Dlouhý-Pokorný Emil
Dlouhý-Pokorný Emil
v Brandýse nad Labem (okr. Praha-východ)
v Brně
Zakladatelská osobnost Církve československé (husitské). V letech 1886–90 absolvoval katolickou německou teologickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Do roku 1906 působil jako kaplan a katecheta v Praze a zároveň byl do roku 1903 aktivním politikem v řadách křesťansko-sociálního hnutí, v němž je považován za zakladatele křesťansko-demokratického proudu. Po vystoupení z římskokatolické církve byl v letech 1907–10 členem Starokatolické církve, poté do roku 1918 Jednoty bratrské. V roce 1919 přišel s myšlenkou založení národní církve bez dogmat, později rozvíjel vizi světové křesťanské společnosti a usiloval o zastavení procesu sekularizace české společnosti. Na popud Gorazda (tehdy ještě Matěje Pavlíka) se přiblížil reformnímu hnutí uvnitř římskokatolické církve a v roce 1920 vstoupil do Církve československé (husitské). Roku 1925 opustil místo vrchního komisaře berní správy a stal se farářem na plný úvazek v pražských Dejvicích, kde celkově působil v letech 1923–31. Z církevní služby odešel po sporech s tehdejším vedením církve, naopak jeho syn Emil v CČS(H) zůstal jako kněz v letech 1928–55. Dlouhý-Pokorný působil také jako redaktor Katolické moderny a Církve československé.
Literatura:
Pavel Marek: Emil Dlouhý-Pokorný. Život a působení katolického modernisty, politika a žurnalisty. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007; Pavel Marek – Vladimír Červený – Jiří Lach: Od Katolické moderny k českému církevnímu rozkolu. Nástin života a díla Emila Dlouhého-Pokorného. Gloria, Rosice u Brna 2000; Petr Jan Vinš: „Starokatolická obec v Praze a její vztah k vznikající Církvi československé.“ Theologická revue 79, 2008, 1–2, s. 101–215; Martin Jindra – Marcel Sladkowski (eds.): Biografický slovník Církve československé husitské. CČSH, Praha 2020, s. 104–106.