menora (JKI-J)

Menora nesená v triumfálním průvodu v Římě po pádu Jeruzaléma 70 n. l. (detail Titova vítězného oblouku v Římě)

menora (hebr. svítidlo, svítilna) Sedmiramenný svícen. Podle kněžské verze patřila zlatá m. již k výbavě přenosné svatyně, ale její bibl. popis (Ex 25, 31-40; 37, 17-24) zřejmě retrospektivně odráží situaci, kdy byla již součástí vnitřního zařízení jeruzalémského chrámu. Není zcela jisté, zda tuto formu mělo již deset svícnů v prvním Šalomounově chrámu (1Kr 7, 49; 2Pa 4, 7) umístěných podél sev. a již. stěny chrámové lodě (hejchal). M. se od nejstarší doby nacházela v Druhém chrámu, odkud byla 169 př.n.l. uchvácena Antiochem IV. Epifanem (1Mak 1, 21) a posléze nahrazena Judou Makabejským při novém zasvěcení chrámu 164 př.n.l. (1Mak 4, 49-50; 2 Mak 10, 3). Po zničení chrámu 70 n.l. byla m. ukořistěna Římany a nesena v triumfálním průvodu, jak dokládá Titův oblouk v Římě. M. se zapalovala večer a hořela celou noc až do rána. Chrámová m. byla již v antice častým žid. symbolem, objevuje se na mincích a v synagogách ve formě reliéfů a na mozaikových podlahách. Často se vyskytuje na náhrobcích, kde se zapálenými světly symbolizuje věčný život. Ve středověkých iluminovaných rukopisech se s dalšími chrámovými předměty stala symbolem Třetího chrámu mesiášského věku a vyjádřením očekávání mesiáše. Sedmiramenná m. nesmí být používána v synagogálním kultu. 1948 se stala součástí znaku státu Izrael.

Bedřich Nosek