Bednář František
Bednář František
ve Víru (okr. Žďár nad Sázavou)
v Praze
Farář a teolog reformované církve / Českobratrské církve evangelické. Pocházel z evangelické rodiny, krátce studoval v Praze práva, pak ve Vídni evangelickou teologii (ThDr. 1912, během studia stáže v Halle, Erlangen a Edinburghu). V letech 1909–12 působil jako reformovaný vikář a 1912–19 farář v Kloboukách u Brna, 1919–27 byl farářem českobratrského evangelického sboru v Praze u Klimenta. Zároveň v roce 1922 habilitoval z církevního práva a praktické teologie na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě, kde byl roku 1926 jmenován řádným profesorem. Na fakultě (od 1950 Komenského evangelické bohoslovecké fakultě) působil do svého penzionování v roce 1952, v letech 1927–28, 1933–34, 1938–39 a 1945–46 jako její děkan. Bednář byl stoupencem a prosazovatelem liberálního, modernistického pojetí křesťanství, překračujícího církevní hranice. V praktické teologii neváhal uplatňovat sociologické a psychologické principy, výrazně se angažoval v tematizaci a řešení sociálních problémů, žádal církevní odluku od státu. V tomto duchu přispíval do revue Kalich a do časopisu Hus, jehož vedení převzal po F. Kozákovi a F. Císařovi (1926–43), knižně vydal především Snahy o řešení sociální otázky v novodobém protestantismu (1923), Církev a stát (1934), Zmatené lidstvo a protestantism (1934). Jako amatérský historik zpracoval dějiny obou sborů, v nichž působil, a několik dalších studií, z nichž nejvýznamnější jsou rozbor „prehistorie“ tolerančního patentu na Moravě (Zápas moravských evangelíků o náboženskou svobodu v letech 1777–1781, 1931). Edičně zpracoval představení jednotlivých sborů ČCE (Památník českobratrské církve evangelické, 1924) a vzpomínky na duchovní předchůdce a učitele (Památce superintendenta dra Ferdinanda Císaře, 1934, spolueditor E. Havelka; Památce dra Frant. Kozáka a seniora Jana Pelíška, 1933). Během druhé světové války se věnoval ediční činnosti z dějin české reformace.