Topol Josef
Topol Josef
v Poříčí nad Sázavou (okr. Benešov)
v Praze
Dramatik a básník, člen římskokatolické církve. Vystudoval divadelní vědu a dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU, 1954–59), dříve působil jako knihovník a lektor u Emila Františka Buriana (1904–1959). Roku 1965 spoluzaložil Divadlo za branou, kde působil jako dramaturg a režisér. Po zrušení divadla v roce 1972 a zákazu jeho her pracoval v nakladatelství Vyšehrad a později v dělnických profesích. Roku 1977 podepsal Chartu 77 a odešel do invalidního důchodu. Jeho dramatická i básnická tvorba je charakteristická důrazem na etický rozměr lidského bytí, tematizací viny, pomíjivosti, času a smrti, přičemž stylově osciluje mezi poetickou obrazností a existenciální analýzou. Tvorba nese znaky duchovního hledání a znepokojivého dotazování po smyslu. Výrazné postavení zaujímají hry Konec masopustu (1963), Kočka na kolejích (1966), Slavík k večeři (1967), Dvě noci s dívkou (1972, oficiálně až 1994), Sbohem, Sokrate! (1990) nebo Hlasy ptáků (1989). Básnickou reflexi shrnul do souborů Básně (1997) a Jitřní flétna (2015), eseje do knihy O čem básník ví (2014). Překládal Čechova, Shakespeara, Euripida a další klasiky, často pod jmény přátel. V době tzv. normalizace publikoval v samizdatu, přispíval mj. do Revolver Revue a Divadelní revue. Jeho tvorba odráží věrnost pravdě, mravní neústupnost a vnitřní sepětí se světem hodnot, které lze chápat v implicitně náboženské rovině. Jeho manželka Jiřina (1932–2016) byla dcerou spisovatele Karla Schulze. Synové Jáchym (* 1962) a Filip Topolovi (1965–2013) byli rovněž výraznými kulturními osobnostmi.