s původními sanskrtskými texty, přepisem do latinského písma, českými synonymy, překlady a podrobnými výklady. Bhaktivedanta Book Trust, Praha 2006.
A. Č. Bhaktivédanta Swami PRABHUPÁDA: Vědecké poznání duše. Provozování jógy v tomto věku. Bhaktivedanta Book Trust, Praha 2012.
Jitka SCHLICHTSOVÁ: „Souhrn aktivit českého společenství oddaných Krišny.“ Náboženský infoservis (online) 28. 10. 2017.
Jitka SCHLICHTSOVÁ: „Lanšperk včera a dnes. Vzpomínka na počátky Haré Kršna v Československu.“ Náboženský infoservis (online) 26. 9. 2019.
Jitka SCHLICHTSOVÁ: „Ekonomické strategie oddaných Krišny II.“ Náboženský infoservis (online) 9. 6. 2020.
TATVA-DARŠÍ DÁS: „Počátky hnutí Hare Krišna u nás.“ Dingir 10, 2007, 1, s. 14–15.
Zdeněk VOJTÍŠEK: „Faktor času a hnutí Haré Krišna.“ Dingir 4, 2001, 3, s. 5–9.

Oficiální internetové stránky: http://www.harekrsna.cz/
Zápis v Registru církví a náboženských společností MK ČR

Zdeněk R. Nešpor
Zdeněk Vojtíšek