Vančura Jindřich
Vančura Jindřich
v Klatovech
v Praze
Středoškolský učitel a překladatel, člen reformované církve, resp. později Českobratrské církve evangelické. Pocházel z římskokatolické rodiny řemeslníka, k reformovanému vyznání přestoupil v roce 1910. Po maturitě na gymnáziu v rodišti vystudoval historii a filologii na Filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (absolv. 1879), kde později získal i doktorát (PhDr. 1890). Působil jako středoškolský profesor v Praze (1879–84), Kolíně (1884–91), Hradci Králové (1891–97), Smíchově (dnes Praha-Smíchov, 1897–1925). Vlivem T. G. Masaryka se stal propagátorem české reformace a později i evangelíkem, proslul zejména jako překladatel (a doplňovatel) díla francouzského historika Ernesta Denise (1849–1921) Konec samostatnosti české (1893) a Čechy po Bílé hoře (1903–05), později i dalších Denisových spisů. „Evangelický“ pohled na české dějiny se přitom zejména v meziválečném období stal součástí oficiální státní ideologie. Svým velebením Masarykova výkladu českých dějin (v jubilejním sborníku k Masarykovým šedesátinám, 1911) Vančura zavdal příčinu k tzv. sporu o smysl českých dějin. Samostatně publikoval spíše drobné studie, dále populární Denisův životopis (Arnošt Denis, 1923) a nedokončené Dějiny někdejšího král. města Klatov (1927–36).
Literatura:
Doubravka Olšáková: „Jindřich Vančura a Jaroslav Goll – anatomie jednoho (ne)přátelství. Rekonstrukce životních osudů historika Gollovou školou zapomenuté generace.“ In: Jaroslav Goll a jeho žáci. Jihočeská univerzita + Nová tiskárna, České Budějovice – Pelhřimov 2005 s. 243–267.