Putna Martin C(yril)
Putna Martin C(yril)
v Písku
Literární historik a publicista, v minulosti římský katolík, aktuálně člen Českobratrské církve evangelické. Pochází z necírkevního prostředí z rodiny dělníka, studoval gymnázium v rodišti (maturita 1986) a latinu a ruštinu na Filosofické fakultě UK v Praze (absolv. 1991, tamtéž i doktorát Ph.D. 1995). Během vysokoškolských studií vstoupil do okruhu římskokatolického disentu a stal se jeho výrazným protagonistou, v roce 1989 se podílel na studentské revoluci na fakultě. Spoluzakládal Křesťanskou akademii (dnes Česká křesťanská akademie) a revui Souvislosti (1990–97 byl jejím redaktorem, od roku 1992 faktickou vůdčí osobností), 1990–91 byl rovněž redaktorem Katolického týdeníku. Angažované katolictví mu nebránilo v kritice církve (mj. v částečně autobiografickém románu Kniha Kraft, 1996), později stále zřetelněji z pozic homosexuálního aktivisty. V letech 1998–2000 vystudoval teologii v Českých Budějovicích (Bc.). Současně přednášel na Filosofické fakultě UK, nejprve v Ústavu východoevropských studií (1992–97) a potom v Centru komparistiky (1997–2006), kde se roku 1998 rovněž habilitoval; z fakulty však musel odejít kvůli konfliktům s kolegy. Od roku 2006 přednáší na Fakultě humanitních studií UK, kde byl v roce 2013 jmenován profesorem sociální a kulturní antropologie (jmenování předcházel mediální konflikt s prezidentem Milošem Zemanem); zároveň byl v letech 2008–11 ředitelem Knihovny Václava Havla. Jako literární historik se zprvu věnoval ruské emigraci (Rusko mimo Rusko, 1993–93; edice U řek babylonských, 1996, obojí s M. Zadražilovou) a antickým tématům, resp. jejich pozdější evropské recepci (Órigenés z Alexandrie, 2001; Řecké nebe nad námi, 2006; několik překladů). Veřejně známým se nicméně stal svojí publicistikou (knižně My poslední křesťané, 1999; Chvály, 2001) a pokusem o uchopení dlouho opomíjené nebo z hlediska své religiozity přehlížené římskokatolické české literatury 19. a 20. století (Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, 1998; Jaroslav Durych, 2003), těmto dílům však již byla částí akademické obce vyčítána jednostrannost a schematičnost. Rozporně byla přijata rovněž spíše evidující než analytická pokračování české katolické literatury (Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, 2010; Česká katolická literatura v kontextech 1945–1989, 2017), Putnovy pokusy o populární kulturní historii (Okrazy z kulturních dějin americké religiozity, 2010; Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, 2015; Obrazy z kulturních dějin střední Evropy, 2018) a další novější publikační počiny („duchovní portrét“ Václav Havel, 2011; Křesťanství a homosexualita, 2012; komentář ke Kollárově Slávy dceři, 2014, aj.). Vedle mnoha vlastních spisů a překladů se Putna angažuje také jako editor (Karel VI. Schwarzenberg, Eva Stehlíková, Jakub Deml) a komentátor i interpret (tenor) raně novověkých písní; knižní rozhovor s ním publikoval Martin Bedřich (Vždycky v menšině, 2013). Kvůli veřejnému vystupování na podporu homosexuálů i dalším postojům se dostával do stále ostřejších konfliktů s částí římskokatolické církve, v roce 2017 proto přestoupil do Českobratrské církve evangelické, v níž byl roku 2019 ordinován jako laický kazatel.