Masaryk Tomáš Garrigue
Masaryk Tomáš Garrigue
v Hodoníně
v Lánech (okr. Kladno)
Filosof a politik, člen reformované církve, resp. později Českobratrské církve evangelické. Po studiích na brněnském a vídeňském gymnáziu (absolv. 1872) vystudoval filosofii ve Vídni (PhDr. 1876), kde se rovněž habilitoval (1879). Stal se jedním z prvních profesorů filosofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (1882 mimořádný, 1897 řádný profesor), kde rovněž výrazně vstoupil do veřejného a politického života (1891–93 poslanec českého sněmu a říšské rady, od 1907 znovu poslancem říšské rady). V emigraci během první světové války se stal vůdčí osobností československého odboje a v letech 1918–35 byl prezidentem Československé republiky. Na tomto místě budiž připomenut především jeho náboženský význam. Již ve svém habilitačním spise Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (1881; česky v upravené podobě až 1926) Masaryk zdůrazňoval náboženskou krizi současnosti a potřebu nové, moderní religiozity. Myšlence liberálního, necírkevního a osobního křesťanství zůstal věrný po celý život (Moderní člověk a náboženství, čsp. 1896; V boji o náboženství, 1904; Světová revoluce, 1925), rozhodně však odmítal výzvy, aby se sám postavil do čela nějakého nového náboženského společenství. Sám přitom pocházel z římskokatolické venkovské rodiny, v srpnu 1880 přestoupil k reformované církvi a nějaký čas se účastnil evangelického intelektuálního života (styky s Ferdinandem Císařem, Janem Jiřím z Krajců, později s Janem Karafiátem ad.). Ve své filosofii českých dějin, jež současně byla ideovým zdůvodněním jeho politického programu (Česká otázka, 1895; Naše nynější krise, 1895; Jan Hus, 1896; Karel Havlíček, 1896), akcentoval údajné humanistické ideály české reformace a návaznost českého obrození 18–19. století na tyto myšlenky. Naopak ostře kritizoval – zejména v první dekádě 20. století – římskokatolickou církev a její politický vliv v Rakousku-Uhersku. Svým liberálním chápáním víry (mj. popřením Kristova božství) se však vzdaloval i dobovému protestantismu, resp. křesťanství vůbec. Masarykova filosofie českých dějin, zdůrazňující reformační tradici, se stala ideologií zahraničního odboje (československé legie) a do značné míry i meziválečného Československa, více však v rovině deklarativní než jako skutečně následované ideové hnutí. Sám Masaryk se ostatně nepodílel ani na mohutném výstupovém hnutí z římskokatolické církve v prvních letech nového státu a v náboženskocírkevních otázkách se držel zpátky (jistou výjimkou byla tzv. Marmaggiho aféra v roce 1925). Formálně zůstal členem ČCE, která se jeho členstvím často chlubila (1923 čestný doktorát Husovy čs. evangelické bohoslovecké fakulty), stýkal se však spíše s nonkonformistickými duchovními, například s kazatelem Jednoty českobratrské Františkem Urbánkem; Urbánek rovněž kázal na Masarykově pohřbu a pochovával další členy jeho rodiny. Své náboženské názory Masaryk prezentoval v Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem (1928–35), i když je otázkou, nakolik přitom podléhal auto/censuře a vlivu své dcery Alice. ČCE a její členové se přinejmenším k politickému odkazu T. G. Masaryka hlásili trvale, výrazně a jako jedni z mála i v období vlády komunistického režimu. J. L. Hromádka, který v meziválečném období striktně odmítl Masaryka-náboženského myslitele při jeho současném ocenění jako politika, se stal v březnu 1946 předsedou Masarykovy společnosti a v letech 1948–69 byl členem kuratoria Ústavu T. G. Masaryka.
Lit. (pouze s ohledem na Masarykovu religiozitu): Karel Vorovka: Dvě studie o Masarykově filosofii. Praha 1926; Josef Lukl Hromádka: Masaryk. YMCA, Praha 1930; František Linhart: „Masaryk a náboženství.“ Kostnické jiskry 12, 1930, s. 33–34, 42–43, 50–51, 58–59, 65–66, 74–75; František Žilka (ed.): Českoslovenští evangelíci T. G. Masarykovi. Sborník statí k jeho osmdesátým narozeninám. Kalich, Praha 1930; Zdeněk Smetáček: „Masarykova víra v Boha.“ Česká mysl 31, 1935, s. 65–72; Metoděj Habáň: „T. G. Masaryk jako filosof náboženství.“ Filosofická revue 9, 1937, s. 169–172; Josef Vrchovecký: T. G. Masaryk a náboženství. Společenské podniky, Přerov 1938; Jiří Bednář: „Vývoj Masarykovy náboženské filosofie.“ Acta Universitatis Carolinae – Phil. et his. 1969, 1, s. 17–64; Náboženská dimenze Masarykova myšlení. Masarykovou muzeum, Hodonín 1995; Otakar A. Funda: „Masarykovo náboženské myšlení.“ Filozofický časopis 38, 1990, 4, s. 441–449; Josef Smolík – Jan Štěpán (eds.): T. G. Masaryk ve třech stoletích. Rozhovor generací o Masarykových náboženských názorech. L. Marek, Brno 2001; Miloš Dokulil (ed.): Masaryk a náboženství. Masarykova univerzita, Brno 2012; Johannes Gleixner: „Menschheitsreligionen“. Vanderhoeck & Ruprecht, Göttingen 2017.