vátsíputríja (Buddh)
vátsíputríja [vātsīputrīya] / vrdždžiputraka [vṛjjiputraka], pál. vaččhiputtaká [vacchiputtakā], vaččhiputtíja [vacchiputtīya], vadždžhiputtaká [vajjhiputtakā], vadždžiputtija [vajjiputtiya] – škola odštěpivší se od sthaviravády kolem roku 240 před n. l.; zvána též pudgalaváda (pál. puggalaváda) podle Vátsíputrovy (pál. Vaččhiputta, Vadždžiputta) koncepce jakési podstaty osobnosti (san. pudgala, pál. puggala). Mají jistou vývojovou souvislost s vrdždžiputraky, „syny Vrdždži“, jejichž vzpurné chování proti pravidlům mnišské kázně (vinaja) vyvolalo nutnost svolat do Vaišálí (pál. Vésáli) druhý koncil; podle jiného výkladu pocházeli vátsíputrovci z Vatsy2 (pál. Vaččha), ale jsou známi i jako sammatíjové či sammitíjové, a to podle jedné ze svých pozdějších sekt. Jejich význam vzrostl zejména v době dynastie Guptovců a za buddhistického krále Harši, tedy v období zhruba 4.–7. století. Za nejdůležitější z Trojího koše měli kupodivu Vinajapitaku, ale ve vlastním pojetí. Uznávali především skutečnou jsoucnost osobnosti (san. pudgala, pál. puggala) a věřili, že dokonalý světec arhant (pál. arahant) nemůže mravně uklouznout. Přisuzuje se jim teorie, že čin (san. karman, pál. kamma) mizí okamžitě, jakmile je vykonán, ale zanechává za sebou něco jako dluh či nárok na plod (phala), tedy účinek činu, což nazývali „nezničitelnost“ (san. avipranáša, pál. avippanása).