příroda (JKI-K)

příroda Vztahu křesťanství k p. se dostává značné pozornosti teprve s rozmachem ekologické krize a s uvědomováním si nutnosti ochrany životního prostředí. Kř. etika životního prostředí je od počátku 70. let aktuálním teol. problémem. Jako prvek kultury a současně kulturotvorný fenomén stojí ovšem křesťanství stejně jako ostatní tyto prvky (např. věda) v kontrapozici vůči p. Zákl. vztah křesťanství k p. je charakterizován výrazným antropocentrismem; člověk a p. jsou sice částmi téhož stvoření, ovšem člověk byl pověřen k nadvládě nad p. (Gn 1, 26-28). Toto stanovisko bylo po staletí přijímáno jako samozřejmé a činilo z člověka nejen vrchol stvoření, oprávněného s ním nakládat podle svých zájmů, ale i nositele imanentního smyslu stvořené skutečnosti. Na tomto základě se objevila myšlenka, že židokř. tradice vztahu k p. je význ. duchovním zdrojem dnešní ekologické problematiky. Široká diskuse, započatá L. Whitem a reprezentovaná např. C. Amerym, E. Drewermannem, G. Altnerem, J. B. Cobbem ad., nebyla ukončena definitivním stanoviskem; převládl však názor o legitimitě kř. postoje k p., vycházející z reinterpretace bibl. pověření jako úkolu pečovat o p., chránit a rozvíjet ji. Etika životního prostředí se pak opírá o postulát odpovědnosti člověka před Bohem za naplnění výměru bibl. pověření, jehož cílem je vytvoření antropo-přírodního systému, který by harmonizoval určení člověka (nekonečná hodnota člověka, predestinace k věčnému životu, stvoření k obrazu božímu) s plným respektem k přírodnímu prostředí. Nový svazek člověka s p. pod zorným úhlem spolustvoření je založen na etizaci zájmů, kterou reprezentují ideály střídmosti, mírového soužití, lásky, nenásilí, přizpůsobující se ekologickému klimatu, a přitom se nevzdává prvku polidšťování (humanizace) přírody. Zásadně nové, neantropocentrické hledisko nedokázalo dosud křesťanství formulovat.

Břetislav Horyna

Viz též: stvoření (JKI-J), stvoření (JKI-I)