súfismus (Islam)

súfismus (tasawwuf) – mystická dimenze islámu, islámská mystika a teozofie. Podle tradičního muslimského podání její počátky spadají do časů proroka Muhammada, kdy se řada jeho stoupenců (sahába) vyznačovala náboženskou horlivostí, askezí (zuhd) i snahou jít daleko za hranice toho, co islám ze strany věřících považuje za závazné. Mnozí muslimští myslitelé předpokládají, že súfismus se kontinuálně vyvinul právě z této zárodečné fáze askeze. Jiní, především západní, odborníci (orientalisté a religionisté) zdůrazňují vlivy celé řady vnějších faktorů, křesťanstvím a gnozí počínaje a zoroastrismem a buddhismem zdaleka nekonče. Súfismus vnesl do islámu především prvek osobního přístupu věřícího k Bohu (Alláh) – tedy cit lásky (mahabba, hubb) věřícího, jenž překonává jinak zcela nepřekročitelnou bariéru mezi absolutně transcendentním Stvořitelem a naprosto bezcenným Stvořením. Přestože vztahy mezi súfiji a ortodoxními teology (mutakallimún) byly v minulosti často napjaté a mnoho súfijů skončilo na popravišti, od časů vystoupení vrcholného představitele islámské teologie, imáma Abú Hámida Muhammada al-Ghazzálího (zemřel roku 1111), který dokázal smířit „umírněný súfismus“ s „ortodoxní sunnou“, se islámská mystika většinově (byť s jistými výhradami) považuje za nedílnou součást islámu. Pochopení súfismu představuje zcela nezbytnou podmínku pro porozumění muslimské lidové religiozitě, tedy islámu takového, jak jej vnímají milióny jeho stoupenců po celém světě. Právě islámské mystice (což tvrdí mnozí orientalisté i muslimští učenci) islám vděčí za tu skutečnost, že z náboženství arabského se stal náboženstvím kosmopolitním, v němž v současnosti arabští věřící tvoří jen zlomek celkového počtu muslimů. Súfijské misie (mystický řád) totiž šířily islám i po té, co ustaly vojenské expanze a rozhodně i po té, co se v 16. a 17. století dostává „svět islámu“ nezadržitelně do defenzívy. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že to byly právě dnes nejlidnatější muslimské země jako Indonésie, Bangladéš či Pákistán, jejichž obyvatelstvo bylo pro islám získáno nikoliv silou zbraní, ale tichou a pozvolnou činností především súfijských misií – ty jsou dodnes živé a funkční a jejich podoby mohou být rozmanité: od působení potulných kazatelů v africkém Sahelu, až po sofistikované internetové prezentace mnoha řádů (taríqa) či duchovních společností na internetu.

Pod pojmem súfismus si můžeme představit jak interpretačně neobyčejně náročné středověké spisy, ale stejně tak dobře i masové oslavy narozenin súfijských světců (mawlidy) v chudinských čtvrtích moderní Káhiry. Súfismus znamená nejen učení proslulé smyslem pro pluralismus a toleranci, ale též institucionální rámce jednotlivých řádů. Jednotlivým aspektům súfismu se věnují samostatná hesla; súfijskou nauku o Cestě mapuje mystická cesta, obecným charakteristikám súfijských bratrstev se věnuje mystický řád a klíčovému učení o Sjednocení (s Bohem) je vyhrazen prostor v heslu mystický zánik. Jednotlivým nejvýznamnějším súfijským řádům se rovněž věnují samostatná hesla a to samé platí i pro některé dílčí aspekty jejich učení a praxe (wird, dhikr, wahdat al-wudžúd). Vystihnout tu pravou podstatu islámské mystiky se pokoušela nejen spousta orientalistů, ale usilovali o to rovněž samotní súfijové. Jedno z působivých svědectví, jež se nám dochovalo, představuje pasáž z Knihy rad, velkoryse koncipovaného didaktického díla z 11. stol. (adab), pocházejícího z pera vzdělaného perského emíra Kajkáʼúse, který v něm svému synovi Gílánšáhovi mimo jiné přibližuje různé profese a zájmové skupiny, mezi nimiž věnuje patřičné místo i dervišům. V kapitole 44., nazvané O mravnosti a cestě dervišů jako jejich charakteristiku uvádí: „Všichni šejchové se shodují v tom, že stav súfijský se zakládá na třech věcech: na odvržení světského majetku, odevzdání se do vůle Boží a pevné víře. Máš-li jednu z nich a dovedeš-li se oprostit od zla a poručit sám sobě, octl si se na této ‚cestě‘. Dervíš tedy je zbožný, pevné víry a odevzdaný, nikdy neprojevuje vůči žádnému bratru nepřátelství, leda by hájil jiného bratra, nesmí závidět a stále musí uvažovat o tomto: proč můj bratr není lepší než já?; musí se oprostit od hříchu pokrytectví, sobectví a vzpurnosti, nesmí sledovat osobní cíle a musí opovrhovat světským majetkem. Věz synu, že jestliže někdo v neochvějné víře vstoupí na hladinu vodní, voda se mu pod nohama promění v pevnou hmotu. Bude-li ti někdo vyprávět o zázracích svatých mužů, které ti budou připadat jako příčící se rozumu, nezavrhuj je a snaž se poznat jejich pravou podstatu, neboť upřímná víra má moc, které není možno docílit srdcem, rozumem ani usilováním, leč přízní a darem Božím…“

Dále k tématu

  • Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. Ghazálího výklenek světel: Miškát al-anwár a význam osvícení v islámské filosofii. Přeložila a úvodní studií opatřila Zora Hesová. Praha: Academia, 2012;
  • Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. Zachránce bloudícího. Přeložil a doslovem opatřil Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 2005;
  • Bajátová, Moždeh, a Muhammad ʻAlí Džamnijá. Příběhy z pouští a zahrad: Moudrosti a příběhy ze života nejznámějších súfijských mistrů. Přel. Jitka Ryndová. Praha: Portál, 1999;
  • Baldock, John, ed. Malá kniha súfijské moudrosti. Přel. Martin Hořák. Praha: Volvox Globator, 1998;
  • Corbin, Henry. Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ʻArabího. Přel. Jacques Joseph. Praha: Malvern, 2010;
  • Chišti, Hakim Moinuddin. Kniha súfistického léčitelství. Přel. Eva Küblbeková. Praha: Pragma, 1999;
  • Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
  • Nasafí, ʻAzíz ibn Muhammad. Průvodce poutníka na cestě za nejzazším cílem: Úvod do súfismu. Přeložil, předmluvou a poznámkami opatřil Jaromír Kozák. Praha: Volvox Globator, 2007;
  • Nasr, Seyyed Hossein. Záhrada pravdy: Vízia a prísľub súfizmu, mystickej tradície islámu. Přel. Milan Špak. Praha: Malvern, 2022;
  • Ostřanský, Bronislav. Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky: „Úradky Boží pro nápravu lidského království“ šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2004;
  • Ostřanský, Bronislav. Hledání skrytého pokladu: Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2008;
  • Ostřanský, Bronislav. Qušajrího pojednání o nauce súfismu. Praha: Academia, 2024;
  • Rúmí, Džaláleddín Balchí. Masnaví: Básně vnitřního smyslu. Přel. Jiří Bečka a Josef Hiršal. Praha: DharmaGaia, 2001;
  • Shah, Idries. Moudrost hlupáků. Přel. Martin Gato. Praha: Jakub Hlaváček - Malvern, 2023.

Shah, Idries. Příběhy dervišů: Tradiční příběhy súfijských mistrů. Přel. Helena Petráková. Praha: Portál, 2001;

Schimmel, Annemarie, ed. Slova mystika al-Halládže: Myšlenky súfismu. Přel. Alena Mrázková. Praha: Vyšehrad, 2002;

Slobodník, M., a D. Deák, G. Pirický, eds. Súčasné podoby súfizmu od Balkánu po Čínu. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010;

Witteveen, H. J. Univerzální súfismus. Přel. Jana Novotná. Praha: Alternativa, 1998.

Bronislav Ostřanský

Viz též: súfismus (JKI-I)