janičáři (JKI-I)
janičáři (tur. yeni çeri – nové vojsko) Elitní oddíly pěchoty osmanské armády (14.-19. stol.), zavedené za vlády Murata I. (1359-1389) jako profesionální jednotky, do kterých byli povinně odváděni vybraní synové z kř. rodin (tur. devşirme, otroctví). Dostali islám. vzdělání a vojenský výcvik. Později se brutalita odvodů otupila a bylo běžné, když se kř. rodiny na Balkánu snažily, aby alespoň jeden ze synů udělal vojenskou kariéru j. V 15.-18. stol. tvořili j. spolu s lenní jízdou (sipahijové) jádro tureckého vojska. Díky jejich kvalitám armáda Osmanské říše dvakrát pronikla k Vídni (1526, 1683). Po reformě v 17. stol. za Mehmeta IV. (1648-1687) mohly být do janičárských sborů přijímány i děti z muslim. rodin. J. byli privilegovanou součástí společ. struktury říše, tvořili jádro mystického řádu bektašíja (bratrstva mystická), měli vlastní náb. a stolovací rituály utužující povědomí společ. elity, veřejná vystoupení, přehlídky s hudbou apod. V 18. stol. představovali významnou polit. sílu, rozhodovali o výběru vezírů, často i sultána. Vzbouřili se, když počátkem 19. stol. sultán Mahmut II. (1808-1839) přistoupil k reorganizaci armády podle evrop. vzoru. Vzpoura byla potlačena, jádro janičárského sboru zmasakrováno 1826 během přehlídky na istanbulském náměstí Atmeydan, instituce j. zrušena.