vyvolení (JKI-J)
vyvolení Zvláštní a jedinečný vztah lidu Izraele (am Jisra’el) k Bohu. Je považováno za jeden ze zákl. principů judaismu vyjádřený již v bibl. textech a rozvíjený v pozdějších obdobích. V. má tři aspekty: První je spojen se smlouvou a současně je projevem velké boží milosti, neboť Bůh tím, že uzavřel smlouvu s Izraelem a přijal její podmínky, dobrovolně se jí podrobil. Druhým aspektem je konání (ma’ase), jímž vyvolený národ ztělesňuje boží vůli na zemi (Ex 19, 5; Dt 26, 16-19). Třetím aspektem je v. nejen spirituální, ale i fyzické; Židé, kteří neplní smlouvu, jsou stiženi tresty, ale neztrácejí vyvolenost, nebudou zavrženi, protože jsou vyvoleni jako lid. V tomto aspektu se projevuje boží láska vůči Izraeli (Lv 26, 44). V rabín. období zůstává vztah mezi Bohem a Izraelem popisovaný v bibli ústředním bodem náb. úvah a teol. spekulací. Podle rabín. judaismu je základem v. izraelského národa přijetí Tóry na hoře Sínaj. Tradiční prameny spatřují důvod v. v charakteru a chování izr. národa nebo patriarchů. Talmud říká, že milosrdenství a odpuštění jsou charakteristické pro Abrahama a jeho potomky (Bejca 32b; Jevamot 79a). Spíše než zvláštní privilegium zvýhodňující Židy před ostatními národy je v. chápáno jako obtížný úkol, který na sebe Židé vzali přijetím smlouvy s Bohem. Jedním z hl. úkolů Izraele jako vyvoleného národa je ukázat ostatním národům světa, že existuje pouze jeden všemocný Bůh. Rabín. koncepce v. izraelského národa a jeho role jako ochránce božské Tóry je vyjádřená také v liturg. textech, např. v požehnání před čtením Tóry.