Kozák Bohumír
Kozák Bohumír
ve Velké Lhotě (okr. Jindřichův Hradec)
v Praze
Architekt, člen Českobratrské církve evangelické. Narodil se jako Božimír František (tato jména v dospělosti neužíval) Kozák v rodině reformovaného faráře Františka Kozáka, jeho mladšími bratry byli filosof Jan B. Kozák a architekt Ladislav Kozák (1900–1988). Po maturitě na čáslavském gymnáziu (1903) vystudoval architekturu a stavitelství na české technice (dnes ČVUT) v Praze (Ing. arch. 1909, Dr. techn. 1934), pak pracoval v ateliérech svých učitelů Josefa Schulze a Jana Kouly a u Václava Nekvasila. Od roku 1919 byl společníkem projekční firmy Dušek – Kozák – Máca. Je autorem řady veřejných, církevních i soukromých staveb, za nejvýznamnější jsou považovány Masarykovy domovy v Praze-Krči (1926–40, dnes Thomayerova nemocnice), pražské paláce Avion (1925–27, dnes Luxor) a Příkopy (1936–37, později Sevastopol), hospodářská škola v Čáslavi nebo banka v Kolíně. V meziválečném období byl Kozák zcela jistě nejvíce oslovovaným architektem ČCE. Projektoval řadu moderních modliteben, sborových domů či far (Čáslav 1919–26, Praha-Libeň 1922–23, Husův dům v Praze – církevní ústředí, dostavba 1923–24, Prostějov 1926–27, Čáslav fara 1928, Hvozdnice 1929–30, Poděbrady fara 1932, Praha-Nusle 1933–35, Zruč nad Sázavou 1935–36, Polička 1936–37, Praha-Střešovice 1937–39); ještě předtím navrhl modlitebnu baptistické církve na Královských Vinohradech (1915). Kromě několika nejranějších staveb v secesním tvarosloví byl ovlivněn dekorativním kubismem, neodolal ani rondokubismu, nicméně jako zralý architekt se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů meziválečného českého funkcionalismu. Funkcionalistické uvažování Kozák uplatnil jak v koncepci a stylu svých staveb, tak v jejich zakomponování do prostoru. Během druhé světové války a později se uplatnil také jako popularizující historik architektury a ilustrátor knih o české architektuře (Architekt na cestách, 1941; O. Stefan: Mluva pražské architektury, 1956; E. Poche – Z. Wirth: Hradčany a Malá strana, 1962; Poklady pražské architektury, 1965; Praha – kamenný sen, 1972). V poválečném období byl jmenován profesorem ČVUT, jako architekt se však již uplatňoval jen výjimečně (mj. sborový dům ČCE v Praze na Spořilově z let 1956–57, v roce 2006 odprodaný Křesťanskému sboru). V letech 1963–76 byl předsedou Klubu za starou Prahu, aktivně usiloval o zachování a ochranu pražských památek.
Literatura:
Jiří Blaha: Bohumír Kozák. Melantrich, Praha 1985.