mesiáš (JKI-J)
mesiáš (z hebr. mašiach – pomazaný; aram. mešicha; odtud grecizovaná podoba messias nebo řec. překlad christos) Pův. titul davidovského krále ustaveného obřadem pomazání (ha-melech ha-maši’ach – pomazaný král), později termín pro očekávaného lidského vysvoboditele či vykupitele, který přijde na konci času. Přes určité náběhy v předexilním a hl. poexilním judaismu se typ m. jako charismatické postavy spojené s eschatologií rozvinul až za řím. nadvlády. Zpočátku byl titul m. spojován s přímým potomkem Davidova rodu a v jeho pozadí stál v podstatě polit. požadavek plného obnovení království a restaurace Davidovců, kteří byli podle královské ideologie Bohem povoláni, aby trvale vládli nad celým Izraelem (2S 7; 23, 1-5). Hl. podněty pro formování předpokladů mesianismu přinesl rozpad Davidova království a postupný zánik Izraelského (722/721 př.n.l.) a Judského království (587/586 př.n.l.), v jejichž prorockých reflexích se projevovalo zaměření na idealizovaný profil budoucího davidovského krále, který zjedná nápravu (Micheáš, Izajáš). Poslední projev těchto anticipací představují očekávání nejmladších proroků soustředěná na osobu Zerubábela (Ageus, Zacharjáš). Když potom ani nová žid. dynastie Hasmoneovců nenaplnila očekávání vkládaná do ideálního zřízení chrámového státu, posouvalo se pojetí m. od 2. stol. př.n.l. (Sibyliny věštby, Henoch) k eschatologickým projekcím různých ideálních postav, které na konci věku shromáždí Izrael, porazí pohanské nepřátele a nastolí boží vládu. Mesiášská očekávání se soustředila do tří typů postav: královského davidovského m., kněžského áronovského m. a prorockého m. Celá tato škála, jejíž bibl. předlohy leží u Zacharjáše, je doložena např. v Kumránu. S postupující krizí žid. pospolitosti pod cizí nadvládou se prosazoval typ královského m. z Davidova rodu, hojně vystupující v žid. apokryfech a pseudepigrafech (2. Bárukova, 4. Ezdrášova, Žalmy Šalomounovy, Závěti dvanácti patriarchů aj.). Vedle těchto mesianistických textů tvořících od 1. stol. př.n.l. pevnou součást žid. futurální eschatologie se ve vypjatých hist. obdobích objevovaly také konkrétní identifikace založené na důrazně lidském pojetí m. V 1. stol. patřili k nejvýzn. m. Juda Galilejský, blízký hnutí zélótů, a Ježíš Nazaretský, jehož stoupenci dokonce přijali mesiášské označení po svém učiteli (řec. christianoi – kristovci, křesťané). Starověký žid. mesianismus vyvrcholil ve 2. stol. postavou Bar Kochby, jehož údajné mesiášství podpořil svou autoritou rabi Akiva. Nové vzepětí mesianismu s masovým dosahem představovala hnutí tzv. falešných mesiášů na prahu žid. novověku, jejichž protagonisty byli v 17. stol. Šabtaj Cvi a v 18. stol. Ja'akov Frank. Nehledě na různá hist. hodnocení těchto postav, jejich mesiášství nebylo nikdy natrvalo uznáno, a očekávání příchodu m. tak zůstává jedním ze zákl. principů judaismu (Třináct článků víry).
Viz též: christologie (JKI-K), Ježíš (JKI-K), Ježíš (JKI-I), mahdí (JKI-I)