choromyslní (Islam)
choromyslní (madžnún, madždhúb) – lidé psychicky nemocní. Do široké škály postižení, jež dnes označujeme jako psychické nemoci (a která bývala dříve shrnována pod paušalizující a dehonestující nálepku „šílenství“) můžeme v kontextu středověkého muslimského prostředí zařadit především dva ústřední typy. Madžnún (šílenec) býval podle převažujících představ (což potvrzuje i arabská etymologie) člověkem posedlým džinny. Jiným příkladem býval madždhúb („svatý prostáček“), často melancholik, který býval, jak lidé věřili, doslova „přitažený Bohem“. Právě z této „kategorie“ se rekrutovala celá řada súfijských světců (awlijáʼ). Práva těchto jedinců bývala často omezována (viz fiqh) a na jejich vlastnictví i jednání dohlížel jmenovaný poručník (walí), kterým mohl být někdo z příbuzných dotyčného, nebo soudcem stanovený zmocněnec (muhtasib). Středověcí muslimští lékaři (lékařství) ovšem pevně věřili, že pravá příčina psychických chorob spočívá ve fyzické oblasti; že k nim dochází vinou nevyváženosti čtyř základních tělních tekutin, a dojde-li k dosažení jejich původní rovnováhy, zapříčiní to rovněž uzdravení člověka. Středověké muslimské nemocnice obyvykle zahrnovaly i část vyhrazenou pro choromyslné. Příznaky rozličných psychických chorob nacházíme již v nejstarších pramenech islámské provenience. Přístup většinové populace k takto postiženým jedincům však rozhodně nebyl jednoznačný. Za jistý archetyp „ambivalentní choromyslnosti“ můžeme pokládat Madžnúna, hrdinu mnoha eposů, který se pomátnul na rozumu ze své nešťastné lásky k Lajle. Madžnún spojuje prvky bláznovství a poznání, chová se výstředně, avšak zároveň pronáší výroky svědčící o jeho hluboké moudrosti. Tento motiv (jehož předobrazem byla historická postava staroarabského básníka) se stal nedílnou součástí klasické arabské i perské literatury. Poněkud „lidovější“ obdobu Madžnúna ve smyslu „moudrého blázna“ pak představuje Hodža Nasreddin, někdy nazývaný též jako Džuha. Ten se často projevuje jako prosťáček, jindy jako vykutálený taškář, avšak pod slupkou „mentální retardace“ se zpravidla, jak se v závěrech příslušných vyprávění obvykle dozvídáme, skrývá moudrost a opravdové poznání. Bláznovství či choromyslnost však nepředstavují pouze význačný koncept literární nebo mystický (súfismus), ale především medicínský. Obecně shrnuto, islámští lékaři vnímali psychická onemocnění jako fyziologický stav, který je potřeba léčit. Staří Arabové do značné míry převzali svůj pohled na lidskou psychiku od svých řeckých předchůdců, kteří své učení zakládali na tzv. humorální teorii, nebo-li učení o čtyřech tělních tekutinách korespondujících se čtyřmi živly, jejichž rovnováha či nerovnováha zapříčiňuje zdraví či nemoci, a to jak ve fyzickém, tak i v psychickém slova smyslu. Galénos rozvinul Hippokratovy teze o tělních tekutinách do tvrzení, kterého se obecně drželi i arabští středověcí učenci, že „temperament duše odráží složení lidského těla“. Pokud jedna z tělních tekutin převažuje a dochází tedy k tělesné nerovnováze, projevuje se to rovněž na lidské psychice. Tak například převaha černé žluči byla podle arabských autorit pravou příčinou melancholie (waswas sawdawí). Typický středověký fyziologický výklad tohoto stavu spočíval v představě, že černá žluč, která se ve slezině rozkládala, stoupala v podobě par přes žaludek a srdce až do mozku, kde „zdárně“ narušovala pneuma příznivé pro jakékoliv intelektuální aktivity a zároveň navozovala letargii a apatii člověka. Obdobně byly interpretovány i ostatní psychické poruchy (či neduhy), které údajně vyvolávaly převážně fyziologické vlivy na lidský mozek.
Dále k tématu
- Bogdanov, Ivan. Avicenna: Historická studie. Přel. Hana Reinerová. Praha: Avicenum, 1978;
- Chišti, Hakim Moinuddin. Kniha súfistického léčitelství. Přel. Eva Küblbeková. Praha: Pragma, 1999;
- Kadyrov, Asadulla Abdullajevič. Abú Alí Ibn Síná. Přel. Janouš, Pavel. Praha: Avicenum, 1988.