Vacková Růžena
Vacková Růžena
ve Velkém Meziříčí (okr. Žďár nad Sázavou)
v Praze
Historička umění, členka římskokatolické církve. Dcera ředitele Státního zdravotního ústavu Bohumila Vacka (1871–1965). Vystudovala klasické gymnázium ve Vyškově, maturitu složila v roce 1920 v Brně, následně klasickou archeologii, dějiny umění, filosofii, estetiku a divadelní vědu na Filosofické fakultě UK. V roce 1930 na téže fakultě habilitovala z klasické archeologie a začala přednášet, v roce 1945 jí byl se zpětnou platností k roku 1941 udělen titul řádné profesorky – stala se tak druhou ženou-profesorkou v historii UK. Během druhé světové války se zapojila do protinacistického odboje. V tomto období se spřátelila s římskokatolickým knězem J. Zvěřinou a konvertovala ke katolicismu. V únoru 1945 byla zatčena gestapem a odsouzena k smrti, rozsudek však nebyl vykonán a krátce před koncem války byla propuštěna. Po válce působila ve spolcích Katolické akademické akce a Katolické mládeže. Záhy po únoru 1948 byla nucena univerzitu opustit, 22. února 1952 byla zatčena a v procesu „Mádr a spol.“ na základě vykonstruovaného obvinění velezrady a vyzvědačství odsouzena na dvaadvacet let těžkého žaláře. Propuštěna byla v roce 1967, rehabilitována v roce 1969. V období tzv. normalizace vedla podzemní semináře, podepsala Chartu 77. Autorka knih Sokrates, vychovatel národa (1939), Výtvarný projev dramatický (1948), Ticho s ozvěnami či později vydaných Vězeňských přednášek.
Literatura:
E. Stehlíková: „Výběrová bibliografie prací doc. dr. Růženy Vackové.“ Zprávy Jednoty klasických filologů 24, 1982, s. 71–72; Mojmír Horyna: „Růžena Vacková jako teoretička umění.“ In: Pictura verba culpit 2006, s. 459–466; Milena Štráfeldová: Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. Mladá fronta, Praha 2016.