Hromádka Josef Lukl
Hromádka Josef Lukl
v Hodslavicích (okr. Nový Jičín)
v Praze
Farář a teolog augsburské církve, resp. později Českobratrské církve evangelické. Narodil se jako Josef Hromádka do tradiční luterské rodiny, jméno Lukl později přijal po manželce, pocházející z neméně tradiční rodiny reformované. Studoval gymnázium ve Valašském Meziříčí, pak v letech 1907–12 teologii ve Vídni (během studií stáže v Basileji, Heidelbergu a Aberdeenu) a 1916–20 filosofii na Karlo-Ferdinandově / Karlově univerzitě v Praze (PhDr. 1920). V letech 1912–16 byl vikářem augsburské církve ve Vsetíně, 1916–18 v Praze u Salvátora, v roce 1918 se stal vojenským kaplanem a nakonec 1918–22 farářem v Šonově u Nového Města nad Metují (dnes součást obce Provodov-Šonov). Jako šonovský farář se stal duchovním ČCE, sjednocení obou evangelických církví přitom již dříve podporoval, jeho tehdejší teologické směřování je možné označit za liberální. V roce 1920 se habilitoval na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě a ještě téhož roku byl jmenován mimořádným profesorem, v roce 1927 se stal řádným profesorem systematické teologie, dvakrát byl v meziválečném období děkanem fakulty. Teologicky přitom stále víc směřoval k pozicím dialektické teologie, i když se vždy zdůrazňuje, že nebyl pouhým epigonem Karla Bartha a k obdobným důrazům dospěl vlastní cestou. Rozruch vzbudila jeho částečná obhajoba katolicismu a naopak kritika liberálněteologických směrů či náboženských názorů T. G. Masaryka (Katolicism a boj o křesťanství, 1925; Jan Karafiát, 1925; Ústřední principy protestantské, 1925; Masaryk, 1930; Křesťanství v myšlení a životě, 1931). Z těchto pozic interpretoval i tradice české reformace a české náboženské dějiny (Cesty českých evangelíků, 1934; Smysl bratrské reformace, 1954; Od reformace k zítřku, 1956, se spoluautory). Přestože v ČCE rozhodně nebyl přijímán jednoznačně, jako teolog byl již ve dvacátých letech nezpochybnitelnou autoritou a bylo mu svěřeno vypracování doporučených Zásad ČCE (1927). Vedle fakultního angažmá jeho postavení ještě posílila přednášková a organizační činnost v Akademické YMCA a vydávání Křesťanské revue (1927–39, společně s Emanuelem Rádlem; Rádlovi později věnoval vzpomínkově-analytické dílo Don Quijote české filosofie, 1943) – Hromádka a jeho pojetí evangelické teologie výrazně oslovilo velkou většinu nastupující evangelické mládeže. Před začátkem druhé světové války stačil s rodinou emigrovat do Spojených států, kde v letech 1939–47 působil jako profesor apologetiky a etiky nejprve na Union Theological Seminary (New York) a později zejména na presbyterním teologickém semináři v Princetonu. Do Československa a na Husovu (později Komenského) fakultu se vrátil dost pozdě, jako děkan (1948–49) – tím pak zůstal i v letech 1950–66. Stačil nicméně veřejně vystoupit s podporou levicových stanovisek (O nové Československo, 1946; Mezi Východem a Západem, 1946; Komunismus a křesťanství, 1948) a tento postoj výrazně prohloubil po únoru 1948, kdy se stal jednoznačným podporovatelem komunistického režimu. Zároveň jako významná mezinárodní autorita (1948–68 člen ústředního výboru Světové rady církví, 1957 viceprezident Světové presbyterní aliance) legitimizoval československý komunistický režim a aktivně podporoval mezinárodněpolitické zájmy Sovětského svazu (Korejská válka, podpora ruské intervence do Maďarska v roce 1956, zakladatel a první prezident Křesťanské mírové konference v roce 1958, ve stejném roce přijetí Leninovy ceny míru). Své postoje se snažil teologicky obhájit (Theology between Yesterday and Today, 1957; Evangelium o cestě za člověkem, 1958; Pravda a život, 1969 – obsahuje i autobiografii; řada článků v časopise Communio viatorum, který v letech 1958–69 vedl) a nelze jednoznačně posoudit jejich motivaci. Svou roli zde zřejmě hrála Hromádkova neschopnost přiznat vlastní omylnost, ale i politický oportunismus a na druhou stranu snaha pomoci pronásledovaným souvěrcům. I když neměl jednoznačný úspěch a v očích mnoha světových křesťanů se zdiskreditoval, jeho postoje značnou měrou přispěly k podpoře levicového křesťanství a omezení kritiky sovětského imperialismu. V poválečném období získal sedm zahraničních čestných doktorátů. Podobně i na domácí půdě zůstal respektovanou teologickou osobností a k jeho odkazu se hlásili nejen teologové a duchovní konformní s komunistickou mocí, ale i její odpůrci z řad tzv. Nové orientace. Ani v tomto období však neplatilo, že by Hromádka, třebaže byl veřejně nejviditelnější osobností ČCE, reprezentoval názory celé církve a byl v ní obdobně respektován. Třebaže ještě v průběhu roku 1968 byl opatrný vůči politické a společenské liberalizaci, rozhodně odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Hromádkovým vnukem je evangelický farář a publicista Martin T. Zikmund (* 1966).
Literatura:
Zdeněk Smetáček: Kozák – Rádl – Hromádka. O náboženské otázce v naší nynější filosofii. Čin, Praha 1931; Dorothea Kuhrau-Neumärker: Josef L. Hromádka. Theologie und Politik im Kontext des Zeitgeschens. Jugenddienst Vg., München 1974; Pavel Filipi (ed.): Do nejhlubších hlubin. Život – Setkávání – Teologie. Kalich, Praha 1990; Josef Smolík: Josef L. Hromádka. Život a dílo. Kalich, Praha 1991; Martin T. Zikmund: „Byl J. L. Hromádka luterským teologem? Několik poznámek k Hromádkově reflexi luterské vyznavačské tradice.“ Teologická reflexe 6, 2000, 2, s. 170–177; Svoboda Kristovy církve v dějinách. Sympozium k teologickému odkazu J. L. Hromádky. Eman, Benešov 2002; Peter Morée – Jiří Piškula: „Nejpokrokovější církevní pracovník.“ Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945–1969. Eman, Benešov 2015; Peter C. A. Morée: „‘Hromádku nelze obejít.‘ Vztah mezi Josefem Luklem Hromádkou a jeho žáky z evangelického disentu.“ In: Humanismus v českém filosofickém a politickém myšlení. P. Mervart, Červený Kostelec 2024, s. 185–215.