sahadža (Hind)
sahadža [sahaja], sahadžija [sahajiya] (saha = s, se; dža =zrozen) – termíny vzniklé v obskurních kruzích tantrických k vyjádření jistého základního postoje k zažívané skutečnosti a názoru na její povahu jakož i na její vztah ke konečné realizaci. Podle tohoto pojetí přirozené vlastnosti věcí a vrozené tendence a charakteristiky bytostí patří k samé jejich nejvnitřnější a prapůvodní podstatě, a proto jsou s nimi zrozeny do tohoto světa. Tato nejvnitřnější podstata je jejich átman a její prapůvodnost je vyjádřena pojmem brahma, a toto je podle sahadžijské interpretace pravý význam těchto upanišadových termínů. Cesta k plné realizaci této nejvnitřnější a prapůvodní podstaty tedy nespočívá v eliminaci vnitřních, přirozených a vrozených tendencí, jako je např. sexuální impulz, nýbrž je spíše třeba pracovat s nimi, zažívat je v jejich plnosti a s jejich pomocí dosáhnout bodu, kdy dojde k extatické transformaci celé osobnosti a jejímu vysvobození, jež zahrnuje svrchovanou svobodu ve vlastním těle v jeho stavu prapůvodnosti (svabhávika kája)·
Součástí sahadžijského hnutí byl již ve středověku tantrický kult levé ruky s prominentními, rituálně silně zaobalenými sexuálními praktikami, který neznal hranice jednotlivých tradic. Zahrnoval tantriky z višnuistických, šivaistických i šaktických linií hinduismu, z řad muslimů a buddhistů, a také skupiny baulů. Součástí hnutí však byly též skupiny se sklonem k višnuismu, některé snad i s pravorukým bhaktickým zaměřením, které si vzaly za vzor pro svou duchovní cestu Kršnův poměr s Rádhou. Této tradici dal na sklonku 14. st. poetický výraz básník Čandídás.
Literatura:
Dasgupta, Shashibhusan (1969), Obscure Religious Cults, Calcutta: Mukhopadhyay.
Dimock, E. C. (1966), The Place of the Hidden Moon: Erotic Mysticism of the Vaishnava-Sahajiya Cult of Bengal, Chicago: University of Chicago Press.