Bartoš František Michálek
Bartoš František Michálek
v Rychnově nad Kněžnou
v Praze
Historik, člen Českobratrské církve evangelické. Narodil se v římskokatolické rodině jako František Bartoš, jméno Michálek přijal později na počest své (budoucí) manželky. Mládí prožil v Turnově a v Mladé Boleslavi, studoval historii na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, především u Jaroslava Golla a Václava Novotného (PhDr. 1912, během studia stáž ve Freiburgu). V letech 1914–17 pracoval v knihovně Muzea Království českého (dnešní Národní muzeum, mj. zpracoval katalog rukopisů, vydaný 1926–27), zároveň byl v letech 1914–31 středoškolským profesorem. V roce 1919 vlivem T. G. Masaryka a jeho výkladu českých dějin přestoupil do Českobratrské církve evangelické. Usiloval o akademickou, což v této době znamenalo univerzitní kariéru, pro odpor odlišně orientovaného Josefa Pekaře však nemohl dosáhnout habilitace na filosofické fakultě. Habilitoval proto v roce 1922 z českých dějin na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, kde byl roku 1931 jmenován mimořádným a v roce 1937 řádným profesorem. Od počátku se podílel na vydávání nepravidelného historického periodika Reformační sborník, od pátého ročníku (1934) byl jeho jediným redaktorem. Po rozdělení fakulty v roce 1950 zůstal na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, penzionován byl roku 1960. V roce 1930 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 1946 členem České akademie věd a umění, dále člen řady zahraničních vědeckých společností. Bartošovým hlavním badatelským zájmem byly dějiny husitství, v nichž se uplatnil jak jako výborný znalec teologických spisů a dobové publicistiky, tak jako moralizující syntetik a v neposlední řadě ostrý polemik vůči odlišným chápáním české reformace (mj. proti J. Pekařovi, Paulu de Vooghtovi); tyto polohy nezřídka kombinoval a jeho dílo je – i z důvodů vnějších omezení – rozeseto do několika desítek často i drobných spisů. Badatelsky cenné zůstávají především soupisy Literární činnost Jakoubka ze Stříbra (1925), Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Pribrama, M. Petra Payna (1928), Literární činnost M. Jana Husi a M. Jeronýma Pražského (1948) a hodnocení husitské „publicistiky“ (Do čtyř pražských artikulů, 1924; Husitství a cizina, 1931; Co víme o Husovi nového, 1946). Populárnější, nezřídka polemický charakter mají díla Bojovníci a mučedníci (1939), Knihy a zápasy (1948), Světci a kacíři (1949), Ze zápasů české reformace (1959). Vrcholem Bartošových syntetických snah se stalo zpracování husitského období pro Laichterovy České dějiny, jehož první část Čechy v době Husově vyšla v roce 1947 a zbývající po řadě peripetií teprve mnohem později (Husitská revoluce I.–II., 1965–66). V této době vydal rovněž paměti Vzpomínky husitského pracovníka (1969).
Literatura:
Jaroslav Hrdlička: Životem a dílem historika Františka Michálka Bartoše. L. Marek, Praha 2015; Jaroslav Hrdlička: Historik František Michálek Bartoš. L. Marek, Praha 2023.